I přes neustálé fňukání (však mě znáte, alespoň někteří) je mi dobře. Mám skvělého muže. Úžasnou rodinu (i když zatím takovou mini). Bydlíme na výborném místě ve městě, které, ač jsem se tu nenarodila, mám čím dál tím raději. Mám kolem sebe několik výjimečných lidí, které můžu nazývat přáteli. Ve zkratce, byl to...
sobota 31. prosince 2011
Ohlédnutí
Jo, ještě poznámka k roku 2011. Byl totiž moc fajn a myslím, že by neměl být jen tak zapomenut.
I přes neustálé fňukání (však mě znáte, alespoň někteří) je mi dobře. Mám skvělého muže. Úžasnou rodinu (i když zatím takovou mini). Bydlíme na výborném místě ve městě, které, ač jsem se tu nenarodila, mám čím dál tím raději. Mám kolem sebe několik výjimečných lidí, které můžu nazývat přáteli. Ve zkratce, byl to...
I přes neustálé fňukání (však mě znáte, alespoň někteří) je mi dobře. Mám skvělého muže. Úžasnou rodinu (i když zatím takovou mini). Bydlíme na výborném místě ve městě, které, ač jsem se tu nenarodila, mám čím dál tím raději. Mám kolem sebe několik výjimečných lidí, které můžu nazývat přáteli. Ve zkratce, byl to...
Plnou parou vpřed do roku 2012
Dnes o půlnoci začnou všude kolem bouchat rachejtle a naše země vstoupí do toho slavného roku 2012. Jelikož letos s mužem slavíme podle moskevského času, budeme mít v tu dobu už tři hodiny náskok a pravděpodobně už budeme spát spánkem spravedlivých. Šťastný nový rok všem.
A hned bych tady měla nějaká předsevzetí. Tedy pardon, to jsou silná slova. Říkejme tomu pokus o vytvoření nových návyků. To je prý lepší přístup s větší šancí na úspěch.
Objevila jsem Health Month a hned jsem si na leden stanovila tři malé změny. A protože jak známo tlak okolí je účinná motivace, rozhodla jsem se vyhlásit to i zde.
Takže zaprvé jsem odhodlána v lednu vstávat v 6:30. To proto, abych byla vzhůru před miminem, které se budí v sedm. (Jen doufám, že Jára se nerozhodne taky začít vstávat dřív.)
Druhá změna by měla být "Do meaningful work at least 5 days a week ". Co je meaningful work posoudím sama, ale rozhodně to nebude koukání na seriály nebo čtení nesmyslných internetových diskuzí.
No a třetí změna se týká blogování, stanovila jsem si pro leden cíl dva příspěvky týdně. To se máte na co těšit.
A hned bych tady měla nějaká předsevzetí. Tedy pardon, to jsou silná slova. Říkejme tomu pokus o vytvoření nových návyků. To je prý lepší přístup s větší šancí na úspěch.
Objevila jsem Health Month a hned jsem si na leden stanovila tři malé změny. A protože jak známo tlak okolí je účinná motivace, rozhodla jsem se vyhlásit to i zde.
Takže zaprvé jsem odhodlána v lednu vstávat v 6:30. To proto, abych byla vzhůru před miminem, které se budí v sedm. (Jen doufám, že Jára se nerozhodne taky začít vstávat dřív.)
Druhá změna by měla být "Do meaningful work at least 5 days a week ". Co je meaningful work posoudím sama, ale rozhodně to nebude koukání na seriály nebo čtení nesmyslných internetových diskuzí.
No a třetí změna se týká blogování, stanovila jsem si pro leden cíl dva příspěvky týdně. To se máte na co těšit.
úterý 27. prosince 2011
O vánočních dárcích
... jak jinak než s křížkem po funuse, tedy s článkem po Vánocích.
Dostal se nám na začátku měsíce katalog vánočních darů, byl myslím přibalen k nějakému časopisu. Několik desítek stran na křídovém papíře nás mělo přesvědčit, že ideálním vánočním dárkem je dům nebo poukaz na plastickou operaci.
Nějak mě to všechno znechutilo. Já vím, že Vánoce jsou takové, jaké si je člověk udělá, ale už jen vědomí, že takové katalogy existují, že někdo takhle uvažuje... Posunulo mě to zas o kus blíž k úplnému ignorování dárků, jenže na druhou stranu by mi asi chybělo vybírat, co by se tak asi komu mohlo líbit. Dělám to ráda a mám radost, když vidím, že jsem se trefila.
Uvažovala jsem taky o variantě jako jsou dárky pro život nebo skutečný dárek. Jenže jsem narazila na takový problém. Dárek by měl člověk kupovat pro obdarovávaného, nikoli pro sebe. A tak i když vím, že mě by něco takového potěšilo, neumím si moc představit, jak by to vzali třeba naši nebo můj brácha. Máte s tím někdo zkušenosti? Dali jste někomu takový dárek? Jak na to vaši nejbližší reagovali?
Dostal se nám na začátku měsíce katalog vánočních darů, byl myslím přibalen k nějakému časopisu. Několik desítek stran na křídovém papíře nás mělo přesvědčit, že ideálním vánočním dárkem je dům nebo poukaz na plastickou operaci.
Nějak mě to všechno znechutilo. Já vím, že Vánoce jsou takové, jaké si je člověk udělá, ale už jen vědomí, že takové katalogy existují, že někdo takhle uvažuje... Posunulo mě to zas o kus blíž k úplnému ignorování dárků, jenže na druhou stranu by mi asi chybělo vybírat, co by se tak asi komu mohlo líbit. Dělám to ráda a mám radost, když vidím, že jsem se trefila.
Uvažovala jsem taky o variantě jako jsou dárky pro život nebo skutečný dárek. Jenže jsem narazila na takový problém. Dárek by měl člověk kupovat pro obdarovávaného, nikoli pro sebe. A tak i když vím, že mě by něco takového potěšilo, neumím si moc představit, jak by to vzali třeba naši nebo můj brácha. Máte s tím někdo zkušenosti? Dali jste někomu takový dárek? Jak na to vaši nejbližší reagovali?
pátek 23. prosince 2011
Letošní Vánoce
...stojí za starou belu.
Onlouvám se, že kazím vánoční atmosféru a navíc haním dne před večerem, tedy Vánoce ještě dřív, než přišly. Ale je to tak.
V létě jsem říkala, že se na Vánoce těším. Teď jsem ve stavu naprosto opačném. Z několika důvodů.
Za prvé, těšení na Vánoce je (aspoň u mě) spojeno s tím, že je to čas výjimečný, čas, kdy se nejde do práce/do školy, prostě narušení běžného ročního frmolu. Jenže jak se na to můžu letos těšit? Vánoce jsou v sobotu, muž jde mezi svátky normálně do práce, no a co se týče mého denního rytmu, nemyslím si, že by ho Jára byl ochoten měnit jen kvůli nějakým svátkům.
Za druhé jsem nestihla nic nachystat. Myslela jsem, že aspoň cukroví nebudu muset řešit, protože jsem dostala tři krabice od mamky. Jenže jsem zjistila, že není nic moc, a tak jsem chtěla upéct vlastní. Samozřejmě jsem to nestihla a teď už se mi moc nechce. Co se týče úklidu a vánoční výzdoby, můj původní úmysl na všechno se vykašlat vzal za své, protože na Vánoce přijede tchán. Takže další stres navíc (a kdo by mi chtěl říct, ať se tím prostě nestresuju, ať si tyhle rady strčí za klobou. Copak stres je otázka volby?).
Prostě jsem si v létě tyhle Vánoce představovala úplně jinak. A realita mě zklamává a nějak mi letos nejde se přes to všechno přenést. Jediné, co zbývá, je Love Actually na Štědrý večer. To je můj vánoční film a pokud mi něco zabrání na něj koukat, tak už asi vážně strávím Vánoce plačíc někde v koutku.
Upřímně doufám, že vy ostatní, pravidelní čtenáři i náhodní kolemjdoucí, prožíváte přípravy na Vánoce lépe. Přeju hezké svátky.
Onlouvám se, že kazím vánoční atmosféru a navíc haním dne před večerem, tedy Vánoce ještě dřív, než přišly. Ale je to tak.
V létě jsem říkala, že se na Vánoce těším. Teď jsem ve stavu naprosto opačném. Z několika důvodů.
Za prvé, těšení na Vánoce je (aspoň u mě) spojeno s tím, že je to čas výjimečný, čas, kdy se nejde do práce/do školy, prostě narušení běžného ročního frmolu. Jenže jak se na to můžu letos těšit? Vánoce jsou v sobotu, muž jde mezi svátky normálně do práce, no a co se týče mého denního rytmu, nemyslím si, že by ho Jára byl ochoten měnit jen kvůli nějakým svátkům.
Za druhé jsem nestihla nic nachystat. Myslela jsem, že aspoň cukroví nebudu muset řešit, protože jsem dostala tři krabice od mamky. Jenže jsem zjistila, že není nic moc, a tak jsem chtěla upéct vlastní. Samozřejmě jsem to nestihla a teď už se mi moc nechce. Co se týče úklidu a vánoční výzdoby, můj původní úmysl na všechno se vykašlat vzal za své, protože na Vánoce přijede tchán. Takže další stres navíc (a kdo by mi chtěl říct, ať se tím prostě nestresuju, ať si tyhle rady strčí za klobou. Copak stres je otázka volby?).
Prostě jsem si v létě tyhle Vánoce představovala úplně jinak. A realita mě zklamává a nějak mi letos nejde se přes to všechno přenést. Jediné, co zbývá, je Love Actually na Štědrý večer. To je můj vánoční film a pokud mi něco zabrání na něj koukat, tak už asi vážně strávím Vánoce plačíc někde v koutku.
Upřímně doufám, že vy ostatní, pravidelní čtenáři i náhodní kolemjdoucí, prožíváte přípravy na Vánoce lépe. Přeju hezké svátky.
pondělí 19. prosince 2011
Jára Úžasný
Došlo mi, že bych měla něco uvést na pravou míru. Lidi kolem mě mi vyjadřují podporu a obdiv. Jak virtuálně, tak osobně. Což je samozřejmě moc fajn, až na jeden detail - že si to tak úplně nezasloužím. Asi jsem to na blogu i jinde trošku přehnala a vypadalo to, jako že máme doma malou příšerku.
Už na začátku jsem tu psala, že tenhle blog bude fňukací. Stejně tak různá fóra využívám hlavně k tomu, abych se poptala, když je nějaký problém. To ale neznamená, že je to pořád tak špatné.
Jára je úžasné miminko. Spí celou noc, od sedmi do sedmi. Období, kdy jsme měli problém ho večer uložit, rychle pominulo a teď usíná "na první pokus", tzn. že když ho uložíme, tak zavře oči a spí. Přes den se hodně směje a samostatně si hraje.
Takže pokud si stěžuju, je to proto, že já jsem v tomhle vztahu ten blbec, který si musí na některé věci zvyknout (třeba že děti občas pláčou). A potřebuju si občas postěžovat. Ale Jára je v tom nevinně, je vážně skvělý a zvládá to výborně, na to, jakou má matku. Takže když tak ta slova podpory a obdivu směřujte na něj, zaslouží si je.
(Doufám, že to nevyznívá, jako že jsem nevděčnice. Opravdu strašně moc si vážím toho, že mám kolem sebe tolik milých lidí. Jen jsem měla pocit, že jsem k prckovi trochu nespravedlivá, a chtěla jsem to napravit.)
Už na začátku jsem tu psala, že tenhle blog bude fňukací. Stejně tak různá fóra využívám hlavně k tomu, abych se poptala, když je nějaký problém. To ale neznamená, že je to pořád tak špatné.
Jára je úžasné miminko. Spí celou noc, od sedmi do sedmi. Období, kdy jsme měli problém ho večer uložit, rychle pominulo a teď usíná "na první pokus", tzn. že když ho uložíme, tak zavře oči a spí. Přes den se hodně směje a samostatně si hraje.
Takže pokud si stěžuju, je to proto, že já jsem v tomhle vztahu ten blbec, který si musí na některé věci zvyknout (třeba že děti občas pláčou). A potřebuju si občas postěžovat. Ale Jára je v tom nevinně, je vážně skvělý a zvládá to výborně, na to, jakou má matku. Takže když tak ta slova podpory a obdivu směřujte na něj, zaslouží si je.
(Doufám, že to nevyznívá, jako že jsem nevděčnice. Opravdu strašně moc si vážím toho, že mám kolem sebe tolik milých lidí. Jen jsem měla pocit, že jsem k prckovi trochu nespravedlivá, a chtěla jsem to napravit.)
pondělí 5. prosince 2011
Na nákupy s prckem... už nikdy!
Chtěli byste vědět, co jsem dělala v sobotu tak kolem půl čtvrté? Jezdila po Avionu s nákupník vozíkem a prckem v náruč. Ne, nenakupovala jsem, prostě jsme jen jezdili tam a zpátky a já se vztekala a říkala si, jestli by mi nebylo líp samotné. Ptáte se proč? Inu, to bylo tak.
V sobotu jsem potřebovala zajít někam koupit dárek pro P. k narozeninám. Nejlépe někam do města a nejlépe sama. P. zase potřeboval zajet do Avionu vyzvednout něco v Datartu. Plán byl takový, že já vyběhnu do města dopoledne a P. tam pojede odpoledne. Jenže...
"Co kdybychom tam jeli odpoledne všichni?" nadhodil P. kolem desáté, zrovna když jsem přemýšlela, co na sebe. Myšlenka to byla lákavá. Mohla jsem ještě o pár hodin odložit odchod do toho nečasu, navíc bych byla odvezena (já vím, lemra líná) a nemusela bych se stresovat, jestli se stihnu vrátit včas a nakrmit Járu. (P. samozřejmě zvládne vrazit miminu flašku s mlíkem, ale na polední zeleninu si ještě netroufá a já se mu vůbec nedivím.) A tak jsem se změnou plánu souhlasila.
Jen chci podotknout, že nejsem takový magor, který pravidelně vozí dítě do hypersuper nákupních středisek. Ale říkala jsem si, že pro jednou by to mohl zvládnout. Půjde s tátou do Datartu, já zatím rychle koupím nějaký dárek a pofrčíme domů. Co se může stát?
Vyrazili jsme na čas, prcek byl v klidu, i když musel být v autosedačce, na místě jsme se rozdělili s tím, že si zavoláme, až budem hotoví. Všechno šlo podle plánu. Vybrala jsem něco pro P. a šla si pro kluky do Datartu, kde si zrovna něco vyzvedávali.
To něco byla naše nová/první televize, o které P. básní už od léta, a tak jsme si ji koupili jako dárek k Vánocům (a kdoví, jestli jen k jedněm). Tento úžasný přístroj disponuje displejem o uhlopříčce 42 palců, což je asi metr. Nepíšu to proto, abych se chlubila, ale abyste pochopili následný vývoj událostí. Dotáhli jsme televizi k autu a zjistili, že se nevejde do kufru. Musí jít tudíž na zadní sedadlo, ale to se tam zase nevejdu já s Járou. A tak se musel P. vydat k domovu bez nás, poté co slíbil, že se vrátí co nejrychleji.
Zapadla jsem zpět do obchoďáku, mírně naštvaná. Jára se chvíli rozhlížel ze sedačky (umístěné na nákupním vozíku), ale pak se začal vrtět a dávat hlasitě najevo nespokojenost. Tak tedy vozík tlačit před sebou, dítě do náruče a ukazovat mu zajímavé věci ve výlohách. Moc zajímavé mu nepřipadaly. Nakonec jsme zaparkovali a já se jala prcka houpat na rukách a polohlasně prozpěvovat o Nanynce, co šla do zelí.
Myslíte si, že to tím skončilo? I kdepak, to nás málo znáte. Za chvíli (ve skutečnosti mi to připadalo jako celá věčnost) zvoní telefon a tam P. Ha, už je zpátky, říkám si. Chyba lávky.
"Miláčku, víš, je tu takový problém. Moje klíče jsou v tvojí kabelce."
Uáááá! Už to vypadalo, že se bude muset vrátit pro klíče, pak odvézt televizi a pak teprve přijet pro nás. Což by se Járovi určitě nelíbilo, vzhledem k tomu, že se nebezpečně blížil čas svačiny. Nakonec to naštěstí dopadlo dobře, zachránil nás soused (čímž odčinil pár přechozích hříchů).
Když pro nás konečně P. přijel, Jára už vůbec nebyl veselý (eufemismus pro řval jak tur). To, jak jsme pak ještě nemohli na parkovišti najít auto (nenávidím tyhle mega obchoďáky), už je jen zábavná tečka za celou úžasnou sobotou.
Naštěstí je láska mocná, jak se dozvíte ve všech pohádkách, a tak jsem se cestou domů uklidnila a vše odpustila. Takže žádný rozvod ani oddělené ložnice se nekonají.
V sobotu jsem potřebovala zajít někam koupit dárek pro P. k narozeninám. Nejlépe někam do města a nejlépe sama. P. zase potřeboval zajet do Avionu vyzvednout něco v Datartu. Plán byl takový, že já vyběhnu do města dopoledne a P. tam pojede odpoledne. Jenže...
"Co kdybychom tam jeli odpoledne všichni?" nadhodil P. kolem desáté, zrovna když jsem přemýšlela, co na sebe. Myšlenka to byla lákavá. Mohla jsem ještě o pár hodin odložit odchod do toho nečasu, navíc bych byla odvezena (já vím, lemra líná) a nemusela bych se stresovat, jestli se stihnu vrátit včas a nakrmit Járu. (P. samozřejmě zvládne vrazit miminu flašku s mlíkem, ale na polední zeleninu si ještě netroufá a já se mu vůbec nedivím.) A tak jsem se změnou plánu souhlasila.
Jen chci podotknout, že nejsem takový magor, který pravidelně vozí dítě do hypersuper nákupních středisek. Ale říkala jsem si, že pro jednou by to mohl zvládnout. Půjde s tátou do Datartu, já zatím rychle koupím nějaký dárek a pofrčíme domů. Co se může stát?
Vyrazili jsme na čas, prcek byl v klidu, i když musel být v autosedačce, na místě jsme se rozdělili s tím, že si zavoláme, až budem hotoví. Všechno šlo podle plánu. Vybrala jsem něco pro P. a šla si pro kluky do Datartu, kde si zrovna něco vyzvedávali.
To něco byla naše nová/první televize, o které P. básní už od léta, a tak jsme si ji koupili jako dárek k Vánocům (a kdoví, jestli jen k jedněm). Tento úžasný přístroj disponuje displejem o uhlopříčce 42 palců, což je asi metr. Nepíšu to proto, abych se chlubila, ale abyste pochopili následný vývoj událostí. Dotáhli jsme televizi k autu a zjistili, že se nevejde do kufru. Musí jít tudíž na zadní sedadlo, ale to se tam zase nevejdu já s Járou. A tak se musel P. vydat k domovu bez nás, poté co slíbil, že se vrátí co nejrychleji.
Zapadla jsem zpět do obchoďáku, mírně naštvaná. Jára se chvíli rozhlížel ze sedačky (umístěné na nákupním vozíku), ale pak se začal vrtět a dávat hlasitě najevo nespokojenost. Tak tedy vozík tlačit před sebou, dítě do náruče a ukazovat mu zajímavé věci ve výlohách. Moc zajímavé mu nepřipadaly. Nakonec jsme zaparkovali a já se jala prcka houpat na rukách a polohlasně prozpěvovat o Nanynce, co šla do zelí.
Myslíte si, že to tím skončilo? I kdepak, to nás málo znáte. Za chvíli (ve skutečnosti mi to připadalo jako celá věčnost) zvoní telefon a tam P. Ha, už je zpátky, říkám si. Chyba lávky.
"Miláčku, víš, je tu takový problém. Moje klíče jsou v tvojí kabelce."
Uáááá! Už to vypadalo, že se bude muset vrátit pro klíče, pak odvézt televizi a pak teprve přijet pro nás. Což by se Járovi určitě nelíbilo, vzhledem k tomu, že se nebezpečně blížil čas svačiny. Nakonec to naštěstí dopadlo dobře, zachránil nás soused (čímž odčinil pár přechozích hříchů).
Když pro nás konečně P. přijel, Jára už vůbec nebyl veselý (eufemismus pro řval jak tur). To, jak jsme pak ještě nemohli na parkovišti najít auto (nenávidím tyhle mega obchoďáky), už je jen zábavná tečka za celou úžasnou sobotou.
Naštěstí je láska mocná, jak se dozvíte ve všech pohádkách, a tak jsem se cestou domů uklidnila a vše odpustila. Takže žádný rozvod ani oddělené ložnice se nekonají.
středa 16. listopadu 2011
Mateřská demence potřetí a (snad) naposled
Jak proti ní bojovat?
Řekla jsem si, že by bylo dobré udělat něco pro svůj intelekt. Aby chudáček nezakrněl. A tak jsem se vydala do knihkupectví a zakoupila poslední čísla Plavu a Sedmé generace. (K čemuž se váže příběh o tom, jak mi milá brigádnice pro ně ochotně vyběhla do patra, kam bych se s kočárem nedostala. Díky, díky, díky.)
Dneska ráno při nákupu v Brněnce jsem to chtěla ještě vylepšit a tak jsem sáhla po DVD Kočár do Vídně.
Můj mozek se asi polekal nebo co a jako obranu vymyslel šílený nápad. Plav a Sedmá generace leží na stolku neotevřené, DVD jsem ještě ani nevybalila z tašky. Zato jsem si dneska stihla stáhnout a podívat se na první díl Beverly Hills 90210! Vzpomínáte?
Řekla jsem si, že by bylo dobré udělat něco pro svůj intelekt. Aby chudáček nezakrněl. A tak jsem se vydala do knihkupectví a zakoupila poslední čísla Plavu a Sedmé generace. (K čemuž se váže příběh o tom, jak mi milá brigádnice pro ně ochotně vyběhla do patra, kam bych se s kočárem nedostala. Díky, díky, díky.)
Dneska ráno při nákupu v Brněnce jsem to chtěla ještě vylepšit a tak jsem sáhla po DVD Kočár do Vídně.
Můj mozek se asi polekal nebo co a jako obranu vymyslel šílený nápad. Plav a Sedmá generace leží na stolku neotevřené, DVD jsem ještě ani nevybalila z tašky. Zato jsem si dneska stihla stáhnout a podívat se na první díl Beverly Hills 90210! Vzpomínáte?
sobota 29. října 2011
Mateřská demence podruhé
Tváří se to jako ynteligent a přitom to neumí do pěti napočítat.
Minule jsem si stěžovala, že ztrácím schopnosti týkající se jazyka, ať už mluveného nebo psaného. Tentokrát je to snad ještě horší. Nedokážu už napočítat ani do pěti, a to prosím není řečnický obrat, myslím to naprosto vážně.
Pět odměrek. Přesně tolik se dává do vody, aby vzniklo správné množství mlíka pro Járu. Jenže někde v mém mozku je asi zkrat a já se ztrácím někde mezi čísly dva až čtyři. Prostě najednou koukám na tu odměrku v ruce a nejsem si jistá, kolikátá že už je. A ne, nestalo se mi to jednou nebo jen párkrát, děje se to pravidelně.
Došlo to do takového stádia, že si počítám nahlas nebo na prstech. Možná bych si měla do kuchyně pořídit počítadlo.
Ten minulý povzdech jsem končila otázkou, co bude následovat a kde to skončí. Teď už to snad ani nechci vědět.
Minule jsem si stěžovala, že ztrácím schopnosti týkající se jazyka, ať už mluveného nebo psaného. Tentokrát je to snad ještě horší. Nedokážu už napočítat ani do pěti, a to prosím není řečnický obrat, myslím to naprosto vážně.
Pět odměrek. Přesně tolik se dává do vody, aby vzniklo správné množství mlíka pro Járu. Jenže někde v mém mozku je asi zkrat a já se ztrácím někde mezi čísly dva až čtyři. Prostě najednou koukám na tu odměrku v ruce a nejsem si jistá, kolikátá že už je. A ne, nestalo se mi to jednou nebo jen párkrát, děje se to pravidelně.
Došlo to do takového stádia, že si počítám nahlas nebo na prstech. Možná bych si měla do kuchyně pořídit počítadlo.
Ten minulý povzdech jsem končila otázkou, co bude následovat a kde to skončí. Teď už to snad ani nechci vědět.
pátek 28. října 2011
Včera z večera mor a cholera
Přesněji řečeno ne včera, ale už asi před dvěma, možná třemi týdny. A ne mor a cholera, to naštěstí ne, ale jen takové malé nachlazení.
Jenže může tady člověk v klidu stonat? No samozřejmě, že nemůže. Mám malé dítě, což znamená, že moje problémy neexistují. Dříve bych se zavrtala do peřin se zázvorovým čajem a knihou a do dvou dnů by mi bylo lépe. Jenže tyhle dny jsou pryč. Nadále jsem musela pokračovat v běžném provozu, nosit dítě, zpívat a povídat dítěti, chodit s ním ven.
Když jsou spolu nemocný a zdravý člověk furt a furt, tak to nemůže ani skončit jinak. Jára taky onemocněl. Takže kromě vlastního kašle a rýmy se musím potýkat ještě s těmi jeho. Už to vypadalo, že aspoň já se z toho vyhrabu, ale pak nemoc udeřila ještě víc. To pískání na hrudi je sice vtipné, ale lapání po dechu už méně. A tak jsem se včera vypravila k lékaři.
Oznámil mi, že mám bronchitidu neboli zánět dolních cest dýchacích. (Vtipná historka: V ordinaci byla i mladá lékařka, prý na stáži. Doktor mě poslouchá stetoskopem a ptá se jí: "Chceš si to poslechnout?" A ona: "Ne, já to slyším až sem.") A taky mi vyčinil, že si za to můžu sama, protože jsem přechodila nachlazení. Jsem stydlivá, tak jsem mlčela, ale uvnitř mě se to bouřilo. Jak přechodila? Dělala jsem, co se dalo, víc jsem se prostě léčit nemohla. Co vy o tom víte, máte vůbec děti?
Popravdě, i kdyby je měl, bylo by to fuk, protože se o ně beztak stará manželka. Ano, teď si tady trochu postěžuju, uvidíme, jestli se k tomu P. vyjádří nebo to nechá být. Chápu, že ve čtvrtek doma zůstat nemohl, protože práce, termín, zákazník. Ale dnes je svátek, on je doma, ale stejně jsem z té postele vylézt musela. Že by se o prcka aspoň jeden den postaral bez mé pomoci? Ani nápad. A to myslím, že patří k těm zdatnějším otcům. Pánové, je to opravdu takový problém?A přitom bych chtěla, aby si to aspoň jeden den zkusil. Třeba by ho potom přešly ty řeči o tom, jak nemám být podrážděná.
Jenže může tady člověk v klidu stonat? No samozřejmě, že nemůže. Mám malé dítě, což znamená, že moje problémy neexistují. Dříve bych se zavrtala do peřin se zázvorovým čajem a knihou a do dvou dnů by mi bylo lépe. Jenže tyhle dny jsou pryč. Nadále jsem musela pokračovat v běžném provozu, nosit dítě, zpívat a povídat dítěti, chodit s ním ven.
Když jsou spolu nemocný a zdravý člověk furt a furt, tak to nemůže ani skončit jinak. Jára taky onemocněl. Takže kromě vlastního kašle a rýmy se musím potýkat ještě s těmi jeho. Už to vypadalo, že aspoň já se z toho vyhrabu, ale pak nemoc udeřila ještě víc. To pískání na hrudi je sice vtipné, ale lapání po dechu už méně. A tak jsem se včera vypravila k lékaři.
Oznámil mi, že mám bronchitidu neboli zánět dolních cest dýchacích. (Vtipná historka: V ordinaci byla i mladá lékařka, prý na stáži. Doktor mě poslouchá stetoskopem a ptá se jí: "Chceš si to poslechnout?" A ona: "Ne, já to slyším až sem.") A taky mi vyčinil, že si za to můžu sama, protože jsem přechodila nachlazení. Jsem stydlivá, tak jsem mlčela, ale uvnitř mě se to bouřilo. Jak přechodila? Dělala jsem, co se dalo, víc jsem se prostě léčit nemohla. Co vy o tom víte, máte vůbec děti?
Popravdě, i kdyby je měl, bylo by to fuk, protože se o ně beztak stará manželka. Ano, teď si tady trochu postěžuju, uvidíme, jestli se k tomu P. vyjádří nebo to nechá být. Chápu, že ve čtvrtek doma zůstat nemohl, protože práce, termín, zákazník. Ale dnes je svátek, on je doma, ale stejně jsem z té postele vylézt musela. Že by se o prcka aspoň jeden den postaral bez mé pomoci? Ani nápad. A to myslím, že patří k těm zdatnějším otcům. Pánové, je to opravdu takový problém?A přitom bych chtěla, aby si to aspoň jeden den zkusil. Třeba by ho potom přešly ty řeči o tom, jak nemám být podrážděná.
pondělí 24. října 2011
I feel better
Neschopná matka je samozřejmě i neschopný bloger. Koneckonců, kdo četl můj předchozí blog, ví, o čem mluvím. Bylo mi ovšem o víkendu řečeno, že spousta (asi 3) mých čtenářů čeká na další článek. Tak jsem si řekla, že se polepším.
Mám toho v hlavě spoustu, ale stále se nemůžu dostat k tomu, hodit to na papír...eee...totiž na web. Aspoň jsem si vytvořila pět konceptů, abych věděla, o čem že to chci psát. Nutno ovšem zmínit, že jeden koncept mi tu leží už asi dva měsíce, takže to asi není tak úspěšná metoda. Ale já se budu snažit, fakt.
Zatím vězte, že je lépe. Tak nějak se to konečně překulilo do pohody, já už nejsem příšerně nervózní a začínám si mateřství užívat. (Teda kromě pondělků, pondělky jsou nevím proč vždycky krizové.)
Mám toho v hlavě spoustu, ale stále se nemůžu dostat k tomu, hodit to na papír...eee...totiž na web. Aspoň jsem si vytvořila pět konceptů, abych věděla, o čem že to chci psát. Nutno ovšem zmínit, že jeden koncept mi tu leží už asi dva měsíce, takže to asi není tak úspěšná metoda. Ale já se budu snažit, fakt.
Zatím vězte, že je lépe. Tak nějak se to konečně překulilo do pohody, já už nejsem příšerně nervózní a začínám si mateřství užívat. (Teda kromě pondělků, pondělky jsou nevím proč vždycky krizové.)
pátek 7. října 2011
Cvičení mučení
Dr. Vojta byl jistojistě sadista. Rád trápil malé děti a taky jejich matky.
Ano, už i my cvičíme Vojtovu metodu. Plurál je zde na místě, protože Jára by toho beze mě moc nenacvičil. Musím svého drobečka trápit čtyřikrát denně a říkat si, že je to pro jeho dobro. A snažit se ignorovat jeho úpěnlivý pláč, což samozřejmě nejde. Snad to bude k něčemu dobré a hlavně snad se to projeví rychle a my budeme moct se cvičením skončit. Kéž by.
Ano, už i my cvičíme Vojtovu metodu. Plurál je zde na místě, protože Jára by toho beze mě moc nenacvičil. Musím svého drobečka trápit čtyřikrát denně a říkat si, že je to pro jeho dobro. A snažit se ignorovat jeho úpěnlivý pláč, což samozřejmě nejde. Snad to bude k něčemu dobré a hlavně snad se to projeví rychle a my budeme moct se cvičením skončit. Kéž by.
čtvrtek 6. října 2011
Mateřská demence
Dneska jsem s tím psaním nějak aktivní.
Když jsem své matce říkala o tom, že v těhotenství a v prvních měsících mateřství se snižuje ženám inteligence, tak se mi vysmála. Říkala něco v tom smyslu, že kdo je idiot jako matka, byl idiot i předtím. No tak to pěkně děkuju.
Já tenhle pokles inteligence na sobě pozoruju a není to nic hezkého. Tak třeba vám začnou vypadávat slova. Nejčastější označení čehokoli je "tamto, no víš co" nebo "tentononc". Nebo pro něco jdete a cestou zapomenete, co jste vlastně chtěli. Ano, vím, že tohle se stává i lidem bezdětným, byla jsem jednou z nich, ale teď se to ještě prohlubuje.
Nejnovější poškození mého mozku se týká gramatiky. Nejsem si jistá, jak se co píše. Slovo "denní" do předchozího článku jsem si musela vyhledat v pravidlech, protože jsem si nebyla jistá, jestli se tam píšou dvě n. Chvíli předtím jsem váhala, jestli se opravdu používá termín "univerzita třetího věku" nebo je to nějaký můj výmysl. A na začátku tohoto odstavce jsem chvíli koukala na slovo "Nejnovější", protože se mi zdálo nějak divně napsané. Podotýkám, že jsem nikdy neměla s češtinou problémy, spíš naopak.
Teď se bojím, co bude následovat. Změním se nakonec v blábolícího slintajícího dementa? Jen doufám, že je to všechno jen dočasné.
Když jsem své matce říkala o tom, že v těhotenství a v prvních měsících mateřství se snižuje ženám inteligence, tak se mi vysmála. Říkala něco v tom smyslu, že kdo je idiot jako matka, byl idiot i předtím. No tak to pěkně děkuju.
Já tenhle pokles inteligence na sobě pozoruju a není to nic hezkého. Tak třeba vám začnou vypadávat slova. Nejčastější označení čehokoli je "tamto, no víš co" nebo "tentononc". Nebo pro něco jdete a cestou zapomenete, co jste vlastně chtěli. Ano, vím, že tohle se stává i lidem bezdětným, byla jsem jednou z nich, ale teď se to ještě prohlubuje.
Nejnovější poškození mého mozku se týká gramatiky. Nejsem si jistá, jak se co píše. Slovo "denní" do předchozího článku jsem si musela vyhledat v pravidlech, protože jsem si nebyla jistá, jestli se tam píšou dvě n. Chvíli předtím jsem váhala, jestli se opravdu používá termín "univerzita třetího věku" nebo je to nějaký můj výmysl. A na začátku tohoto odstavce jsem chvíli koukala na slovo "Nejnovější", protože se mi zdálo nějak divně napsané. Podotýkám, že jsem nikdy neměla s češtinou problémy, spíš naopak.
Teď se bojím, co bude následovat. Změním se nakonec v blábolícího slintajícího dementa? Jen doufám, že je to všechno jen dočasné.
Kreténi, idioti a jiní tydýti
Měla bych si dát pozor na pusu, protože jinak by se mohlo stát, že Járovo první slovo bude kretén. Ale nemůžu si pomoct.
Jsem jeden z těch šílenců, kteří si myslí, že auta nemají ve městě co dělat. (Na vaši otázku odpovídám ano, taky máme auto, ale po městě s ním nejezdíme.) Když jsem ještě byla obyčejný brněnský chodec, tak jsem tiše trpěla, ale co jsem chodec s kočárkem, začala jsem trpět nahlas (tedy polohlasně, jsem přeci jen stydlivka).
Už dost na tom, že v centru jsou na některých místech vyhrazená parkovací místa na chodníku. Některým motoristům to ovšem nestačí, a tak parkují i na těch chodnících, kde to povoleno není. Chodec si něco nehezkého pomyslí a tou úzkou škvírou mezi autem a domem se protáhne. Já s kočárem mám smůlu.
Další oblíbený nešvar je zastavit na přechodu. Víte jak to myslím, je špička, takže mezi dvěma semafory stojí kolona aut. A ti poslední zastaví hned za křižovatkou na přechodu. Opět, chodec se protáhne, kočár má smůlu.
Mým velkým přáním je, aby se v Brně začalo něco měnit směrem k podpoře cyklistů a chodců na úkor aut. Ale je to vůbec možné? Nezbývá než doufat.
Jsem jeden z těch šílenců, kteří si myslí, že auta nemají ve městě co dělat. (Na vaši otázku odpovídám ano, taky máme auto, ale po městě s ním nejezdíme.) Když jsem ještě byla obyčejný brněnský chodec, tak jsem tiše trpěla, ale co jsem chodec s kočárkem, začala jsem trpět nahlas (tedy polohlasně, jsem přeci jen stydlivka).
Už dost na tom, že v centru jsou na některých místech vyhrazená parkovací místa na chodníku. Některým motoristům to ovšem nestačí, a tak parkují i na těch chodnících, kde to povoleno není. Chodec si něco nehezkého pomyslí a tou úzkou škvírou mezi autem a domem se protáhne. Já s kočárem mám smůlu.
Další oblíbený nešvar je zastavit na přechodu. Víte jak to myslím, je špička, takže mezi dvěma semafory stojí kolona aut. A ti poslední zastaví hned za křižovatkou na přechodu. Opět, chodec se protáhne, kočár má smůlu.
Mým velkým přáním je, aby se v Brně začalo něco měnit směrem k podpoře cyklistů a chodců na úkor aut. Ale je to vůbec možné? Nezbývá než doufat.
Denní snění
Zase jsem se radovala předčasně.
Jára přes den skoro vůbec nespí. Dlouhou dobu to bylo prostě tak, že mi usnul v náručí a já ho musela aspoň půl hodinky až hodinku držet, aby si trochu zdřímnul.
Asi před měsícem se stalo něco úžasného. Usnul mi jako vždy v náručí a když jsem ho zkusmo položila do postýlky, tak se nevzbudil, ale vydržel asi půl hodinky spát. Pak se probral a měl úsměv na rtu. Konečně! Že by se to zlomilo? Raději jsem ale nejásala příliš nahlas, abych to nezakřikla. Jenže ani to tiché jásání mi nevydrželo dlouho.
Od tohoto týdne se zase vracíme do starých kolejí. Když ho položím do postýlky, vzbudí se buď hned nebo nejpozději do deseti minut. Což rozhodně není dostatečně dlouhá chrupka, takže pak brečí a je protivný. A tak zase houpu v náručí a se slzou v oku vzpomínám na ty krásně čtyři týdny, kdy jsem si stihla třeba udělat něco k jídlu.
Dneska ovšem novinka, vytuhnul na bříšku přímo na hrací podložce. Že by tu bylo nové řešení svízelné situace. Uvidíme.
Jára přes den skoro vůbec nespí. Dlouhou dobu to bylo prostě tak, že mi usnul v náručí a já ho musela aspoň půl hodinky až hodinku držet, aby si trochu zdřímnul.
Asi před měsícem se stalo něco úžasného. Usnul mi jako vždy v náručí a když jsem ho zkusmo položila do postýlky, tak se nevzbudil, ale vydržel asi půl hodinky spát. Pak se probral a měl úsměv na rtu. Konečně! Že by se to zlomilo? Raději jsem ale nejásala příliš nahlas, abych to nezakřikla. Jenže ani to tiché jásání mi nevydrželo dlouho.
Od tohoto týdne se zase vracíme do starých kolejí. Když ho položím do postýlky, vzbudí se buď hned nebo nejpozději do deseti minut. Což rozhodně není dostatečně dlouhá chrupka, takže pak brečí a je protivný. A tak zase houpu v náručí a se slzou v oku vzpomínám na ty krásně čtyři týdny, kdy jsem si stihla třeba udělat něco k jídlu.
Dneska ovšem novinka, vytuhnul na bříšku přímo na hrací podložce. Že by tu bylo nové řešení svízelné situace. Uvidíme.
pondělí 3. října 2011
Překuleno
Jára se dneska poprvé překulil na břicho. Jupí! Radovala jsem se, že teď je tu konečně něco, co ho aspoň na chvíli zabaví, abych u něj nemusela furt sedět. Omyl. Dnešní den probíhal asi takto:
- Jára leží na zádech a ječí, protože to je nuda
- Jára se obrátí na bok a ječí, protože se mu nedaří překulit se až na břicho
- Jára se překulí na břicho a zjistí, že vlastně neví, co s tím, a že se mu na břiše moc nelíbí. Ano, hádáte správně, začne ječet.
Samozřejmě trochu přeháním, chvilkama se asi tou novou situací i bavil, tak snad to bude čím dál tím lepší.Jinak už si to vážně hodím. Jinak to budu muset ještě chvíli vydržet.
- Jára leží na zádech a ječí, protože to je nuda
- Jára se obrátí na bok a ječí, protože se mu nedaří překulit se až na břicho
- Jára se překulí na břicho a zjistí, že vlastně neví, co s tím, a že se mu na břiše moc nelíbí. Ano, hádáte správně, začne ječet.
Samozřejmě trochu přeháním, chvilkama se asi tou novou situací i bavil, tak snad to bude čím dál tím lepší.
pondělí 19. září 2011
Opožděný...ale jen trochu
Čtvrtý měsíc za námi a Jára furt ne a ne pást koně. Takže si každý den užíváme spoustu legrace, když ho pokládám na břicho a on vřeští a vřeští.
Všude čtu, jak je zvládnutí prvního vzpřímení ve třech měsících nesmírně důležité. Ano, ano, já vím, že nečíst články o vývoji miminek je jedním ze základních pravidel, ale občas prostě neodolám. A řeknu vám, autoři těch článků by se měli stydět. Sice všude píšou, že se děti nemusí vyvíjet přesně podle tabulek. Ale pak se tam objevují věty jako "Při dobré péči dítě po třetím měsíci už prakticky vůbec nepláče." nebo "Pokud jste se v předcházejících měsících miminku dostatečně věnovali..." Může se mi pak někdo divit, že i přes úpornou snahu si nic takového nepřipouštět mám pořád v hloubi duše pocit, že to dělám blbě a proto je prcek tak ufňukaný? A do toho ten boj o ležení na břiše...
Abych ale všem nekřivdila, narazila jsem i na článek, kde psali, že spousta dětí polohu na břiše nesnáší a že to není žádná trága. Doženou to později. Koneckonců, dřív to nikdo neřešil a děti se přesto vyvíjely tak, jak mají. Řeknu vám, mít v tu chvíli toho, kdo to psal, poblíž, tak mu dám pusu.
No, v pátek jdeme poprvé na cvičení, kam nás poslala paní doktorka. Takže není možné, aby se prcek nakonec k tomu pasení a pak i plazení nedopracoval. I když to asi bude obnášet spoustu křiku. Ale on to zvládne a já snad taky. Špunty do uší už mám.
Všude čtu, jak je zvládnutí prvního vzpřímení ve třech měsících nesmírně důležité. Ano, ano, já vím, že nečíst články o vývoji miminek je jedním ze základních pravidel, ale občas prostě neodolám. A řeknu vám, autoři těch článků by se měli stydět. Sice všude píšou, že se děti nemusí vyvíjet přesně podle tabulek. Ale pak se tam objevují věty jako "Při dobré péči dítě po třetím měsíci už prakticky vůbec nepláče." nebo "Pokud jste se v předcházejících měsících miminku dostatečně věnovali..." Může se mi pak někdo divit, že i přes úpornou snahu si nic takového nepřipouštět mám pořád v hloubi duše pocit, že to dělám blbě a proto je prcek tak ufňukaný? A do toho ten boj o ležení na břiše...
Abych ale všem nekřivdila, narazila jsem i na článek, kde psali, že spousta dětí polohu na břiše nesnáší a že to není žádná trága. Doženou to později. Koneckonců, dřív to nikdo neřešil a děti se přesto vyvíjely tak, jak mají. Řeknu vám, mít v tu chvíli toho, kdo to psal, poblíž, tak mu dám pusu.
No, v pátek jdeme poprvé na cvičení, kam nás poslala paní doktorka. Takže není možné, aby se prcek nakonec k tomu pasení a pak i plazení nedopracoval. I když to asi bude obnášet spoustu křiku. Ale on to zvládne a já snad taky. Špunty do uší už mám.
sobota 17. září 2011
Korálky v pupíku
Kdysi dávno ke mně doputovala tenká knížka s podivným názvem. Vypadalo to, že jde o nějakou červenou knihovnu, a kamarádka, která ji dostala darem, mi ji věnovala, neboť věděla, že já jsem knihomol, který pozře všechno. (Není to tak úplně pravda, knihu s obrázkem polonahých milenců v západu slunce, kterou mi před pár lety darovala babička, jsem ještě neměla odvahu otevřít.)
Nakonec se ukázalo, že Korálky v pupíku jsou kniha přesně pro mě. Seděl mi vyprávěcí styl, humor i téma. Netvrdím, že je to nějaká velká literatura, ale nemusí to být pokaždé Shakespeare nebo Homér, co člověka zasáhne a ovlivní. Četla jsem tuhle knížku mnohokrát a vždycky mi zvedla náladu a dala mi novou chuť do života.
Pak jsem si řekla, že bych neměla být sobecká. Že by se třeba mohl najít i někdo další, komu by se zalíbila. A tak jsem ji poslala do Knihotoče. Těšila jsem se, že budu sledovat, jak moje oblíbená kniha putuje světem a jak se lidem líbí. Ale ouha. Objevil se jeden člověk, který ji našel. A pak už nic. Žádné zprávy.
Až jednou. Šla jsem se podívat do antikvariátu poblíž České. A byla tam. I s vloženou nálepkou Knihotoče, takže nebylo pochyb, že jde (původně) můj výtisk. Bylo mi z toho smutno. Někdo se na celý projekt vykašlal a prostě ji střelil za pár peněz. (Nepředpokládám, že by za ni dostal mnoho, opravdu těch pár pětek tak nutně potřeboval?) Bohužel jsem tehdy u sebe peníze neměla, navíc jsem byla tak překvapená, že mě nejprve ani nenapadlo koupit ji zpět. A pak už bylo pozdě.
Kniha je pryč a mi se stýská. Občas si na ni vzpomenu a mám chuť si ji znovu přečíst. Jenže co nadělám. Tak snad aspoň potěšila toho, kdo si ji v tom antikvariátu koupil. A kdyby ji třeba nechtěl nebo kdybyste ji někde zahlídli opuštěnou, já se jí ráda znovu ujmu.
Nakonec se ukázalo, že Korálky v pupíku jsou kniha přesně pro mě. Seděl mi vyprávěcí styl, humor i téma. Netvrdím, že je to nějaká velká literatura, ale nemusí to být pokaždé Shakespeare nebo Homér, co člověka zasáhne a ovlivní. Četla jsem tuhle knížku mnohokrát a vždycky mi zvedla náladu a dala mi novou chuť do života.
Pak jsem si řekla, že bych neměla být sobecká. Že by se třeba mohl najít i někdo další, komu by se zalíbila. A tak jsem ji poslala do Knihotoče. Těšila jsem se, že budu sledovat, jak moje oblíbená kniha putuje světem a jak se lidem líbí. Ale ouha. Objevil se jeden člověk, který ji našel. A pak už nic. Žádné zprávy.
Až jednou. Šla jsem se podívat do antikvariátu poblíž České. A byla tam. I s vloženou nálepkou Knihotoče, takže nebylo pochyb, že jde (původně) můj výtisk. Bylo mi z toho smutno. Někdo se na celý projekt vykašlal a prostě ji střelil za pár peněz. (Nepředpokládám, že by za ni dostal mnoho, opravdu těch pár pětek tak nutně potřeboval?) Bohužel jsem tehdy u sebe peníze neměla, navíc jsem byla tak překvapená, že mě nejprve ani nenapadlo koupit ji zpět. A pak už bylo pozdě.
Kniha je pryč a mi se stýská. Občas si na ni vzpomenu a mám chuť si ji znovu přečíst. Jenže co nadělám. Tak snad aspoň potěšila toho, kdo si ji v tom antikvariátu koupil. A kdyby ji třeba nechtěl nebo kdybyste ji někde zahlídli opuštěnou, já se jí ráda znovu ujmu.
pondělí 12. září 2011
Pějme píseň dokola
Jedna z věcí, která na Járu zabírá (chtěla jsem napsat spolehlivě, ale nerada bych to zakřikla), je zpěv. Dokáže ho to rozptýlit natolik, až zapomene, že chtěl kňourat a naříkat. A tak pějeme okolo stolalala, a to kolikrát i doslova, houpu ho na rukou a kroužím kolem kuchyňského stolu, dokud se neuklidní nebo dokonce neusne.
Důležitý je ovšem výběr písní. Dlouhou dobu fungovalo Já mám koně, vraný koně, pokud možno doplněné o klapání dřevěného štěrkátka, které úspěšně simuluje zvuk koňských kopyt. Poslední dobou jsou bohužel Koně na ústupu.
Dalším favoritem je písnička Už se ten talinskej rybník nahání. Vždycky u toho přemýšlím, jestli se zmíněný rybník má nacházet v Talinu. Že by autor chodil za frajárkou až do dalekého Estonska? No, spíš se asi jedná o Tálín v jižních Čechách. Dosud jsem o této obci neměla ani potuchy, takže je vidět, že prozpěvování mě motivuje k tomu, abych se dovzdělávala.
Pak tady máme další oblíbenou zeměpisnou píseň Na tom bošileckým mostku. Na střední jsem zeměpis moc nemusela, teď se, jak to tak vypadá, ještě spoustu věcí doučím kvůli prckovi. Ale zpíváme (dobře, zpívám já, prcek zatím jenom hýká) i nelokalizované písničky jako Lásko, bože lásko nebo Co to tam šupoce.
Tohle všechno jsem před dávnými a dávnými lety zpívala já se svou maminkou. Teď jsem překvapená, kolik už dávno zapomenutých písniček se mi v hlavě vynořuje. Zpívání je fajn a nebylo by od věci přidat ke kampani Celé Česko čte dětem ještě sekci Celé Česko zpívá dětem.
Na tomto místě je čas na zábavnou historku z dětství. Tedy já to znám jen z vyprávění, ale prý jsem jako malá vyžadovala, abychom s maminkou cestou do jeslí zpívaly Pochodují vojáci. A pěkně nahlas. Cesta vedla kolem podniku, kde máma tehdy pracovala, a každé ráno seděly její kolegyně v oknech a čekaly, až půjdeme/pojedeme (já jsem ještě byla v kočáře) kolem s písní na rtech.
To už je úděl rodičů, že se pro své děti obětují a ztrapňují na veřejnosti. Já takhle prozpěvuju, když jedeme přes Lužánky. Zatím jen potichu, ale třeba to ještě přijde. Tak kdybyste v Brně potkali šílenou ženskou s kočárem, jak zpívá o tálínském rybníce, je možné, že jsem to já.
Důležitý je ovšem výběr písní. Dlouhou dobu fungovalo Já mám koně, vraný koně, pokud možno doplněné o klapání dřevěného štěrkátka, které úspěšně simuluje zvuk koňských kopyt. Poslední dobou jsou bohužel Koně na ústupu.
Dalším favoritem je písnička Už se ten talinskej rybník nahání. Vždycky u toho přemýšlím, jestli se zmíněný rybník má nacházet v Talinu. Že by autor chodil za frajárkou až do dalekého Estonska? No, spíš se asi jedná o Tálín v jižních Čechách. Dosud jsem o této obci neměla ani potuchy, takže je vidět, že prozpěvování mě motivuje k tomu, abych se dovzdělávala.
Pak tady máme další oblíbenou zeměpisnou píseň Na tom bošileckým mostku. Na střední jsem zeměpis moc nemusela, teď se, jak to tak vypadá, ještě spoustu věcí doučím kvůli prckovi. Ale zpíváme (dobře, zpívám já, prcek zatím jenom hýká) i nelokalizované písničky jako Lásko, bože lásko nebo Co to tam šupoce.
Tohle všechno jsem před dávnými a dávnými lety zpívala já se svou maminkou. Teď jsem překvapená, kolik už dávno zapomenutých písniček se mi v hlavě vynořuje. Zpívání je fajn a nebylo by od věci přidat ke kampani Celé Česko čte dětem ještě sekci Celé Česko zpívá dětem.
Na tomto místě je čas na zábavnou historku z dětství. Tedy já to znám jen z vyprávění, ale prý jsem jako malá vyžadovala, abychom s maminkou cestou do jeslí zpívaly Pochodují vojáci. A pěkně nahlas. Cesta vedla kolem podniku, kde máma tehdy pracovala, a každé ráno seděly její kolegyně v oknech a čekaly, až půjdeme/pojedeme (já jsem ještě byla v kočáře) kolem s písní na rtech.
To už je úděl rodičů, že se pro své děti obětují a ztrapňují na veřejnosti. Já takhle prozpěvuju, když jedeme přes Lužánky. Zatím jen potichu, ale třeba to ještě přijde. Tak kdybyste v Brně potkali šílenou ženskou s kočárem, jak zpívá o tálínském rybníce, je možné, že jsem to já.
pátek 9. září 2011
Mimina, mimina, jak si vlastně povídáte
Už na malá miminka by se mělo mluvit. Sice tomu nerozumí, ale vnímají tón hlasu a postupně začnou chápat i jednotlivá slova. Toť teorie.
Praxe je taková, že z mluvení na mimino musí člověku dříve či později hrábnout. No posuďte sami. Jaké jsou možnosti.
Buď mu můžete vykládat něco absolutně nesouvisejícího s tím, co se kolem děje. Něco jako "A ten pan Einstein vymyslel takzvanou teorii relativity. Známý vzorec je E se rovná m c na druhou...". Mimino vás poslouchá, je nadšené, že mu povídáte, ale je mu to všechno celkem k ničemu. Vám je jasné, že je mu to k ničemu a jste na nejlepší cestě k samomluvě.
Druhá možnost je vykládat mu něco, co se ho týká. Jenže řekněme si upřímně, on ten život s prckem není zas tak vzrušující a plný dobrodružství. Kolikrát za den dokážete s nadšením v hlase opakovat "Tak a dám ti čistou plínu!" nebo "Hele, tady je takové úžasné štěrkátko s barevnýma kuličkama." Peklo. Navíc to opět vede ke zblbnutí, za chvíli budete každému nahlas popisovat, co právě hodláte udělat (Tak teď oškrábu tyhle brambory, pak je dáme vařit, nezapomenout na sůl a kmín, šup, zapnout sporák...). Nedivte se, když se setkáte s nechápavými pohledy.
Pak je tady třetí cesta, na kterou jsem sklouzla já. Pomalu se ze mě stává Krteček. Však víte, ta kreslená postavička, která (s výjimkou příběhu o kalhotách s kapsami) se vyjadřuje pouze pomocí citoslovcí jako "Jéje!", "Jů!" nebo "Hele!" Vtip je v tom, že už od narození mimino vydává zvuky, které znějí dost podobně. Nejjednodušší nakonec je odpovídat mu stejným způsobem. A tak se dost času přistihnu, že na sebe s prckem děláme prostě jenom "Jé! Jé!".
Samozřejmě jsou matky, které téhle demenci nepodléhají. Závidím a obdivuju je. Já se snažím bojovat, co to jde, ale někdy mám fakt pocit, že mi měkne mozek. Snad vydržím aspoň do doby, kdy Jára začne trochu mluvit. Kdyby ne, tak mi to, moji drazí, odpusťte. S trochou štěstí nejsou tyhle změny trvalé a já budu jednou zase schopná normálně komunikovat.
Praxe je taková, že z mluvení na mimino musí člověku dříve či později hrábnout. No posuďte sami. Jaké jsou možnosti.
Buď mu můžete vykládat něco absolutně nesouvisejícího s tím, co se kolem děje. Něco jako "A ten pan Einstein vymyslel takzvanou teorii relativity. Známý vzorec je E se rovná m c na druhou...". Mimino vás poslouchá, je nadšené, že mu povídáte, ale je mu to všechno celkem k ničemu. Vám je jasné, že je mu to k ničemu a jste na nejlepší cestě k samomluvě.
Druhá možnost je vykládat mu něco, co se ho týká. Jenže řekněme si upřímně, on ten život s prckem není zas tak vzrušující a plný dobrodružství. Kolikrát za den dokážete s nadšením v hlase opakovat "Tak a dám ti čistou plínu!" nebo "Hele, tady je takové úžasné štěrkátko s barevnýma kuličkama." Peklo. Navíc to opět vede ke zblbnutí, za chvíli budete každému nahlas popisovat, co právě hodláte udělat (Tak teď oškrábu tyhle brambory, pak je dáme vařit, nezapomenout na sůl a kmín, šup, zapnout sporák...). Nedivte se, když se setkáte s nechápavými pohledy.
Pak je tady třetí cesta, na kterou jsem sklouzla já. Pomalu se ze mě stává Krteček. Však víte, ta kreslená postavička, která (s výjimkou příběhu o kalhotách s kapsami) se vyjadřuje pouze pomocí citoslovcí jako "Jéje!", "Jů!" nebo "Hele!" Vtip je v tom, že už od narození mimino vydává zvuky, které znějí dost podobně. Nejjednodušší nakonec je odpovídat mu stejným způsobem. A tak se dost času přistihnu, že na sebe s prckem děláme prostě jenom "Jé! Jé!".
Samozřejmě jsou matky, které téhle demenci nepodléhají. Závidím a obdivuju je. Já se snažím bojovat, co to jde, ale někdy mám fakt pocit, že mi měkne mozek. Snad vydržím aspoň do doby, kdy Jára začne trochu mluvit. Kdyby ne, tak mi to, moji drazí, odpusťte. S trochou štěstí nejsou tyhle změny trvalé a já budu jednou zase schopná normálně komunikovat.
čtvrtek 25. srpna 2011
Hláška z tramvaje
Asi čtyřletá holčička kouká na Járu do kočárku a tatínkovi, který stojí vedle ní, klade různé otázky.
Holčička: A proč má toho dudu? (rozuměj dudlík)
Tatínek: Aby se nenaučil tak rychle mluvit a nebyl tak ukecaný jako ty.
Holčička: A proč má toho dudu? (rozuměj dudlík)
Tatínek: Aby se nenaučil tak rychle mluvit a nebyl tak ukecaný jako ty.
pátek 19. srpna 2011
Veselé historky z procházek
Nikdy jsem netušila, že kočárek přitahuje podivné existence. Já navíc neumím tyhle lidi poslat někam. Ani slušně, ani sprostě. Takže když na mě mluví, odpovídám. A pak vznikají takovéto situace.
Historka první
U našich na vsi. (No je to taková pseudoves, ale jsou tam domky a lidi se tam více méně znají.) Zrovna jdu s kočárem navštívit kamarádku, když potkám jednoho ze sousedů. (To jsem se ovšem dozvěděla až posléze, že je to soused, přistěhoval se až nedávno a viděli jsme se poprvé v životě.)
Soused (blížící se ke mně záludně zezadu): To miminko je živé?
Já (zmateně se otáčím): Jo.
S: A je to chlapeček nebo holčička?
Já: Chlapeček
S: A jmenuje se Garibald!
Já (ještě zmateněji): Nejmenuje.
S: A jak se teda jmenuje?
Já: Jaroslav.
S: No to je hezké jméno. Ale příště by to měl být Garibald.
Historka druhá
Na procházce na Kraví hoře. Stavila jsem se do Brněnky koupit něco k jídlu. U vchodu postávají podivní chlápci a jeden mě osloví, když vycházím z obchodu. Je třeba si to všechno představit s úžasným brněnským přízvukem.
Chlápek: Já vám přeju hezký den, paní. I miminku. To je holčička?
Já: Chlapeček
Ch: Aha, a jak se jmenuje?
Já: Jaroslav.
Ch: To je hezké jméno.
Já: Děkuju.
Ch: Já se jmenuju Olin Matuška, teda. To je nic moc, no. A jak vy se jmenujete?
Neodpovídám, jen se blbě usmívám a snažím se co nejrychleji zmizet.
Ch: Vy jste taky Jaruška, ne?
Stále se usmívám a tlačím kočár pryč.
Ch: Tak ať Jaroslav žije aspoň do sta let.
Já: Děkuju.
Ch: A vám taky přeju, aspoň devadesát ještě.
Já: Díky! (a mizím).
Historka první
U našich na vsi. (No je to taková pseudoves, ale jsou tam domky a lidi se tam více méně znají.) Zrovna jdu s kočárem navštívit kamarádku, když potkám jednoho ze sousedů. (To jsem se ovšem dozvěděla až posléze, že je to soused, přistěhoval se až nedávno a viděli jsme se poprvé v životě.)
Soused (blížící se ke mně záludně zezadu): To miminko je živé?
Já (zmateně se otáčím): Jo.
S: A je to chlapeček nebo holčička?
Já: Chlapeček
S: A jmenuje se Garibald!
Já (ještě zmateněji): Nejmenuje.
S: A jak se teda jmenuje?
Já: Jaroslav.
S: No to je hezké jméno. Ale příště by to měl být Garibald.
Historka druhá
Na procházce na Kraví hoře. Stavila jsem se do Brněnky koupit něco k jídlu. U vchodu postávají podivní chlápci a jeden mě osloví, když vycházím z obchodu. Je třeba si to všechno představit s úžasným brněnským přízvukem.
Chlápek: Já vám přeju hezký den, paní. I miminku. To je holčička?
Já: Chlapeček
Ch: Aha, a jak se jmenuje?
Já: Jaroslav.
Ch: To je hezké jméno.
Já: Děkuju.
Ch: Já se jmenuju Olin Matuška, teda. To je nic moc, no. A jak vy se jmenujete?
Neodpovídám, jen se blbě usmívám a snažím se co nejrychleji zmizet.
Ch: Vy jste taky Jaruška, ne?
Stále se usmívám a tlačím kočár pryč.
Ch: Tak ať Jaroslav žije aspoň do sta let.
Já: Děkuju.
Ch: A vám taky přeju, aspoň devadesát ještě.
Já: Díky! (a mizím).
středa 17. srpna 2011
"Správné" načasování
Tak jsem skončila s kojením. Rozhodla jsem se, že nemá cenu trápit sebe i prcka, když to prostě nejde. Mrzí mě to. Ne že bych to oplakala, ale je to zase další představa o mateřství, která nevyšla.
Když jsem si konečně srovnala v hlavě, že to je opravdu dobré rozhodnutí, a připomněla si všechny výhody, které z toho pro mě plynou (nemusím už hlídat, co jím a piju), přišla mi obálka. Zřejmě jsem v těhotenském oblouznění někam uvedla svou adresu a povolila její použití pro komerční účely. Přišly mi letáky od sunaru. A hned na prvním jsem se dočetla, jak důležité je kojení a že téměř každá žena je schopná kojit. Tak vám tedy, pánové, děkuji,
Když jsem si konečně srovnala v hlavě, že to je opravdu dobré rozhodnutí, a připomněla si všechny výhody, které z toho pro mě plynou (nemusím už hlídat, co jím a piju), přišla mi obálka. Zřejmě jsem v těhotenském oblouznění někam uvedla svou adresu a povolila její použití pro komerční účely. Přišly mi letáky od sunaru. A hned na prvním jsem se dočetla, jak důležité je kojení a že téměř každá žena je schopná kojit. Tak vám tedy, pánové, děkuji,
pátek 12. srpna 2011
3 měsíce!
Tak jsme se konečně dočkali. Prcek měl včera tři měsíce. To je podle drahé T. věk, kdy to dítě začíná být napůl člověk.
Samozřejmě se nekonal žádný zásadní přelom typu jeden den je prcek nemožný a druhý den voilà, mámo, táto, je ze mě šťastné a spokojené miminko. Bylo by to sice krásné, ale asi taky kapku děsivé. Lepší jsou změny postupné a ty se opravdu dějí. Prcek se na nás čím dál tím častěji směje. Nejvíc ho baví, když zívám nebo na něj dělám blebleble. (Všimli jste si, jak se v přítomnosti malých dětí spousta lidí mění na dementy?) Taky si brouká a dělá chí (zdravím Adu). Nedávno objevil ručičky a teď si je pořád rve do pusy a já nemám to srdce (a ty nervy) mu je pořád z pusy vytahovat a nutit mu dudlíka.
Pořád sice dost pláče, ale lepší se to. Tak se zdá, že to nakonec přežijem.
Samozřejmě se nekonal žádný zásadní přelom typu jeden den je prcek nemožný a druhý den voilà, mámo, táto, je ze mě šťastné a spokojené miminko. Bylo by to sice krásné, ale asi taky kapku děsivé. Lepší jsou změny postupné a ty se opravdu dějí. Prcek se na nás čím dál tím častěji směje. Nejvíc ho baví, když zívám nebo na něj dělám blebleble. (Všimli jste si, jak se v přítomnosti malých dětí spousta lidí mění na dementy?) Taky si brouká a dělá chí (zdravím Adu). Nedávno objevil ručičky a teď si je pořád rve do pusy a já nemám to srdce (a ty nervy) mu je pořád z pusy vytahovat a nutit mu dudlíka.
Pořád sice dost pláče, ale lepší se to. Tak se zdá, že to nakonec přežijem.
pondělí 1. srpna 2011
Procházka po časech minulých
Prcek spí a máma má chuť ublognout si tentokrát o něčem jiném, než jsou prdíky, plíny či kojení.
Od pátku jsme u našich, ale až dneska jsme se konečně vydali na klasickou poobědovou procházku (v pátek a v sobotu návštěva kamarádů, v neděli pršelo). Tlačila jsem kočár se spícím mrňousem, uhýbala autům a vyhýbala se slimákům (protože konec konců jsou to taky boží tvorové a navíc se mi nelíbila představa slimáka přimáčknutého na kolečko kočáru). Hlavně jsem se ale rozhlížela kolem a nestačila se divit.
Po dlouhé době jsem procházela místy, kde jsem strávila dětství. Mění se to tady neuvěřitelně. Lidé si kupují nová auta, opravují staré domy, nahrazují ovocné stromy v zahradách anglickým trávníkem a bazény. Staví se tu o sto šest, takže mezi domy už nezbývají žádné volné plochy, přes které kdysi přebíhala zvěř z lesa. Dneska už tady člověk srnku asi jen tak nezahlídne.
Co mě ale překvapilo ještě víc, že jsem si nedokázala vybavit, jak to vypadalo dřív. Tedy rámcově ano, ale detaily se někam vypařily. Dokonce jsem si ani nebyla jistá, kam vede jedna cesta, po které jsme jako děti určitě chodili poměrně často (budu to muset ještě prozkoumat, ale bojím se, že nakonec skončím někde v lese).
Ještě nedávno jsem koketovala s myšlenkou jednou se sem vrátit. Tenhle dům a okolí mám pořád v hlavě jako takový malý soukromý ráj. Ale vidím, že to nepůjde. Už sem opravdu nepatřím.
Od pátku jsme u našich, ale až dneska jsme se konečně vydali na klasickou poobědovou procházku (v pátek a v sobotu návštěva kamarádů, v neděli pršelo). Tlačila jsem kočár se spícím mrňousem, uhýbala autům a vyhýbala se slimákům (protože konec konců jsou to taky boží tvorové a navíc se mi nelíbila představa slimáka přimáčknutého na kolečko kočáru). Hlavně jsem se ale rozhlížela kolem a nestačila se divit.
Po dlouhé době jsem procházela místy, kde jsem strávila dětství. Mění se to tady neuvěřitelně. Lidé si kupují nová auta, opravují staré domy, nahrazují ovocné stromy v zahradách anglickým trávníkem a bazény. Staví se tu o sto šest, takže mezi domy už nezbývají žádné volné plochy, přes které kdysi přebíhala zvěř z lesa. Dneska už tady člověk srnku asi jen tak nezahlídne.
Co mě ale překvapilo ještě víc, že jsem si nedokázala vybavit, jak to vypadalo dřív. Tedy rámcově ano, ale detaily se někam vypařily. Dokonce jsem si ani nebyla jistá, kam vede jedna cesta, po které jsme jako děti určitě chodili poměrně často (budu to muset ještě prozkoumat, ale bojím se, že nakonec skončím někde v lese).
Ještě nedávno jsem koketovala s myšlenkou jednou se sem vrátit. Tenhle dům a okolí mám pořád v hlavě jako takový malý soukromý ráj. Ale vidím, že to nepůjde. Už sem opravdu nepatřím.
pátek 29. července 2011
Roste jako z vody
Asi že ho každý večer koupeme.
Když se náš prcek narodil, byl to opravdu prcek. Všechny oblečky v porodnici mu byly velké a s oblečením, které jsme měli připravené doma, to nebylo lepší. Dokonce i přesto, že používáme látkové pleny, které dělají větší zadeček.
Prcek ale nelení a roste. Takže do novorozeneckých oblečků dorostl a nejen to.
Od dědečka dostal krásné dupačky, což jsme uvítali i proto, že jich máme obecně málo. Jenže jak si jistě vzpomínáte, ještě před nedávnem bylo období veder, ve kterých i body s krátkým rukávem bylo až moc. Když se konečně trošku ochladilo, vytáhli jsme dupačky od dědečka a ejhle... prcek se vešel tak tak.
Objednala jsem z internetu dvě fešácké All in one plíny. Aby měl něco na cesty, když se mi nebude chtít párat se skládáním obyčejných čtverců. Minulý týden jsme jednu použili na cestu do Hradce. Byla tak tak. Tento týden už jsou mu tyhle plíny malé. Opravdu dobře investované peníze.
Taky jsem mu na cestu k našim (kde jsme mimochodem právě teď) zabalila pyžamo, co ještě donedávna nosil bez problémů. Včera večer jsem zjistila, že už z něj taky stihl vyrůst.
Mám samozřejmě radost, jen jsem s tím nějak zapomněla počítat. Pořád jsem měla ten pocit, že máme doma mini mimi. A ejhle, ono nám taky roste.
Když se náš prcek narodil, byl to opravdu prcek. Všechny oblečky v porodnici mu byly velké a s oblečením, které jsme měli připravené doma, to nebylo lepší. Dokonce i přesto, že používáme látkové pleny, které dělají větší zadeček.
Prcek ale nelení a roste. Takže do novorozeneckých oblečků dorostl a nejen to.
Od dědečka dostal krásné dupačky, což jsme uvítali i proto, že jich máme obecně málo. Jenže jak si jistě vzpomínáte, ještě před nedávnem bylo období veder, ve kterých i body s krátkým rukávem bylo až moc. Když se konečně trošku ochladilo, vytáhli jsme dupačky od dědečka a ejhle... prcek se vešel tak tak.
Objednala jsem z internetu dvě fešácké All in one plíny. Aby měl něco na cesty, když se mi nebude chtít párat se skládáním obyčejných čtverců. Minulý týden jsme jednu použili na cestu do Hradce. Byla tak tak. Tento týden už jsou mu tyhle plíny malé. Opravdu dobře investované peníze.
Taky jsem mu na cestu k našim (kde jsme mimochodem právě teď) zabalila pyžamo, co ještě donedávna nosil bez problémů. Včera večer jsem zjistila, že už z něj taky stihl vyrůst.
Mám samozřejmě radost, jen jsem s tím nějak zapomněla počítat. Pořád jsem měla ten pocit, že máme doma mini mimi. A ejhle, ono nám taky roste.
úterý 26. července 2011
Otrkávání
Prcek nám roste a tak jsme usoudili, že bychom ho občas mohli někam vyvézt. Ono taky není možné být s ním pořád zalezlí doma, to je tak trochu na palici totiž, Procházky v Lužánkách jsou fajn, ale chtělo by to něco akčnějšího. A tak se postupně otrkáváme. Plurál je na místě, protože si zvyká jak prcek, tak my, rodiče.
Nejprve jsme byli v Lednici, o tom už jsem se tu myslím zmiňovala. Autem to trvalo něco přes půl hodinky. Bylo příšerné vedro, ale zvládli jsme to. Malý to částečně prospal, částečně koukal kolem a ani moc neplakal.
Povzbuzeni prvním úspěchem, vydali jsme se tuhle sobotu k tchyni. Vyrazili jsme brzy ráno (popravdě ne tak brzy, jak jsme chtěli, ale to je něco, čím s P. trpíme odjakživa, a narození prcka to nijak nezměnilo) a chtěli jsme se vyhnout dálnici. Cesta po okreskách byla sice delší, ale zato hezčí a klidnější. Akorát, že místo avizovaných dvou hodin nám to trvalo hodiny tři. Nevadí, prcek to prospal, hned po příjezdu jsme ho nakrmili a to mu stačilo ke spokojenosti. Celou sobotu byl naprosto úžasný, roztomilost sama. Ale jen co jsme vyrazili na zpáteční cestu, spustil pořádný bengál. No aby taky ne, zpátky jsme z časových důvodů už jeli po té dálnici a já proklínala všechny, kteří mají s dopravními stavbami co do činění. Já vím, žádná novinka, ale stav dé jedničky je vážně ostudný.
No, aspoň jsme si to vyzkoušeli, berme to jako testovací jízdu. Protože tenhle víkend se chystáme k našim, což bude tak tři hodinky po dálnici. Držte palce, ať to dobře dopadne.
Nejprve jsme byli v Lednici, o tom už jsem se tu myslím zmiňovala. Autem to trvalo něco přes půl hodinky. Bylo příšerné vedro, ale zvládli jsme to. Malý to částečně prospal, částečně koukal kolem a ani moc neplakal.
Povzbuzeni prvním úspěchem, vydali jsme se tuhle sobotu k tchyni. Vyrazili jsme brzy ráno (popravdě ne tak brzy, jak jsme chtěli, ale to je něco, čím s P. trpíme odjakživa, a narození prcka to nijak nezměnilo) a chtěli jsme se vyhnout dálnici. Cesta po okreskách byla sice delší, ale zato hezčí a klidnější. Akorát, že místo avizovaných dvou hodin nám to trvalo hodiny tři. Nevadí, prcek to prospal, hned po příjezdu jsme ho nakrmili a to mu stačilo ke spokojenosti. Celou sobotu byl naprosto úžasný, roztomilost sama. Ale jen co jsme vyrazili na zpáteční cestu, spustil pořádný bengál. No aby taky ne, zpátky jsme z časových důvodů už jeli po té dálnici a já proklínala všechny, kteří mají s dopravními stavbami co do činění. Já vím, žádná novinka, ale stav dé jedničky je vážně ostudný.
No, aspoň jsme si to vyzkoušeli, berme to jako testovací jízdu. Protože tenhle víkend se chystáme k našim, což bude tak tři hodinky po dálnici. Držte palce, ať to dobře dopadne.
úterý 19. července 2011
Nabodnut
Tak máme naočkováno, kromě toho, že jsem celá od krve, by se dalo říct, že to proběhlo dobře.
Tuhle zprávu, možná trošku hrůzostrašnou, ode mě dnes dostal můj muž. Prcek byl totiž na prvním očkování. A nebojte, nestalo se nic hrozného, naopak to dopadlo lépe, než jsem čekala.
Měla jsem z očkování hrůzu už od té chvíle, co nás doktorka před dvěma týdny objednala. Představovala jsem si, jak ještě hodinu poté konejším v čekárně řvoucí dítě. Ale nestalo se.
Dorazili jsme na čas do prázdné čekárny. Prcek spal a moc se mu nelíbilo, když jsem ho vytáhla z kočáru a paní doktorka ho začala prohlížet. A to chudáček nevěděl, že prohlídka není to nejhorší, co ho ten den čeká.
Když ho paní doktorka nabodla, bylo chvíli ticho a pak vydal takový zvuk, že mi srdce ustrnulo. Větším dětem se dá aspoň vysvětlit, že to sice bolí, ale je to pro jejich dobro a za chvíli to přestane. Ale miminko? V tom zaječení, co z něj vyšlo, bylo úplně jasně slyšet, že naprosto nechápe, proč jsme se rozhodli ho takhle mučit.
Ukázalo se ale, že je to hrozně statečný chlapeček. Vzala jsem ho do náruče a tam se nechal po chvilce uchlácholit. Pomohlo tomu i nabídnuté prso (což bylo vtipné, protože jsem na sobě měla šaty naprosto nevhodné ke kojení, navíc nejsem zvyklá kojit na veřejnosti. Ale naštěstí byla čekárna stále prázdná.) Po cestě zpátky pak spal jako andílek. Celkově vzato tedy velice úspěšný výlet.
Jo a ta krev? Inu, sestřička mu zalepila nožku, já ho vzala do náruče a přitiskla si ho tak šikovně, že se náplast odchlípla a její funkci převzaly moje bílé šaty. Bohužel jsem si toho nevšimla hned, takže škoda byla značná, vypadalo to, jako by mě někdo bodl do boku. No co, ještě že žiju ve velkém anonymním městě (nikoho známého jsem cestou domů nepotkala).
Tuhle zprávu, možná trošku hrůzostrašnou, ode mě dnes dostal můj muž. Prcek byl totiž na prvním očkování. A nebojte, nestalo se nic hrozného, naopak to dopadlo lépe, než jsem čekala.
Měla jsem z očkování hrůzu už od té chvíle, co nás doktorka před dvěma týdny objednala. Představovala jsem si, jak ještě hodinu poté konejším v čekárně řvoucí dítě. Ale nestalo se.
Dorazili jsme na čas do prázdné čekárny. Prcek spal a moc se mu nelíbilo, když jsem ho vytáhla z kočáru a paní doktorka ho začala prohlížet. A to chudáček nevěděl, že prohlídka není to nejhorší, co ho ten den čeká.
Když ho paní doktorka nabodla, bylo chvíli ticho a pak vydal takový zvuk, že mi srdce ustrnulo. Větším dětem se dá aspoň vysvětlit, že to sice bolí, ale je to pro jejich dobro a za chvíli to přestane. Ale miminko? V tom zaječení, co z něj vyšlo, bylo úplně jasně slyšet, že naprosto nechápe, proč jsme se rozhodli ho takhle mučit.
Ukázalo se ale, že je to hrozně statečný chlapeček. Vzala jsem ho do náruče a tam se nechal po chvilce uchlácholit. Pomohlo tomu i nabídnuté prso (což bylo vtipné, protože jsem na sobě měla šaty naprosto nevhodné ke kojení, navíc nejsem zvyklá kojit na veřejnosti. Ale naštěstí byla čekárna stále prázdná.) Po cestě zpátky pak spal jako andílek. Celkově vzato tedy velice úspěšný výlet.
Jo a ta krev? Inu, sestřička mu zalepila nožku, já ho vzala do náruče a přitiskla si ho tak šikovně, že se náplast odchlípla a její funkci převzaly moje bílé šaty. Bohužel jsem si toho nevšimla hned, takže škoda byla značná, vypadalo to, jako by mě někdo bodl do boku. No co, ještě že žiju ve velkém anonymním městě (nikoho známého jsem cestou domů nepotkala).
pondělí 18. července 2011
Příprava umělé výživy
A teď něco pro zasmání. Aneb když se daří tak se daří.
Příprava umělého mlíka má podle návodu vypadat takhle: Převařit vodu, ochladit na 40 stupňů, přidat prášek, zamíchat, ještě trochu schladit, až má tělesnou teplotu, podávat.
Příprava v reálu v mém podání: převařit vodu, dát chladit. Dítě se budí, vzít ho z postýlky, jít přebalit. (Následující kroky se odehrávají s dítětem v náručí.) Voda je příliš chladná, dát ohřívat. Konejšit dítě. Voda je příliš ohřátá, vypnout, přelít do flaštičky, abych ji mohla zchladit rychleji. Převrhnout flaštičku, nadávat, začít znovu. Převařit vodu, zchladit, přelít do flaštičky, chytit letící dudlík. nacpat do pusy. Přisypat prášek, chytit letící dudlík, nacpat do pusy. Promíchat, nechytit letící dudlík, zvednout ho ze země, opláchnout, nacpat do pusy. Přelít mlíko do suplementoru, počkat až schladne na tělesnou teplotu, nechytit dudlík, který zapadne pod pohovku, podávat.
Příprava umělého mlíka má podle návodu vypadat takhle: Převařit vodu, ochladit na 40 stupňů, přidat prášek, zamíchat, ještě trochu schladit, až má tělesnou teplotu, podávat.
Příprava v reálu v mém podání: převařit vodu, dát chladit. Dítě se budí, vzít ho z postýlky, jít přebalit. (Následující kroky se odehrávají s dítětem v náručí.) Voda je příliš chladná, dát ohřívat. Konejšit dítě. Voda je příliš ohřátá, vypnout, přelít do flaštičky, abych ji mohla zchladit rychleji. Převrhnout flaštičku, nadávat, začít znovu. Převařit vodu, zchladit, přelít do flaštičky, chytit letící dudlík. nacpat do pusy. Přisypat prášek, chytit letící dudlík, nacpat do pusy. Promíchat, nechytit letící dudlík, zvednout ho ze země, opláchnout, nacpat do pusy. Přelít mlíko do suplementoru, počkat až schladne na tělesnou teplotu, nechytit dudlík, který zapadne pod pohovku, podávat.
Základní pravidla pro přežití
Uběhly už sice dva měsíce, ale lépe pozdě než nikdy. Tady jsou nějaké poznatky, ke kterým jsem se postupně dopracovala, ať už sama nebo s něčí pomocí. Nic objevného, ale hodí se to sesumírovat.
1) Nečíst
Žádné články o tom, co by mělo miminko všechno dělat a umět a co je všechno důležité mu poskytnout. Nebo alespoň v omezené míře. Samozřejmě je dobré mít nějakou rámcovou představu. Ale když čtu o tom, že děti, které příliš pláčou, mají později sklon k depresi, nebo že když dávám mimču dudlík, bude mít větší sklony začít kouřit... pro nestranného pozorovatele zřejmě zajímavá fakta, pro mírně hysterickou matku důvod k upadnutí do deprese. Takže pryč s podobnými poznatky.
2) Nesrovnávat
Co na tom, že jiné děti už umí něco, co náš prcek ne? Však on se k tomu časem taky dopracuje. Co na tom, že jiné matky zvládají péči o dítě líp? S tím stejně nic nenadělám, tak proč se trápit. (Na druhou stranu je občas fajn srovnání s někým, kdo je na tom stejně blbě. Člověk si pak uvědomí, že ty jeho problémy jsou více méně normální a že není na světě tak sám.)
3) Neplánovat a neočekávat
K čemu mi bylo, že jsem si v těhotenství vysnila, jaké budeme mít s mimčem ideální léto? Akorát mi teď může být líto, že to neprobíhá tak, jak jsem chtěla. Takže radši to brát tak, jak to je, a těšit se z věcí, které nám jdou, než se rozčilovat nad těmi, které nejdou.
4) Neposrat se ;)
Tímto zdravím švagrovou, od které tohle heslo pochází. Asi si ho budu muset a nalepit na ledničku.
1) Nečíst
Žádné články o tom, co by mělo miminko všechno dělat a umět a co je všechno důležité mu poskytnout. Nebo alespoň v omezené míře. Samozřejmě je dobré mít nějakou rámcovou představu. Ale když čtu o tom, že děti, které příliš pláčou, mají později sklon k depresi, nebo že když dávám mimču dudlík, bude mít větší sklony začít kouřit... pro nestranného pozorovatele zřejmě zajímavá fakta, pro mírně hysterickou matku důvod k upadnutí do deprese. Takže pryč s podobnými poznatky.
2) Nesrovnávat
Co na tom, že jiné děti už umí něco, co náš prcek ne? Však on se k tomu časem taky dopracuje. Co na tom, že jiné matky zvládají péči o dítě líp? S tím stejně nic nenadělám, tak proč se trápit. (Na druhou stranu je občas fajn srovnání s někým, kdo je na tom stejně blbě. Člověk si pak uvědomí, že ty jeho problémy jsou více méně normální a že není na světě tak sám.)
3) Neplánovat a neočekávat
K čemu mi bylo, že jsem si v těhotenství vysnila, jaké budeme mít s mimčem ideální léto? Akorát mi teď může být líto, že to neprobíhá tak, jak jsem chtěla. Takže radši to brát tak, jak to je, a těšit se z věcí, které nám jdou, než se rozčilovat nad těmi, které nejdou.
4) Neposrat se ;)
Tímto zdravím švagrovou, od které tohle heslo pochází. Asi si ho budu muset a nalepit na ledničku.
středa 13. července 2011
I'm in hell... again
Mám rozepsaný článek o tom, jak jsem byli v Lednici a jak to bylo fajn a vůbec že se všechno začíná k dobrému obracet. Ještě v pondělí jsem se radovala, že vydržel deset minut sám na hrací podložce. Jenže teď už pomalu nevím, jestli se mi to všechno jenom nezdálo.
Momentálně už druhý den má prcek jeden hysterický záchvat za druhým. Právě plakal dvě hodiny v kuse. Oprava, řval, protože to se nedá nazvat pláčem. Nevím, jak dlouho může normální člověk vydržet chovat v náručí ječící dítě a opakovat : "No, no, no, klid, neboj, nic se neděje, máma je tady..." a podobně. Já se samozřejmě snažím být chápavá, vždyť to ubohé miminko má nějaké hrozné trápení. Jenže popravdě, a vím, že se takové věci obvykle veřejně nepíšou a neříkají, po půl hodině dostávám chuť na něj řvát nebo mu fyzicky ublížit. Ovšemže to neudělám, ale ta chuť tam je, protože konec konců, je najedený, přebalený, u mámy v náručí, tak co má sakra co vřískat?
Po dvou hodinách mi vytekly nervy, položila jsem dítě na pohovku a začala mlátit do věcí kolem sebe. Byl to pro něj takový šok, že se trochu uklidnil, ale pak se samozřejmě znovu rozeřval. Nakonec jsme se udobřili, vzápětí si vyzunkl další dávku mlíka a teď tady chrupká vedle mě, jako by se nic nestalo. Já mám nervy nadranc a navíc tuším, že to je jenom klid před dalším pláčem.
Momentálně už druhý den má prcek jeden hysterický záchvat za druhým. Právě plakal dvě hodiny v kuse. Oprava, řval, protože to se nedá nazvat pláčem. Nevím, jak dlouho může normální člověk vydržet chovat v náručí ječící dítě a opakovat : "No, no, no, klid, neboj, nic se neděje, máma je tady..." a podobně. Já se samozřejmě snažím být chápavá, vždyť to ubohé miminko má nějaké hrozné trápení. Jenže popravdě, a vím, že se takové věci obvykle veřejně nepíšou a neříkají, po půl hodině dostávám chuť na něj řvát nebo mu fyzicky ublížit. Ovšemže to neudělám, ale ta chuť tam je, protože konec konců, je najedený, přebalený, u mámy v náručí, tak co má sakra co vřískat?
Po dvou hodinách mi vytekly nervy, položila jsem dítě na pohovku a začala mlátit do věcí kolem sebe. Byl to pro něj takový šok, že se trochu uklidnil, ale pak se samozřejmě znovu rozeřval. Nakonec jsme se udobřili, vzápětí si vyzunkl další dávku mlíka a teď tady chrupká vedle mě, jako by se nic nestalo. Já mám nervy nadranc a navíc tuším, že to je jenom klid před dalším pláčem.
čtvrtek 7. července 2011
Okradená...
... o víkendy a volný čas vůbec.
V pondělí se u nás stavila Kač, kamarádka z práce. Mluvili jsme o všem možném, Kač referovala o dění ve firmě a pak konstatovala, že nechápe, jak jsem to mohla zvládat v klidu a s úsměvem. Prý mě považuje za klidnou, vyrovnanou osobu.
Dlouho jsem si to o sobě myslela taky, proto mě samotnou překvapuje (a vytáčí, hehe), že se teď nechám každou chvíli něčím rozhodit, či dokonce rozčílit. Jestli ono to nebude tím, že jsem přišla o víkendy.
Samozřejmě, že soboty a neděle stále existují, ale nemají pro mě naprosto žádný význam. V práci jsem přesně věděla, co se bude dít a kolik toho musím snést, než přijde zasloužený klid. Věděli jsme, jaký průběh bude mít náš den, ráno trošku náročnější, pak se to srovná, protože dorazí druhá směna, mezi polednem a druhou bude mrtvo, pak nárůst práce s vrcholem kolem čtvrté a pak už jenom dojezd, v půl šesté padla a můžeme si vydechnout. Stejně tak jsme měli představu o průběhu týdne, pondělí náročné, úterý lepší, ve středu klid, protože polovina Francie nepracuje, čtvrtek normální a v pátek trošku horší, jak se budou všichni všechno snažit dohnat před víkendem. A pak dva dny zaslouženého klidu.
Naproti tomu, péče o dítě je prostě úkol na 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. I když prcek zrovna spí, musím být pořád ve střehu. A co se týče víkendů, jediná změna je, že je doma P. Což je fajn pomoc, ale stejně je to pořád hlavně na mě, já jsem holt matka. Nemám žádnou možnost se na chvíli zastavit. Je to jako když člověk plave pod vodou, potřebuje se vynořit, nadechnout se, odpočinout a teprve potom se zase znovu ponořit a pokračovat. Jenže já prostě musím pořád plavat a doufat, že to ještě s dechem nějak vydržím.
Druhá věc, která mě při srovnání s prací napadá, je ta, že tam jsem většinou věděla, co mám dělat. Jistě, přišlo to časem se zkušenostmi. Ale i když bylo něco nové, i když jsem se ocitla před problémem, jehož řešení jsem neznala, měla jsem k dispozici alespoň standardní postupy, které mi mohly pomoct. Teď jsem v situaci, kdy si nevím rady vůbec, ano, existuje spousta zaručených rad a postupů, jenže u nás bohužel moc nefungují. Dneska jsem se snažila utišit plačící dítě a při tom mi došlo, že jsem stejně bezradná jako tu první noc v porodnici, kterou prcek proplakal. Oprava, jsem ještě bezradnější, protože tehdy jsem věřila, že to všechno zvládnu a všechny nesnáze překonám díky lásce a mateřským instinktům. Teď už vím, že to tak není.
Co chci tím vším vlastně říct? Asi nic, jen že si zase trochu zoufám. Ale pořád se snažím vidět to světlo na konci tunelu, a tím tunelem myslím první tři měsíce. Pak už to prý bude lepší. Jen aby.
V pondělí se u nás stavila Kač, kamarádka z práce. Mluvili jsme o všem možném, Kač referovala o dění ve firmě a pak konstatovala, že nechápe, jak jsem to mohla zvládat v klidu a s úsměvem. Prý mě považuje za klidnou, vyrovnanou osobu.
Dlouho jsem si to o sobě myslela taky, proto mě samotnou překvapuje (a vytáčí, hehe), že se teď nechám každou chvíli něčím rozhodit, či dokonce rozčílit. Jestli ono to nebude tím, že jsem přišla o víkendy.
Samozřejmě, že soboty a neděle stále existují, ale nemají pro mě naprosto žádný význam. V práci jsem přesně věděla, co se bude dít a kolik toho musím snést, než přijde zasloužený klid. Věděli jsme, jaký průběh bude mít náš den, ráno trošku náročnější, pak se to srovná, protože dorazí druhá směna, mezi polednem a druhou bude mrtvo, pak nárůst práce s vrcholem kolem čtvrté a pak už jenom dojezd, v půl šesté padla a můžeme si vydechnout. Stejně tak jsme měli představu o průběhu týdne, pondělí náročné, úterý lepší, ve středu klid, protože polovina Francie nepracuje, čtvrtek normální a v pátek trošku horší, jak se budou všichni všechno snažit dohnat před víkendem. A pak dva dny zaslouženého klidu.
Naproti tomu, péče o dítě je prostě úkol na 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. I když prcek zrovna spí, musím být pořád ve střehu. A co se týče víkendů, jediná změna je, že je doma P. Což je fajn pomoc, ale stejně je to pořád hlavně na mě, já jsem holt matka. Nemám žádnou možnost se na chvíli zastavit. Je to jako když člověk plave pod vodou, potřebuje se vynořit, nadechnout se, odpočinout a teprve potom se zase znovu ponořit a pokračovat. Jenže já prostě musím pořád plavat a doufat, že to ještě s dechem nějak vydržím.
Druhá věc, která mě při srovnání s prací napadá, je ta, že tam jsem většinou věděla, co mám dělat. Jistě, přišlo to časem se zkušenostmi. Ale i když bylo něco nové, i když jsem se ocitla před problémem, jehož řešení jsem neznala, měla jsem k dispozici alespoň standardní postupy, které mi mohly pomoct. Teď jsem v situaci, kdy si nevím rady vůbec, ano, existuje spousta zaručených rad a postupů, jenže u nás bohužel moc nefungují. Dneska jsem se snažila utišit plačící dítě a při tom mi došlo, že jsem stejně bezradná jako tu první noc v porodnici, kterou prcek proplakal. Oprava, jsem ještě bezradnější, protože tehdy jsem věřila, že to všechno zvládnu a všechny nesnáze překonám díky lásce a mateřským instinktům. Teď už vím, že to tak není.
Co chci tím vším vlastně říct? Asi nic, jen že si zase trochu zoufám. Ale pořád se snažím vidět to světlo na konci tunelu, a tím tunelem myslím první tři měsíce. Pak už to prý bude lepší. Jen aby.
úterý 5. července 2011
V nouzi poznáš přítele...
... a někdy i nalezneš nového.
Betty MacDonaldová v knize Vejce a já vysvětluje, že ženy a muži mají rozdílný přístup k přátelství. Nemám tu knihu teď u sebe, ale tuším, že šlo v podstatě o to, že ženy si hledají přítelkyně, které budou přesně splňovat jejich kritéria, kdežto muži se přátelí i na základě jednoho společného rysu (třeba vášeň pro lov) a ostatní vlastnosti jsou jim ukradené.
Připouštím, že na tom něco může být. Ale co se týče ženských přátelství, je tu jedna výjimka - téhotenství a mateřství. Všimla jsem si, jak se holky začínají kamarádit jen proto, že otěhotněly přibližně ve stejné době. Do té doby se třeba jen zdvořile zdravily na chodbě, ale pak kvůli dětem z nich najednou byly skoro nejlepší kamarádky (trochu přeháním, samozřejmě). A musím říct, že mi to připadalo poněkud hloupé.
D. je moje kolegyně z práce. Nic víc, nic míň. Když jsme na sebe narazily ve výtahu nebo u automatu na kafe, prohodily jsme pár přátelských vět, ale tím to haslo. Prostě jsme se tak nějak míjely.
D. má ročního chlapečka. Když jsem se vrátila z porodnice, ozvala se mi na FB a ptala se, jak se daří a tak. Jenže tím to neskončilo. Svěřila jsem se jí, že máme problémy s kojením, a ona mi dala spoustu dobrých rad, nemluvě o psychické podpoře. Navíc se sama nabídla, že mi půjčí nějaké užitečné věci.
Nevím vlastně, jak to s těmi přátelstvími vytvořenými na základě jedné společné vlastnosti je. Vyvinou se v něco trvalého nebo zaniknou, jakmile společný zájem pomine? To asi časem zjistím, ale teď to vypadá, že mám novou kamarádku. Živote, dík.
Betty MacDonaldová v knize Vejce a já vysvětluje, že ženy a muži mají rozdílný přístup k přátelství. Nemám tu knihu teď u sebe, ale tuším, že šlo v podstatě o to, že ženy si hledají přítelkyně, které budou přesně splňovat jejich kritéria, kdežto muži se přátelí i na základě jednoho společného rysu (třeba vášeň pro lov) a ostatní vlastnosti jsou jim ukradené.
Připouštím, že na tom něco může být. Ale co se týče ženských přátelství, je tu jedna výjimka - téhotenství a mateřství. Všimla jsem si, jak se holky začínají kamarádit jen proto, že otěhotněly přibližně ve stejné době. Do té doby se třeba jen zdvořile zdravily na chodbě, ale pak kvůli dětem z nich najednou byly skoro nejlepší kamarádky (trochu přeháním, samozřejmě). A musím říct, že mi to připadalo poněkud hloupé.
D. je moje kolegyně z práce. Nic víc, nic míň. Když jsme na sebe narazily ve výtahu nebo u automatu na kafe, prohodily jsme pár přátelských vět, ale tím to haslo. Prostě jsme se tak nějak míjely.
D. má ročního chlapečka. Když jsem se vrátila z porodnice, ozvala se mi na FB a ptala se, jak se daří a tak. Jenže tím to neskončilo. Svěřila jsem se jí, že máme problémy s kojením, a ona mi dala spoustu dobrých rad, nemluvě o psychické podpoře. Navíc se sama nabídla, že mi půjčí nějaké užitečné věci.
Nevím vlastně, jak to s těmi přátelstvími vytvořenými na základě jedné společné vlastnosti je. Vyvinou se v něco trvalého nebo zaniknou, jakmile společný zájem pomine? To asi časem zjistím, ale teď to vypadá, že mám novou kamarádku. Živote, dík.
čtvrtek 30. června 2011
První jízda tramvají
Už je to tak, dneska jsem musela s kočárem do šaliny. Dlouho jsem se tomu vyhýbala, ale nakonec došlo i na mě. Ale všechno pěkně popořádku.
Unavena bojem s kojením, řekla jsem si včera, že potřebuji odbornou radu a napsala porodní asistentce, ke které jsem chodila na předporodní kurz. Paní vyřizuje maily hlavně pozdě večer (a to já už spím) a já jsem dneska ráno měla docela napilno s prckem (měl nějakou plačtivou). A tak se stalo, že jsem si její odpověď přečetla až těsně před jedenáctou. Nabízela mi svůj jediný volný termín tento týden, "zítra, čtvrtek 12.30 - 13.30." Paráda, řekla jsem si, tak tedy zítra. Až vzápětí mi došlo, že čtvrtek je už dneska a že to znamená být tam za hodinu a půl. Ale opravdu jsem tuhle konzultaci potřebovala, takže jsem odepsala, že teda jo, a vrhla se na přípravy.
Nejdůležitější bylo vyhledat si nízkopodlažní spoj, abych nemusela nikoho žádat o pomoc. Při tom jsem zjistila, že nízkopodlažní jednička jezdí jednou za tři čtvrtě hodiny. Paráda. Rychle jsem sbalila všechny nutné věci, oblíkla se, přemístila prcka do kočárku a vyrazila.
Cestou na zastávku nás chytila první přeprška. (A kromě toho mě oslovil nějaký misionář s poselstvím o rodině, ale to sem nepatří.) Samozřejmě jsem neměla deštník ani pláštěnku na kočárek. Váhala jsem, zda se vrátit a schůzku zrušit, ale déšť rychle přešel, takže jsem to riskla.
Šalinu jsem stihla, takže velké uf, nějak jsem se do ní i s kočárem nasoukala a hurá směr hlavák. Těsně před nádražím se objevil revizor a mně v tu chvíli došlo, že jelikož tramvaje bojkotuju už od května (naposledy jsem šalinou jela do porodnice), stihla mi mezitím propadnout šalinkarta. No ovšem, to je typické, říkala jsem si, ke všem problémům teď ještě budu platit pokutu. Navíc nestihnu návazný spoj, protože se budu zdržovat s revizorem. A pak se stal zázrak. Člověk, co stál vedle mě, neměl lístek. Revizor se tedy zastavil s ním a já byla zachráněna. Díky, neznámý černý pasažére.
Dojela jsem na místo, zrovna když začínala druhá přeprška. Tahle byla divočejší, ale protože jsem to měla od zastávky jen kousek, doběhla jsem skoro suchá a libovala si, jak mi to vyšlo. Teď tu hodinku pobudu a mezitím přeci musí přestat pršet.
Konzultace dopadla dobře a když jsem odcházela, svítilo sluníčko. A tak jsem zavolala P., který pracuje nedaleko, že bychom se za ním stavili a dali mu pusu. Cesta k němu trvá asi deset minut, prostě taková příjemná procházka.
Akorát jsme dorazili k budově, kde P. pracuje, a znovu se rozpršelo. Tentokrát už to nevypadalo jen na nějakou kratší přeháňku. Stáli jsme s P. v průjezdu a já dumala, jak se nejlépe dostat domů. Když déšť ustal, vydala jsem se na nejbližší zastávku tramvaje a byla jsem odhodlaná požádat někoho o pomoc s kočárem. Chvíli to dokonce vypadalo, že se obejdu bez pomoci, protože přijela jedna nízkopodlažní, ale bohužel mi ujela před nosem. A pak se znovu rozpršelo, tentokrát opravdu pořádně a vytrvale. Ztratila jsem všechnu svou odvahu, protože v tomhle počasí všichni nastupují co nejrychleji a komu by se chtělo otravovat se s kočárem. A tak jsem půl hodiny zbaběle čekala na další nízkopodlažní šalinu.
Prcek naštěstí celou dobu spal. Domů jsme se ve zdraví dostali a já si můžu gratulovat, že jsem první výlet tramvají zvládla. Ale je mi jasné, že bych měla zapracovat na asertivitě. Jenže když zrovna s tím jsem vždycky měla problémy... ale o tom podrobněji až někdy příště.
Unavena bojem s kojením, řekla jsem si včera, že potřebuji odbornou radu a napsala porodní asistentce, ke které jsem chodila na předporodní kurz. Paní vyřizuje maily hlavně pozdě večer (a to já už spím) a já jsem dneska ráno měla docela napilno s prckem (měl nějakou plačtivou). A tak se stalo, že jsem si její odpověď přečetla až těsně před jedenáctou. Nabízela mi svůj jediný volný termín tento týden, "zítra, čtvrtek 12.30 - 13.30." Paráda, řekla jsem si, tak tedy zítra. Až vzápětí mi došlo, že čtvrtek je už dneska a že to znamená být tam za hodinu a půl. Ale opravdu jsem tuhle konzultaci potřebovala, takže jsem odepsala, že teda jo, a vrhla se na přípravy.
Nejdůležitější bylo vyhledat si nízkopodlažní spoj, abych nemusela nikoho žádat o pomoc. Při tom jsem zjistila, že nízkopodlažní jednička jezdí jednou za tři čtvrtě hodiny. Paráda. Rychle jsem sbalila všechny nutné věci, oblíkla se, přemístila prcka do kočárku a vyrazila.
Cestou na zastávku nás chytila první přeprška. (A kromě toho mě oslovil nějaký misionář s poselstvím o rodině, ale to sem nepatří.) Samozřejmě jsem neměla deštník ani pláštěnku na kočárek. Váhala jsem, zda se vrátit a schůzku zrušit, ale déšť rychle přešel, takže jsem to riskla.
Šalinu jsem stihla, takže velké uf, nějak jsem se do ní i s kočárem nasoukala a hurá směr hlavák. Těsně před nádražím se objevil revizor a mně v tu chvíli došlo, že jelikož tramvaje bojkotuju už od května (naposledy jsem šalinou jela do porodnice), stihla mi mezitím propadnout šalinkarta. No ovšem, to je typické, říkala jsem si, ke všem problémům teď ještě budu platit pokutu. Navíc nestihnu návazný spoj, protože se budu zdržovat s revizorem. A pak se stal zázrak. Člověk, co stál vedle mě, neměl lístek. Revizor se tedy zastavil s ním a já byla zachráněna. Díky, neznámý černý pasažére.
Dojela jsem na místo, zrovna když začínala druhá přeprška. Tahle byla divočejší, ale protože jsem to měla od zastávky jen kousek, doběhla jsem skoro suchá a libovala si, jak mi to vyšlo. Teď tu hodinku pobudu a mezitím přeci musí přestat pršet.
Konzultace dopadla dobře a když jsem odcházela, svítilo sluníčko. A tak jsem zavolala P., který pracuje nedaleko, že bychom se za ním stavili a dali mu pusu. Cesta k němu trvá asi deset minut, prostě taková příjemná procházka.
Akorát jsme dorazili k budově, kde P. pracuje, a znovu se rozpršelo. Tentokrát už to nevypadalo jen na nějakou kratší přeháňku. Stáli jsme s P. v průjezdu a já dumala, jak se nejlépe dostat domů. Když déšť ustal, vydala jsem se na nejbližší zastávku tramvaje a byla jsem odhodlaná požádat někoho o pomoc s kočárem. Chvíli to dokonce vypadalo, že se obejdu bez pomoci, protože přijela jedna nízkopodlažní, ale bohužel mi ujela před nosem. A pak se znovu rozpršelo, tentokrát opravdu pořádně a vytrvale. Ztratila jsem všechnu svou odvahu, protože v tomhle počasí všichni nastupují co nejrychleji a komu by se chtělo otravovat se s kočárem. A tak jsem půl hodiny zbaběle čekala na další nízkopodlažní šalinu.
Prcek naštěstí celou dobu spal. Domů jsme se ve zdraví dostali a já si můžu gratulovat, že jsem první výlet tramvají zvládla. Ale je mi jasné, že bych měla zapracovat na asertivitě. Jenže když zrovna s tím jsem vždycky měla problémy... ale o tom podrobněji až někdy příště.
čtvrtek 23. června 2011
Dopis č.1
Hanele už nějakou dobu píše na blog dopisy svým klukům. A mi se tenhle nápad strašně moc líbí, takže jsem se rozhodla, že si ho vypůjčím.
Milý Jaroušku,
včera tomu bylo šest týdnů, co ses narodil a převrátil nám život naruby. Prožili a přežili jsme spolu šestinedělí, tak mi připadá, že to je vhodná příležitost k tomu, abych ti do budoucnosti poslala první dopis (doufám, že jich bude víc). Třeba se jednou tahle korespondence bude hodit (například až budeš docházet k psychoterapeutovi kvůli traumatům z dětství ;)).
Narodil ses hrozně malinký, neměl jsi ani dvě a půl kila. Možná to máme v rodině, protože já jsem taky měla nízkou porodní váhu. Na druhou stranu, z tátovy strany máš v rodině velké děti, takže kdoví, jak na tom jednou budou tvoji potomci. Ale říkala jsem si, že by se ti tahle informace mohla hodit.
Snažíš se ale o sto šest, abys všechno dohnal, a krásně rosteš a sílíš. Jsi hrozně hezoučký (ne všechna miminka jsou hezká, i když se to nesmí říkat nahlas, ale ty opravdu jsi). Máš chlupaté uši a taky trošku kotletky, jako táta. Vůbec všichni říkají, že podobou padáš spíš do tátovy rodiny, ale ještě uvidíme.
Mezi tvé superschopnosti momentálně patří plivání dudlíku. Nejen že ho dokážeš plivnout opravdu daleko (včera si toho dokonce všimla sestřička na ortopedii, takže to není jen můj dojem), ale ještě k tomu se ti daří vždycky vystihnout tu kratičkou chviličku, kdy polevím v ostražitosti, takže dudlík skončí na zemi, nejlépe v nějakém pořádně zaprášeném koutě.
Já bohužel žádné superchopnosti nemám. Musím si tedy vystačit s obyčejnými lidskými silami a někdy mi holt docházejí. To potom nejsem úplně ta nejhodnější a nejlaskavější máma na světě. Ale dělám, co můžu. A měl bys vědět, že ať dělám nebo říkám cokoli, mám tě nesmírně ráda a jsem hrozně šťastná, že tu s námi jsi.
S láskou
máma
Milý Jaroušku,
včera tomu bylo šest týdnů, co ses narodil a převrátil nám život naruby. Prožili a přežili jsme spolu šestinedělí, tak mi připadá, že to je vhodná příležitost k tomu, abych ti do budoucnosti poslala první dopis (doufám, že jich bude víc). Třeba se jednou tahle korespondence bude hodit (například až budeš docházet k psychoterapeutovi kvůli traumatům z dětství ;)).
Narodil ses hrozně malinký, neměl jsi ani dvě a půl kila. Možná to máme v rodině, protože já jsem taky měla nízkou porodní váhu. Na druhou stranu, z tátovy strany máš v rodině velké děti, takže kdoví, jak na tom jednou budou tvoji potomci. Ale říkala jsem si, že by se ti tahle informace mohla hodit.
Snažíš se ale o sto šest, abys všechno dohnal, a krásně rosteš a sílíš. Jsi hrozně hezoučký (ne všechna miminka jsou hezká, i když se to nesmí říkat nahlas, ale ty opravdu jsi). Máš chlupaté uši a taky trošku kotletky, jako táta. Vůbec všichni říkají, že podobou padáš spíš do tátovy rodiny, ale ještě uvidíme.
Mezi tvé superschopnosti momentálně patří plivání dudlíku. Nejen že ho dokážeš plivnout opravdu daleko (včera si toho dokonce všimla sestřička na ortopedii, takže to není jen můj dojem), ale ještě k tomu se ti daří vždycky vystihnout tu kratičkou chviličku, kdy polevím v ostražitosti, takže dudlík skončí na zemi, nejlépe v nějakém pořádně zaprášeném koutě.
Já bohužel žádné superchopnosti nemám. Musím si tedy vystačit s obyčejnými lidskými silami a někdy mi holt docházejí. To potom nejsem úplně ta nejhodnější a nejlaskavější máma na světě. Ale dělám, co můžu. A měl bys vědět, že ať dělám nebo říkám cokoli, mám tě nesmírně ráda a jsem hrozně šťastná, že tu s námi jsi.
S láskou
máma
pondělí 20. června 2011
Jak jsme jeli do IKEA
Co se prcek narodil, zajišťuje všechny nákupy P. , je to přeci jen jednodušší a pohodlnější, než se do nějakého obchoďáku kodrcat s kočárem. Ale do IKEA jsme potřebovali jet oba, protože vybírat postel přes internet není ideální. A malý musel samozřejmě s námi.
Jenže cestování (i když jen na krátké vzdálenosti) s dítětem není jen tak. Bylo potřeba nabalit všechny možné věci jako pleny, ubrousky, krémy a hlavně mlíko, abychom nemuseli spěchat. Plán byl dát si oběd v IKEA a tam taky nakrmit malého.
A tak zatím co já jsem houpala právě najedeného prcka v náručí, P. připravoval "dětský kit". Ještě tohle. A tamto. Jo a tohle by se taky hodilo. A nebo radši ještě tamhleto. Konečně jsme usoudili, že máme všechno. Usadili jsme prcka do autosedačky a vyrazili, debatujíce o tom, jestli ta sedačka je nebo není příliš těžká a jestli ji můžu odnést k autu.
Vypadalo to, že jde všechno hladce, akorát jsem cestou dumala, kam jsem založila ten nákupní seznam. Kapsy nemám a tak jsem usoudila, že jsem ho musela hodit do tašky s dětskými věcmi. A teprve ve chvíli, kdy jsme parkovali před IKEA (ano, opravdu mě to nenapadlo dřív), mi to došlo: "A kde je vůbec ta oranžová taška s věcma pro malého?"
Ovšem, celé chystání bylo k ničemu, protože taška zůstala doma. Někdy sama nechápu, jak můžu být tak pitomá. Pevně věřím, že je to jen přechodné.
Jenže cestování (i když jen na krátké vzdálenosti) s dítětem není jen tak. Bylo potřeba nabalit všechny možné věci jako pleny, ubrousky, krémy a hlavně mlíko, abychom nemuseli spěchat. Plán byl dát si oběd v IKEA a tam taky nakrmit malého.
A tak zatím co já jsem houpala právě najedeného prcka v náručí, P. připravoval "dětský kit". Ještě tohle. A tamto. Jo a tohle by se taky hodilo. A nebo radši ještě tamhleto. Konečně jsme usoudili, že máme všechno. Usadili jsme prcka do autosedačky a vyrazili, debatujíce o tom, jestli ta sedačka je nebo není příliš těžká a jestli ji můžu odnést k autu.
Vypadalo to, že jde všechno hladce, akorát jsem cestou dumala, kam jsem založila ten nákupní seznam. Kapsy nemám a tak jsem usoudila, že jsem ho musela hodit do tašky s dětskými věcmi. A teprve ve chvíli, kdy jsme parkovali před IKEA (ano, opravdu mě to nenapadlo dřív), mi to došlo: "A kde je vůbec ta oranžová taška s věcma pro malého?"
Ovšem, celé chystání bylo k ničemu, protože taška zůstala doma. Někdy sama nechápu, jak můžu být tak pitomá. Pevně věřím, že je to jen přechodné.
neděle 19. června 2011
Neděle
Muž ráno nakrmil dítě, nechal mě spát do půl deváté a k snídani udělal palačinky. Takovou neděli si nechám líbit!
A teď jedeme i s prckem do IKEA pro novou postel. Jsem zvědavá, jak to proběhne.
A teď jedeme i s prckem do IKEA pro novou postel. Jsem zvědavá, jak to proběhne.
pátek 17. června 2011
A zase to kojení
Myslela jsem si, že tenhle blog bude pestřejší (a snad časem i bude), ale momentálně je tohle prostě naše téma číslo jedna. Stránky kojeni.net už znám skoro zpaměti a postupně jsem za těch necelých šest týdnů prošla skoro všechny tematické okruhy.
Jak už jsem tu psala dřív, nechápu, proč je to sakra tak těžké. Co jsme to za živočišný druh? Když je mateřské mléko přirozená výživa, čekala bych, že na to budou naše těla líp připravená. Nevím, jestli je v přírodě možné, aby mládě odmítalo pít nebo aby matka neměla dostatek mléka. Možná to taky znamená, že moje mládě by v přírodě nemělo šanci. Prcek s nízkou porodní váhou, který odmítá mateřské mléko? Přírodní výběr by měl jistě jasno. Ale já ho nedám!
Po poslední návštěvě u doktorky jsem usoudila, že když se podařilo vykrmit malého na ta kýžená tři kila, mohli bychom se teď zaměřit na něco jiného - na "rozkojení" mamky.
První den jsem to vzala z gruntu, nastěhovala jsem se s prckem do postele a nedělala nic jiného než po dvou hodinách přikládala a snažila se ho nakrmit. Sice vřískal, ale mezitím i sál, takže jsem měla pocit, že jsme na dobré cestě. Druhý den už bylo dokonce méně vřískání. A dneska nad ránem, úžasné, prcek vydržel hezky sát, dokud se nenajedl, pak se nechal v klidu zabalit do zavinovačky a usnul. Měla jsem pocit, že jsme to snad konečně zlomili. Nevím, proč to musí vždycky fungovat takhle - maličká naděje a pak pořádná facka.
Dneska vříská daleko víc, nechce se vůbec přisát a navíc jsem ho zvážila a zjistila, že zhubnul. Takže jsem experiment odvolala a najela zpět na výkrmný režim. Nevím, jak dlouho ještě za to kojení vydržím bojovat. Nechci to vzdát (a že jindy vzdávám věci snadno), ale taky nechci tohle všechno hnát až do extrému a kojit i za cenu toho, že budeme oba vystresovaní až na půdu. Co dělat?
(Jinak nechci nějak žadonit či se vnucovat, ale podle statistik sem i občas prý někdo zajde, tak pokud máte co dodat, nestyďte se a komentujte.)
Jak už jsem tu psala dřív, nechápu, proč je to sakra tak těžké. Co jsme to za živočišný druh? Když je mateřské mléko přirozená výživa, čekala bych, že na to budou naše těla líp připravená. Nevím, jestli je v přírodě možné, aby mládě odmítalo pít nebo aby matka neměla dostatek mléka. Možná to taky znamená, že moje mládě by v přírodě nemělo šanci. Prcek s nízkou porodní váhou, který odmítá mateřské mléko? Přírodní výběr by měl jistě jasno. Ale já ho nedám!
Po poslední návštěvě u doktorky jsem usoudila, že když se podařilo vykrmit malého na ta kýžená tři kila, mohli bychom se teď zaměřit na něco jiného - na "rozkojení" mamky.
První den jsem to vzala z gruntu, nastěhovala jsem se s prckem do postele a nedělala nic jiného než po dvou hodinách přikládala a snažila se ho nakrmit. Sice vřískal, ale mezitím i sál, takže jsem měla pocit, že jsme na dobré cestě. Druhý den už bylo dokonce méně vřískání. A dneska nad ránem, úžasné, prcek vydržel hezky sát, dokud se nenajedl, pak se nechal v klidu zabalit do zavinovačky a usnul. Měla jsem pocit, že jsme to snad konečně zlomili. Nevím, proč to musí vždycky fungovat takhle - maličká naděje a pak pořádná facka.
Dneska vříská daleko víc, nechce se vůbec přisát a navíc jsem ho zvážila a zjistila, že zhubnul. Takže jsem experiment odvolala a najela zpět na výkrmný režim. Nevím, jak dlouho ještě za to kojení vydržím bojovat. Nechci to vzdát (a že jindy vzdávám věci snadno), ale taky nechci tohle všechno hnát až do extrému a kojit i za cenu toho, že budeme oba vystresovaní až na půdu. Co dělat?
(Jinak nechci nějak žadonit či se vnucovat, ale podle statistik sem i občas prý někdo zajde, tak pokud máte co dodat, nestyďte se a komentujte.)
Peace in me
Trénuju trpělivost a klidné, laskavé porozumění. A snad se i daří. Včera jsem se za celý den ani jednou na dítě nerozčílila, nervy zůstaly na uzdě. A že to nebylo lehké, protože stále bojujeme s kojením a mladý vříská jako pavián. Takže jsem na sebe velmi hrdá!
středa 15. června 2011
Dělá to to dítě naschvál?
Potřebuju něco udělat (umýt si zuby, zajít si na záchod, najíst se, odsát si mlíko - vyšší cíle si nedávám). Uložím dítě. Čekám pět, deset, patnáct minut. Spí jako andílek. Jakmile se do dané činnosti pustím, vzbudí se a začne vřískat.
Potřebovala jsem zavolat babičce. Dítě v náručí spokojeně dudlá. Vytočím číslo, začnu hovor a prcek vyplivne dudlík a začne vřískat. Po několika pokusech ho uklidnit musím hovor ukončit. Dítě vzápětí začne opět spokojeně dudlat.
Já ví, že v tomhle věku to ještě není škodolibost, ale... (No, neměla bych se divit, Prevítem snadno a rychle jsem četla už několikrát.)
Potřebovala jsem zavolat babičce. Dítě v náručí spokojeně dudlá. Vytočím číslo, začnu hovor a prcek vyplivne dudlík a začne vřískat. Po několika pokusech ho uklidnit musím hovor ukončit. Dítě vzápětí začne opět spokojeně dudlat.
Já ví, že v tomhle věku to ještě není škodolibost, ale... (No, neměla bych se divit, Prevítem snadno a rychle jsem četla už několikrát.)
Více takových dnů!
Včera ráno jsme vyrazili opět k paní doktorce. Junior byl převážen a ukázalo se, že magická hranice tří kil byla překonána. Máme tedy oficiálně povoleno chodit na procházky. Návštěvu doktorky nám trochu zkalily záchvaty pláče (a máma samozřejmě zapomněla doma dudlík), ale nakonec to nebylo tak zlé.
Odpoledne dorazila Zitka s malým (5 měsíců) Honzíkem. Přinesla nám meruňky a báječný koláč! Příjemná hodinka se spřízněnou matkou.
Večer mi sice zase trochu tekly nervy, ale celkově už se to lepší. A pokud takových příjemných dnů bude víc, dostanu se snad časem i do fáze "sluníčková maminka". Už aby to bylo.
Odpoledne dorazila Zitka s malým (5 měsíců) Honzíkem. Přinesla nám meruňky a báječný koláč! Příjemná hodinka se spřízněnou matkou.
Večer mi sice zase trochu tekly nervy, ale celkově už se to lepší. A pokud takových příjemných dnů bude víc, dostanu se snad časem i do fáze "sluníčková maminka". Už aby to bylo.
pondělí 13. června 2011
Chvála rodičům
V sobotu se naši přijeli podívat na prvního vnuka.
Mají to sice 200 kilometrů, ale sami přišli s tím, že přijedou jenom na otočku. Sama bych to nenavrhla, ale byla jsem vděčná, protože na to, aby tu někdo přespával, ještě nejsme úplně připravení.
V pátek mi volala mamka, jestli nemá přivézt nějaké jídlo. Opět něco, o co bych si sama neřekla, ale co je samozřejmě skvělý nápad. A tak nám přivezli polívku a králíka k obědu (a zbylo i na neděli, takže jsme o víkendu vůbec nemuseli vařit, juch) a pak taky domácí vajíčka a domácí nudle (mňam).
Pochovali si prcka, přiměřeně se rozplývali, přivezli i nějaké cenné dárky, ale hlavně nám zpestřili sobotu. Bylo fajn mít tu nějaké další lidi a vystoupit z kolotoče tříhodinových krmících intervalů.
Takže tady oficiálně vytrubuju do světa, že mám skvělé rodiče a moc jim za všechno děkuju.
Mají to sice 200 kilometrů, ale sami přišli s tím, že přijedou jenom na otočku. Sama bych to nenavrhla, ale byla jsem vděčná, protože na to, aby tu někdo přespával, ještě nejsme úplně připravení.
V pátek mi volala mamka, jestli nemá přivézt nějaké jídlo. Opět něco, o co bych si sama neřekla, ale co je samozřejmě skvělý nápad. A tak nám přivezli polívku a králíka k obědu (a zbylo i na neděli, takže jsme o víkendu vůbec nemuseli vařit, juch) a pak taky domácí vajíčka a domácí nudle (mňam).
Pochovali si prcka, přiměřeně se rozplývali, přivezli i nějaké cenné dárky, ale hlavně nám zpestřili sobotu. Bylo fajn mít tu nějaké další lidi a vystoupit z kolotoče tříhodinových krmících intervalů.
Takže tady oficiálně vytrubuju do světa, že mám skvělé rodiče a moc jim za všechno děkuju.
čtvrtek 9. června 2011
Chvála zavinovačce
Přestala jsem prcka dávat do zavinovačky, protože při tom strašně vřískal a já měla pocit, že mu ubližuju.
Posledních pár dní bylo docela peklo, protože prcka nebylo možné uložit ke spánku. Nechal se uhojdat v náručí (s obtížemi), ale jakmile jsem ho někam odložila, vzbudil se a začal fňukat.
Včera jsem ho zabalila do zavinovačky a hle, prcek konečně spí! Očividně jsme si mohli těch pár proplakaných dní a probdělých nocí ušetřit. To mám z toho, že dělám předčasné závěry.
Posledních pár dní bylo docela peklo, protože prcka nebylo možné uložit ke spánku. Nechal se uhojdat v náručí (s obtížemi), ale jakmile jsem ho někam odložila, vzbudil se a začal fňukat.
Včera jsem ho zabalila do zavinovačky a hle, prcek konečně spí! Očividně jsme si mohli těch pár proplakaných dní a probdělých nocí ušetřit. To mám z toho, že dělám předčasné závěry.
středa 8. června 2011
Dobré zprávy (?)
Včera jsme byli u paní doktorky na převážení. Výkrmný režim zřejmě zabral, takže prcek přibírá, jak má, a nikdo nás už nestrašil žádnou nemocnicí.
Na druhou stranu jsme provedli kontrolní kojení a výsledek byl, že mám málo mlíka. K čemu to teda sakra je, že jsem od rána do večera přilepená na odsávačce? Když si to tak shrnu, prošli jsme následujícími stavy:
- prcek pije, ale máma nemá mlíko
- máma má mlíko, ale prcek nepije
- prcek pije s kloboučkama, máma má z toho bolavá prsa
- prcek pije, ale nepřibírá, protože máma má málo mlíka
Tak opravdu nevím, jestli se nám podaří dostat se někdy do ideálního stavu "máma má tolik mlíka, kolik je potřeba, a prcek vesele pije a přibírá". Ale stále doufám.
Jinak menší bonus, podařilo se mi vyjet s kočárem do patra k paní doktorce. Jak jsem si onehdá stěžovala, že má náš kočár moc široká kolečka, tak nakonec jsem se tam tak tak napasovala. Alespoň jedno malé vítězství.
Na druhou stranu jsme provedli kontrolní kojení a výsledek byl, že mám málo mlíka. K čemu to teda sakra je, že jsem od rána do večera přilepená na odsávačce? Když si to tak shrnu, prošli jsme následujícími stavy:
- prcek pije, ale máma nemá mlíko
- máma má mlíko, ale prcek nepije
- prcek pije s kloboučkama, máma má z toho bolavá prsa
- prcek pije, ale nepřibírá, protože máma má málo mlíka
Tak opravdu nevím, jestli se nám podaří dostat se někdy do ideálního stavu "máma má tolik mlíka, kolik je potřeba, a prcek vesele pije a přibírá". Ale stále doufám.
Jinak menší bonus, podařilo se mi vyjet s kočárem do patra k paní doktorce. Jak jsem si onehdá stěžovala, že má náš kočár moc široká kolečka, tak nakonec jsem se tam tak tak napasovala. Alespoň jedno malé vítězství.
pondělí 6. června 2011
Ta lepší a ta horší neděle
Včera ráno se P. vzbudil s pocitem, že musí do práce. Potom byl samozřejmě příjemně překvapen, když zjistil, že je neděle. Zřejmě jsme toho v sobotu zažili tolik, že to vydalo za dva dny.
Já jsem neprozřetelně vstávala už ve čtyři. Nakrmila jsem a pak jsem si řekla, že už nemá cenu jít zpátky do postele. Koneckonců, prcek je teď vzorný, hezky se nají a spí, tak si pak můžu schrupnout odpoledne. Ha, to jsem netušila, co přijde.
Celé odpoledne prcek proplakal a oka nezamhouřil. Kroutil se, blinkal a vůbec vypadal, že mu stravovací systém, na který jsme najeli po páteční návštěvě doktorky, moc nevyhovuje. (Ten systém je nacpěte do něj každé tři hodiny určenou dávku mlíka, ať se mu to líbí nebo ne.)
V podvečer jsme oba zničeně bloudili po bytě.
"Moc nedělní atmosféru tu dneska nemáme," podotkla jsem.
"Taky se mi zdá, že ta včerejší neděle byla lepší," odpověděl P.
Já jsem neprozřetelně vstávala už ve čtyři. Nakrmila jsem a pak jsem si řekla, že už nemá cenu jít zpátky do postele. Koneckonců, prcek je teď vzorný, hezky se nají a spí, tak si pak můžu schrupnout odpoledne. Ha, to jsem netušila, co přijde.
Celé odpoledne prcek proplakal a oka nezamhouřil. Kroutil se, blinkal a vůbec vypadal, že mu stravovací systém, na který jsme najeli po páteční návštěvě doktorky, moc nevyhovuje. (Ten systém je nacpěte do něj každé tři hodiny určenou dávku mlíka, ať se mu to líbí nebo ne.)
V podvečer jsme oba zničeně bloudili po bytě.
"Moc nedělní atmosféru tu dneska nemáme," podotkla jsem.
"Taky se mi zdá, že ta včerejší neděle byla lepší," odpověděl P.
neděle 5. června 2011
Návštěvy
Usoudila jsem, že základy života s miminem už zvládáme a že tedy můžeme přijímat návštěvy.
Ve čtvrtek se stavila teta Lucka. Přinesla mi ananas a čokoládu, rozplývala se nad prckem (tak je to správně) a taky se pochlubila, že se bude vdávat. Vyprávěla jsem jí o strastiplném porodu a prvních týdnech po něm. Snad jsem ji moc nevyděsila a neodradila od plánování potomka. Náš prcek bude potřebovat kamarády.
Včera, tedy v sobotu, jsme měli sraz s tetou Delphine. Přijela nás navštívit až z dalekého Lucemburska (netvrdím, že přijela jen kvůli nám) a já měla hroznou radost, že ji vidím. Zároveň s ní nakonec dorazily i dvě kolegyně z práce, tak jsem se dozvěděla, co je nového. Všechny tři se rozplývaly nad prckem, takže všechno v pořádku.
Večer pak ještě dorazil strejda Míra. Moc se nerozplýval, on na ta mimina zas tolik není, ale přinesl malému pestrobarevné kostky a to se počítá. Už se nemůžu dočkat, až bude malý schopný si s nima hrát.
Je to fajn změna, vidět konečně zas někoho jiného než dítě nebo manžela. Takže návštěvy, neváhejte, neschopná matka touží po lidské společnosti.
pátek 3. června 2011
Špatné zprávy
Opět se ukazuje, že můj mateřský instinkt prostě nefunguje.
Minulý týden jsem měla pocit, že prcek vůbec nejí a že je všechno špatně. Paní doktorka přišla v pátek, převážila ho a řekla, že hezky přibírá a všechno je ok. Tenhle týden mám den ode dne lepší pocit, říkám si, že to půjde, mimi je čím dál tím spokojenější (rozuměj méně nespokojené, ke spokojenosti má ještě daleko). A pak dorazíme k paní doktorce, ta ho zváží a zjistí, že skoro nepřibral.
A přitom šlo dneska všechno jako na drátkách. Mimís se v poledne nadlábnul a spokojeně usnul, takže jsem dokonce ještě stihla odstříkat mlíko. Pak jsme vyrazili, šli jsme trošku oklikou, prcek spal, máma si užívala pohybu na sluníčku a s radostí se rozhlížela po městě. (Kousek od mé alma mater jsou dvě nové kavárny, tam musím zajít, jenom to bude trošku možné.) V čekárně byla ještě nějaká další miminka, která vřískala a nebyla k utišení. Ale to moje kupodivu pořád spalo jako andílek. Bylo mi dobře a pomalu jsem si sumírovala optimistický článek na blog.
A pak ten nemilý obrat. Prcek nepřibírá a chyba je zřejmě ve způsobu krmení. Prostě nejsem schopná ani nakrmit dítě. Že prý jestli se to do příštího týdne nezlepší, tak nás paní doktorka bude muset poslat do nemocnice.
Idyla skončila, prcek se rozeřval a vřískal celou cestu domů. No, já se mu nedivím, taky jsem měla chuť vřískat. Co sakra dělám špatně??? No nic, budeme bojovat dál. Stay tuned.
Minulý týden jsem měla pocit, že prcek vůbec nejí a že je všechno špatně. Paní doktorka přišla v pátek, převážila ho a řekla, že hezky přibírá a všechno je ok. Tenhle týden mám den ode dne lepší pocit, říkám si, že to půjde, mimi je čím dál tím spokojenější (rozuměj méně nespokojené, ke spokojenosti má ještě daleko). A pak dorazíme k paní doktorce, ta ho zváží a zjistí, že skoro nepřibral.
A přitom šlo dneska všechno jako na drátkách. Mimís se v poledne nadlábnul a spokojeně usnul, takže jsem dokonce ještě stihla odstříkat mlíko. Pak jsme vyrazili, šli jsme trošku oklikou, prcek spal, máma si užívala pohybu na sluníčku a s radostí se rozhlížela po městě. (Kousek od mé alma mater jsou dvě nové kavárny, tam musím zajít, jenom to bude trošku možné.) V čekárně byla ještě nějaká další miminka, která vřískala a nebyla k utišení. Ale to moje kupodivu pořád spalo jako andílek. Bylo mi dobře a pomalu jsem si sumírovala optimistický článek na blog.
A pak ten nemilý obrat. Prcek nepřibírá a chyba je zřejmě ve způsobu krmení. Prostě nejsem schopná ani nakrmit dítě. Že prý jestli se to do příštího týdne nezlepší, tak nás paní doktorka bude muset poslat do nemocnice.
Idyla skončila, prcek se rozeřval a vřískal celou cestu domů. No, já se mu nedivím, taky jsem měla chuť vřískat. Co sakra dělám špatně??? No nic, budeme bojovat dál. Stay tuned.
středa 1. června 2011
Drahocenná tekutina
Tak já se tady štvu s odsáváním mlíka, i když je to neuvěřitelná otrava a žrout času (který by se dal využít hodnotněji, třeba spaním) a pak udělám co? Vyliju poslední drahocennou lahvičku na zem! Ano, i tak se pozná neschopná matka.
Fríííí
Alespoň na dvě hodinky.
Včera se P. ujal péče o malého, abych si mohla skočit do banky. Ujistila jsem ho, že budu spěchat a vyrazila.
Jsem zřejmě krkavčí matka, jelikož mi vůbec nervalo srdce, že odcházím od svého miminka. Spíš jsem měla větší obavu o P., aby se z toho nezvencnul, protože prcek měl ten den nějakou plačtivou. Ale jinak? Cítila jsem spíš úlevu. Aspoň chvíli bez dítěte.
Počasí bylo nádherné, všude plno lidí a hlavně - zahrádky! Já kvůli porodu a následné péči o prcka úplně prošvihla "otvírání zahrádek". Miluju tohle období, kdy si člověk může dát kafe nebo pivo venku, na čerstvém vzduchu, jen tak sedět, pozorovat svět kolem a nastavovat tvář sluníčku. Najednou mi to bylo hrozně líto, protože letos to asi prošvihnu, než se s prckem všechno srovná, bude konec léta. A i kdyby ne, přeci jen mě bude malý omezovat. Asi si hned tak nesednu na zahrádku s dvojkou bílého a cigárkem.
Ptala jsem se dneska muže, kdyby měl možnost vrátit se o rok zpět a znovu si promyslet, jestli už si pořídíme baby nebo ne, jaké by teď bylo jeho rozhodnutí. Stejnou otázku kladu sama sobě. Není úplně snadné na ni odpovědět, ale nakonec bych asi necouvla. Jistě, mívám několikrát denně všeho až pokrk, ale stejně nedokážu nahlas říct "Pořídit si dítě byla chyba, kdyby to šlo vrátit, tak to udělám." Holt asi mám nějaké ty mateřské instinkty a z nějakého nepochopitelného důvodu ten ukřičený, ublinkaný uzlíček miluju.
Navíc úplně připravený asi člověk nebude nikdy. A ono bude líp. Už teď je líp než v prvních dnech. Pořád chci věřit, že to za to stojí. Jen je třeba vydržet. Slunečné počasí, zahrádky, pikniky, výlety... to všechno bude i příští rok. A kousek od našeho domu se bude brzy otevírat nová vinárna/kavárna. Takže pořád je na co se těšit.
Včera se P. ujal péče o malého, abych si mohla skočit do banky. Ujistila jsem ho, že budu spěchat a vyrazila.
Jsem zřejmě krkavčí matka, jelikož mi vůbec nervalo srdce, že odcházím od svého miminka. Spíš jsem měla větší obavu o P., aby se z toho nezvencnul, protože prcek měl ten den nějakou plačtivou. Ale jinak? Cítila jsem spíš úlevu. Aspoň chvíli bez dítěte.
Počasí bylo nádherné, všude plno lidí a hlavně - zahrádky! Já kvůli porodu a následné péči o prcka úplně prošvihla "otvírání zahrádek". Miluju tohle období, kdy si člověk může dát kafe nebo pivo venku, na čerstvém vzduchu, jen tak sedět, pozorovat svět kolem a nastavovat tvář sluníčku. Najednou mi to bylo hrozně líto, protože letos to asi prošvihnu, než se s prckem všechno srovná, bude konec léta. A i kdyby ne, přeci jen mě bude malý omezovat. Asi si hned tak nesednu na zahrádku s dvojkou bílého a cigárkem.
Ptala jsem se dneska muže, kdyby měl možnost vrátit se o rok zpět a znovu si promyslet, jestli už si pořídíme baby nebo ne, jaké by teď bylo jeho rozhodnutí. Stejnou otázku kladu sama sobě. Není úplně snadné na ni odpovědět, ale nakonec bych asi necouvla. Jistě, mívám několikrát denně všeho až pokrk, ale stejně nedokážu nahlas říct "Pořídit si dítě byla chyba, kdyby to šlo vrátit, tak to udělám." Holt asi mám nějaké ty mateřské instinkty a z nějakého nepochopitelného důvodu ten ukřičený, ublinkaný uzlíček miluju.
Navíc úplně připravený asi člověk nebude nikdy. A ono bude líp. Už teď je líp než v prvních dnech. Pořád chci věřit, že to za to stojí. Jen je třeba vydržet. Slunečné počasí, zahrádky, pikniky, výlety... to všechno bude i příští rok. A kousek od našeho domu se bude brzy otevírat nová vinárna/kavárna. Takže pořád je na co se těšit.
neděle 29. května 2011
Dělá si ze mě to dítě srandu?
Tak já se celý týden hroutím z toho, že mi miláček umře hlady, nakonec horko těžko s pomocí okolí dojdu k řešení, které sice není ideální, ale aspoň něco. A dneska? Prcek se přisaje k prsu jako nic. Nerozumím tomu. Ale jinak je to samozřejmě obrat k lepšímu. Tak díky bohu za to.
Dvě poznámky o rodičovství
Při tom všem křiku, pláči a nevyspání mě napadly dvě věci. Zřejmě nic objevného, ale neodpustím si to.
Zaprvé, jak je možné, že živočišný druh, jehož mláďata se rodí naprosto bezbranná, vyvíjejí se neuvěřitelně pomalu a navíc při tom všem dělají hrozný kravál, ještě nevyhynul?
Zadruhé, teprve s narozením dítěte si člověk asi doopravdy začne vážit svých rodičů. Já jsem tedy vždy věděla, že naši jsou úžasní, ale teď mi teprve dochází, jak moc. Museli se mnou prožívat to samé, co teď my s naším prckem, noční křik k neutišení, prdíky, blinkání... a přesto mě nehodili do popelnice! Budu jim za to muset opravdu hodně poděkovat.
Zaprvé, jak je možné, že živočišný druh, jehož mláďata se rodí naprosto bezbranná, vyvíjejí se neuvěřitelně pomalu a navíc při tom všem dělají hrozný kravál, ještě nevyhynul?
Zadruhé, teprve s narozením dítěte si člověk asi doopravdy začne vážit svých rodičů. Já jsem tedy vždy věděla, že naši jsou úžasní, ale teď mi teprve dochází, jak moc. Museli se mnou prožívat to samé, co teď my s naším prckem, noční křik k neutišení, prdíky, blinkání... a přesto mě nehodili do popelnice! Budu jim za to muset opravdu hodně poděkovat.
pátek 27. května 2011
Těžký život mimina
Prcek teda zatím rozhodně není sluníčkové miminko (všimněte si slova zatím, které je důkazem, že neztrácím naději), napadá mě v té souvislosti anglické slovíčko "cranky", jak by se to dalo přeložit? Bručoun? Mrzout?
Když se na to ale podívám z jeho pohledu, není se čemu divit. Každý asi ví, jak je nepříjemné, když je člověku špatně, něco ho bolí a tak. No a mimino, aspoň to naše, to má asi takhle: Vzbudí se a má hlad. Pak se nadlábne, jenže tím se objeví další problém, začne ho bolet bříško. Tak se kroutí, aby se těch větrů zbavil, jenže jak se tak mele, žaludek se vzbouří a mimino vyblinká polovinu toho, co právě snědlo. No a je z toho tak překvapené, že dostane škytavku, což je teda docela sranda pozorovat, ale asi už menší sranda je to prožívat. Škytavka (a doprovodný pláč) ho tak unaví, že usne asi na dvě hoďky a pak to může začít vesele znovu.
Lituju toho svého chudáčka, i když mě to někdy strašně otravuje. Ale co se dá dělat, musíme to oba vydržet.
Když se na to ale podívám z jeho pohledu, není se čemu divit. Každý asi ví, jak je nepříjemné, když je člověku špatně, něco ho bolí a tak. No a mimino, aspoň to naše, to má asi takhle: Vzbudí se a má hlad. Pak se nadlábne, jenže tím se objeví další problém, začne ho bolet bříško. Tak se kroutí, aby se těch větrů zbavil, jenže jak se tak mele, žaludek se vzbouří a mimino vyblinká polovinu toho, co právě snědlo. No a je z toho tak překvapené, že dostane škytavku, což je teda docela sranda pozorovat, ale asi už menší sranda je to prožívat. Škytavka (a doprovodný pláč) ho tak unaví, že usne asi na dvě hoďky a pak to může začít vesele znovu.
Lituju toho svého chudáčka, i když mě to někdy strašně otravuje. Ale co se dá dělat, musíme to oba vydržet.
čtvrtek 26. května 2011
Temperament
Dá se u dvoutýdenního mimča poznat, jakou bude mít povahu?
Jestli ano, tak se tedy máme na co těšit. Náš mladej bude asi po mně. Daleko lepší by bylo, kdyby zdědil povahu po tátovi. Klidný, vyrovnaný, rozvážný... Zatím to ovšem vypadá, že bude stejný nedočkavec, vztekloun a hysterka jako já. Možná se aspoň naučí to trochu skrývat (taky jako já). Každopádně to ale v životě nebude mít vůbec jednoduché.
Jestli ano, tak se tedy máme na co těšit. Náš mladej bude asi po mně. Daleko lepší by bylo, kdyby zdědil povahu po tátovi. Klidný, vyrovnaný, rozvážný... Zatím to ovšem vypadá, že bude stejný nedočkavec, vztekloun a hysterka jako já. Možná se aspoň naučí to trochu skrývat (taky jako já). Každopádně to ale v životě nebude mít vůbec jednoduché.
středa 25. května 2011
Dva týdny
Dneska jsou juniorovi dva týdny. Teprve? Mám pocit, jako by se porod a ty věci kolem staly už strašně dávno. A jsem strašně utahaná z té nekonečné rutiny probudit - přebalit - utišit - nakrmit (utišit - nakrmit - utišit...) - uspat - odsát. A pak zase znovu.
Ale neklesejme na mysli, povedla se (snad) jedna velká věc, totiž řešení problémů s kojením. Od včerejška mám kloboučky a vypadá to, ťuk, ťuk, že to s nimi půjde. Ano, obvykle jsou kloboučky samozřejmě zlo, ale když všechno selhalo, napadlo mou laktační poradkyni, že by to snad mohlo pomoct a ono jo. Tedy nechci chválit dne před večerem, ale vypadá to nadějně.
Dnešek byl tedy o něco veselejší, co se týče krmení, ale náročný zase z jiného pohledu. Prcek si totiž dneska vymyslel, že musí být pořád s mámou. Zatímco ještě včera jsem ho mohla položit přes den do sedačky, ať si tam chrupká, dneska jen jsem ho pustila z náručí, začal řev.
No co, aspoň jsem zkoušela, co všechno se dá dělat jednou rukou. Už v porodnici jsem pochopila, že správná matka prostě dvě ruce nepotřebuje. Předpokládám, že vyšší level je nepotřebovat ruku ani jednu a hýbat s věcmi jen pomocí myšlenek. Ale tam ještě nejsem, uvidíme, možná s druhým dítětem.
Takže co všechno se dá dělat jednou rukou:
- sbírat rozházené věci po bytě
- nalít si horkou polívku
- sníst horkou polívku (pokapala jsem se jen minimálně)
- odsávat
- psát na počítači (umět psát všemi deseti se najednou nejeví jako moc užitečná schopnost)
Bylo by toho jistě víc, ale tohle je takový reprezentativní vzorek.
No, je tři čtvrtě na jedenáct, muž právě dorazil z práce. Má smysl jít spát, když o půlnoci je potřeba krmit? Ale jo, snad aspoň ta hodinka spánku pomůže. Copak nás asi čeká zítra?
Ale neklesejme na mysli, povedla se (snad) jedna velká věc, totiž řešení problémů s kojením. Od včerejška mám kloboučky a vypadá to, ťuk, ťuk, že to s nimi půjde. Ano, obvykle jsou kloboučky samozřejmě zlo, ale když všechno selhalo, napadlo mou laktační poradkyni, že by to snad mohlo pomoct a ono jo. Tedy nechci chválit dne před večerem, ale vypadá to nadějně.
Dnešek byl tedy o něco veselejší, co se týče krmení, ale náročný zase z jiného pohledu. Prcek si totiž dneska vymyslel, že musí být pořád s mámou. Zatímco ještě včera jsem ho mohla položit přes den do sedačky, ať si tam chrupká, dneska jen jsem ho pustila z náručí, začal řev.
No co, aspoň jsem zkoušela, co všechno se dá dělat jednou rukou. Už v porodnici jsem pochopila, že správná matka prostě dvě ruce nepotřebuje. Předpokládám, že vyšší level je nepotřebovat ruku ani jednu a hýbat s věcmi jen pomocí myšlenek. Ale tam ještě nejsem, uvidíme, možná s druhým dítětem.
Takže co všechno se dá dělat jednou rukou:
- sbírat rozházené věci po bytě
- nalít si horkou polívku
- sníst horkou polívku (pokapala jsem se jen minimálně)
- odsávat
- psát na počítači (umět psát všemi deseti se najednou nejeví jako moc užitečná schopnost)
Bylo by toho jistě víc, ale tohle je takový reprezentativní vzorek.
No, je tři čtvrtě na jedenáct, muž právě dorazil z práce. Má smysl jít spát, když o půlnoci je potřeba krmit? Ale jo, snad aspoň ta hodinka spánku pomůže. Copak nás asi čeká zítra?
úterý 24. května 2011
Cesta k doktorovi
Jak že to včera proběhlo? No, mohlo jistě být i hůř.
Nejdůležitější na celém včerejším minivýletě bylo, že prcek usnul. Ještě hodinku před odchodem jsem nevěřila, že se to povede, ale jo.
Původní plán byl jít pěšky. Chtěla jsem vyrazit asi tři čtvrtě hodinky předem, abychom se mohli vyhnout hlavní cestě a jít trošku oklikou.
Následně se plán změnil, protože mrňous sice usnul, ale mamka se ještě musela dát do nějakého přijatelného stavu. A zdálo se, že to zabere poněkud víc času. Vyhlídla jsem si tedy v idosu, v kolik jede nízkopodlažní tramvaj, propočítala čas a šla se prohrabovat šatníkem. (Malá chlubící vsuvka - jsem prakticky na své předtěhotenské váze a bez problému obleču svoje původní oblečení. Uf, aspoň něco, kdybych teď ještě musela řešit, co na sebe...)
Nakonec jsem se stihla připravit o něco rychleji, což bylo jen dobře. Přišla fáze umístit dítě do kočáru. Zbaběle jsem ho tam šoupla i v zavinovačce. Neměla jsem odvahu ho vybalovat a riskovat, že se probudí. No co, aspoň mu nebyla zima, jak pořád paní doktorka straší se špatnou termoregulací.
Teď už jen vyjet s kočárem ven. A zde přicházejí problémy. Když jsme se stěhovali do současného bytu, tak už jsme věděli, že čekáme miminko. A tudíž jsme si pochvalovali , že je v domě výtah. Ostatní nástrahy jsme ovšem přehlídli.
V první řadě dvoukřídlé dveře do předsíňky před bytem. Jedno křídlo je příliš úzké, proto je potřeba pokaždé kvůli kočáru otevřít křídla obě. Mechanismus toho otvírání zřejmě nikdo dlouho nepoužíval, takže je dost zaprášený a jde ztuha. No, teď se to asi změní. (Musím se poradit s P., jestli by to šlo namazat.)
Následuje sjezd výtahem o dvě patra níž, ten je bezproblémový a potom - ouha. Pět schodů k hlavním dveřím. Při prohlídce bytu jsem hrdinně prohlásila, že to je prkotina, to se nějak udělá. No, udělá, to jo. Kočár váží 14 kilo a já bych v šestinedělí neměla nic těžkého tahat. Takže je tu tato varianta: Nahoře na schodech vycvaknout korbičku (Ten krám blbý, jak to, že to nejde, vždyť ještě nahoře jsem si to zkoušela, šlo to krásně. Proboha, hlavně neprobudit dítě. A taky bych ho nemusela vysypat.), snést ji dolů, s podvozkem sdrncat ze schodů, dole nasadit korbičku (No tak, zapadni tam! Krucinál fagot himlhergot.), otřít pot, nasadit suverénní úsměv a vyjet.
Mám za to, že na mě musel včera každý poznat, že jedu s tím kočárem a dítětem poprvé. V obličeji se mi usadil výraz: Všechno a všichni z cesty, vezu křehký náklad a nejsem si jistá, jak se tahle věc ovládá. Dojeli jsme k zastávce a ukázalo se, že jsme tam moc brzy. Nízkopodlažní tramvaj měla jet až za deset minut. A tak nastala další změna plánu, že totiž půjdu pěšky, ale kolem té hlavní cesty, které jsem se chtěla původně vyhnout. Nechápu, jak je to možné, ale mrňous se nevzbudil. Nevím, jestli za to děkovat nějaké vyšší moci nebo vzít jako fakt, že kočár a dlažební kostky jsou dobro.
K paní doktorce jsme dorazili přesně na čas. Ordinace je ve zvýšeném přízemí. No ale je to pediatr, tak snad musí počítat s dětmi v kočárku a mít tam nájezd, ne? Správně, byl tam, ale v našem případě naprosto k ničemu. Zaprvé náš kočár je tříkolka, ale to bych možná nějak vyřešila. Horší ovšem bylo, že rozteč jeho koleček nesouhlasila s roztečí nájezdových desek (nevím, jak to pojmenovat). Takže znovu známá procedura: vycvaknout, vynést, vyvézt, nacvaknout.
Oproti tomu všemu mi čas strávený v ordinaci připadal jako úplná pohoda, přestože jsme řešili kojení (zase, zase!) a mučili děťátko zkoušením, jestli by se fakt jako nechtělo napít (překvapivě nechtělo). Nakonec jsem si ještě zapomněla vzít recept, který mi paní doktorka slíbila. Ale nevadí, nic nevadí, stejně se tu staví v pátek na převážení.
Zpáteční cesta proběhla prakticky stejně, včetně nacvakávání a vycvakávání. Aspoň že dveře od baráku mi někdo podržel.
Doktorka kromě jiného říkala, že nemám s malým chodit ven, dokud nemá tři kila. Což asi nedodržím, protože nehodlám prosedět tohle nádherné počasí doma. Zas ale na druhou stranu si říkám, jestli by mě každá vycházka měla stát tolik úsilí... No nic, musím se jít učit zacházet s šátkem.
Nejdůležitější na celém včerejším minivýletě bylo, že prcek usnul. Ještě hodinku před odchodem jsem nevěřila, že se to povede, ale jo.
Původní plán byl jít pěšky. Chtěla jsem vyrazit asi tři čtvrtě hodinky předem, abychom se mohli vyhnout hlavní cestě a jít trošku oklikou.
Následně se plán změnil, protože mrňous sice usnul, ale mamka se ještě musela dát do nějakého přijatelného stavu. A zdálo se, že to zabere poněkud víc času. Vyhlídla jsem si tedy v idosu, v kolik jede nízkopodlažní tramvaj, propočítala čas a šla se prohrabovat šatníkem. (Malá chlubící vsuvka - jsem prakticky na své předtěhotenské váze a bez problému obleču svoje původní oblečení. Uf, aspoň něco, kdybych teď ještě musela řešit, co na sebe...)
Nakonec jsem se stihla připravit o něco rychleji, což bylo jen dobře. Přišla fáze umístit dítě do kočáru. Zbaběle jsem ho tam šoupla i v zavinovačce. Neměla jsem odvahu ho vybalovat a riskovat, že se probudí. No co, aspoň mu nebyla zima, jak pořád paní doktorka straší se špatnou termoregulací.
Teď už jen vyjet s kočárem ven. A zde přicházejí problémy. Když jsme se stěhovali do současného bytu, tak už jsme věděli, že čekáme miminko. A tudíž jsme si pochvalovali , že je v domě výtah. Ostatní nástrahy jsme ovšem přehlídli.
V první řadě dvoukřídlé dveře do předsíňky před bytem. Jedno křídlo je příliš úzké, proto je potřeba pokaždé kvůli kočáru otevřít křídla obě. Mechanismus toho otvírání zřejmě nikdo dlouho nepoužíval, takže je dost zaprášený a jde ztuha. No, teď se to asi změní. (Musím se poradit s P., jestli by to šlo namazat.)
Následuje sjezd výtahem o dvě patra níž, ten je bezproblémový a potom - ouha. Pět schodů k hlavním dveřím. Při prohlídce bytu jsem hrdinně prohlásila, že to je prkotina, to se nějak udělá. No, udělá, to jo. Kočár váží 14 kilo a já bych v šestinedělí neměla nic těžkého tahat. Takže je tu tato varianta: Nahoře na schodech vycvaknout korbičku (Ten krám blbý, jak to, že to nejde, vždyť ještě nahoře jsem si to zkoušela, šlo to krásně. Proboha, hlavně neprobudit dítě. A taky bych ho nemusela vysypat.), snést ji dolů, s podvozkem sdrncat ze schodů, dole nasadit korbičku (No tak, zapadni tam! Krucinál fagot himlhergot.), otřít pot, nasadit suverénní úsměv a vyjet.
Mám za to, že na mě musel včera každý poznat, že jedu s tím kočárem a dítětem poprvé. V obličeji se mi usadil výraz: Všechno a všichni z cesty, vezu křehký náklad a nejsem si jistá, jak se tahle věc ovládá. Dojeli jsme k zastávce a ukázalo se, že jsme tam moc brzy. Nízkopodlažní tramvaj měla jet až za deset minut. A tak nastala další změna plánu, že totiž půjdu pěšky, ale kolem té hlavní cesty, které jsem se chtěla původně vyhnout. Nechápu, jak je to možné, ale mrňous se nevzbudil. Nevím, jestli za to děkovat nějaké vyšší moci nebo vzít jako fakt, že kočár a dlažební kostky jsou dobro.
K paní doktorce jsme dorazili přesně na čas. Ordinace je ve zvýšeném přízemí. No ale je to pediatr, tak snad musí počítat s dětmi v kočárku a mít tam nájezd, ne? Správně, byl tam, ale v našem případě naprosto k ničemu. Zaprvé náš kočár je tříkolka, ale to bych možná nějak vyřešila. Horší ovšem bylo, že rozteč jeho koleček nesouhlasila s roztečí nájezdových desek (nevím, jak to pojmenovat). Takže znovu známá procedura: vycvaknout, vynést, vyvézt, nacvaknout.
Oproti tomu všemu mi čas strávený v ordinaci připadal jako úplná pohoda, přestože jsme řešili kojení (zase, zase!) a mučili děťátko zkoušením, jestli by se fakt jako nechtělo napít (překvapivě nechtělo). Nakonec jsem si ještě zapomněla vzít recept, který mi paní doktorka slíbila. Ale nevadí, nic nevadí, stejně se tu staví v pátek na převážení.
Zpáteční cesta proběhla prakticky stejně, včetně nacvakávání a vycvakávání. Aspoň že dveře od baráku mi někdo podržel.
Doktorka kromě jiného říkala, že nemám s malým chodit ven, dokud nemá tři kila. Což asi nedodržím, protože nehodlám prosedět tohle nádherné počasí doma. Zas ale na druhou stranu si říkám, jestli by mě každá vycházka měla stát tolik úsilí... No nic, musím se jít učit zacházet s šátkem.
pondělí 23. května 2011
První víkend doma
Ve znamení boje za kojení.
Chci kojit. Neříkám, že je to Jediná Správná Věc a kdo odchová dítě na příkrmech, tak shoří v pekle. Ale já bych teda dítě kojila ráda. Problém je, že ono má na to poněkud jiný názor. Napřed jsem se hroutila, ale pak jsem se nějak sebrala a bojuju.
Pomohla mi v tom moje skvělá švagrová, která mi sehnala číslo na jistou porodní asistentku. Paní J. byla tak hodná, že se k nám stavila v sobotu. Přišla právě ve chvíli, kdy si malý hrál na hysterického paviána. Ale protože je profík a zřejmě už viděla leccos, nedala se hned ve dveřích na úprk, ale vešla s úsměvem dál.
Dostala jsem několik rad a hodně psychické podpory. Snad mi tahle vzpruha nějakou dobu vydrží, bude jí rozhodně zapotřebí, protože tenhle boj zřejmě nějakou dobu potrvá. Občas se zadaří, jako dneska ráno, kdy se nechal přiložit k oběma prsům a hltavě pil. Občas ne, jako teď, kdy nevypil nic, vzteká se a já přemýšlím, v jakém stavu dneska dorazíme na kontrolu k doktorce. Povzbuzuju se, že to půjde, a za chvíli zase přemýšlím, jak dlouho ještě vydržím, než to definitivně vzdám.
Ano, jak jsem říkala na začátku, chci kojit, Je to ta nejpřirozenější věc na světě... ale proč je to sakra tak těžký?!
Chci kojit. Neříkám, že je to Jediná Správná Věc a kdo odchová dítě na příkrmech, tak shoří v pekle. Ale já bych teda dítě kojila ráda. Problém je, že ono má na to poněkud jiný názor. Napřed jsem se hroutila, ale pak jsem se nějak sebrala a bojuju.
Pomohla mi v tom moje skvělá švagrová, která mi sehnala číslo na jistou porodní asistentku. Paní J. byla tak hodná, že se k nám stavila v sobotu. Přišla právě ve chvíli, kdy si malý hrál na hysterického paviána. Ale protože je profík a zřejmě už viděla leccos, nedala se hned ve dveřích na úprk, ale vešla s úsměvem dál.
Dostala jsem několik rad a hodně psychické podpory. Snad mi tahle vzpruha nějakou dobu vydrží, bude jí rozhodně zapotřebí, protože tenhle boj zřejmě nějakou dobu potrvá. Občas se zadaří, jako dneska ráno, kdy se nechal přiložit k oběma prsům a hltavě pil. Občas ne, jako teď, kdy nevypil nic, vzteká se a já přemýšlím, v jakém stavu dneska dorazíme na kontrolu k doktorce. Povzbuzuju se, že to půjde, a za chvíli zase přemýšlím, jak dlouho ještě vydržím, než to definitivně vzdám.
Ano, jak jsem říkala na začátku, chci kojit, Je to ta nejpřirozenější věc na světě... ale proč je to sakra tak těžký?!
sobota 21. května 2011
Naděje s bukovými křídly
novému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře
někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového
(Jan Skácel)
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře
někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového
(Jan Skácel)
čtvrtek 19. května 2011
Pekelný dnešek
Důležité poučení - nedělat předčasné závěry. Včera jsem si libovala, jak se všechno daří. Krmení, kontrola, půjčení odsávačky, navíc prcek hezky spal. Dokonce ani v noci moc nekřičel. Tak jsem plánovala, že už bychom třeba mohli zvládnout i nějaké návštěvy, výhledově snad i tchýni.
Dneska šel muž do práce. Nabízel mi sice ráno,že ještě zůstane doma, ale hrdinně jsem odmítla. Že to zvládnu. Jenže to jsem netušila, co mě čeká. Totiž že malý bude celý den buď spát nebo plakat, takže do něj nedostanu ani kapku mlíka. Následovala panika, hledání informací na internetu, panika se stupňuje a já nakonec v slzách píšu muži, jestli by přeci jen nemohl přijít domů.
Racionálně uvažujícímu člověku to samozřejmě všechno zní hloupě. Kdo si ale myslí, že šestinedělka je či by měla být racionálně uvažující člověk, ten by se sám měl nechat vyšetřit.
Když se snažíte utišit dítě v náručí a přitom hystericky lkáte, tak mu to kupodivu klidu vůbec nedodá. Když muž přišel domů, našel synka spícího vysílením a mě zhroucenou v peřinách, protože jsem špatná matka, nemám žádné mateřské instinkty, někde jsem udělala nějakou nenapravitelnou chybu a moje dítě mě teď odmítá.
Můj muž je naprosto úžasný a proto se mu podařilo uklidnit mě a později ještě nacpat do prcka nějaké to odstříkané mlíko. Pak mám taky skvělou švagrovou, která mi večer volala a dodala mi spoustu odvahy. Opuchlé oči pomalu splaskávají a já nabírám sílu na to, co ještě přijde. A opatrně se ptám, kolik takových krizových dní mě ještě čeká?
Dneska šel muž do práce. Nabízel mi sice ráno,že ještě zůstane doma, ale hrdinně jsem odmítla. Že to zvládnu. Jenže to jsem netušila, co mě čeká. Totiž že malý bude celý den buď spát nebo plakat, takže do něj nedostanu ani kapku mlíka. Následovala panika, hledání informací na internetu, panika se stupňuje a já nakonec v slzách píšu muži, jestli by přeci jen nemohl přijít domů.
Racionálně uvažujícímu člověku to samozřejmě všechno zní hloupě. Kdo si ale myslí, že šestinedělka je či by měla být racionálně uvažující člověk, ten by se sám měl nechat vyšetřit.
Když se snažíte utišit dítě v náručí a přitom hystericky lkáte, tak mu to kupodivu klidu vůbec nedodá. Když muž přišel domů, našel synka spícího vysílením a mě zhroucenou v peřinách, protože jsem špatná matka, nemám žádné mateřské instinkty, někde jsem udělala nějakou nenapravitelnou chybu a moje dítě mě teď odmítá.
Můj muž je naprosto úžasný a proto se mu podařilo uklidnit mě a později ještě nacpat do prcka nějaké to odstříkané mlíko. Pak mám taky skvělou švagrovou, která mi večer volala a dodala mi spoustu odvahy. Opuchlé oči pomalu splaskávají a já nabírám sílu na to, co ještě přijde. A opatrně se ptám, kolik takových krizových dní mě ještě čeká?
Nový člověk
Před týdnem se mi narodil syn. Úžasný, nádherný, křehký človíček. (Já vím, že zdrobněliny jsou fuj, ale při téhle velikosti se prostě jiné slovo použít nedá.) Už týden je ze mě nový člověk. Matka.
Ve chvíli, kdy jsem ho poprvé uviděla, bylo mi jasné, že už nikdy nic nebude jako předtím. Přivést na svět nový život je prostě něco naprosto zázračného, jakkoli pateticky zní, když se to napíše nebo řekne nahlas. Jenže narozením všechno teprve začíná. Internet se hemží blogy o zázracích mateřství, už máme první zoubek, první slovo, první den ve škole... Jenže co ty ostatní věci? Co ty starosti a strachy? Smí se o nich mluvit?
Ona asi každá matka má své představy o tom, jaký ten život s miminkem bude. I já jsem je samozřejmě měla. A stále mám, jen to zatím podle nich nejde. A já se z toho potřebuju vypsat, jestli se nemám utápět v sebelítosti a nakonec se zbláznit. Vypsat se ze všeho a pak s novou energií zpět do boje. Tak proto tenhle blog.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)