První jízda tramvají

Už je to tak, dneska jsem musela s kočárem do šaliny. Dlouho jsem se tomu vyhýbala, ale nakonec došlo i na mě. Ale všechno pěkně popořádku.

Unavena bojem s kojením, řekla jsem si včera, že potřebuji odbornou radu a napsala porodní asistentce, ke které jsem chodila na předporodní kurz. Paní vyřizuje maily hlavně pozdě večer (a to já už spím) a já jsem dneska ráno měla docela napilno s prckem (měl nějakou plačtivou). A tak se stalo, že jsem si její odpověď přečetla až těsně před jedenáctou. Nabízela mi svůj jediný volný termín tento týden, "zítra, čtvrtek 12.30 - 13.30." Paráda, řekla jsem si, tak tedy zítra. Až vzápětí mi došlo, že čtvrtek je už dneska a že to znamená být tam za hodinu a půl. Ale opravdu jsem tuhle konzultaci potřebovala, takže jsem odepsala, že teda jo, a vrhla se na přípravy.

Nejdůležitější bylo vyhledat si nízkopodlažní spoj, abych nemusela nikoho žádat o pomoc. Při tom jsem zjistila, že nízkopodlažní jednička jezdí jednou za tři čtvrtě hodiny. Paráda. Rychle jsem sbalila všechny nutné věci, oblíkla se, přemístila prcka do kočárku a vyrazila.

Cestou na zastávku nás chytila první přeprška. (A kromě toho mě oslovil nějaký misionář s poselstvím o rodině, ale to sem nepatří.) Samozřejmě jsem neměla deštník ani pláštěnku na kočárek. Váhala jsem, zda se vrátit a schůzku zrušit, ale déšť rychle přešel, takže jsem to riskla.

Šalinu jsem stihla, takže velké uf, nějak jsem se do ní i s kočárem nasoukala a hurá směr hlavák. Těsně před nádražím se objevil revizor a mně v tu chvíli došlo, že jelikož tramvaje bojkotuju už od května (naposledy jsem šalinou jela do porodnice), stihla mi mezitím propadnout šalinkarta. No ovšem, to je typické, říkala jsem si, ke všem problémům teď ještě budu platit pokutu. Navíc nestihnu návazný spoj, protože se budu zdržovat s revizorem. A pak se stal zázrak. Člověk, co stál vedle mě, neměl lístek. Revizor se tedy zastavil s ním a já byla zachráněna. Díky, neznámý černý pasažére.

Dojela jsem na místo, zrovna když začínala druhá přeprška. Tahle byla divočejší, ale protože jsem to měla od zastávky jen kousek, doběhla jsem skoro suchá a libovala si, jak mi to vyšlo. Teď tu hodinku pobudu a mezitím přeci musí přestat pršet.

Konzultace dopadla dobře a když jsem odcházela, svítilo sluníčko. A tak jsem zavolala P., který pracuje nedaleko, že bychom se za ním stavili a dali mu pusu. Cesta k němu trvá asi deset minut, prostě taková příjemná procházka.

Akorát jsme dorazili k budově, kde P. pracuje, a znovu se rozpršelo. Tentokrát už to nevypadalo jen na nějakou kratší přeháňku. Stáli jsme s P. v průjezdu a já dumala, jak se nejlépe dostat domů. Když déšť ustal, vydala jsem se na nejbližší zastávku tramvaje a byla jsem odhodlaná požádat někoho o pomoc s kočárem. Chvíli to dokonce vypadalo, že se obejdu bez pomoci, protože přijela jedna nízkopodlažní, ale bohužel mi ujela před nosem. A pak se znovu rozpršelo, tentokrát opravdu pořádně a vytrvale. Ztratila jsem všechnu svou odvahu, protože v tomhle počasí všichni nastupují co nejrychleji a komu by se chtělo otravovat se s kočárem. A tak jsem půl hodiny zbaběle čekala na další nízkopodlažní šalinu.

Prcek naštěstí celou dobu spal. Domů jsme se ve zdraví dostali a já si můžu gratulovat, že jsem první výlet tramvají zvládla. Ale je mi jasné, že bych měla zapracovat na asertivitě. Jenže když zrovna s tím jsem vždycky měla problémy... ale o tom podrobněji až někdy příště.

Dopis č.1

Hanele už nějakou dobu píše na blog dopisy svým klukům. A mi se tenhle nápad strašně moc líbí, takže jsem se rozhodla, že si ho vypůjčím.

Milý Jaroušku,

včera tomu bylo šest týdnů, co ses narodil a převrátil nám život naruby. Prožili a přežili jsme spolu šestinedělí, tak mi připadá, že to je vhodná příležitost k tomu, abych ti do budoucnosti poslala první dopis (doufám, že jich bude víc). Třeba se jednou tahle korespondence bude hodit (například až budeš docházet k psychoterapeutovi kvůli traumatům z dětství ;)).

Narodil ses hrozně malinký, neměl jsi ani dvě a půl kila. Možná to máme v rodině, protože já jsem taky měla nízkou porodní váhu. Na druhou stranu, z tátovy strany máš v rodině velké děti, takže kdoví, jak na tom jednou budou tvoji potomci. Ale říkala jsem si, že by se ti tahle informace mohla hodit.

Snažíš se ale o sto šest, abys všechno dohnal, a krásně rosteš a sílíš. Jsi hrozně hezoučký (ne všechna miminka jsou hezká, i když se to nesmí říkat nahlas, ale ty opravdu jsi). Máš chlupaté uši a taky trošku kotletky, jako táta. Vůbec všichni říkají, že podobou padáš spíš do tátovy rodiny, ale ještě uvidíme.

Mezi tvé superschopnosti momentálně patří plivání dudlíku. Nejen že ho dokážeš plivnout opravdu daleko (včera si toho dokonce všimla sestřička na ortopedii, takže to není jen můj dojem), ale ještě k tomu se ti daří vždycky vystihnout tu kratičkou chviličku, kdy polevím v ostražitosti, takže dudlík skončí na zemi, nejlépe v nějakém pořádně zaprášeném koutě.

Já bohužel žádné superchopnosti nemám. Musím si tedy vystačit s obyčejnými lidskými silami a někdy mi holt docházejí. To potom nejsem úplně ta nejhodnější a nejlaskavější máma na světě. Ale dělám, co můžu. A měl bys vědět, že ať dělám nebo říkám cokoli, mám tě nesmírně ráda a jsem hrozně šťastná, že tu s námi jsi.

S láskou

máma

Jak jsme jeli do IKEA

Co se prcek narodil, zajišťuje všechny nákupy P. , je to přeci jen jednodušší a pohodlnější, než se do nějakého obchoďáku kodrcat s kočárem. Ale do IKEA jsme potřebovali jet oba, protože vybírat postel přes internet není ideální. A malý musel samozřejmě s námi.

Jenže cestování (i když jen na krátké vzdálenosti) s dítětem není jen tak. Bylo potřeba nabalit všechny možné věci jako pleny, ubrousky, krémy a hlavně mlíko, abychom nemuseli spěchat. Plán byl dát si oběd v IKEA a tam taky nakrmit malého.

A tak zatím co já jsem houpala právě najedeného prcka v náručí, P. připravoval "dětský kit". Ještě tohle. A tamto. Jo a tohle by se taky hodilo. A nebo radši ještě tamhleto. Konečně jsme usoudili, že máme všechno. Usadili jsme prcka do autosedačky a vyrazili, debatujíce o tom, jestli ta sedačka je nebo není příliš těžká a jestli ji můžu odnést k autu.

Vypadalo to, že jde všechno hladce, akorát jsem cestou dumala, kam jsem založila ten nákupní seznam. Kapsy nemám a tak jsem usoudila, že jsem ho musela hodit do tašky s dětskými věcmi. A teprve ve chvíli, kdy jsme parkovali před IKEA (ano, opravdu mě to nenapadlo dřív), mi to došlo: "A kde je vůbec ta oranžová taška s věcma pro malého?"

Ovšem, celé chystání bylo k ničemu, protože taška zůstala doma. Někdy sama nechápu, jak můžu být tak pitomá. Pevně věřím, že je to jen přechodné.

Neděle

Muž ráno nakrmil dítě, nechal mě spát do půl deváté a k snídani udělal palačinky. Takovou neděli si nechám líbit!

A teď jedeme i s prckem do IKEA pro novou postel. Jsem zvědavá, jak to proběhne.

A zase to kojení

Myslela jsem si, že tenhle blog bude pestřejší (a snad časem i bude), ale momentálně je tohle prostě naše téma číslo jedna. Stránky kojeni.net už znám skoro zpaměti a postupně jsem za těch necelých šest týdnů prošla skoro všechny tematické okruhy.

Jak už jsem tu psala dřív, nechápu, proč je to sakra tak těžké. Co jsme to za živočišný druh? Když je mateřské mléko přirozená výživa, čekala bych, že na to budou naše těla líp připravená. Nevím, jestli je v přírodě možné, aby mládě odmítalo pít nebo aby matka neměla dostatek mléka. Možná to taky znamená, že moje mládě by v přírodě nemělo šanci. Prcek s nízkou porodní váhou, který odmítá mateřské mléko? Přírodní výběr by měl jistě jasno. Ale já ho nedám!

Po poslední návštěvě u doktorky jsem usoudila, že když se podařilo vykrmit malého na ta kýžená tři kila, mohli bychom se teď zaměřit na něco jiného - na "rozkojení" mamky.

První den jsem to vzala z gruntu, nastěhovala jsem se s prckem do postele a nedělala nic jiného než po dvou hodinách přikládala a snažila se ho nakrmit. Sice vřískal, ale mezitím i sál, takže jsem měla pocit, že jsme na dobré cestě. Druhý den už bylo dokonce méně vřískání. A dneska nad ránem, úžasné, prcek vydržel hezky sát, dokud se nenajedl, pak se nechal v klidu zabalit do zavinovačky a usnul. Měla jsem pocit, že jsme to snad konečně zlomili. Nevím, proč to musí vždycky fungovat takhle - maličká naděje a pak pořádná facka.

Dneska vříská daleko víc, nechce se vůbec přisát a navíc jsem ho zvážila a zjistila, že zhubnul. Takže jsem experiment odvolala a najela zpět na výkrmný režim. Nevím, jak dlouho ještě za to kojení vydržím bojovat. Nechci to vzdát (a že jindy vzdávám věci snadno), ale taky nechci tohle všechno hnát až do extrému a kojit i za cenu toho, že budeme oba vystresovaní až na půdu. Co dělat?

(Jinak nechci nějak žadonit či se vnucovat, ale podle statistik sem i občas prý někdo zajde, tak pokud máte co dodat, nestyďte se a komentujte.)

Peace in me

Trénuju trpělivost a klidné, laskavé porozumění. A snad se i daří. Včera jsem se za celý den ani jednou na dítě nerozčílila, nervy zůstaly na uzdě. A že to nebylo lehké, protože stále bojujeme s kojením a mladý vříská jako pavián. Takže jsem na sebe velmi hrdá!

Dělá to to dítě naschvál?

Potřebuju něco udělat (umýt si zuby, zajít si na záchod, najíst se, odsát si mlíko - vyšší cíle si nedávám). Uložím dítě. Čekám pět, deset, patnáct minut. Spí jako andílek. Jakmile se do dané činnosti pustím, vzbudí se a začne vřískat.

Potřebovala jsem zavolat babičce. Dítě v náručí spokojeně dudlá. Vytočím číslo, začnu hovor a prcek vyplivne dudlík a začne vřískat. Po několika pokusech ho uklidnit musím hovor ukončit. Dítě vzápětí začne opět spokojeně dudlat.

Já ví, že v tomhle věku to ještě není škodolibost, ale... (No, neměla bych se divit, Prevítem snadno a rychle jsem četla už několikrát.)

Více takových dnů!

Včera ráno jsme vyrazili opět k paní doktorce. Junior byl převážen a ukázalo se, že magická hranice tří kil byla překonána. Máme tedy oficiálně povoleno chodit na procházky. Návštěvu doktorky nám trochu zkalily záchvaty pláče (a máma samozřejmě zapomněla doma dudlík), ale nakonec to nebylo tak zlé.

Odpoledne dorazila Zitka s malým (5 měsíců) Honzíkem. Přinesla nám meruňky a báječný koláč! Příjemná hodinka se spřízněnou matkou.

Večer mi sice zase trochu tekly nervy, ale celkově už se to lepší. A pokud takových příjemných dnů bude víc, dostanu se snad časem i do fáze "sluníčková maminka". Už aby to bylo.

Chvála rodičům

V sobotu se naši přijeli podívat na prvního vnuka.

Mají to sice 200 kilometrů, ale sami přišli s tím, že přijedou jenom na otočku. Sama bych to nenavrhla, ale byla jsem vděčná, protože na to, aby tu někdo přespával, ještě nejsme úplně připravení.

V pátek mi volala mamka, jestli nemá přivézt nějaké jídlo. Opět něco, o co bych si sama neřekla, ale co je samozřejmě skvělý nápad. A tak nám přivezli polívku a králíka k obědu (a zbylo i na neděli, takže jsme o víkendu vůbec nemuseli vařit, juch) a pak taky domácí vajíčka a domácí nudle (mňam).

Pochovali si prcka, přiměřeně se rozplývali, přivezli i nějaké cenné dárky, ale hlavně nám zpestřili sobotu. Bylo fajn mít tu nějaké další lidi a vystoupit z kolotoče tříhodinových krmících intervalů.

Takže tady oficiálně vytrubuju do světa, že mám skvělé rodiče a moc jim za všechno děkuju.

Chvála zavinovačce

Přestala jsem prcka dávat do zavinovačky, protože při tom strašně vřískal a já měla pocit, že mu ubližuju.

Posledních pár dní bylo docela peklo, protože prcka nebylo možné uložit ke spánku. Nechal se uhojdat v náručí (s obtížemi), ale jakmile jsem ho někam odložila, vzbudil se a začal fňukat.

Včera jsem ho zabalila do zavinovačky a hle, prcek konečně spí! Očividně jsme si mohli těch pár proplakaných dní a probdělých nocí ušetřit. To mám z toho, že dělám předčasné závěry.

Dobré zprávy (?)

Včera jsme byli u paní doktorky na převážení. Výkrmný režim zřejmě zabral, takže prcek přibírá, jak má, a nikdo nás už nestrašil žádnou nemocnicí.

Na druhou stranu jsme provedli kontrolní kojení a výsledek byl, že mám málo mlíka. K čemu to teda sakra je, že jsem od rána do večera přilepená na odsávačce? Když si to tak shrnu, prošli jsme následujícími stavy:
- prcek pije, ale máma nemá mlíko
- máma má mlíko, ale prcek nepije
- prcek pije s kloboučkama, máma má z toho bolavá prsa
- prcek pije, ale nepřibírá, protože máma má málo mlíka

Tak opravdu nevím, jestli se nám podaří dostat se někdy do ideálního stavu "máma má tolik mlíka, kolik je potřeba, a prcek vesele pije a přibírá". Ale stále doufám.

Jinak menší bonus, podařilo se mi vyjet s kočárem do patra k paní doktorce. Jak jsem si onehdá stěžovala, že má náš kočár moc široká kolečka, tak nakonec jsem se tam tak tak napasovala. Alespoň jedno malé vítězství.

Ta lepší a ta horší neděle

Včera ráno se P. vzbudil s pocitem, že musí do práce. Potom byl samozřejmě příjemně překvapen, když zjistil, že je neděle. Zřejmě jsme toho v sobotu zažili tolik, že to vydalo za dva dny.

Já jsem neprozřetelně vstávala už ve čtyři. Nakrmila jsem a pak jsem si řekla, že už nemá cenu jít zpátky do postele. Koneckonců, prcek je teď vzorný, hezky se nají a spí, tak si pak můžu schrupnout odpoledne.  Ha,  to jsem netušila, co přijde.

Celé odpoledne prcek proplakal a oka nezamhouřil. Kroutil se, blinkal a vůbec vypadal, že mu stravovací systém, na který jsme najeli po páteční návštěvě doktorky, moc nevyhovuje. (Ten systém je nacpěte do něj každé tři hodiny určenou dávku mlíka, ať se mu to líbí nebo ne.)

V podvečer jsme oba zničeně bloudili po bytě.
"Moc nedělní atmosféru tu dneska nemáme," podotkla jsem.
"Taky se mi zdá, že ta včerejší neděle byla lepší," odpověděl P.

Návštěvy

Usoudila jsem, že základy života s miminem už zvládáme a že tedy můžeme přijímat návštěvy.

Ve čtvrtek se stavila teta Lucka. Přinesla mi ananas a čokoládu, rozplývala se nad prckem (tak je to správně) a taky se pochlubila, že se bude vdávat. Vyprávěla jsem jí o strastiplném porodu a prvních týdnech po něm. Snad jsem ji moc nevyděsila a neodradila od plánování potomka. Náš prcek bude potřebovat kamarády. 

Včera, tedy v sobotu, jsme měli sraz s tetou Delphine. Přijela nás navštívit až z dalekého Lucemburska (netvrdím, že přijela jen kvůli nám) a já měla hroznou radost, že ji vidím. Zároveň s ní nakonec dorazily i dvě kolegyně z práce, tak jsem se dozvěděla, co je nového. Všechny tři se rozplývaly nad prckem, takže všechno v pořádku.

Večer pak ještě dorazil strejda Míra. Moc se nerozplýval, on na ta mimina zas tolik není, ale přinesl malému pestrobarevné kostky a to se počítá. Už se nemůžu dočkat, až bude malý schopný si s nima hrát.

Je to fajn změna, vidět konečně zas někoho jiného než dítě nebo manžela. Takže návštěvy, neváhejte, neschopná matka touží po lidské společnosti.

Špatné zprávy

Opět se ukazuje, že můj mateřský instinkt prostě nefunguje.

Minulý týden jsem měla pocit, že prcek vůbec nejí a že je všechno špatně. Paní doktorka přišla v pátek, převážila ho a řekla, že hezky přibírá a všechno je ok. Tenhle týden mám den ode dne lepší pocit, říkám si, že to půjde, mimi je čím dál tím spokojenější (rozuměj méně nespokojené, ke spokojenosti má ještě daleko). A pak dorazíme k paní doktorce, ta ho zváží a zjistí, že skoro nepřibral.

A přitom šlo dneska všechno jako na drátkách. Mimís se v poledne nadlábnul a spokojeně usnul, takže jsem dokonce ještě stihla odstříkat mlíko. Pak jsme vyrazili, šli jsme trošku oklikou, prcek spal, máma si užívala pohybu na sluníčku a s radostí se rozhlížela po městě. (Kousek od mé alma mater jsou dvě nové kavárny, tam musím zajít, jenom to bude trošku možné.) V čekárně byla ještě nějaká další miminka, která vřískala a nebyla k utišení. Ale to moje kupodivu pořád spalo jako andílek. Bylo mi dobře a pomalu jsem si sumírovala optimistický článek na blog.

A pak ten nemilý obrat.  Prcek nepřibírá a chyba je zřejmě ve způsobu krmení. Prostě nejsem schopná ani nakrmit dítě. Že prý jestli se to do příštího týdne nezlepší, tak nás paní doktorka bude muset poslat do nemocnice.

Idyla skončila, prcek se rozeřval a vřískal celou cestu domů. No, já se mu nedivím, taky jsem měla chuť vřískat. Co sakra dělám špatně??? No nic, budeme bojovat dál. Stay tuned.

Drahocenná tekutina

Tak já se tady štvu s odsáváním mlíka, i když je to neuvěřitelná otrava a žrout času (který by se dal využít hodnotněji, třeba spaním) a pak udělám co? Vyliju poslední drahocennou lahvičku na zem! Ano, i tak se pozná neschopná matka.

Fríííí

Alespoň na dvě hodinky.

Včera se P. ujal péče o malého, abych si mohla skočit do banky. Ujistila jsem ho, že budu spěchat a vyrazila.

Jsem zřejmě krkavčí matka, jelikož mi vůbec nervalo srdce, že odcházím od svého miminka. Spíš jsem měla větší obavu o P., aby se z toho nezvencnul, protože prcek měl ten den nějakou plačtivou. Ale jinak? Cítila jsem spíš úlevu. Aspoň chvíli bez dítěte.

Počasí bylo nádherné, všude plno lidí a hlavně -  zahrádky! Já kvůli porodu a následné péči o prcka úplně prošvihla "otvírání zahrádek". Miluju tohle období, kdy si člověk může dát kafe nebo pivo venku, na čerstvém vzduchu, jen tak sedět, pozorovat svět kolem a nastavovat tvář sluníčku. Najednou mi to bylo hrozně líto, protože letos to asi prošvihnu, než se s prckem všechno srovná, bude konec léta. A i kdyby ne, přeci jen mě bude malý omezovat. Asi si hned tak nesednu na zahrádku s dvojkou bílého a cigárkem.

Ptala jsem se dneska muže, kdyby měl možnost vrátit se o rok zpět a znovu si promyslet, jestli už si pořídíme baby nebo ne, jaké by teď bylo jeho rozhodnutí. Stejnou otázku kladu sama sobě. Není úplně snadné na ni odpovědět, ale nakonec bych asi necouvla. Jistě, mívám několikrát denně všeho až pokrk, ale stejně nedokážu nahlas říct "Pořídit si dítě byla chyba, kdyby to šlo vrátit, tak to udělám." Holt asi mám nějaké ty mateřské instinkty a z nějakého nepochopitelného důvodu ten ukřičený, ublinkaný uzlíček miluju.

Navíc úplně připravený asi člověk nebude nikdy. A ono bude líp. Už teď je líp než v prvních dnech. Pořád chci věřit, že to za to stojí. Jen je třeba vydržet. Slunečné počasí, zahrádky, pikniky, výlety... to všechno bude i příští rok. A kousek od našeho domu se bude brzy otevírat nová vinárna/kavárna. Takže pořád je na co se těšit.