čtvrtek 25. srpna 2011

Hláška z tramvaje

Asi čtyřletá holčička kouká na Járu do kočárku a tatínkovi, který stojí vedle ní, klade různé otázky.
Holčička: A proč má toho dudu? (rozuměj dudlík)
Tatínek: Aby se nenaučil tak rychle mluvit a nebyl tak ukecaný jako ty.

pátek 19. srpna 2011

Veselé historky z procházek

Nikdy jsem netušila, že kočárek přitahuje podivné existence. Já navíc neumím tyhle lidi poslat někam. Ani slušně, ani sprostě. Takže když na mě mluví, odpovídám. A pak vznikají takovéto situace.

Historka první
U našich na vsi. (No je to taková pseudoves, ale jsou tam domky a lidi se tam více méně znají.) Zrovna jdu s kočárem navštívit kamarádku, když potkám jednoho ze sousedů. (To jsem se ovšem dozvěděla až posléze, že je to soused, přistěhoval se až nedávno a viděli jsme se poprvé v životě.)
Soused (blížící se ke mně záludně zezadu): To miminko je živé?
Já (zmateně se otáčím): Jo.
S: A je to chlapeček nebo holčička?
Já: Chlapeček
S: A jmenuje se Garibald!
Já (ještě zmateněji): Nejmenuje.
S: A jak se teda jmenuje?
Já: Jaroslav.
S: No to je hezké jméno. Ale příště by to měl být Garibald.

Historka druhá
Na procházce na Kraví hoře. Stavila jsem se do Brněnky koupit něco k jídlu. U vchodu postávají podivní chlápci a jeden mě osloví, když vycházím z obchodu. Je třeba si to všechno představit s úžasným brněnským přízvukem.
Chlápek: Já vám přeju hezký den, paní. I miminku. To je holčička?
Já: Chlapeček
Ch: Aha, a jak se jmenuje?
Já: Jaroslav.
Ch: To je hezké jméno.
Já: Děkuju.
Ch: Já se jmenuju Olin Matuška, teda. To je nic moc, no. A jak vy se jmenujete?
Neodpovídám, jen se blbě usmívám a snažím se co nejrychleji zmizet.
Ch: Vy jste taky Jaruška, ne?
Stále se usmívám a tlačím kočár pryč.
Ch: Tak ať Jaroslav žije aspoň do sta let.
Já: Děkuju.
Ch: A vám taky přeju, aspoň devadesát ještě.
Já: Díky! (a mizím).

středa 17. srpna 2011

"Správné" načasování

Tak jsem skončila s kojením. Rozhodla jsem se, že nemá cenu trápit sebe i prcka, když to prostě nejde. Mrzí mě to. Ne že bych to oplakala, ale je to zase další představa o mateřství, která nevyšla.

Když jsem si konečně srovnala v hlavě, že to je opravdu dobré rozhodnutí, a připomněla si všechny výhody, které z toho pro mě plynou (nemusím už hlídat, co jím a piju), přišla mi obálka. Zřejmě jsem v těhotenském oblouznění někam uvedla svou adresu a povolila její použití pro komerční účely. Přišly mi letáky od sunaru. A hned na prvním jsem se dočetla, jak důležité je kojení a že téměř každá žena je schopná kojit. Tak vám tedy, pánové, děkuji,

pátek 12. srpna 2011

3 měsíce!

Tak jsme se konečně dočkali. Prcek měl včera tři měsíce. To je podle drahé T. věk, kdy to dítě začíná být napůl člověk.

Samozřejmě se nekonal žádný zásadní přelom typu jeden den je prcek nemožný a druhý den voilà, mámo, táto, je ze mě šťastné a spokojené miminko. Bylo by to sice krásné, ale asi taky kapku děsivé. Lepší jsou změny postupné a ty se opravdu dějí. Prcek se na nás čím dál tím častěji směje. Nejvíc ho baví, když zívám nebo na něj dělám blebleble. (Všimli jste si, jak se v přítomnosti malých dětí spousta lidí mění na dementy?) Taky si brouká a dělá chí (zdravím Adu). Nedávno objevil ručičky a teď si je pořád rve do pusy a já nemám to srdce (a ty nervy) mu je pořád z pusy vytahovat a nutit mu dudlíka.

Pořád sice dost pláče, ale lepší se to. Tak se zdá, že to nakonec  přežijem.

pondělí 1. srpna 2011

Procházka po časech minulých

Prcek spí a máma má chuť ublognout si tentokrát o něčem jiném, než jsou prdíky, plíny či kojení.

Od pátku jsme u našich, ale až dneska jsme se konečně vydali na klasickou poobědovou procházku (v pátek a v sobotu návštěva kamarádů, v neděli pršelo). Tlačila jsem kočár se spícím mrňousem, uhýbala autům a vyhýbala se slimákům (protože konec konců jsou to taky boží tvorové a navíc se mi nelíbila představa slimáka přimáčknutého na kolečko kočáru). Hlavně jsem se ale rozhlížela kolem a nestačila se divit.

Po dlouhé době jsem procházela místy, kde jsem strávila dětství. Mění se to tady neuvěřitelně. Lidé si kupují nová auta, opravují staré domy, nahrazují ovocné stromy v zahradách anglickým trávníkem a bazény. Staví se tu o sto šest, takže mezi domy už nezbývají žádné volné plochy, přes které kdysi přebíhala zvěř z lesa. Dneska už tady člověk srnku asi jen tak nezahlídne.

Co mě ale překvapilo ještě víc, že jsem si nedokázala vybavit, jak to vypadalo dřív. Tedy rámcově ano, ale detaily se někam vypařily. Dokonce jsem si ani nebyla jistá, kam vede jedna cesta, po které jsme jako děti určitě chodili poměrně často (budu to muset ještě prozkoumat, ale bojím se, že nakonec skončím někde v lese).

Ještě nedávno jsem koketovala s myšlenkou jednou se sem vrátit. Tenhle dům a okolí mám pořád v hlavě jako takový malý soukromý ráj. Ale vidím, že to nepůjde. Už sem opravdu nepatřím.