sobota 29. října 2011

Mateřská demence podruhé

Tváří se to jako ynteligent a přitom to neumí do pěti napočítat.

Minule jsem si stěžovala, že ztrácím schopnosti týkající se jazyka, ať už mluveného nebo psaného. Tentokrát je to snad ještě horší. Nedokážu už napočítat ani do pěti, a to prosím není řečnický obrat, myslím to naprosto vážně.

Pět odměrek. Přesně tolik se dává do vody, aby vzniklo správné množství mlíka pro Járu. Jenže někde v mém mozku je asi zkrat a já se ztrácím někde mezi čísly dva až čtyři. Prostě najednou koukám na tu odměrku v ruce a nejsem si jistá, kolikátá že už je. A ne, nestalo se mi to jednou nebo jen párkrát, děje se to pravidelně.

Došlo to do takového stádia, že si počítám nahlas nebo na prstech. Možná bych si měla do kuchyně pořídit počítadlo.

Ten minulý povzdech jsem končila otázkou, co bude následovat a kde to skončí. Teď už to snad ani nechci vědět.

pátek 28. října 2011

Včera z večera mor a cholera

Přesněji řečeno ne včera, ale už asi před dvěma, možná třemi týdny. A ne mor a cholera, to naštěstí ne, ale jen takové malé nachlazení.

Jenže může tady člověk v klidu stonat? No samozřejmě, že nemůže. Mám malé dítě, což znamená, že moje problémy neexistují. Dříve bych se zavrtala do peřin se zázvorovým čajem a knihou a do dvou dnů by mi bylo lépe. Jenže tyhle dny jsou pryč. Nadále jsem musela pokračovat v běžném provozu, nosit dítě, zpívat a povídat dítěti, chodit s ním ven.

Když jsou spolu nemocný a zdravý člověk furt a furt, tak to nemůže ani skončit jinak. Jára taky onemocněl. Takže kromě vlastního kašle a rýmy se musím potýkat ještě s těmi jeho. Už to vypadalo, že aspoň já se z toho vyhrabu, ale pak nemoc udeřila ještě víc. To pískání na hrudi je sice vtipné, ale lapání po dechu už méně. A tak jsem se včera vypravila k lékaři.

Oznámil mi, že mám bronchitidu neboli zánět dolních cest dýchacích. (Vtipná historka: V ordinaci byla i mladá lékařka, prý na stáži. Doktor mě poslouchá stetoskopem a ptá se jí: "Chceš si to poslechnout?" A ona: "Ne, já to slyším až sem.") A taky mi vyčinil, že si za to můžu sama, protože jsem přechodila nachlazení. Jsem stydlivá, tak jsem mlčela, ale uvnitř mě se to bouřilo. Jak přechodila? Dělala jsem, co se dalo, víc jsem se prostě léčit nemohla. Co vy o tom víte, máte vůbec děti?

Popravdě, i kdyby je měl, bylo by to fuk, protože se o ně beztak stará manželka. Ano, teď si tady trochu postěžuju, uvidíme, jestli se k tomu P. vyjádří nebo to nechá být. Chápu, že ve čtvrtek doma zůstat nemohl, protože práce, termín, zákazník. Ale dnes je svátek, on je doma, ale stejně jsem z té postele vylézt musela. Že by se o prcka aspoň jeden den postaral bez mé pomoci? Ani nápad. A to myslím, že patří k těm zdatnějším otcům. Pánové, je to opravdu takový problém?A přitom bych chtěla, aby si to aspoň jeden den zkusil. Třeba by ho potom přešly ty řeči o tom, jak nemám být podrážděná.

pondělí 24. října 2011

I feel better

Neschopná matka je samozřejmě i neschopný bloger. Koneckonců, kdo četl můj předchozí blog, ví, o čem mluvím. Bylo mi ovšem o víkendu řečeno, že spousta (asi 3) mých čtenářů čeká na další článek. Tak jsem si řekla, že se polepším.

Mám toho v hlavě spoustu, ale stále se nemůžu dostat k tomu, hodit to na papír...eee...totiž na web. Aspoň jsem si vytvořila pět konceptů, abych věděla, o čem že to chci psát. Nutno ovšem zmínit, že jeden koncept mi tu leží už asi dva měsíce, takže to asi není tak úspěšná metoda. Ale já se budu snažit, fakt.

Zatím vězte, že je lépe. Tak nějak se to konečně překulilo do pohody, já už nejsem příšerně nervózní a začínám si mateřství užívat. (Teda kromě pondělků, pondělky jsou nevím proč vždycky krizové.)

pátek 7. října 2011

Cvičení mučení

Dr. Vojta byl jistojistě sadista. Rád trápil malé děti a taky jejich matky.

Ano, už i my cvičíme Vojtovu metodu. Plurál je zde na místě, protože Jára by toho beze mě moc nenacvičil. Musím svého drobečka trápit čtyřikrát denně a říkat si, že je to pro jeho dobro. A snažit se ignorovat jeho úpěnlivý pláč, což samozřejmě nejde. Snad to bude k něčemu dobré a hlavně snad se to projeví rychle a my budeme moct se cvičením skončit. Kéž by.

čtvrtek 6. října 2011

Mateřská demence

Dneska jsem s tím psaním nějak aktivní.

Když jsem své matce říkala o tom, že v těhotenství a v prvních měsících mateřství se snižuje ženám inteligence, tak se mi vysmála. Říkala něco v tom smyslu, že kdo je idiot jako matka, byl idiot i předtím. No tak to pěkně děkuju.

Já tenhle pokles inteligence na sobě pozoruju a není to nic hezkého. Tak třeba vám začnou vypadávat slova. Nejčastější označení čehokoli je "tamto, no víš co" nebo "tentononc". Nebo pro něco jdete a cestou zapomenete, co jste vlastně chtěli. Ano, vím, že tohle se stává i lidem bezdětným, byla jsem jednou z nich, ale teď se to ještě prohlubuje.

Nejnovější poškození mého mozku se týká gramatiky. Nejsem si jistá, jak se co píše. Slovo "denní" do předchozího článku jsem si musela vyhledat v pravidlech, protože jsem si nebyla jistá, jestli se tam píšou dvě n. Chvíli předtím jsem váhala, jestli se opravdu používá termín "univerzita třetího věku" nebo je to nějaký můj výmysl. A na začátku tohoto odstavce jsem chvíli koukala na slovo "Nejnovější", protože se mi zdálo nějak divně napsané. Podotýkám, že jsem nikdy neměla s češtinou problémy, spíš naopak.

Teď se bojím, co bude následovat. Změním se nakonec v blábolícího slintajícího dementa? Jen doufám, že je to všechno jen dočasné.

Kreténi, idioti a jiní tydýti

Měla bych si dát pozor na pusu, protože jinak by se mohlo stát, že Járovo první slovo bude kretén. Ale nemůžu si pomoct.

Jsem jeden z těch šílenců, kteří si myslí, že auta nemají ve městě co dělat. (Na vaši otázku odpovídám ano, taky máme auto, ale po městě s ním nejezdíme.) Když jsem ještě byla obyčejný brněnský chodec, tak jsem tiše trpěla, ale co jsem chodec s kočárkem, začala jsem trpět nahlas (tedy polohlasně, jsem přeci jen stydlivka).

Už dost na tom, že v centru jsou na některých místech vyhrazená parkovací místa na chodníku. Některým motoristům to ovšem nestačí, a tak parkují i na těch chodnících, kde to povoleno není. Chodec si něco nehezkého pomyslí a tou úzkou škvírou mezi autem a domem se protáhne. Já s kočárem mám smůlu.

Další oblíbený nešvar je zastavit na přechodu. Víte jak to myslím, je špička, takže mezi dvěma semafory stojí kolona aut. A ti poslední zastaví hned za křižovatkou na přechodu. Opět, chodec se protáhne, kočár má smůlu.

Mým velkým přáním je, aby se v Brně začalo něco měnit směrem k podpoře cyklistů a chodců na úkor aut. Ale je to vůbec možné? Nezbývá než doufat.

Denní snění

Zase jsem se radovala předčasně.

Jára přes den skoro vůbec nespí. Dlouhou dobu to bylo prostě tak, že mi usnul v náručí a já ho musela aspoň půl hodinky až hodinku držet, aby si trochu zdřímnul.

Asi před měsícem se stalo něco úžasného. Usnul mi jako vždy v náručí a když jsem ho zkusmo položila do postýlky, tak se nevzbudil, ale vydržel asi půl hodinky spát. Pak se probral a měl úsměv na rtu. Konečně! Že by se to zlomilo? Raději jsem ale nejásala příliš nahlas, abych to nezakřikla. Jenže ani to tiché jásání mi nevydrželo dlouho.

Od tohoto týdne se zase vracíme do starých kolejí. Když ho položím do postýlky, vzbudí se buď hned nebo nejpozději do deseti minut. Což rozhodně není dostatečně dlouhá chrupka, takže pak brečí a je protivný. A tak zase houpu v náručí a se slzou v oku vzpomínám na ty krásně čtyři týdny, kdy jsem si stihla třeba udělat něco k jídlu.

Dneska ovšem novinka, vytuhnul na bříšku přímo na hrací podložce. Že by tu bylo nové řešení svízelné situace. Uvidíme.

pondělí 3. října 2011

Překuleno

Jára se dneska poprvé překulil na břicho. Jupí! Radovala jsem se, že teď je tu konečně něco, co ho aspoň na chvíli zabaví, abych u něj nemusela furt sedět. Omyl. Dnešní den probíhal asi takto:
- Jára leží na zádech a ječí, protože to je nuda
- Jára se obrátí na bok a ječí, protože se mu nedaří překulit se až na břicho
- Jára se překulí na břicho a zjistí, že vlastně neví, co s tím, a že se mu na břiše moc nelíbí. Ano, hádáte správně, začne ječet.

Samozřejmě trochu přeháním, chvilkama se asi tou novou situací i bavil, tak snad to bude čím dál tím lepší. Jinak už si to vážně hodím. Jinak to budu muset ještě chvíli vydržet.