Health month - týden sedmý a osmý

Tak koukám, že jsem minulý týden ani nenapsala shrnutí. Celkem dobře to vypovídá o tom, jak úspěšný ten týden byl. Totiž nebyl. Moc se mi nedařilo. Neříkám, že to byla katastrofa každý den, ale k ideálu měly ty dny pěkně daleko. Tenhle týden se situace postupně zlepšovala, ale pořád mám ještě co dělat (až na dnešek, dnešek byl super).

Pomalu nám končí únor a je čas nastavit si pravidla do nového měsíce. Tady jsou (nic moc nového, opakuju v podstatě pravidla z února):

- Do meaningful work at least 3 days a week - změna oproti minulému měsíci je, že blogování budu počítat maximálně  dvakrát. Nechci na blog kašlat, ale chci dělat i něco jiného. Jo a tyhle shrnující Health month články se taky počítat nebudou. (Ale psát je budu, ať mám nad sebou nějaký bič.)

- No snacking - stále mám během dne nutkání šmejdit ve skříňkách a hledat něco na zub. Většinou odolám, ale určitě je ještě prostor ke zlepšování mého sebeovládání.

- Go for a walk with the baby at least 6 days a week - zůstává, snažím se chodit s miminem co nejvíc ven. Teď už se snad zleší počasí a půjde to lépe, únor opravdu takovému předsevzetí nebyl nakloněn.

- Follow on my daily schedule at least 6 times a week - o denním rozvrhu jsem psala tady. Na základě prvního, "testovacího" měsíce jsem udělala pár změn a od března se budu snažit rozvrh dodržovat. (Jeden den mimo mát pro případ neobvyklých událostí jako cesta k doktorovi apod.) Zjistila jsem, že to má na mě opravdu dobrý vliv. Jakmile jsem ho neměla před očima, sklouzla jsem zpátky ke špatným návykům, což většinou znamená flákat se a pak nic nezvládat. Někdo holt potřebuje berličku. Časem ji snad odložím.

Tak to by byla příprava na březen, jako vždy prosím o držení palců.

Jo a ještě taková poznámka, možná jste si všimli, možná ne, trochu jsem předělala rozložení šablony, takže štítky jsou teď hned pod nadpisem. Tak poznáte, o čem článek je a jestli ho chcete číst. Nechci vás nudit, chápu, že tyhle Health month věci asi moc lidí neberou. Tak já zase co nejdřív napíšu něco zajímavého.

Outdoorové dítě

Rozhodli jsme se, že z Járy bude outdoorové dítě, ať chce nebo ne.

Ne že bychom my sami byli outdooroví nadšenci. Právě naopak. Někam ven si občas vyrazíme, občas sedneme na kolo, občas (tak jednou za dva roky) na běžky. Ale daleko častěji, to musím sebekriticky přiznat, sedíme doma na zadku a koukáme na filmy nebo tak něco.

To ovšem musí přestat, je nejvyšší čas, tak proč nevyužít novou životní situaci (dítě) ke změně špatných návyků?

Tak jsme se minulý víkend vydali k dědovi, do města, kde na rozdíl od Brna byly závěje sněhu, a pro mimino jsme zakoupili boby. Ať si chlapec zvyká. Navlíkli jsme na něj spoustu vrstev oblečení, šoupli ho do fusaku a hurá na procházku. Akorát škoda, že všechny chodníky byly posolené, takže chvílemi Jára v bobech jel a chvílemi ho musel P. přenášet. Nevadí. Miminovi se to očividně líbilo, spokojeně usnul a celou cestu ani nepípnul.

Po týdnu bylo načase pokročit. A tak jsme se včera vydali na výlet. Vždyť už je skoro jaro, tak jaképak copak. Jára do šátku a vzhůru do Soběšic. Šli jsme lesem, kde bylo místy bahna po kotníky, místy ještě led. V jednu chvíli jsme dolů spíš klouzali než šli, prcek fňukal a mně bylo jasné, že to nebyl nejlepší nápad. Ale nakonec jsme přežili, mimino spokojeně usnulo a po zbytek cesty ani nedutalo.

Tak snad se nám ta výchova k pohybu venku (jak prckova, tak naše) daří. Jen neusnout na vavřínech.

Překvapení nečekám

O tom, proč už nečekám, že mě manžel něčím překvapí. A jak jsem díky tomu o kousek spokojenější. (Věřím, že tohle si P. rád přečte.)

Alizia se ve svém valentýnském článku zmiňuje, jak vždycky čeká, že ji manžel překvapí nějakou romantikou, a je pak zklamaná. V komentářích jsem hrála hrdinku, ale ve skutečnosti tohle uvažování samozřejmě dobře znám. Ne sice na Valentýna, protože ten jde vážně mimo mě, ale jsou i jiné příležitosti.

Užírala jsem se věčně. Třeba by mě mohl překvapit a udělat mi snídani do postele. Třeba by mě mohl požádat o ruku při nějaké romantické příležitosti, o Vánocích nebo na naše výročí. Sice říkal, že přijede až v neděli, ale třeba by mě mohl překvapit a přijet o den dřív s tím, že se mu stýskalo. Nic z toho se samozřejmě nikdy nestalo.

S takovým uvažováním se člověku v životě střídají dva prvky - prvek očekávání a prvek zklamání. (Jak známo, jedná se o tak zvanou frustrační kompozici.) A v určitou chvíli je potřeba položit si důležitou otázku. Stojí to za to?

Stačí si to jen podrobněji rozebrat. Proč vlastně v tyhle věci doufám, o co mi přesně jde? Chci snídani do postele, chci, aby muž přijel dřív domů, chci, abychom na Valentýna šli do kina? V tom případě mu to prostě řekněte. Nečekejte, že vám chlapi budou číst myšlenky. Konec konců, vy mu taky do hlavy nevidíte.

Druhá možnost je, že mi vlastně ani tak nejde o tu snídani do postele, ale že to chápu jako určitý symbol. Když ho napadne, že by mi mohl udělat radost tímto způsobem, znamená to, že mu na mně záleží. To je ovšem naprostá pitomost. Opravdu si myslíte, že jediný způsob, jak vám může chlap dát najevo, že o vás stojí, je romantické překvapení? Nedává vám to náhodou najevo nějak jinak? Zkuste si toho všimnout. Jestli ano, tak neřešte snídani do postele (valentýnskou večeři, že vám už několik let nedal kytku...). Jestli ne, tak je to problém, který byste měli řešit.

A ještě jeden důvod, proč doporučuju vykašlat se na tuhle touhu po romantickém překvapení. Co když se k tomu jednou opravdu odhodlá a vy, místo abyste byly překvapené, budete mít jen pocit: "No konečně, to to trvalo." Není to škoda? Vždyť mu vlastně to překvapení úplně kazíte.

Nechci se tvářit jako odbornice na vztahy, nemyslím si, že všemu rozumím*, jen tu prostě předkládám způsob, jakým jsem se sama dopracovala k většímu duševnímu klidu. Třeba to někomu pomůže.

*ve skutečnosti si myslím, že všemu rozumím, ale neříkám to nahlas, abych si nepokazila image skromné holky (a sakra).

Malý sobec

Jedna z věci, se kterými se ani po devíti měsících nemůžu srovnat, je fakt, že mimino je naprosto egoistický tvor. Nechápe, že něco může být důležitější než jeho požadavky. Nechápe význam slov jako "Za chviličku" nebo "Hned to bude". Když něco chce, chce to hned.

Jsem schopná to skousnout ve chvíli, kdy jde můj zájem proti jeho. Kdy já si chci číst a on chce, abych se mu věnovala. To pak klidně (ano, přiznávám, někdy méně klidně) svoje věci odložím a jdu za ním.

Jsou ale situace, kdy se ta důležitější věc týká jeho a on to přesto nepojme. Vařím mu oběd. Nebo chytám vanu. Nebo mu jdu pro hračku do vedlejšího pokoje. Ale on zrovna chce, abych ho pochovala. A co s tím? Když za ním nepůjdu, bude ječet. Když za ním ale půjdu, zpozdí se tím oběd, bude mít hlad a bude ječet. Výborná situace.

Jsem si vědoma toho, že mimino takhle nepřemýšlí, že to zatím nedokáže pochopit, že neumí v takových souvislostech uvažovat. Ještě dlouho se nestane, aby na "Za minutku tam budu" reagoval "Dobře, tak já počkám." Všechno tohle VÍM. Ale dělá mi problém se s tím SROVNAT, nějak to AKCEPTOVAT. A tak se zbytečně rozčiluju ve chvílích, kdy je to zbytečné a nic tím nevyřeším (a naopak to kolikrát ještě zhorším). Ach jo. Asi bych měla meditovat nebo tak něco.

Dopis č.2

Milý Jájo,

před pár dny ti bylo devět měsíců. Už? Teprve? Záleží na úhlu pohledu. Každopádně jsi překonal důležitou hranici - teď už jsi "venku" delší dobu, nežs byl "uvnitř". Pevně věřím, že sis už zvykl a jsi se světem venku spokojen.

Jedna firma s dětským oblečením označuje velikost 3 - 9 měsíců jako charmer a tu následující jménem explorer. Připadá mi to velice trefné. Je z tebe teď malý průzkumník, který všude vleze (i tam, kam nemá), všechno najde a prozkoumá ze všech stran a všemi smysly. (Pravda, všemi asi ne, myslím, že věci neočicháváš.) Umíš se už hezky plazit, ale lezení po čtyřech ti zatím moc nejde. Místo toho se stavíš na hlavu a asi bys chtěl chodit. Sama jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne.

Občas mi dáváš pořádně zabrat, nechceš se vozit v kočáře, nesnášíš, když ti nasazuju rukavice a úplně nenávidíš cvičení, které nám doporučila paní fyzioterapeutka. No, já se ti ani nedivím. Na druhou stranu miluješ kočky, umíš se nesmírně krásně usmívat a taky se legračně řehtáš, když si s tebou hraju na jukanou nebo tě lechtám na břiše.

Přežili jsme mrazy a i když je teprve půlka února, já už se nemůžu dočkat, až přijde jaro. Plánuju, jak budeme chodit na delší procházky, piknikovat v parku, jezdit na výlety nebo k babičkám, protože ty mají na rozdíl od nás zahradu. To ti sem píšu, aby sis to jednou mohl zpětně zkontrolovat, jak tyhle plány vyšly a jestli jsem je dodržela.

Hlavně už se, prosím tě, nauč sedět, protože pomalu vyrůstáš z miminovské autosedačky a já už bych tě ráda krmila v normální židličce. Konec konců, myslím, že se ti to taky bude líbit.

Tobě i sobě přeju mnoho sil do dalších měsíců. Tuším, že je budeme potřebovat. (Například se ti snad konečně vyklubou ty zuby, co se o to snaží už asi čtyři měsíce a pořád ne a ne.) Ale my to určitě všechno zvládnem.

S láskou,

máma.

Health month - týden šestý

Úplně jsem zapomněla udělat weekly review. Ve zkratce, byl to takový týden nahoru dolů, pár dní se mi dařilo, pak zas méně... no, musím se víc snažit.

Mám dny...

... kdy se mi zdá, že tahle písnička je o mně. (To asi každý, že?)

Matěj

Dnes ráno se jedné mé kamarádce narodil Matěj. Mám velkou radost a už se těším, až se vydáme na první společnou procházku.

Při té příležitosti mi došlo, jak jsme hezky disciplinovaní, myslím já a mí kamarádi. Loni se narodil Jan, Jaroslav a dva Jakubové. Letos je to zatím Miriam a Matěj. (Trochu nám to kazí listopadový Vojtěch Alexandr, ale to bude výjimka potvrzující pravidlo.)

Hoši a děvčata, pěstujte koťata

Jára zbožňuje kočky. Ten výraz v jeho tváři ve chvíli, kdy jednu zahlídne, je k nezaplacení. A zbožňuje i všechno, co se okolo koček točí. Uklidňují ho slabiky čičiči, písnička o kočkách nebo rytmické opakování slova kočka (koč-ka, koč-ka, koč-ka s patřičným důrazem na č).

Je to zřejmě tím, že to byl první živý, hýbající se tvor, se kterým se setkal (když teda nepočítám člověka). Prostě něco daleko zajímavějšího než hračka. Trošku ho zlobí, že se od něj nechtějí nechat tahat za srst a raději se před ním klidí. Ale obvykle jim to hrozně rychle odpustí a po chvilce kňourání se na ně zase začne celý vysmátý vrhat.

Napadá mě ale, že je tu možná ještě jeden důvod, proč je tak miluje. Třeba tuší, že mají mnoho společného. No posuďte sami.

Společné znaky koček a osmiměsíčního dítěte:

1) Budí vás nad ránem, když byste si chtěli ještě trošičku přispat.

Některé kočky ráno usilovně mňoukají, aby daly najevo, že už má páníček vstávat a dát jim něco k jídlu. Naše čičiny to nedělají, ale zase po ránu, nejlépe kolem páté, hrajou na honěnou. To znamená, že pobíhají z ložnice do kuchyně a zase zpátky a dělají při tom pořádný kravál.

Mimino vydrží tak asi do šesti, pak se začne vrtět a o něco později kňourat. Člověk chvíli předstírá, že spí a v duchu si opakuje "Ať ještě usne, ať ještě usne", ale tahle mantra skoro nikdy nezabere. Takže nezbývá než vstát a s úsměvem vykročit do dalšího dne.

2) Umějí se trefit

Kočky občas zvrací. Dítě občas ublinkává. Kočky i dítě mají úžasnou schopnost "vyhodit" to vždycky tam, kde je to nejméně vhodné.

3) Nejlepší hračky jsou ne-hračky

Kočičí oblíbené hračky: gumičky do vlasů, houbička na nádobí, zmuchlaný papírek.

Járovy oblibené hračky: mobil, boty, petka, dudlík, krabice (čím větší, tím lepší), gymnastický balón, zmuchlaný papírek.

4) Časopisy, knihy a počítače

Tyto předměty fungují jako magnet na kočky a zároveň i na dítě. Znáte to, otevřete si časopis a za chvíli vám na něm leží kočka. Sednete si k počítači a než se nadějete, kočka se vám prochází po klávesnici. Stejně tak dítě. Jakmile si začnu něco číst nebo psát na počítači, ztrácí zájem o hračku, kterou měl zrovna v ruce, a hrne se ke mně klidně přes půl místnosti.

5) Způsob hraní

Kočky s oblibou vyhazují hračku do vzduchu, šťouchají do ní, ať je jako živá (jé, ta šňůrka se hejbe) a když už se něčeho zmocní, chytí to předníma packama a zadníma to začnou drápat.

Jára posledni dobou nejraději zvedá věci do výšky a pak je pouští na zem, šťouchá do nich, aby je od sebe odhodil a pak se za nimi musel plazit. A když si hraje na zádech, tak tu věc drží v ruce a nohama do ní kope.

6) Mazlení/nemazlení

Kočky se chtějí mazlit vždycky, když na to nemám čas nebo náladu. Kocour mi s radostí skáče do náruče, když zrovna něco dělám nebo ještě lépe když se na něj vůbec nedívám. Když mám ale zrovna chuť podrbat nějakou kočku za uchem, tváří se otráveně a jdou mi z cesty.

Jára zásadně vyžaduje nošení a mazlení právě ve chvíli, kdy potřebuju něco nutně udělat. Když za ním ale přijdu sama a chci si s ním hrát nebo si ho pochovat, má zrovna nějakou důležitou misi na druhé straně bytu.

7) Lepší než televize

Pozorovat kočku, jak si s něčím hraje, je nesmírná sranda. Baví mě sledovat, jak se tyhle mini šelmy pohybujou, jak elegantně skáčou, roztomile se válejí po zemi nebo jak se perou.

Stejně tak mě baví pozorovat Járu, jak si hraje (za předpokladu, že je klidný, samozřejmě). Soustředěně pozoruje věci, otáčí je v rukách, zamyšleně je zkoumá a pak s nadšením zkouší, jestli to štěrká. Vydržela bych to celé hodiny (on bohužel ne).

Health month - týden pátý

Tento týden se mi dařilo dodržovat všechna "předsevzetí". Dokonce i to ohledně procházek s miminem, i když jsem pokaždé kvůli mrazu dost váhala. Nakonec ale vždycky někam vyrazíme aspoň na půl hodinky, aby se mimino vyvětralo a hlavně prospalo, protože v postýlce odpoledne prostě odmítá spát.

Začala jsem ještě uplatňovat jednu metodu na zvládání svých povinností, ke které mě inspiroval Dave. Udělala jsem si na každý den rozvrh, kde jsem si rozepsala, co všechno mám udělat. Opravdu jak pro pitomce, včetně umýt si zuby, vzít si léky, nachystat oběd a tak. Stávalo se mi totiž, že jsem byla ještě v jedenáct v pyžamu, protože jsem se nestihla převlíknout a umýt, dokud prcek spal. A potom už jsem se k tomu tak nějak nedostala.

Takže teď mám na každý den seznam a odškrtávám si položku po položce. Cítila jsem se sice kvůli tomu seznamu nejprve trapně, ale funguje to, takže co. Jsem holt člověk, který potřebuje jasné pokyny a zadání. A když mi je nikdo nedá, musím si je dát sama.

O kouření

Zřejmě se tu čas od času budou objevovat články, které se mateřství a věcí s tím spojených vůbec netýkají. První období, kdy jsem neměla sílu na nic jiného než na mimino, je pryč a mě se občas honí hlavou i naprosto baby free myšlenky. Mohla bych je sice psát jinam, ale na udržování dvou blogů asi nemám kapacitu.

Dnešní téma je dost kontroverzní. Myslím ale, že mě nikdo nemůže podezřívat z podjatosti. Můj vývoj vypadal asi takto: zapřísáhlý nekuřák - tolerantní nekuřák - kuřák - příležitostný kuřák - nekuřák. Jak vidíte, kopu průběžně za oba týmy. Spravedlnost musí být.

Neustále se objevují snahy zakázat kouření v restauracích, kavárnách apod. Nekuřáci si stěžují, že si nemohou jít nikam sednout, protože nekuřáckých podniků je málo. Jenže (alespoň někteří) kuřáci mi dají jistě za pravdu, že káva nebo pivo bez cigarety, to prostě není ono.

Mně se líbí současná úprava, kdy si podnik musí zvolit, jestli je kuřácký či nekuřácký, a dát tuto skutečnost najevo. Jediné, co bych zrušila, je ta možnost smíšených prostorů. To je prostě nesmysl, protože cigaretový kouř se dostane skoro všude a málokterý podnik s těmito "stavebně oddělenými prostory pro kuřáky a nekuřáky" to má vyřešeno tak dobře, aby kouř do nekuřáckých prostor nešel.

Jinak ale nevidím v rozlišení podniků problém. Těch nekuřáckých přibývá, takže tipuju, že hlas nekuřáků je slyšet dostatečně. A každý se snad může rozhodnout, kam si zajde na kafe.

Na druhou stranu, vůbec by mi nebylo proti mysli, kdyby se zakázalo kouření na ulici. To je totiž místo, kde se potkáváme všichni a oddělit nás nelze. (Leda vytyčit trasy pro kuřáky a nekuřáky, ale to už by byl trochu extrém, což?) Není nic nepříjemnějšího něž jít po ulici za člověkem, který si zrovna užívá svou ranní cigaretku. Vyhnout se tomu většinou nejde. To by člověk musel po chodníku umně kličkovat a kolikrát by ani to nestačilo.  Prostě kouření venku je zlo, a to říkám jako někdo, kdo si běžně cestou na tramvaj zapálil.

Co si o tom myslíte? Zdá se vám to logické? Nebo jsem úplně pitomá a nic nechápu? Nestyďte se a vyjádřete se v komentářích.

Chyba v komunikaci

Tak jsme zase jednou debatovali o budoucnosti. Padla slova jako minimalismus a dobrovolná skromnost. P. se zdál být překvapen.

Přemýšlím, jestli jsem já tak uzavřená nebo on tak nechápavý, že po osmi společných letech nemá tušení, že jsou mi tyhle věci blízké. Asi to bude kombinace obého. Prostě chyba v komunikaci. Je na čase ji napravit.

O mateřském plurálu

Znáte to. Taková ta nesmyslná řeč (některých) matek, od kterých můžete slyšet, že "Už nám rostou zoubky" nebo "To lezení nám ještě moc nejde."

Sama se tomu snažím vyhýbat, protože mi to zní divně a nepřirozeně. Řeknu třeba "Jdeme se koupat," protože do té koupelny jdeme přeci jen spolu a beze mě by se prcek asi nevykoupal. Ale "My kakáme" ze mě ještě nevypadlo a doufám, že to tak zůstane.

Zas tak to neřeším, snažím se mít pochopení. Konec konců, o mateřské demenci už jsem tu párkrát psala. Překvapuje mě ale jiná věc. Že takhle mluví nejen matky, ale i bezdětní. Dva příklady z poslední doby.

Jsme na návštěvě u kamarádky. Přebaluju Járu a ten se rozhodne pokřtít podlahu. Na moje vyjeknutí hostitelka reaguje: "Copak, čůráte?"
Zmohla jsem se jen na: "No... já teda ne."

Při vyzvedávání objednané zeleniny pro juniora mi prodavačka říká: "Podívejte se, jestli nechcete něco vyměnit, nevím, jestli už jíte všechno." Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsme se snad někdy dřív bavily o našich domácích stravovacích návycích, jestli jsem se jí třeba svěřovala s tím, co s manželem máme a co nemáme rádi. Až pak mi došlo, že měla na mysli stravovací návyky našeho mimina.

Pointu asi žádnou nenabídnu, nechám na čtenářích, ať se zamyslí a k nějaké dospějí sami. A klidně mi ji napište do komentářu, nestyďte se. Ať se tu necítím tak osaměle.