čtvrtek 29. března 2012

Mamánek

Během prvních tří měsíců bych nevěřila, že se něco podobného stane. Ale je to tak. Mé dítě mě miluje a nehodlá mě spustit z očí ani na chvíli. A navíc žárlí!

Zde je několik příkladů:

Jedeme z procházky, mimino v kočáře se tváří celkem spokojeně. Před domem potkám bývalou kolegyni z práce. Začnu se s ní bavit a v tu chvíli se ozve nespokojený pláč.

Jsme na kontrole u dětské doktorky. Prcek se tváří spokojeně, v čekárně si hraje, v ordinaci se na mě culí. Jakmile si začnu povídat s paní doktorkou, zkřiví obličej do uražené grimasy a začne naříkat. Kámen by se ustrnul

Na návštěvě u našich. Babička (moje) je v nemocnici, řešíme, jak to udělat, abych ji mohla navštívit. Nakonec se rozhodne, že Jára zůstane doma s mojí mámou, která ho bude houpat v kočáře na dvoře. Já pojedu do nemocnice s tátou. Do hodinky, nejpozději hodinky a půl budeme zpátky.
Mimino vydrží spát v kočáře půl hodiny. Pak zjistí, že tam nejsem a spustí bugr. Zoufalá babička (jeho) to statečně vydrží tři čtvrtě hodiny, pak nám volá, no stejně už jsme na cestě. Po téhle zkušenosti se mrňous rozhodl, že mě raději nepustí z dohledu, takže i když ho někomu svěřím jen na pět minut, abych si mohla odskočit, velice hlasitě protestuje.

Na fyzioterapii. Čekáme v tělocvičně. Přichází fyzioterapeutka a začíná na něj mluvit. Mimin začne kňourat, zavře oči a schová se ke mně. Asi doufá, že takhle ta druhá paní zmizí.

Zatím je to docela sranda a hlavně sázím na separační úzkost nebo něco takového. Ale doufám, že to dlouho nepotrvá, přece nebudeme mít doma maminčina mazlíka. To bych vážně nerada.

úterý 20. března 2012

Kvantový vývoj

Co zajímavého se stalo během posledních dvou až tří měsíců?
- Jára se začal plazit. Jinak nic, nic, pusto, prázdno.

Co zajímavého se stalo za poslední týden?
- Jára  sedí. Jára leze po čtyřech. Jára stojí (s oporou samozřejmě). Jára se rozkecal.

Tak nevím, kdyby to záleželo na mě, tak bych radši, kdyby to chodilo postupně a ne v takových vlnách. Aby té radosti zas nebylo příliš, že jo, nic se nemá přehánět.

čtvrtek 15. března 2012

Au

Můj syn mě bije.

Samozřejmě neúmyslně, ale na výsledku to nic nemění. Už ani nepočítám, kolikrát jsem byla pošrábána, potahána za vlasy, pokopána. Taky pokousána, protože očividně není lepšího kousátka než lidský prst, kam se hrabou všechny hračky. Poslední dobou se začíná zvedat a lézt na věci. Například na ležící mámu. A tak mi vráží loktem pod žebra a kope mě do slabin.

Nestěžuju si, jen jsem si v souvislosti s tím vzpomněla na mámu Iris. Očividně to máme všechny stejné, je to takový mateřský úděl.

To se obyčejně Dášeňka vrhne s nádhernou bojovností na mámu a zakousne se jí do nosu, do ucha nebo do ocásku; máma setřese odpůrce, popadne ho za krk; nastává takzvaný in-fighting, to jest, oba borci se kutálejí v ringu (zpravidla na trávníku) a není vidět nic než neobyčejné množství předních i zadních nohou. To se rozumí, máma předvádí exhibiční zápas, nekouše doopravdy; ale Dášeňka v zápalu boje rve, trhá a kouše maminku, co jen síly má. 

neděle 11. března 2012

Nikdy nic nikdo nemá...

...míti za definitivní.

Jsem člověk, který rád předem ví, co ho čeká. Mám ráda jasné pokyny a ověřená řešení. Nečekané situace nesnáším, vyvádějí mě z míry. Prostě a jasně, oplývám vlastnostmi, které jsou pro mateřství opravdu ideální (ironičník).

Život s miminem je plný překvapení. A navíc to skoro vypadá, jako by si ten prcek byl vědom mého nezvládání změn a dělal mi to naschvál.

Jako s tím spaním. Několik měsíců naprosto bez problémů spal od sedmi do sedmi. Zvykla jsem si. Naplánovala jsem si podle toho ranní rutinu. A pak bum. Ze dne na den se začne budit o hodinu dřív.

Podobně dopolední spaní. Nejprve několik měsíců ani za nic. Pak se ze dne na den nechal uložit do postýlky a spokojeně usnul. Postupně se propracoval ke spaní hodinu a půl až dvě hodiny. Počítala jsem s tím, měla jsem klid na vaření a taky trochu času si oddechnout a třeba něco přečíst. A pak najednou buch. Začne se budit ani ne po půl hodině.

A tak to máte se vším. Dlouho miloval kočky. To sice stále platí, ale protože už je pohyblivý, chtěl by si s nimi hrát. A ony nechtějí a v panice před ním prchají. (A kdo by se jim divil, chtěli byste si hrát s někým, kdo vás čapne za chlupy a párkrát přetáhne rukou nebo hračkou?) Takže se kočky z milé zábavy, na kterou se stačilo kouknout a objevil se úsměv, změnily ve zdroj frustrace a rozčilování.

Jeden den má oblíbenou hračku, druhý den ji nechce ani vidět. Jeden den má oblíbenou písničku, druhý den u něj ta samá vyvolá pláč. Člověk musí být pořád ve střehu a neustále počítat se změnami. Nebo raději jinak - nepočítat vůbec s ničím a užívat si to, co je. Aspoň se naučím té slavné flexibilitě, to se prý na trhu práce cení. Ještě, že toho svého prcka mám.


čtvrtek 1. března 2012

Králem komiků snadno a rychle

Chtěli jste vždycky být bavičem, ale nikdo se vašim vtipům nesmál? Rada je jednoduchá, zaměřte se na mimina.

Náš prcek, když má dobrou náladu (což má poslední dobou skoro pořád, ťuk, ťuk), dostává záchvaty smíchu ze všeho možného. Z pískací hračky. Z toho, když na něj člověk odněkud vykukuje a zase se schovává. Z opakování slabik jako "tuč, tuč" (tak dělá tučňák, kdybyste to nevěděli) nebo "čau, čau." Včera na procházce jsem mu řekla "hej, hej" a řehtal se tomu na celé kolo.

Je to úžasná vlastnost, tenhle smích kvůli nesmyslům, jen tak z radosti ze života. A navíc je to neskutečně nakažlivé. Já jen doufám, že mu to vydrží co nejdýl. (I když ten smysl pro humor se asi časem vytříbí a dostane na trochu vyšší úroveň.)