středa 15. srpna 2012

Papírová svatba

Měli jsme druhé výročí svatby. Prý papírové.

1. výročí bavlněné, manželé si vyměňují kapesníčky. 2. výročí papírové - manželé si vyměňují rozvodové papíry? :) Omlouvám se za nejapný vtip, ale muselo to ven. U nás naštěstí žádné rozvodové papíry nekolují.

Loni jsme to nějak zazdili, zavaleni starostmi o čerstvě narozené mimino. Ale letos už jsme to jen tak odbýt nechtěli.

Domluvili jsme si hlídání, já jsem si oblékla svou nejkratší sukni, abych byla pro svého manžela dostatečně sexy (pak mi byla zima, ale maminka mě učila heslo "Parádo trp") a vyrazili jsme na večeři. Přesně do té restaurace, kde jsme před dvěma lety měli svatební hostinu. Ať je to stylové.

Sice jsem dostala studený a tuhý steak, ale co na tom, hlavně, že jsme si po dlouhé době mohli takhle spolu vyrazit, najíst se bez toho, abychom každou chvíli odbíhali od stolu nebo se dělili o jídlo s prckem, prostě si trochu oddychnout.

A víte co? Povídali jsme si o všem možném, ale nakonec jsme stejně skončili u tématu Jára. Nechat ho večer doma je jedna věc, ale z hlavy už ho asi nevymažeme.

pondělí 6. srpna 2012

Minimalistický šatník

Pro mnohé je to asi nepředstavitelné. Zejména ženy (omlouvám se za tuhle příšernou genderovou nekorektnost). Pro mě je to ale ideál. Mít v šatníku jen pár kousků.

Přiznám se, že nejsem módní nadšenec. Nakupování oblečení je pro mě noční můra. Vybírání, co si dnes obleču, mě k smrti nebaví. A ještě ke všemu nemám vkus.

Přesto i já bych chtěla vypadat hezky. (Pro ty, co mě znají osobně: Poznámky o tom, že se mi to většinou nedaří, si nechte od cesty. Prostě dělám, co můžu.)

Postupně jsem došla k názoru, že ideální by pro mě bylo, mít v šatníku jen pár věcí, ale takových, aby se daly dobře kombinovat. A aby mi seděly.

Zvládla jsem už první fázi - udělala jsem velký úklid v šatníku. Vyhodila jsem všechno, co mi nesedí, co se mi nelíbí, co už je nějak poškozené, prostě, co by člověk už asi neměl nosit. Výsledek je úžasný. Místo přetékajících poliček, ve kterých jsem stejně nikdy nic nemohla najít, mám teď jen pár úhledných komínků.

Je tu ovšem i jedna nevýhoda - ukázalo se, že opravdu nemám, co na sebe. Dřív to přes ty přetékající police nenositelných věcí nebylo vidět.

Musím tedy doplnit aspoň pár kousků a tady nastává kámen úrazu. Jak už jsem zmínila výše, nemám vkus a nesnáším nakupování. Většinou si koupím první věc, co není úplně nemožná, a až doma zjistím, že v tom ven prostě nemůžu.

Nepochybuji ale o tom, že mé čtenářky vkus mají a v módě se vyznají. Takže mi poraďte. Co by mi rozhodně nemělo v šatníku chybět?

pátek 3. srpna 2012

Health month - sedmý měsíc

Jenom v rychlosti zrekapituluju červenec. Jak jsem psala, potřebovala jsem si odpočinout od všech úkolů, cvičení a tak. Konec konců, jsou prázdiny. Takže v červenci jsem měla číst a pak taky sem tam udělat něco užitečného.

Čtení se mi daří, přečetla jsem za červenec šest knih, což je víc, než za první půlrok. A mám z toho opravdu radost. (Mimochodem, pokud někoho zajímá, co čtu, tak připomínám, že vpravo jsou dva widgety z Goodreads. Stačí kliknout.)

Kromě toho jsem občas psala, ale většinou teď spíš vařím a peču. Co ale může být důležitějšího než pečení chleba? Tak se to snad jako smyslupná, užitečná činnost dá počítat.

Na srpen si přidávám jednu věc. Potřebuju oprášit francouzštinu, všechno to v té hlavě hrozně rychle koroduje, kazí se, mizí a já už pomalu neumím ani žbleptnout. Takže jsem se zavázala alespoň čtyřikrát týdně studovat fráninu. Čtení zůstává a občas bych tedy mohla udělat i něco dalšího jako psát nebo uklízet pracovnu. (Pořád mi to připadá jako nadlidský úkol, ale chtěla bych to tam mít do konce měsíce v použitelném stavu.)

Držte mi palce.

čtvrtek 2. srpna 2012

Na hřišti

A je to tady. Toho jsem se bála, co jsem zjistila, že jsem těhotná. Začali jsme chodit na hřiště.

Vlastně by mě to samotnou ani nenapadlo. Připadalo mi, že je na to Jára ještě moc malý. Ale když byl na hřišti s bratrancem a sestřenicí (5 a 3), ukázalo se, že ho nesmírně baví klouzačka a i kolotoč byl fajn. A tak jsem si řekla, vlastně proč ne, aspoň nebudu muset vymýšlet, co s ním přes den.

Kousek od našeho domu je hřišťátko (opravdu malé) jako stvořené pro tak malé děti. Je tam jenom pískoviště, skluzavka, která má asi metr, a dvě houpačky. Navíc tam bývá (aspoň v těch několika případech, kdy jsme tam šli) docela málo lidí. Prostě ideální místo pro našeho Járu.

Poprvé jsme tam byli ještě s kamarádkou Z. a jejím Honzíkem. Kluci si to užívali. Pak jsme se ještě přesunuli na jiné hřiště, jehož velkou výhodou je hospoda se zahrádkou hned vedle. A tak jsme se Z. využily toho, že se k nám přidali tatínkové, a prchly na kafe. (Jako bolestné jsem P. objednala pivo a na to hřiště mu ho přinesla. To jen abyste si nemysleli, že jsem úplná potvora.)

Teď už chodíme na hřiště sami a není to až taková idyla. Teda je, ale asi tak půl hodinky maximálně, pak už to Járu nebaví a jdeme domů. Aspoň něco.

Teď se dostávám k tomu hlavnímu (oklikou jako vždy), a to je interakce s cizími dětmi. Interakce s matkami asi teprve přijdou, to je vyšší level. Tedy abych to blíže vysvětlila, na hřišti jsou převážně děti kolem tří let (můj odhad, zatím v tom nejsem moc dobrá, ale prostě už normálně běhají a docela obstojně mluví). Jejich maminky sedí na lavičkách, zpovzdálí své děti sledují a jen občas, když je to potřeba, zasáhnou. Já jsem ovšem v jiné situaci. Moje mimino zatím nechodí a navíc se ode mě nechce hnout na krok. Takže jsem přímo v nepřátelském táboře, chci říct mezi dětmi.

Zatím to zvládám. První, kdo se mnou komunikoval, byl chlapeček, který říkal jen "ho" a ukazoval mi kamínky. Tak jsem mu je pochválila, což ho zřejmě potěšilo. Jedna nula pro mě. Pak jsem se musela domluvit s holčičkou na klouzačce, aby se střídala s mým prckem. To jsem taky zvládla, i když pak přispěchala maminka (její, ne moje) a vysvětlila jí, že po té klouzačce prostě lozit nebude. Já osobně bych v tom problém neviděla, když se domluví s ostatními, ale moje dítě to nebylo, tak jsem nezasahovala.

Dneska na mě čekal úkol komplexnější, opravdový rozhovor s asi tak šestiletým (no, možná pěti) klukem. Jeho maminka seděla někde na druhé straně parku, tak si vyhlídnul mě. Přišel za mnou, abych mu pomohla natáhnout kalhoty. Při tom mě zpovídal, kolik že je Járovi. Řekla jsem mu to a on mi na oplátku prozradil, že jemu je dvacet osm čtyřicet. Pak jsem šla s miminem na houpačku, kluk si sednul naproti. Byla jsem mu samozřejmě vděčná, protože houpání je tak mnohem jednodušší. Rozhovor pokračoval, ptal se, kdy se Jára narodil, sdělil mi, že mají taky miminko, které se narodilo prvního října. A že on se narodil taky v říjnu. Pak, když už jsme byli na odchodu, tak se mě přišel zeptat, jestli si může vzít ten sáček (měl ho v ruce) na vodu. Tak jsem mu to dovolila, jen jsem chtěla, aby ho pak vyhodil do koše, což mi slíbil.

Doufám, že jsem to zvládla dobře a že mě jeho matka neproklíná (snad se nezlil od hlavy až k patě). A jsem zvědavá, co mě čeká příště.

Bloglovin

<a href="http://www.bloglovin.com/blog/2592417/?claim=hsps365f85a">Follow my blog with Bloglovin</a>

Tak jsem se definitivně naštvala na Google Reader a přešla na Bloglovin. Ručně jsem do něj naklikala všechny sledované blogy (a jestli mi teď někdo prozradí, že se to dalo nějak jednoduše naimportovat, tak se asi... posměju). Na první pohled se mi líbí moc, snad s ním budu spokojená.

Tenhle příspěvek píšu jenom proto, abych si tam mohla ke svému profilu přiřadit svůj blog. Příště už tu bude něco s obsahem, slibuju. Zatím vám aspoň přeju hezký den.