Biovýlet

Rychle se musím podělit o páteční zážitky, než všechno zapomenu.

Vydali jsme se do Jihlavy na biozemědělský den na Sasově. Lidí se sešlo opravdu hodně, až jsem byla překvapená. Ale je vidět, že tahle farma už je asi dost známá a má své zákazníky. (My jsme si tam popravdě zatím objednali jenom jednou, ale určitě plánuju to co nejdříve zopakovat.)

Celé procesí se napřed vydalo podívat na telecí trojčata, což je velká vzácnost, jak jsme se dozvěděli, neboť kráva mívá většinou jedno, výjimečně dvě telata. Pak se šlo na prasátka - chov přeštických vepřů pod širým nebem. Následovala procházka lesem čtyřmetrových konopných rostlin. A nakonec bioplynová stanice, kterou jsme si s mužem bohužel pořádně neprohlídli, protože Jára už měl docela hlad.

Celou dobu nás provázel majitel firmy pan Sklenář. Povídal nám spoustu věcí o biozemědělství, všechno to mělo hlavu a patu a člověk měl pocit, že tady to opravdu dělají s nadšením a snaží se, aby jejich činnost měla i nějaký hlubší smysl. Bylo strašně fajn vidět a slyšet, že takoví lidé ještě existují.

Přeštíci, které tady chovají, nejsou jen tak obyčejná prasátka. Je to původní české plemeno a Sasov je zapojen do programu na záchranu jejich genofondu. A víte, jak tomu můžete pomoct vy? Že je budete jíst! (Omlouvám se, jestli sem chodí nějaký vegetarián, kterého se to dotklo, ale je to tak.) Takže pokud chcete udělat něco pro přírodu, šup šup, objednejte si kus vepřového ze Sasova. Litovat určitě nebudete.

Ze dne na den

Tak se nám zase změnil denní režim. (Ano, nám, množné číslo je zde na místě, protože můj denní režim na tom prckově samozřejmě závisí.) Aneb ozval se ten kousek prevíta, který se v mém andílkovi ukrývá.

Jeden den mám chlapečka, který
- chodí spát v 10:30 naprosto bez problémů. Položím ho do postýlky, pohladím, odejdu. On pak spí 2 - 3 hodiny.
- jde večer do postele ve 20:00, bez pláče, bez protestů. Uložit, 2 písničky, pusinka od maminky a od tatínka a je to. Spí jako dudek celou noc.

Takhle to fungovalo řekněme v 99 procentech (nikdo není dokonalý). Dělali jsme to a děláme to pořád stejně. Nic se nezměnilo. A hle, druhý den je tu kluk, co
- nechce dopoledne vůbec spát. Horko těžko se mi podaří ho uložit aspoň po obědě. Ovšem s křikem.
- nechce usínat ani večer, usedavě pláče, jako by to byla ta největší křivda, co na něm kdy byla spáchána. V noci se budí a je strašně těžké ho zase uspat.

Tak fakt nevím, co se zvrtlo. Prý děti potřebují rituály, aby se cítily bezpečně. A co já? Co moje rituály? Člověk tak nějak čeká, že když bude něco dělat pořád stejně, tak to bude pořád stejně fungovat. A zas nic. Co moje jistota a bezpečí?

Na hřišti II.

Chtěla bych předem upozornit, že celý tenhle příspěvek se bude týkat dětí a matek na pískovišti. A navíc ani nebude nijak extra vtipný.

Momentálně sice prší, ale posledních pár hezkých dní jsme s prckem využili k návštěvě hřiště. A dá-li nám matka příroda ještě pár hezkých dní, určitě tam ještě zamíříme.

Zdá se mi, že mezi matkami je velice v kurzu říkat, jak nesnášejí pískoviště. Nějak jsem ještě nezjistila proč. Pravda, byla jsem tam jen párkrát. Ale nepřipadalo mi to jako čiré peklo. Ostatní matky se mi nezdály být úplně pitomé a i kdyby byly, člověk se s nimi bavit nemusí. Klidně může sedět na lavičce s knihou či časopisem a zpovzdálí kontrolovat hrající si dítě. (Samozřejmě záleží i na tom dítěti, ale to teď není podstatné.)

Jára je navíc na pískovišti (a na hřišti obecně) nadšený, protože jsou tam děti. Tak málo mu stačí ke štěstí. Takže za sebe můžu (zatím) říct, že pískoviště je velké dobro.

Narazila jsem ovšem na první "problém". Jak je to s půjčováním hraček?

Náš mrňous se párkrát vetřel mezi hrající si děti a bral jim jejich kyblíčky, hrabičky a tak. Proto jsem usoudila, že je načase mu pořídit vlastní výbavu. S velkou hrdostí jsem pak na písek vysypala oranžový kyblíček a pár báboviček. Jára si s tím sice ještě neumí hrát tak, jak je třeba, ale aspoň nebude za chudáčka, který nemá vlastní hračky. A nabyla jsem dojmu, že je běžné mít na písku všechno tak nějak dohromady. Tak prosím, děti, poslužte si.

K mému překvapení se objevily maminky, které svým dětem zakazovaly brát si cizí věci. A nemyslím tím jenom někomu z ruky, ale i jen tak volně ležící na zemi. Zdá se mi problematické vysvětlit tak malému dítěti, že si z těch věcí může brát jen něco. Navíc ve mně hrklo. Jára si cizí hračky bere bez zaváhání. Znamená to, že na mě brzy vystartuje nějaká nespokojená maminka?

Když se nějaký takový zákaz týkal našich věcí, měla jsem tendenci říkat: "Ale to nevadí, klidně si to vezmi." Jenže pak jsem se zase zarazila. Tím bych přeci podrývala autoritu jeho maminky. Na to nemám právo. Když řekla, že si to brát nesmí, tak nesmí. Na druhou stranu pak vypadám jako škrt, ne?

Ideální by možná bylo učit děti, že se musí předem zeptat, než si něco vezmou. Ale i to je problém, pokud je na písku deset dětí a padesát báboviček. Jak má prcek vědět, co komu patří?

Asi (určitě) to moc řeším, ale prostě by mě zajímalo, jak to vidí ostatní matky.

Liebster Blog

Řetězovkám obvykle moc neholduju, ale kdo by odolal, když ho někdo pochválí.

Dostala jsem ocenění Liebster blog od milé Alizie. Tímto ji velice děkuji a slibuji, že ho budu nosit se ctí.

Podle pravidel mám teď navrhnout na ocenění dalších 5 blogů, které mají méně než 200 čtenářů. Jenže já nevím, kde tuto informaci najdu, tak navrhnu 5 blogů a budu doufat, že splňují podmínky.




1) Rosa Mitnik - máma klučiny přibližně stejného věku jako náš prcek, majitelka vkusu a šikovných rukou, milovnice výtvarného umění.

2) Z lesa - grafička žijící v lese nedaleko Olomouce, maminka s plno nápady na hračky pro děti (Inspirace montessori pedagogikou? Já se v tom zas tak moc nevyznám.)

3) Dětská kniha - čtyři autoři recenzují knihy pro děti. Spousta obrázků!

4) Autíček Jeníček - Amelii prostě musíte za její boj s autismem svých dětí obdivovat.

5) Mikrouši - A Hanku zase za to, jak zvládá 4 děti a život na vsi. A ještě o tom všem píše s takovým šarmem, že bych se hned na nějaké malé hospodářství přestěhovala.

Tak, to jsou moje oblíbené blogy, kterým bych chtěla poslat tuhle cenu.

Ještě přidám pravidla ocenění:

1) Poděkovat osobě, která ocenění udělila
2) Odkázat na osobu, která mi ocenění udělila
3) Navrhnout dalších 5 blogů s méně než 200 čtenáři
4) Umístit ocenění na blogu.

Health month - osmý měsíc

Rychlá rekapitulace srpna. Hodně jsem četla, trochu psala, osvěžila si fráninu, takže jsem se sebou spokojená.

V září mě zase čeká něco nového. Už dlouho pokukuju po FlyLady, ale pořád jsem si netroufala a odkládala to. Jenže náš domov, to je v podstatě chaos. Kuchyně se teď udržuje trochu lépe, ale ten zbytek, darmo mluvit. A tak nějak jsem dospěla k tomu, že pokud chci mít pořádek v životě, měla bych ho mít i doma. (A trvalo mi to jen pouhých osmadvacet let, nejsem geniální?)

Takže se v září pouštím do začátečnických krůčků, které mě snad časem dovedou k dokonalému pořádku v domácnosti a skrz to i ke klidu v duši a nakonec k nějaké té nirváně, zenu nebo jinému osvícení.

Dva dny už jsou za mnou, jenže mě trošku zlobí, že se to rozjíždí strašně pomalu. Chápu, že je to záměr, jít na to pomalu, ale vytrvat. Jenže já bych potřebovala nějak využít tu energii, kterou vždycky na počátku měsíce s novými pravidly mám.

Každopádně budu za měsíc referovat, co (jestli vůbec něco) se u nás změnilo.

Perný den

Dneska to měl Jára těžké. Nejen, že mu zase (pořád) lezou zuby, ale ještě k tomu jeden karambol za druhým. Tak to chodí, když se člověk učí chodit.

Takže už dopoledne si stihl vyrobit bouli, pak padl na znak tak, až to zadunělo, no a večer to všechno zakončil rozseknutým obočím (ale jen trošičku). A já si zase připadám jako ten nejneschopnější a nejnezodpovědnější rodič.