úterý 31. prosince 2013

Já chci holčičku!

Samozřejmě, že na tom nezáleží. Je úplně jedno jestli má člověk doma kluka nebo holku... až do chvíle, kdy vleze na Pinterest.

Pro holky je tam toho tolik! Záložkuju se slzou v oku a přemýšlím, jestli si najít v okolí nějakou oběť, která ode mě bude pravidelně dostávat nepovedené šicí pokusy, nebo jestli radši udělat z Kolomana transvestitu.

pondělí 30. prosince 2013

Proč rodit doma

Nechci tady rozjíždět žádnou kontroverzní debatu, jde mi jen o jeden konkrétní důvod - kvůli organizaci!

Při prvním porodu mě to ani nenapadlo, proč taky. Jenže teď se ke všem starostem přidala jedna zásadní otázka - co s prvním dítětem? Muže chci mít u porodu. Moji i jeho rodiče jsou daleko. Tak co teď?

Problém je, že jak známo porod se nedá přesně naplánovat. Je to takové velké dobrodružství, do poslední chvíle nevíte, co a jak bude. A já mám raději všechno ošéfované, v improvizacích nejsem moc dobrá.

Po usilovném přemýšlení a zvažování všech možných variant jsme naplánovali, kdy přesunout prcka k našim a kdy zpátky. Ta druhá část bude samozřejmě záviset na tom, kdy se Koloman rozhodne, že už je jeho čas. Denně ho přesvědčuju, že 14. ledna 2014 je výborné datum. Uvidíme, jestli se nechá ukecat.

Jenže co kdyby přeci jen ne, co kdyby se rozhodl, že chce na svět dřív? Přeci jen se ten termín bere plus minus dva týdny. A tak mám v záloze bratra, dnes jsme měli válečnou poradu, kde jsme se snažili přijít na všechny možné varianty, které mohou nastat, a vymyslet jejich řešení. Mělo by mě to asi uklidnit, ale spíš ne.

Prožívám to moc?  Jak jste tuhle věc řešili vy ostatní?

PS: A zítra už si fakt musím sbalit tu tašku do porodnice, jinak se přesně podle zákonů schválnosti něco přihodí.

pátek 27. prosince 2013

Líné rodičovství v praxi

Na Boží hod jsme se rozhodli vyzkoušet v praxi výchovný princip "Nechte je být".

Mohlo by se zdát, že mě k tomu inspirovala nedávná četba. Ale ve skutečnosti to bylo jinak - byli jsme s P. tak vyčerpaní kombinací nemoci a vánočních příprav, že jsme se prostě rozhodli, že na 1. svátek nebudeme NIC dělat. Maximálně si ráno uvaříme čaj, pak zůstaneme v posteli, jak to jen půjde, k obědu bude kus chleba a odpoledne se taky nepředřeme.

A tak se také stalo. Jája, asi vyčerpán štědrovečerními zážitky, vydržel spát asi do půl osmé. Pak jsem mu udělala mlíko a nám čaj a šup zpátky do postele. Prcek pobíhal po pokoji*, hrál si (zas mi bude někdo tvrdit, že si neumí hrát sám), občas odběhl do kuchyně, ale my prostě neměli sil na to, jít ho kontrolovat.

A víte, co se stalo? Vůbec nic. Žádná katastrofa, smrtelné zranění či nevyčíslitelná škoda. Neříkám, že neudělal nějaký ten nepořádek, ale nebylo to o nic horší, než když mu stojíme za zadkem a říkáme: "Ne, ne, ne, tohle nesmíš. Na tohle nešahej. Tohle je nebezpečné."

Já osobně jsem navíc byla daleko víc v pohodě, takže i když se něco stalo (sirup rozlitý na podlaze - moje blbost, měla jsem ho schovat), tak jsem to prostě vyřešila a nevyšilovala. Protože když mu třikrát řeknu, ať na to nesahá, a on to stejně udělá, tak mě to samozřejmě vytočí. Ale pokud nevynaložím žádnou energii na to, abych mu v něčem zabránila, proč bych se pak měla rozčilovat? Prostě se stalo.


Ještě ke všemu nás ten "den volna" tak nakopl, že jsme ve čtvrtek přestavěli nábytek v ložnici a já se vrhla na šití. Jestli mi ta energie vydrží, tak bude mít Jája konečně zase v čem chodit.

Takže když to shrnu:

Úporná snaha o výchovu - výsledek: nepořádek, vytočená matka, protivné dítě
Výchova ve stylu "Nechte je být" - výsledek: nepořádek, matka v klidu, dítě v pohodě.

Mně z toho prostě vychází, že druhá varianta je výhodnější pro všechny. Budu to muset zkoumat dál.

* Jen pro upřesnění, Jájův pokoj a naše ložnice je ta samá místnost, takže úplně bez dozoru jsme ho nenechali, aby si někdo nemyslel.





úterý 24. prosince 2013

Letošní Vánoce stojí za dvě věci

Aspoň u nás teda.

Měla u nás na Štědrý den být návštěva, ale nebude. Bouračka. (Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale prostě mají jiné starosti.)

Z pohledu příprav je to ovšem dobře, protože nestíháme vůbec nic. Už přes měsíc se táhnoucí viróza, kterou si všichni tři předáváme tam a zpátky, není úplně ideální stav, ve kterém by se vám chtělo patlat se s cukrovím apod. A k tomu to moje obří břicho, kvůli kterému mi všechno trvá třikrát déle.

Na nějaký úklid jsme se vykašlali úplně. Jestli stihneme dneska nazdobit stromeček, tak to bude úspěch. Polovinu dárků nemáme a druhou polovinu jsme nestihli včas doručit. (A to opravdu obdarováváme jen pár lidí a nekupujeme horu nesmyslů.)

Stále nemáme rybu, snad ji ještě dneska někde seženeme. Včera v noci jsme ještě dodělávali nějaké cukroví, připravovali salát, pekli vánočku, P. zdobil perníčky. (Ptáte-li se proč, tak asi proto, že přese všechno mám Vánoce ráda a chtěla jsem mít aspoň ten základ.) Spát jsme šli v jednu.

Od půl třetí jsem nespala, protože mě přepadl šílený kašel. Jáju taky, tak jsme kašlali duo. Takže mi je teď docela mizerně. A on pořád kašle, chudáček, kdybych tak mohla pro něj něco udělat, ale žádné léky mu nezabírají. Včera jsme ještě byli u doktorky, protože se mu to vůbec nelepší. ATB nedostal, což je na jednu stranu dobře (nehorší se to), ale na druhou stranu, byl by to aspoň nějaký posun, takhle jsme pořád stejně bezradní. (Nějaké léky samozřejmě má, ale vůbec nemám pocit, že by mi pomáhaly, chce to prostě jenom hodně času, což je frustrující.)

Děti jsou ovšem úžasná stvoření. Před chvílí vstal, po prokašlané noci, a krásně se na mě usmál, teď je v pokoji, bubnuje a žvatlá si a je v pohodě.

Přeju vám všem krásné Vánoce, což teď možná zní jako ironie, ale není to tak myšleno. Hlavně se vykašlete na všechny prkotiny kolem, na to, jestli jste dostali ten správný dárek, na to, jestli je všechno tip ťop, hlavní je zdraví a rodina. To je moje letošní vánoční poselství světu. Hezké svátky.

neděle 22. prosince 2013

Moje řeč, Tome

Se čtením jsem teď na tom bledě (dokonce jsem letos ani nesplnila svou ubohou Reading Challenge na Goodreads), tak jsem si řekla, že sáhnu po něčem lehčím, co už jsem navíc četla, a otevřela znovu po třech letech Líného rodiče.

A hned jsem narazila na pasáž, kterou sem prostě musím přepsat.

Mateřství není žádná role, natož aby to byla práce na plný úvazek. Děti tolik mateřské péče nepotřebují. Z mateřství vznikla práce na plný úvazek - dokonce víc než na plný úvazek - až v naší západní civilizaci, kde se matky staly tak izolovanými.  Nuda drásá životy mladých matek a přivádí je k šílenství. Dnes je běžné, že manžel odejde z domova v osm ráno a vrátí se v sedm večer a veškerou společností matky přes den je pračka a televize. [...]

Nudný úděl matky na plný úvazek je navíc znásoben jejím pocitem viny - cítí se vinna za to, že se netěší ze společnosti svého vlastního dítěte, své vlastní krve. Má pocit, že selhala, jestliže si neužívá mateřství. Jak hluboká je propast mezi ní a ideálem mateřství, který známe z časopisů a z reklamy. Proč se nemůže veselit tak jako celebrity, co se na titulních stranách časopisů neustále chvástají svou radostí z rodičovství? To proto - a říkám  to znovu - že mateřství je mýtus a ženy nebyly stvořeny k tomu, aby celý den samy nakupovaly, drhly podlahu a žvatlaly na svá nemluvňata. Nebo aby se samy odsoudily k prostému postrkování dětí na houpačkách - hrůzná to představa. Žena musí spojit mateřství s jinou tvůrčí činností a chodit mezi lidi.

A ještě o kousek dál:

Vytvořte si svoje vlastní pojetí mateřství a otcovství. Neexistuje správná a špatná cesta. Záleží to jen na vás.


Tak a teď si to asi vytisknu a nalepím na zrcadlo nebo někam, abych to měla furt na očích. Anebo každý den napíšu stokrát do deníčku:

Nebudu se snažit být dokonalá matka. Dokonalá matka neexistuje!

středa 18. prosince 2013

Prosincové střípky

Děje se mi teď tak všechno a nic, samé banality, které na samostatný článek ani nevydají. Tak aspoň ve zkratce.

- Dítě opět/stále nemocné. V pondělí jsme šli k doktorce, která nás poslala ještě na ORL, kde jsme s tím naším aktivistou, co chvilku neposedí, tvrdli dvě hodiny. Aspoň, že je P. už doma a mohli jsme tam být oba. Jája má malý zánět v uchu, ale naštěstí to nebylo na píchání, jen jsme dostali nějaké kapky.

Na lince se nám opět hromadí léky a třeba večerní ukládání je teď o to vtipnější. Už tak mi připadá, že je toho dost (umýt, převlíct do pyžama, mlíko, přečíst pohádku, pomazlit, vyčůrat, zazpívat) a teď se k tomu ještě přidaly čtyři sirupy a troje kapky (do nosa, do ucha, do očí) plus zábava největší - odsávání nosu. Aktuálně je moje největší přání, aby se J. naučil smrkat.

- My s P. jsme samozřejmě taky nachlazení, bez toho by to nešlo. A tak se ze mě stává naprosto nespolečenský tvor. Minulý pátek měla naše firma vánoční večírek, na který jsem se těšila už od Náchoda. A nakonec jsem nešla, protože mi nebylo dobře. Tenhle týden jsem měla naplánované hned dvě posezení s kamarády, ale nakonec všechno ruším.

- Kupovala jsem si nové boty. Chtěla jsem černé, rovné, asi tak do půl lýtek. Mám hnědé, kotníčkové, na klínu. Já prostě neumím nakupovat oblečení a obuv, to je snad nějaká diagnóza.

- Předevčírem jsem se stavila na nákup v Tescu. Měli tam krásné velké tabule s nápisy "Vždy čerstvá sezónní zelenina" a "Spolupracujeme s místními dodavateli". A kolem těch tabulí byly bedny plné zeleniny z Holandska. Česká ani jedna jediná. Ne, že by mě to překvapovalo, jen mě to vždycky znovu na...štve.

- Nemáme ani nakoupené všechny vánoční dárky, cukroví taky žádné, kromě nenazdobených perníčků. Jediné štěstí je, že návštěva pozvaná na Vánoce nakonec s velkou pravděpodobností nedorazí. Letos to prostě nějak nedávám. Ale třeba se ještě zvetím a něco o víkendu upeču.

- Ani nevánoční věci nezvládám. Už to bude pomalu měsíc, co jsem doma, a ze seznamu úkolů skoro nic neubylo. Akorát proškrtávám věci, které jsem už prošvihla nebo usoudím, že to zas není tak důležité. No, taky jeden ze způsobů time managementu.

sobota 14. prosince 2013

Sama doma? Ani nápad.

Tak jsem měla být tenhle víkend sama doma.

Domlouvali jsme se na tom s mužem už od podzimu. Že jako já už s břichem nikam jezdit nebudu, ale on s klukem ať vyrazí na víkend k dědovi. Já si zatím odpočinu, uklidím, co se nedá s prckem za zády zvládnout, a tak.

Furt se to nedařilo, buď do toho vlezla nějaká nemoc nebo jsme měli něco domluvené, tak nakonec se zadařilo až teď. Včera muž přišel z práce, naložil věci a dítě do auta a já osaměla.

Večer mi volal a ukázalo se, že zapomněl doma tašku se všemi doklady (včetně řidičáku a techničáku samozřejmě). Chvíli nahlas přemýšlel, jak by to šlo z Brna do Vsetína doručit, jestli třeba neexistuje nějaká zásilková služba, které by se to dalo svěřit... až jsem to nevydržela a navrhla, že teda ten svůj volný víkend obětuju a přijedu za nimi.

A víte co? Vůbec mi to nevadí. Vlastně jsem ráda, protože jsem si tak nějak uvědomila, že by se mi po nich hrozně stýskalo a ten víkend bych spíš jen proflákala na internetu apod. Já už asi neumím být delší dobu sama doma, to jsem to dopracovala. Pěkně si mě ti mí kluci ochočili.

čtvrtek 5. prosince 2013

Óda na radost

Takhle zrána nabízím trochu hudby.

Jak jsem si nedávno stěžovala, že jsem furt naměkko, tak tohle je jedna z věcí, která mě rozbrečí zaručeně.


středa 4. prosince 2013

Dárky

Včera jsem předala, tak se teď můžu pochlubit tady.

Sice se zpožděním, ale přece. Dárek pro dvouvaječná dvojčata - dva textilní balonky, které na první pohled vypadají stejně, ale nejsou tak úplně stejné.

Prý mají být úplně super na rozvoj jemné motoriky, tak doufám, že i díky mě budou Kuba s Matějem tak šikovní, až se budou jejich rodiče divit :D


Nejprve jsem si jeden vyzkoušela nanečisto už před pár týdny. Šlo mi to tak blbě a výsledek byl tak ošklivý, že jsem se na to chtěla vykašlat a vydat se do nějakého hračkářství. Ale pak jsem si řekla, že to přece nemůžu vzdát. A napodruhé se mi dařilo, až jsem sama nevěřila svým očím. (Úplně dokonalé samozřejmě nejsou, ale ve srovnání s první verzí opravdu nebe a dudy.)

Kdybyste si to někdo chtěli taky zkusit, tak návod se nachází zde. Ale předem varuju, je to opravdu piplačka.

No a když už jsem u těch dárků, tak se ještě pochlubím narozeninovou kyticí od muže.

Je jich opravdu 30.

neděle 1. prosince 2013

Velká holka

A je to tady. Ode dneška začíná můj věk číslicí tři.

Nehroutím se z toho, naopak, na třicítku se těším už roky. Vkládám do ní totiž velké naděje. Vždycky jsem měla pocit, že když je člověku přes třicet, tak se konečně cítí jako dospělý, tím myslím, že ví, co chce a co nechce (to je dost důležité), má jasný žebříček hodnot, stojí si za svými názory... no prostě hotový, sebevědomý člověk v tom nejlepším slova smyslu.

Teď to tedy přišlo a já vidím, že jsem si to asi trošku idealizovala. Nějaký posun tímhle směrem se snad u mě udál (netvrdím, že přes noc, spíš tak za poslední rok, dva), ale říkám si, že spíš než s věkem to asi souvisí s tím prckem, co se o něj teď starám, a s tím druhým na cestě. Ona zodpovědnost za jinou živou bytost člověka formuje docela dost.

Spíš než posun k dospělosti na sobě pozoruju něco jiného. Začínám se čím dál tím víc podobat svým rodičům. A to není nic pozitivního. Tedy abyste rozuměli, své rodiče miluju, jsou to skvělí lidé. Ale jako každý smrtelník mají i oni dobré a špatné vlastnosti. A jsou to právě ty špatné, které se teď u mě objevují. Šílím a rozčiluju se, když se mi něco nedaří (např. taková prkotina jako připálená cibule), pak se zarazím a jako bych viděla svou mámu. Sleduju Jáju, jak zarputile odmítá jíst, snažím se nevypěnit, a pak mi před očima naskočí obrázek našeho tatínka, jak se tvářil úplně stejně, když se brácha nimral v jídle.

Tak co s tím? Asi mi nezbývá, než se smířit s faktem, že jsem dcera svých rodičů. Konec konců, jak říkám, i přes drobné vady jsou to skvělí lidé, tak snad se mi taky podaří zůstat pořád tak skvělá jako jsem byla ve svých dvaceti.

sobota 30. listopadu 2013

Autorita

Dneska se mi stalo něco zvláštního.

Dali jsme Jáju po obědě spát, ale asi jsme si pak v kuchyni povídali moc nahlas nebo co, prostě najednou se otevřely dveře a v nich roztomile se usmívající dítě.

Tak jsem na něj houkla: "Co tu děláš, máš spát." A on zavřel poslušně dveře (my s P. jsme vybouchli smíchy, protože takovou reakci jsme opravdu nečekali) a od té doby je vedle ticho.

Pokud se divíte, čemu se divím - to je snad poprvé, co mě to dítě bez jakékoli známky odporu poslechlo. Že bych po dvou a půl letech začínala mít nějakou autoritu? Radši na to ale nebudu spoléhat, spíš to byla náhoda. Ale je to každopádně zvláštní pocit.

pátek 29. listopadu 2013

Ze života hrochů

Konkrétněji ze života jedné hrošice, totiž mě.

Přesně tak se totiž momentálně cítím. Jako bych přibrala ne deset, ale nejmíň padesát kilo. Nepohyblivá, funící masa, které by bylo nejlépe naložené někde v bahně v savaně, jenže místo toho trčí ve střední Evropě na přelomu podzimu a zimy.

Funím pořád, stačí třeba jen vyndávat prádlo z pračky nebo sbírat rozházené hračky. A co teprve, když je potřeba někam vyrazit, a třeba ještě s Jájou. Přichystat ho na ven je výkon, po kterém jsem úplně zpocená a vyplivnutá, a to jsme ještě nevyšli ze dveří.

Jasně, není to pořád stejné. Mám dny, kdy si klidně popojdu dvě zastávky pěšky. Ale taky takové,  kdy se zadýchám jen při přestupu na Nových sadech, když přecházím z jednoho ostrůvku na druhý. A mám-li bejt upřímnej, musím říct, že převažujou ty druhý. 

Nepamatuju si, že by to tak bylo u prvního těhotenství. Ani to břicho jsem neměla tak obrovské, tím jsem si jistá, protože jsem pořád fňukala, že to na mě není vidět a že ve srovnání s ostatníma holkama / ženama ve stejném měsíci vůbec nevypadám těhotná. Až teď si uvědomuju, jak jsem byla hloupá.

Taky se tentokrát pořád něčím cpu. Nemůžu si pomoct. Svádím to na Kolomana, ale nevím, nevím, co budu dělat, jestli to po porodu nepřejde. Na koho se budu vymlouvat? To při prvním těhotenství jsem měla chuť na samé zdravé věci, na oběd jsem chodila do Rebia a z vůně (smradu?) přepáleného tuku a fast foodu obecně se mi zvedal žaludek. Tentokrát mám furt chuť na sladké a nezdravé věci. K obědu jsem si většinou dávala cokoli, co bylo s hranolkama. A větrník na závěr. Stydím se, jen když to sem píšu. Slibuju si, že teď, když jsem doma, tak budu o správné stravování víc dbát, ale kdo ví, jak to dopadne.

Jo a ještě něco - Pawlovská pěkně kecá - hroši pláčou. Aspoň teda já. Dneska nám na předporodním kurzu pouštěli nějaká videa, znáte to, čerstvě narozená miminka, šťastní a spokojení rodiče (no a i trocha toho, co tomu předchází, ale nepůjdu do detailů) a já se celou dobu snažila, ať není moc vidět, že se mi tlačí do očí slzy. Pak jsem nenápadně mrkla bokem a co nevidím - nejsem v tom sama. Paní vedle mě zrovna hledala kapesník (a ne, nebylo to rýmou). Hned jsem byla trochu klidnější, že v tom nejsem sama. Jen pevně doufám, že to po porodu brzo přejde, protože mě rozbrečí kde co a na veřejnosti to může působit trapně.

čtvrtek 28. listopadu 2013

O výchovách

Původně jsem chtěla psát sebelítostivý příspěvek o tom, jak jsem nemocná, nikdo mi nepomůže, nikdo mě nemá rád... ale nakonec jsem si řekla, že vás toho ušetřím a místo toho budu zase dělat chytrou.

Tentokrát o výchovách. Ano, nikoli o výchově, ale o výchovách - mám na mysli tu výtvarnou, hudební, tělesnou.

Posledních pár dní usedám večer co večer k šicímu stroji a snažím se dohnat nějaké resty (protože ta nově narozená mimina v okolí, které jsme ještě nepodarovali, nějak rychle rostou). A tak mě jednou napadlo, co by tomu asi řekla kterákoli z mých bývalých učitelek výtvarky, pracovky apod. Asi by se divily, že zrovna já, takový výtvarný antitalent jsem se dala na ruční práce. A dokonce mě to baví.

Druhá věc, která mě k úvahám na tohle téma přivedla, je Jájova nová zábava - koukat se, jak máma kreslí auto. Moc mi to pravda nejde, ale jednak jsem tu široko daleko jediný dospělý, a pak taky ve svém věku ještě nemá tak vysoké estetické nároky. Zato já, když se na ty svoje malůvky koukám, říkám si, že jsem zamrzla někde ve školce.

A nakonec je to jen logické. Když jsem totiž byla ve školce, kreslení apod. se mi nijak neprotivilo. Pamatuju si, jak jsme si doma s mladším bráškou kreslili a pak ta dílka vystavovali. Nepotřebovali jsme k tomu žádný podnět zvnějšku, prostě nás to bavilo.

Jenže pak přišla škola a já jsem se dozvěděla, že malovat neumím. Nepamatuju si jedinou učitelku, která by se mě snažila nějak vést a pomoct mi. Prostě uděláte to takhle a takhle, na konci hodiny to odevzdáte, no Maruško, ty to máš hezké, no Danuško, tobě se to teda nepovedlo.

Možná to máte někdo podobně, když ne s výtvarkou, tak třeba s hudebkou. Myslím si, že všechny malé děti mají rády muziku, zpívání, rytmus. Pak přijdou do školy a část z nich se dozví, že mají teda smůlu, protože zpívají falešně. A konec.

Přitom jsou to věci, které se taky dají naučit. Jistě, jen do určité míry, ne každý bude akademický malíř nebo operní pěvec s absolutním sluchem. Ale každý se snad může naučit zazpívat jednoduché melodie nebo namalovat strom. Problém je, že u nás se to neučí (nebo alespoň to tak bylo, když jsem do školy chodila já), výtvarná a hudební výchova pracují jen s lidmi, kteří už to umí. Ostatní vyřadí hned na začátku.

A to nemluvím o výchově tělěsné, kde jsem to jako obtloustlá holčička, která neumí přeskočit přes kozu, neměla příliš jednoduché. A přitom jsme u nás v ulici nejvíc času trávili venku hraním vybíjené, taky jsem dost dlouho chodila do tanečního kroužku, takže nechutí k pohybu jsem opravdu netrpěla. Ale marná sláva, v těláku jsem byla brzy zařazená do té skupiny, která na to nemá.

Já teda chápu, že učitelé a učitelky si užívají ježdění po výstavách s talentovanými kreslíři, s nadšením zakládají sbory pro nejlepší zpěváky ze školy nebo s chutí sestavují družstvo nejlepších basketbalistů, se kterými potom obrážejí krajské soutěže. Ale možná by občas mohli pracovat i s těmi méně nadanými.

Jak si to tak po sobě čtu, zdá se, že mi z toho vylezl taky sebelítostivý příspěvek, ale tak to nebylo myšleno. Jen bych chtěla doufat, že se situace už trochu změnila, a že se Jájovi ve škole nestane to, co mě. Možná jsou ve školství důležitější problémy (kdo by se staral o kreslení, když děti neumějí číst a psát), ale přijde mi prostě škoda, že se v dětech tyhle sklony zabíjejí jen proto, že v nich nejsou nejlepší.

úterý 26. listopadu 2013

Jogurt!

Jára dneska snědl 3 bílé jogurty! Musím to sem napsat, protože ještě nedávno by jogurt nedal do pusy. No, přesněji, ještě nedávno to vypadalo, že už nikdy nedá do pusy nic jiného než čedar nakrájený na kostičky. A dneska si sám řekl, že chce k dopolední svačině jogurt. A odpoledne to zopakoval a dokonce si řekl o nášup. A pak ten jogurt sám (!) snědl lžičkou (!).

Hned jsem si ho musela vyfotit, tady je důkaz. Mám nesmírnou radost (a přitom je to taková blbost, že jo :)).


čtvrtek 21. listopadu 2013

Finito

Tohle měl být můj poslední pracovní týden. Malovala jsem si, jak stihnu do čtvrtka dodělat co nejvíc věcí, pak se důstojně rozloučím s kolegy, už jsem měla v hlavě i koncept rozlučkového mailu (nesmějte se, kdo je připraven, není ohrožen), a od pátku si budu užívat mateřskou.

Jenže jako vždy, máma míní, dítě mění.

V úterý jsem stihla akorát dorazit do práce, vyřídit jeden telefonát a vzápětí mi volali ze školky, že J. má teplotu a kašle, abych si ho vyzvedla. Tak jsem se domluvila s šéfkou, že si teda vezmu na zbytek týdne volno, ostatním řekla jen ahoj a vyrazila zase zpátky k domovu.

Jája teda nevypadal nemocný ani trochu a teplotu už taky neměl, ale ten kašel, to musím uznat, ten nebyl hezký. A do toho rýma. Klasické protivné nachlazení. Ale zvládáme to zatím oba více méně dobře, teď tu vedle mě poskakuje na židli a kdyby občas nezakašlal, tak si pomyslíte, že simuluje.

A mě už zbývá jen zajít si zítra pro pár věcí, co mi v práci zůstaly, rozdat rozlučkové sušenky (které musím ještě dneska upéct) a pak už bude tahle kapitola definitivně uzavřená (pokud nepočítám epilog v podobě vánočního večírku, na který se chystám). A já budu opět matkou na plný úvazek.

sobota 9. listopadu 2013

Peču chleba

Zase jsem o krok blíž tomu stát se tou správnou ženou, co ženou, přímo bohyní domácího krbu, jak je známe z legend a vyprávění prababiček. Ještě mi teda chybí asi sto tisíc dalších kroků, na které budu pravděpodobně potřebovat několik následujících životů... ale aspoň o píď jsem se posunula.

Peču kváskový chleba. Chlubím se tím sice na druhém blogu, ale protože tam nikdo nechodí (protože tam skoro nepíšu), tak se musím pochlubit i tady.




čtvrtek 31. října 2013

Halloween

(Píše se to takhle?)

Donedávna šel tenhle svátek naprosto mimo mě (jako ostatně většina svátků). Ale s dítětem se očividně mění i toto. Už je to tady! Společenský nátlak!

No dobře, trochu samozřejmě přeháním, prostě ve školce se rozhodli, že H. slavit budou a že mají děti přijít v kostýmu. Cože? vyděsila jsem se. A jak to mám asi udělat? Půjčovat nebo kupovat kostým na jedno použití, to jsem hned zavrhla. Něco sama vyrobit? No, kdo mě znáte, chápete, že by to dopadlo katastrofou, moje výtvarná stránka je dost zakrnělá a navíc bych musela začít tak rok předem.

Nakonec jsem usoudila, že bych možná zvládla namalovat prckovi na obličej čumáček a pár fousků, když tak miluje kočky. Vydala jsem se do hračkářství, utratila těžce vydělané peníze za barvy na obličej, našla si pár inspirativních obrázků na internetu a dnes ráno jsem se do toho neohroženě pustila.

Teď by měla následovat fotka, ale musím vás zklamat. Nakonec jsem ten svůj výtvor raději ani nefotila. To mě totiž nenapadlo, že malovat J. na obličej nebude jen tak. Dotknete se ho štětečkem/tužkou, on se rozřehtá a pak si začne utírat obličej. To vědět, tak vstanu o dvě hodiny dřív, aby se to stihlo.

Ještě štěstí, že je mu to zatím naprosto jedno. Vesele odešel do školky, obličej pokrytý šmouhami, které možná vzdáleně připomínají čumáček a fousky. Má důležitější věci na starost. Ale co já ubohá budu dělat, až doroste do věku, kdy mu to jedno nebude? Abych se začala poohlížet po půjčovně kostýmů.

středa 23. října 2013

Do uší

Dneska to nebude nic objevného ani zábavného, ale tak nějak mám chuť vám sem něco napsat, i když by to měla být úplná banalita.

Čím víc se blíží můj poslední pracovní den, tím víc se ve mně probouzí můj vnitřní lenoch... no prostě se mi v práci vůbec nic nechce.

Tak jsem se poslední dny snažila motivovat hudbou, ale zjistila jsem, že není tak jednoduché vybrat tu správnou. Rammstein nebo Psí vojáci mě sice nakopli, měli jste vidět, jak bleskově mi běhaly prsty po klávesnici, ale když zazvonil telefon, měla jsem co dělat, abych na zákazníky neštěkala.

Dneska jsem na Youtube klikala tak dlouho, až jsem se proklikala k téhle paní. Zatím mě hodně baví a na zákazníky jsem nesmírně milá, takže to asi funguje. Užijte si - Yasmin Levy.


čtvrtek 17. října 2013

Kyblík

... nebo tak něco.

Prostě jsem si řekla, že bych měla zase pohnout s šitím. Abych aspoň část z toho, co jsem si předsevzela, bylo hotovo, než půjdou děti na vysokou. (Na druhou stranu, když budu váhat dostatečně dlouho, pořídí si mé děti vlastní děti, pro které bych pak mohla taky něco spíchnout. No ale co kdyby o mé neumělé rukodělné výrobky nestáli.)

A tak jsem konečně došila látkový "kyblík" na hračky. Je to jako vždy velmi křívé... tedy hand made. Vycpávala jsem ronarem, nebo jak se ten bazmek jmenuje, a naprosto jsem si s tím nevěděla rady. Teda nažehlit to šlo, ale jak potom pracovat s tou vyztuženou látkou, to mi je záhadou. No a šití dokola (přišívání dna toho kbelíku), to je taky legrace. (Možná by mi to šlo líp, kdybych na šití sáhla častěji než jednou za měsíc.)

Obrázek vkládám spíš jako dokumentaci, k chlubení se to moc není. Ale hlavní je funkčnost, že ano. A ovce, ovce jsou super, J. ujíždí na Shaun the Sheep, tak by se mu to mohlo líbit.



Jo a návod zde, kdyby měl někdo zájem.

úterý 15. října 2013

Letošní podzim...

... už mě pěkně sejří.

Aby bylo jasno, podzim mám ráda, je to moje nejoblíbenější roční období. Ale když máte už třetí týden nemocné dítě, tak to i s tak silnými city zamává... Ale zas kdo ví, třeba za to podzim nemůže...

Každopádně jsem od včerejška doma s prckem. Moje představa, že ho v neděli přivezeme od babičky a v pondělí pošleme do školky, se ukázala mírně naivní. Doktorka mu koukla do krku a doporučila ještě týden doma. Tak jsem si rezignovaně nechala napsat ten paragraf, co se mu už dva týdny vyhýbám.

Nakonec proč ne, říkala jsem si, odpočinu si od práce, strávím zas nějaký čas se svým prvorozeným, brzy se tu objeví Koloman (pracovní název) a dny, kdy jsme mohli být s Jájou jen sami dva budou nenávratně pryč. Ano, takhle jsem si to malovala, ale to bylo včera.

Včerejšek ještě ušel, protože jsme polovinu dne procourali po městě - k doktorce, do nemocnice pro výsledky OGTT, zanést do práce papíry o nástupu na paragraf - než jsme se rozkoukali, bylo poledne, oběd, pak se spí a pak už se to vždycky nějak doklepe. J. byl dokonce tak hodný, že jsem si v klidu stihla dočíst knihu.

Dneska je ovšem situace jiná. J. běhá po bytě (opravdu nevypadá nemocně) a já se snažím dohlídnout, aby se nepřizabil. Chápu ho, nejradši by šel ven na nějaké hřiště a ta zákeřná nemoc mu to překazila. Tohle všechno snáším, ale ve chvíli, kdy dojde na jídlo, jsou všechna moje předsevzetí o tom, jak budu milá a chápající matka, naprosto k ničemu. Nejprve odmítl jogurt s domácím džemem (kdo sakra odmítne domácí džem!), pak si vyžádal "Chci sýýýýýýýr," a následně ten sýr odmítal vložit do úst. Oběd - stejné drama. S nadšením se vrhá ke stolu, "Knedlík, knedlík," a pak do něj horko těžko vpravím pár soust.

Pokud bych se na to chtěla dívat pozitivně, tak aspoň nemusím vařit, protože jídlo si nosíme ze školky, navíc díky tomu, jak málo toho sní, se za těch 75 korun denně najíme oba.

Doufám, že teď bude aspoň dlouho spát, abych stačila nabrat síly. Je teprve úterý.

pátek 11. října 2013

Bezdětní

Dneska ráno mě poprvé pustili sednout v tramvaji. Tak jsem si při té příležitosti řekla, že bych měla zase něco napsat na blog. Dost to teď flákám a přitom se dějí věci...

No vlastně zas nic tak světoborného. Akorát dítě je stále nemocné. Na začátku září jsem se zmiňovala, že J. měl angínu. Tak jsem si hezky nechala napsat paragraf a byla s ním skoro dva týdny doma. Pak šupajdil zpátky do školky, pobyl tam týden a kousek a začal zase kuckat. Nezbylo, než ho nechat opět doma.

Jenže znovu na paragraf se mi z mnoha důvodů nechtělo. A tak jsme povolali babičku. Byla tak hodná, že se k nám na týden nastěhovala a trávila dny tím, že se snažila přesvědčit Jáju, aby bral léky a aby se nevrhal po hlavě z postele apod.

Na konci týdne už toho měla pochopitelně plné zuby (i když to vlastně probíhalo lépe, než jsem očekávala - když očekáváte katastrofu, můžete být jen příjemně překvapení) a chtěla jet domů. Jenže mrně bylo stále nemocné. Já na paragraf pořád nechtěla. A tak jsme museli přistoupit k poslednímu možnému řešení - dítě pojede na týden k babičce!

Proč ten vykřičník? Protože je to poprvé, co Jája spí někde jinde a tráví celé dny s někým jiným. Netušili jsme, jak to zvládne on, jak babička a v neposlední řadě, jak to poneseme my. Ale jednou se to zkusit musí, že jo.

A tak v pondělí, hned poté, co ho prohlídla paní doktorka a napsala mu antibiotika (achich), zamířil Jája směr sever. Teda ne sám, na Honzíkovu cestu je přeci jen ještě malý, vezl ho tam tatínek.

A jaké že to teda je? Divné. V pondělí večer jsme leželi v posteli, koukám na tu prázdnou postýlku a je mi teskno. Říkám si, že jsem trubka a neměla bych to tak prožívat, když vtom P. smutně prohlásí: "Ale je tu bez něj nějak smutno."

A tak nějak to šlo celý týden. Ani jsme své znovunabyté svobody pořádně nevyužili, do kina jsme nešli, nechtělo se nám (stejně nic pořádného nehráli). Jediná výhoda snad byla, že jsme se po dlouhé době vyspali, aniž by do nás někdo celou noc kopal. Ale stejně se nemůžu dočkat, až si pro něj dneska odpoledne pojedeme.

úterý 17. září 2013

Mimi-Montessori

Nejen proto, že se mě to bude brzy týkat, ale i proto, že se teď kolem mě rodí poměrně dost dětí. Tak by to třeba mohlo zajímat i někoho jiného.

Hezká série článků na téma Montessori přístupu k dětem od úplného začátku, tedy od narození:

První období,  druhé a třetí období, čtvrté období, páté období.

sobota 14. září 2013

Ranní záchvat smíchu...

... jsem dneska dostala, když si P. nasypal kávu do mlýnku, J. zbystřil, vydrápal se z houpačky a začal vyvolávat: "Chci kafe! Chci kafe!"

(Pozorovatel neznalý poměrů u nás doma by si mohl myslet, že ho napájíme kávou, ale ve skutečnosti ho jenom strašně baví točit klikou mlýnku.)

čtvrtek 12. září 2013

Posun v rodičovských preferencích

dvakrát jsem si stěžovala, že Jája miluje tatínka a na mě zvysoka... kašle.

Ale situace se pomalu mění, nevím, jestli je to proto, že se kvůli práci/školce nevídáme furt a furt jako dřív, nebo jestli je to prostě věkem či skvrnami na slunci. Každopádně už občas mám i štěstí a moje dítě mi projeví jakous takous náklonost.

Zatím je to ale docela diferencované. Tatínek je nejlepší na hraní a mazlení. A když k nám prcek v noci leze do postele nebo chce ráno brzy vstávat, jsem většinou upřednostňována já, přestože to má na P. půlku postele blíž. Ale to ne, vleze si ke mně a pak mě spokojeně celou noc kope. Následně mě ráno vytáhne z postele s radostným: "Vstávat!", zatímco tatínka nechá ohleduplně spát.

No nevadí, měla bych být vděčná aspoň za to málo. A navíc včera, včera! Odtáhl tátu do ložnice, tam ho nechal a přišel se přitulit ke mně do kuchyně. P. se tvářil trochu zklamaně, ale aspoň ví, jak se většinu času cítím já.

Teď jenom čekám, jak se to všechno zase změní od listopadu, až zase nastoupím na mateřskou.

úterý 10. září 2013

Moje řeč, Gabrielo

Gabriela napsala trefný článek o domácích porodech. Nemám, co dodat. (Snad jen, že Gabriela obecně píše velmi trefné články, čtěte ji.)

neděle 8. září 2013

V očekávání

Ráda se na něco těším. Můj muž se mi vždycky směje, když uprostřed léta najednou zasněně pronesu: "Já se těším na Vánoce." Ale už jsem prostě taková.

Nejde o to, že bych se nedokázala radovat z přítomnosti. Ale proč si to ještě nezpestřit výhledem na to, co bude. A někdy mi takové těšení se může i pomoct v těžkých chvílích, jako když je J. nesnesitelný, to se pak začnu těšit, až vyroste a vypadne z domu.

Ale teď vážně. Momentálně se nejvíc těším na leden. Spokojeně si tloustnu a představuju si, jaké to bude. Trochu se teda i bojím. Protože určitě nastane spousta situací, které nebudu umět řešit a budu se z nich zase hroutit a plakat... no však to znáte, vy, kdo mě čtete od začátku. Ale celkově to určitě bude fajn.

Když mi leden připadá moc daleko, těším se aspoň na listopad. Až vypadnu z práce. Obzvlášť, když mě naštve nějaký zákazník, to si pak opakuju jako mantru : "Už jenom dva měsíce." A když je nejhůř, jdu se schovat na záchod a tam si prohlížím břicho. Roste.

Samozřejmě se to těšení ani zdaleka nedá srovnat s obdobím, než se narodil J. Protože tehdy jsem na úvahy o budoucnosti, brouzdání po internetu a stavění vzdušných zámků měla fůru času. Byla jsem totiž bezdětná. Teď nás J. občas zaměstná natolik, že si na nějakého prcka č. 2 ani nevzpomenu.

No například teď v pátek jsem šla na velký ultrazvuk a měla jsem se konečně dozvědět pohlaví. Minule jsme se nechávali překvapit, ale tentokrát jsem zjistila, že to asi nevydržím, že to chci vědět. Měl to tedy být jednoznačně den věnovaný miminu č. 2. Ale to Jája nedopustí, to si radši pořídí angínu. A brácha je zas na druhé koleji. Tak jen doufám, že až tady s námi opravdu bude, podaří se nám rozdělovat mezi ně náš čas spravedlivěji.

čtvrtek 5. září 2013

Prasátka

Tři momentky z tohoto týdne.

Úterý. Jdu po ulici, proto mě dvě děti, holka tak deset, kluk asi šest. Holka má v ruce flašku s pitím, otevře ji a víčko hodí na zem.

Středa. Z okna šaliny zahlídnu kluka (mladého muže) v obleku. Na první pohled někdo, kdo se snaží být "na úrovni", hledí na sebe. Přechází přes cestu, v ruce drží nějaký papír (kapesník?), který vzápětí hodí na zem.

Čtvrtek. Pán kolem padesátky vystoupí z autobusu. Papírovým kapesníkem si přeleští své společenské boty a kapesník pak nechá kde jinde než na zemi.

Ani jeden z těch lidí nebyl nějaký šupák, na první pohled "slušní" lidi (i když ono se dneska za to slovo schová kde co). Možná to někomu připadá jako prkotina, ale podle mě právě tyhle prkotiny o lidech vypovídají víc, než kdejaké tituly, posty, majetky.

Takhle tu demokracii nevybudujeme, přátelé.

středa 21. srpna 2013

Buongiorno, Io sono Dana

Tak trochu mě začíná štvát, když tady kolem sebe každý den vidím lidi, co mluví několika jazyky (francouzštinu a angličtinu nepočítám, to máme všichni "povinně"). Každý tu mluví španělsky nebo italsky nebo se aspoň učí, a to nemluvím o dvou kolezích, co se domluví snad pěti jazyky.

A tak jsem se rozhodla, že se zase vrhnu na italštinu. A píšu to sem veřejně proto, aby mě to motivovalo (ne že by mi tahle motivace kdy fungovala, ale třeba to tentokrát zabere). Dneska už jsem stihla zkouknout jednu lekci online kurzu, tak mi držte palce, ať to vydržím aspoň měsíc.

pondělí 19. srpna 2013

Moje řeč, Michale

Kašpárek je prostě dobrej.

http://www.penize.cz/spotrebitel/256565-necasovy-deti-sprosti-podezreli

úterý 13. srpna 2013

Co je nejtěžší

Mám dojem, že už jsem tu o tom někde psala, ale dneska to na mě nějak dolehlo, tak to prostě napíšu znova.

Co je pro mě osobně nejtěžší na rodičovství? Nejde o to, že přijdete o volný čas a velký kus osobní svobody. Ale ztratíte taky právo být obyčejný chybující člověk.

Než se prcek narodil, dělala jsem prostě občas (často) chyby. Protože nikdo holt není dokonalý, že jo. Jenže teď už to nejde. Teď jsem Rodič. A měla bych dělat všechno správně, reagovat přiměřeně, chovat se předpisově.

A nejde jen o nějaký abstraktní morální imperativ. Čím víc toho člověk "podělá", tím víc se mu to vrátí. Děcko se od něj všechno to špatné naučí a pak to použije proti němu. A co se neprojeví okamžitě, u toho se můžete těšit na pozdější traumata a psychické poruchy.

Dobrá, to je trochu nadsázka, ale snad chápete, co tím myslím. Zdá se mi, že ve výchově toho může člověk daleko víc pokazit než vylepšit. A vlastní příklad je prostě pořád nejsilnější vliv, můžete dítěti stokrát opakovat, že něco nemá dělat, ale když to vidí doma dnes a denně, nezmůžete nic.

Dalo by se to samozřejmě brát jako výzva, možnost k práci na sobě, k sebezdokonalování. Jenže někdy zkrátka člověk nemá sílu. A jen vidí, jak to není fér. Že prostě není dokonalý a nikdy nebude, má k tomu na míle daleko. Jenže kdyby si děti pořizovali jen ti dokonalí, tak bychom asi brzy vymřeli.

pátek 9. srpna 2013

Vzdor

Tak jestli jsem si někdy dřív myslela, že zažíváme období vzdoru, tak jsem neměla ponětí, co nás ještě všechno čeká. Oproti současnému stavu to byl čajíček. A navíc, už poučená, počítám s tím, že se to ještě zhorší.

Pořád se snažím přijít na "návod k přežití", ale tápu a nic mi pořádně nefunguje. Někdo (ahoj mami) má možná pocit, že máme prostě rozmazleného fracka, kterému všechno dovolíme a z toho pramení všechny potíže. Já mám naopak pocit, že mu zakazujeme pořád něco, snažím se to omezit, ale zas do potůčku v Lužánkách by fakt skákat nemusel.

A když už jsem u těch Lužánek, tak příklad ze života. Dneska odpoledne jsme byli v parku. Nejprve na hřišti kousek od domu, kluk si hrál, byl roztomilý a v pohodě. Jenže pak začal obcházet kolem nějakých lidí a somrovat u nich chipsy, což jsem nechtěla, navíc už jsme se tam s P. trochu nudili, tak jsme se rozhodli pro přesun. Lapla jsem Jáju do náruče a to byla chyba.

Přelezl si k tátovi (samozřejmě), nechal se poponést a ve chvíli, kdy ho chtěl táta "vysadit" v nedalekém "bludišti", kde ho to obvykle moc baví, začal řev. Mrně prostě chtělo být u tatínka a nosit se. Chodit po vlastních nohách? Ani nápad.

Řev to byl neskutečný, trval několik minut a zdálo se, že prostě nepřestane. Navíc se nechtěl pohnout z místa, odstrkoval nás, vzápětí se na nás zase věšel, no sranda. Pak jsem se potřebovala napít, což ho zaujalo a vyžádal si vodu. Spokojeně pil z flašky a vypadalo to, že krize je zažehnána.

Jenže ouha. Mladý pán se polil, což ho naštvalo a celý řev vypukl nanovo a ještě intenzivněji. Vztekal se, nechtěl nikam jít a nic nepomohlo. Pak se najednou nechal chytit za ruce a v klidu si s námi vykračoval a dokonce se mírně usmíval! Chápete to? Já když zuřím, tak mi chvilku trvá, než se uklidním, ale on ne, stačí okamžik a je pohoda. Kluk se usmívá a zplavení, vyšťavení rodiče jen nevěřícně kroutí hlavou.

Podobnou, i když kratší situaci jsme pak absolvovali ještě dvakrát. Poprvé když se rozhodl, že prostě půjdeme na opačnou stranu a nechtěl jít domů. A pak už v domě, když jsme ho přemlouvali, aby šel k výtahu. Tam si dokonce pak lehl na zem, což ještě nikdy dřív neudělal (myslím mimo byt, doma si lehá na zem celkem často), a když ten výtah přijel, tak se do něj pokusil vplazit.

Jsem s rozumem v koncích, dostala jsem se do stádia, kdy chci prostě tohle období jenom přežít a nějaké výchovné ambice jdou stranou. Někdo má možná pocit, že bychom ho měli seřezat, ale to nechci a navíc by to určitě nefungovalo (nefunguje na něj plácnutí přes zadek). Někdo by měl možná tu dobrou radu, že mu má člověk nabídnout empatii a porozumění, ale když se vzteká, tak na nějakou empatii očividně zvysoka kašle. Někdo už mi taky radil, že hlavní je neustupovat a nedat mu, co chce. Můžu vás ujistit, že to neděláme, navíc kolikrát ani pořádně nevíme, proč se vzteká, takže ustoupit ani není kam. Takže zbývá co? Těšit se z těch chvilek, kdy je roztomilý, uklidňovat se, že se mu takhle vytváří osobnost, a potají si odškrtávat, kolik ještě zbývá, než mu bude osmnáct a vypadne z domu.

(A aby zas neměl někdo pocit, že toho chudáčka vůbec nechápu, tak to na konci je samozřejmě nadsázka a sarkasmus. A Jája má naštěstí pořád spoustu chvilek, kdy je k sežrání, ale o těch prostě dneska nepíšu, to neznamená, že nejsou.)

úterý 6. srpna 2013

Manželské etudy

Na dvojce teď dávají každou neděli Manželské etudy a Manželské etudy po dvaceti letech od Heleny Třeštíkové. Pokud jste ještě nezaznamenali a baví vás dokumenty, tak doporučuju, zbývají ještě tři díly (podle webu ČT).

Před nedávnem dávali taky na ČT dokumentární seriál od Eriky Hníkové Navždy svoji a jestli si můžu dovolit malé srovnání, tak oproti Manželským etudám to bylo dost zklamání. Nechci srovnávat formát, chápu, že časosběrný dokument dává úplně jiné možnosti, ale výběr párů u Hníkové byl tristní a taky to podle toho dopadlo. Místo průměrných lidí, kteří by opravdu  mohli ukázat, jak na tom v současné době novomanželé jsou, se to zvrhlo v podivnou reality show, kde nejnormálnější pár nakonec byli silně věřící, kteří si schovávali první sex až po svatbě. No nic, doba si to asi žádá, ale mně jsou rozhodně sympatičtější Manželské etudy. Možná jsou nudnější, ale připadají mi pravdivější.

Při sledování těchhle dokumentů mě vždycky napadá, jak by asi vypadal takový film o nás, o mě a o P. Jak asi dopadneme, jak na tom budeme za pět, deset, dvacet let? A upřímně doufám v jedno - že tenhle fiktivní film o našem manželství bude hodně nudný. Žádné hádky na kameru ani za kamerou, žádná životní dramata. Nechci tím říct, že se chci v manželství a v životě nudit, ale nechci zažívat žádné "divácky atraktivní" situace. To bych si moc moc přála.

sobota 3. srpna 2013

Zas jeden povedený víkend

Po dlouhé době jsme na víkend doma. Tak jsme naplánovali, že vyrazíme k vodě. Po několika letech, nebyla jsem v nějakém venkovním bazénu, přírodním či umělém, ani nepamatuju. Malovali jsme si, jak si to užijeme, Jája se vyčvachtá v brouzdališti, my si zaplaveme a příjemně si odpočineme.

V pátek ráno se prcek jako vždy vzbudil v pět a vlezl k nám do postele. Následně se poblinkal. A pak ještě dvakrát. Ach jo. Ta čtvrteční melounová party asi nebyl úplně nejlepší nápad.

Protože to ani kolem sedmé nevypadalo líp, rozhodli jsme, že do školky ho nepošleme a že s ním muž zůstane doma. Určitě se to během dopoledne uklidní.

Zvracení se sice uklidnilo, ale během dne muž hlásil, že dítě má průjem. A aby toho nebylo málo, večer se k tomu přidala horečka.

Jak to pokračuje? No, nebudu to úplně rozebírat, stačí, když prozradím svůj dnešní nákupní seznam: rohlíky, živočišné uhlí, toaletní papír. K vodě jsme překvapivě nejeli.

Já jsem si to ještě zpestřila dogsittingem. Bratr mě požádal, jestli bych mu o víkendu nemohla vyvenčit psa. Což jsem samozřejmě bez problému přislíbila, je to rodina, navíc je ochoten nám hlídat prcka, tak proč bych se já nepostarala o jeho dítě.

Akorát domů jsme si psa vzít nemohli, protože se s našima kočkama nějak nechce skamarádit (a ony s ním už vůbec ne). Takže to znamená ráno a večer jet přes rozkopané Brno (spousta výluk a zasekané cesty), pak se se psem chvíli toulat po Vinohradech, nakrmit ho, napojit, odolat jeho smutným očím a vydat se zase zpět.

Musím se přiznat, že když jsem dneska v tom příšerném vedru už půl hodiny bloudila mezi paneláky a v hlavě omílala: "Kde je tady do p... ten park, o kterém brácha mluvil", zapomněla jsem na všechny jeho zásluhy, pomoc bližnímu, rodinnou soudržnost, lásku k němým tvářím... a jenom ho upřímně nenáviděla za to, že si musel pořídit psa a ještě se odstěhovat do takové... ehm... okrajové čtvrti.

Nakonec jsem mu to odpustila, ale budu ho muset přesvědčit, aby si našel byt v centru.

Na závěr nic optimistického nemám, jen vám přeju, abyste si tenhle tropický víkend užili líp než my.

pátek 2. srpna 2013

Óda na tatínky

... obzvlášť na toho našeho. A taky na strýčky.

Bavily jsme se o tom před nějakou dobou s Gabrielou. Jak jsou na tom naši (čeští) muži ve vztahu k dětem, k zapojení se do domácnosti a do výchovy a podobně. Od té doby mi to pořád vrtá hlavou. A čím víc o tom přemýšlím a rozhlížím se kolem, tím jsem přesvědčenější, že jsou na tom dobře.

Potkávám tatínky s dětmi všude možně. Vídám tatínky s dětmi na hřištích a rozhodně tam nejsou v menšině. Nedávno jsme byli na hřišti, když tam dorazila rodinka s dvojčaty. Zatímco maminka stála opodál a bavila se s kamarády, tatínek sundal boty a vydal se s děvčaty na písek. A zvládal i našeho kluka, který si pokaždé na hřišti vyhlídne nějakého chlapa a jde se s ním družit.

Vídám tatínky s dětmi na ulicích, tím myslím jen tatínka a dítě, ne celou rodinu. Ve školce potkávám skoro výhradně tatínky, maminku snad jen jednu.

Vídám na sociálních sítích příspěvky od mužů, které se týkají jejich dětí, výchovy a rodinného života. Prostě vůbec nemám pocit, že by čeští muži neměli o rodinu zájem a splňovali takovou tu představu otce, který chce mít po příchodu z práce hlavně klid a děti považuje za problém své ženy.

A nejen muži, kteří mají vlastní děti. Moji kamarádi se k Jájovi mají, nedělá jim problém si s ním hrát nebo se s ním "bavit".

A pak je tu můj muž, kterého bych chtěla pochválit předevšim (i když mi říkal, že to není nutné). Běžně bere kluka někam na výlet, zatímco já se věnuju svým zábavám a povinnostem. Nedávno se dokonce ještě s jedním kolegou a jeho dvěma dětmi vydali na "expedici Apalucha" - dvoudenní výlet se spaním ve stanu. Od května vyzvedává Jáju z a školky a dneska s ním zůstal doma, protože chlapeček ráno zvracel.

Určitě nejsou všichni mužští ideální (to konec konců nejsou ani ženské), ale myslím si, že celkově jim nemáme moc co vyčítat. Anebo možná žiju v nějaké divně bublině.


pondělí 22. července 2013

Připíchnutá

Tak už mě taky dostali.

Dlouho jsem Pinterestu vzdorovala, říkala jsem si, že to není nic pro mě, to je pro lidi, jako je třeba Rosa, lidi kreativní, se vkusem a s láskou k různým stylovým vychytávkám.

Jenže pak jsem se začala ztrácet v záložkách ohledně šití, které jsem si uložila na počítači. Protože textový popis se v tomhle případě obrázku nemůže rovnat. A říkala jsem si, že na to by ten Pinterest třeba mohl být dobrý.

Navíc teď máme v práci docela mrtvo, sedíme u těch svítících obrazovek a marně klikáme na "Obnovit", maily prostě nechodí. Ostatní tráví čas na Facebooku, ale my pozéři, co jsme si ho zrušili, se nudíme.

Tak jsem si nakonec účet na Pinterestu založila. Teď se jím probírám a musím se hlídat, abych chvílemi nahlas nekvičela "Jé, to je sladké" nebo "Jezuskote, to je ale roztomilé". No jo, dětské oblečení je prostě nepřekonatelné.

Každopádně, jestli se mi podaří ušít alespoň část toho, co jsem si zatím připíchla na nástěnky, budu na sebe fakt hrdá. Momentálně mám v merku kapsář do auta, jen čekám, až dorazí objednané látky. Sama jsem zvědavá, jak to dopadne.

Kdyby někoho zajímal odkaz, tak tu: http://pinterest.com/danka83/boards/

čtvrtek 18. července 2013

Nestíhám, nesvačím...

... teda na svačinu si čas najdu , jinak bych to asi nezvládla.

Ale nějak nestíhám psát na blog. To mi nikdo neřekl, že pracovní život přináší takové problémy.

Kdy mám psát? Ráno, zatímco se snažím  vypravit dítě i sebe do světa? Ještě, že P. se vypraví sám :)

V práci? To se mi moc nechce, open space není ideální místo na psaní osobních zápisků. (I když teď to zrovna porušuju.)

Řeklo by se večer, ale to chci taky strávit nějaký čas se svým synem a mužem a ne sedět u počítače. A taky bývám docela dost utahaná.

Tak kdy teda, kdy? A přitom mám hlavu plnou nápadů.

Musím to nějak vyřešit. Do té doby se aspoň pochlubím kloboukem/čepicí číslo 3 (a teď už bych měla šít i něco jiného než pokrývky hlavy :))


A teď zpět do práce. Mějte se blaze a užívejte léta.

středa 26. června 2013

Ruku v ruce

Minulý týden si P. trochu přispal a tak jsme šli ráno do práce spolu. Jáju jsme odevzdali ve školce a pak jsme zamířili na zastávku šaliny. A vedli se za ruce.

Nebylo by na tom nic zvláštního, ale došlo mi, že jsme se takhle za ruce nevedli už strašně dávno. Obvykle jeden z nás tlačí kočár nebo vedeme prcka mezi sebou nebo se ho snažíme udržet v bezpečné vzdálenosti od cesty a nasměrovat ho správným směrem. Na nějaké držení se za ručičky není čas.

Chybí mi tyhle detaily, typické pro počátky vztahu. My už jsme samozřejmě někde jinde, jsme dospělejší a je to mezi námi úplně jiné než na začátku. Lepší. Vrátit to všechno zpátky bych nechtěla ani náhodou. Jen ty detaily...

Třeba takové společné povalování se na sluníčku. Když se oteplí, vyrojí se v parku páry, které vysedávají na lavičkách, ona mu leží v klíně, on ji víská ve vlasech (nebo naopak)... na takové věci už prostě nemáme čas. A někdy si říkám, jestli až dítě odroste a ten čas a prostor bude, jestli na to už nebudeme staří.

Ale pak si vzpomenu, jak jsem v Paříži viděla pár padesátníků přesně v té pozici, co popisuju výš. On seděl a ona mu ležela v klíně. Bylo to romantické jak... no jak Paříž. Tak neztrácím naději a plánuju romantický důchod.

A do té doby bych si měla na jeden večer sehnat hlídání, abychom si mohli vyrazit aspoň do kina. Kdo se hlásí dobrovolně?

Moje řeč, Sašo

Občas sem asi hodím odkaz na nějaký článek, který mi mluví z duše. Proč se s tím párat, když už to někdo napsal přede mnou a líp, že jo.

Dnes nabízím článek Saši Uhlové o posedlosti úspěchem našich dětí. I těch nejmenších.

http://www.denikreferendum.cz/clanek/15740-paci-paci-pacicky-mame-same-jednicky

neděle 23. června 2013

Vyznání

Mám naprosto nudný a fádní život... a miluju ho.

Chodím do práce pěšky. Odpolední procházku už jsem kvůli horku vzdala a pořídila si šalinkartu. Ale ranní třičtvrtěhodinky chůze se držím, je to moc příjemné.

Minulý víkend jsme byli na svatbě kamarádům. Bylo to uprostřed lesů, žádný internet, žádný mobilní signál, jen stromy, rybník a vlaštovky.

Tenhle víkend jsme si zase vyjeli k dědovi do Vsetína. Návštěvy na Valašsku jsou vždycky fajn a tahle se obzvlášť povedla.

V sobotu dopoledne jsme vyrazili na procházku po městě, Jája se příjemně unavil, takže odpolední spaní se pak protáhlo skoro do pěti hodin. Nejen jeho spaní, ale i moje.

Vyspaného kluka jsme se rozhodli ostříhat úplně nakrátko. Jednak kvůli vedru, jednak abychom napravili můj nepovedený pokus. A tak za zpěvu písně Stříhali dohola malého chlapečka vzal muž do ruky strojek a vyrobil Jájovi na hlavě centimetrového ježka. Je teď úplně nový a jiný a já se na něj musím pořád chodit koukat a sahat mu na hlavu.

Pak jsme vyjeli na zahrádku. J. se cpal jahodama, nadšeně koukal na kočku a pak se bavil přelíváním vody na zalívání z jednoho kbelíku do druhého. Samozřejmě se při tom zlil od hlavy až k patě, ale co, je léto.

Ze zahrádky jsem si přinesla dvě klíšťata, ale můj muž mi je neohroženě vytáhl. To je jedna z mnoha věcí, kvůli kterým ho miluju. Moje reakce na to, že má někdo klíště, je totiž panika "Teď všichni umřeme."

V neděli dopoledne jsme vyrazili ven. Kousek od dědova domu je totiž perfektní hřiště, kupodivu tam skoro nikdo nebyl. Když si vzpomenu na přecpaná brněnská hřiště... Jájovi se zalíbila klouzačka, lozil nahoru, jezdil dolů a řehtal se. Pak seděli s tátou na prolézačce, klátili nohama, J. si prozpěvoval (někdy mám pocit, že z něj vyroste Zpěvanka), já ležela na lavičce opodál a koukala na ně, jak jsou spokojení. Kolem projel vlak, J. ho ještě nikdy takhle zblízka neviděl, takže úžasný zážitek.

Cestou domů jsme projeli dvě průtrže mračen, ale v Brně je samozřejmě pořád dusno. Tady snad nezaprší. Aby nás netrápilo vedro a abychom přišli na jiné myšlenky, dali jsme si jahody s cukrem a zmrzlinu (J. nechtěl, truhlík, neví, co je dobré :)).

Někdy se máme tak dobře, až se bojím, že se musí něco hrozného stát.

pondělí 17. června 2013

Nebudu kupovat jídlo na ulici

A za trest to doma opíšu stokrát. Ručně!

Nedávno jsem po cestě domů z práce neodolala a koupila si kus pizzy do ruky. Vzápětí mi kousek té mastné kečupové hmoty spadl a upatlal sako. Kožené,  podotýkám, takže se nedá jen tak hodit do pračky.

Dneska jsem zase po ránu procházela kolem stánku s ovocem. A pán tam zrovna vyskládával čerstvé jahody. Neodolala jsem. Přinesla jsem jahody do práce, všechny omyla, ještě se podělila, ať se mi vylepší karma. A stejně to bylo k ničemu. Mám červený flek na bílých kalhotách. Ach jo :(

úterý 11. června 2013

Chtěla bych být švadlenkou

O tom, proč nesnáším nakupování a proč asi nikdy nebudu šik.

Včera ráno jsem měla tyrkysovou náladu. A proto jsem si chtěla vzít svou novou tyrkysovou halenu, do které jsem se onehdá v nějakém obchodě zamilovala na první pohled. Jala jsem se ji žehlit a ouha - flek! Kde se tam ty fleky pořád berou, to prostě nikdy nepochopím. Na všem, co si koupím, je do týdne flek.

No nic, zalila jsem halenu Vanishem, hodila ji do pračky a odešla do práce v trapné černobílé.

Odpoledne jsem se vydala do Olympie koupit šaty. Nákupy oblečení nesnáším z několika důvodů. Jednak mi vadí davy. A velká obchodní centra jsou synonymem pro davy lidí. Nechápu, jak v nich někdo může dobrovolně trávit několik hodin a ještě si to užívat. Ale když končíte v práci v půl šesté, moc jiných možností než nákup v megaobchoďáku už vám nezbude.

A pak taky nemůžu nikdy nic sehnat. Buď se mi nic nelíbí, nebo to nemají v mé velikosti, nebo to stojí třikrát tolik, než jsem ochotná za to dát. Takže jsem pak frustrovaná a buď nekoupím nic nebo sáhnu po první věci, která je alespoň trochu přijatelná. Následně jsem ještě víc nešťastná, protože to, co jsem koupila, mi tak úplně nesedí.

Někdy se mi taky zázračně mění míry, takže i když něco vyzkouším v obchodě a sedí mi to, může se klidně po příchodu domů ukázat, že mi to je malé či velké. A to třeba i u bot, takhle mám doma dva páry bot, které se nakonec ukázaly být nenositelné.

No nic, prostě se budu muset naučit šít a všechno oblečení si vyrábět sama. Vidím to, že za takových deset let bych to mohla dokázat. Tak třeba ve čtyřiceti konečně začnu chodit slušně oblíkaná.

Zpět k nákupu. Dorazila jsem do Olympie a začala procházet jednotlivé obchody a hledala maxišaty. Myslela jsem si naivně, že to bude jednoduché, ale ouha. Maxišaty už očividně dávno vyšly z módy. Zato oblečení, které vypadá jako neforemný kus hadru, to se drží už pár sezón. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale vážně nechápu, proč to někdo kupuje. Jak říká moje maminka - fialovej hnus (to platí pro všechny barvy, fialovou mám náhodou ráda).

Když už jsem myslela, že se rozpláču, vyloupl se zpoza rohu Lindex a tam byly. Přímo ve výloze! V Lindexu očividně kašlou na to, co je in, za což jim děkuju.

Radost z šatů mi ovšem vydržela jen do té doby, než jsem přišla domů, vytáhla z pračky vypranou tyrkysovou halenu a zjistila, že flek tam FURT JE! Achich. A tak jsem se rozhodla, že se na to vykašlu a budu to nosit i z flekem, i když z toho některé lidi asi skoro trefí šlak. Já se té halenky prostě nevzdám!

Šijeme na děti

Tak se jdu pochlubit... no, to asi není to správné slovo. Jdu se zmínit o tom, že se mi podařilo něco spíchnout Jájovi, i když to má k dokonalosti daleko, ale nějak se holt začít musí.

Klobouček už jsem ukazovala, měla jsem z něj velkou radost, ale pak jsem zjistila, že se k němu prckovi nic nehodí. A tak jsem se vrhla ještě na kalhoty - zde je výsledek.



A pak mi přišlo, že by se mu na tu hlavu hodilo ještě něco, tak jsem mu ušila čepici. Je sice nakřivo a vnitřek jsem pro jistotu ani nefotila, ale zdálky dobrý :)



No jo, pro ty děti to není tak složité (relativně, samozřejmě), ale nevím, nevím, jestli se mi podaří někdy dostat k vytouženému cíli - ušít si něco na sebe. A proč po tom toužím, o tom se rozepíšu příště.

sobota 8. června 2013

Un heureux événement

Muž mi odjel na víkend pryč, tak jsem si udělala dneska večer kino a hned spěchám referovat o shlédnutém filmu, který se sem tématem velice dobře hodí.

Jmenuje se to Radostná událost, je to francouzský film a líbil se mi neskutečně moc. Téma docela banální, mladý sympatický pár, první těhotenství, první rok rodičovství a vše co k tomu patří. Zpracováno tak hezky a pravdivě, až se přiznám, že jsem to skoro celé probrečela, jak mi to připomínalo můj vlastní život.

Jestli budete mít možnost, rozhodně doporučuju.


úterý 4. června 2013

Tátův kluk

Když mu byl necelý rok, mohla jsem se ještě uklidňovat, že z toho nemá rozum. Ale teď už je jasno, táta je prostě jednoznačně oblíbenější.

Když přijde domů z práce, prcek si ho odtáhne do pokoje a nechce ho pustit na krok. A nejen to. Já do toho pokoje nesmím ani vstoupit, to je prostě Jájova chvilka s tátou a máma tam nemá co překážet.

Když se Jájovi něco stane a pláče, tak chce k tátovi.

Někdy se i během společné procházky rozhodne, že mě tam vlastně nechce, začne mě posílat pryč a když se nenechám odehnat, tak se vzteká.

A včera u doktora? Dorazili jsme tam s Jájou dřív a on pomalu rozehrával divadlo, které jsem tu už popisovala. A pak přišel táta a všechno bylo jinak. Jája si mu sedl na klín, roztomile se usmíval a ukazoval, kde má táta zip, kde vlasy a podobně. Prostě andílek.

Tak bych se měla asi pomalu smířit s tím, že jsem tu hlavně v roli zásobovače. Však on přileze, až bude mít hlad :)


sobota 1. června 2013

Kadeřnice ze mě nebude

Bylo potřeba prckovi zkrátit vlasy. Dlouho jsem se tomu bránila, protože ty jeho lokýnky byly fakt roztomilé. A odolávala jsem, i když si ho lidi dost často pletli s holčičkou (ach, ty stereotypní představy). Konec konců, my jsme taková hippie domácnost, takže dlouhovlasý Jája krásně zapadal.

Jenže mu to pořád lezlo do očí, neustále si je mnul a vůbec bylo vidět, že mu vlasy v obličeji vadí. Zkoušela jsem to řešit sponkou, ale mladý pán si ji vždycky z vlasů vyndal, prostě to nosit nebude a hotovo. Tak jsem se rozhodla.

Jako vždy jsem do toho šla trošku impulzivně. Nejprve jsem sice zvažovala návštěvu kadeřnictví, ale jednak žádné ověřené v okolí nemám a pak jsem si nějak nedovedla představit, jak to naše živé stříbro sedí na židli a nechává si stříhat vlasy. A hlavně jsem to chtěla řešit hned, teď a okamžitě, jaképak čekání.

No jo, zastřihnout sobě nebo manželovi vlasy do rovna, to je jedna věc. Ale ostříhat dítě tak, aby to nějak vypadalo? ... To nějak půjde, říkala jsem si. Nešlo. Teda Jája to zvládl v klidu, ale jeho nový účes je trochu... řekněme excentrický (i když já říkám spíš blbý).

Fotku sem nedám, vy byste se mi řehtali. Uklidňuju se tím, že až to trošku odroste, nebude to tolik vidět. A navíc, asymetrické účesy jsou strašně moderní, ne?

středa 29. května 2013

Jak nenaučit dítě mluvit

Snažíme se mrně naučit, aby si hezky řekl, když něco potřebuje. A samozřejmě to všechno zatím dopadá úplně jinak, než bychom chtěli.

První fáze, už před nějakou dobou, byla odnaučit ho, že si o věci říkal "kníkáním" a podobnými hlasovými projevy. Prostě měl ve zvyku postavit se třeba k poličce, na které ležela vytoužená hračka, a udělat nějaké "eeeee" a podobně. A tak jsem mu vždycky říkala: "Nekníkej a hezky mi řekni: 'Mami, podej mi to.'"

A tak se dítě naučilo místo kníkání říkat "Mami". Což bylo fajn, až na dva problémy. Jednak si to vůbec nespojil se slovem máma, prostě to asi považuje za něco jako "prosím" a tak to používá i na tatínka. A pak taky, ať už to "mami" vysloví seberoztomileji, nepoznám z toho, co vlastně chce.

A tak jsem mu vždycky říkala: "Hezky to říkáš, ale mami co? Mami, chci auto?"
A Jája si z toho vzal zase tu špatnou část a teď když něco chce, říká: "Mami, coooo?" A jsme zas tam, kde jsme byli, že.

Taky jsem si neuvědomila, jak často používám ukazovací zájmena, jenže znáte to, někdy si prostě v té rychlosti nevzpomenete, jak se kterému tomu předmětu říká. A tak beru do ruky třeba balon a říkám mu: "Chceš to?"

A Jája se naučil na otázku: "Co bys chtěl?" odpovídat: "To."

Prostě se zase ukazuje, že nedomýšlím důsledky svých činů. Asi bych to dítě měla nechat na pokoji a nesnažit se ho vůbec směrovat, protože mi to očividně moc nejde :)

pondělí 27. května 2013

Třetí (ne)pracovní

Tak ráno jsem byla s prckem u doktorky, protože pořád kašle a o víkendu měl zase teplotu. A buch ho, nález na průduškách. A nasadíme antibiotika. (A to naše paní doktorka nedává ATB jen tak z plezíru na kdovíco.) Takhle se toho titulu zaměstnanec měsíce nedočkám.

čtvrtek 23. května 2013

Druhý pracovní

... a já už se flákám.

No jo, a flákám i psaní, už je čtvrtek a já vůbec nedala vědět, jak to s námi vypadá.

Tak tedy Jája je stále chorý. Moje naděje, že se z toho přes víkend vylíže, byla lichá. A tak v pondělí šupajdil opět k lékaři, tentokrát se mnou (jsem se asi nezmínila, že v pátek s ním zůstal doma tatínek).

Vsuvka - v pátek jsem se trochu opozdila do práce a díky tomu jsem si uvědomila, že nemám telefonní číslo na svou šéfku a nemám jak se s ní v takových případech spojit. V pondělí jsem si tedy pochvalovala, jak to bylo prozíravé, od doktorky jí zavolám, vysvětlím situaci, aby věděla, co se mnou je.... Akorát jsem pak v čekárně zjistila, že mobil leží doma na poličce. Tak hlavně, že jsem to její telefonní číslo měla, že.

Jára byl shledán stále nemocným (ale ne víc, než v pátek, takže fajn), já dostala papír a zamířili jsme ke mně do práce. Nejprve jsem vyběhla do našeho patra, abych se ohlásila jako ztracená dcera a vysvětlila situaci. Jára zatím obcházel prostory, kde maminka pracuje, a snažil se ze zdi sundat hasicí přístroj. (Což se mu naštěstí nepovedlo.) Pak jsem nesla papír na paragraf (oficiálně ošetřovné, to jsou mi věci) naší Office Managerce (u nás je totiž managerů skoro víc než běžných pracovníků). Podávám jí to mezi dveřma a snažím se zmizet co nejrychleji, aby J. nestihl napáchat moc škod. Jenže chyba lávky, na otázku "Je to všechno, potřebuješ ještě něco?" se mi dostalo odpovědi "No, možná bys to mohla i vyplnit." To jsem celá já. A tak vyplňuju své jméno a bydliště, přemýšlím, jaké máme číslo účtu, a Jája zatím likviduje přívěšek na klíčích zastrčených v zámku. Naštěstí tou svou roztomilostí vždycky všechny průšvihy vyžehlí (aspoň se tak holky tvářily).

Pak už domů a od té doby jsme tu a nudíme se. Ven nechodíme, neboť mládě má pořád teplotu. A taky pořád kašle. Tak kdoví, jestli se vyléčí aspoň do toho příštího pondělka.

pondělí 20. května 2013

Malý bobr

Orální fáze prý končí kolem jednoho roku, dočetla jsem se na internetu. Tak náš kluk je asi nějak zaostalý či co. Do pusy cpe furt všechno.

A ne, nejsou to zuby, tahle výmluva už prostě nestačí. Okusuje nábytek, hračky, knihy. Jen kousátka ho moc neberou.

Pro ilustraci:

Takhle dopadla palička na buben

A takhle ubohý Charles Baudelaire, To dítě je kulturní barbar!

Možná je to všechno jinak, možná jsme mu prostě neměli tak často zpívat písničku o malém bobrovi.



neděle 19. května 2013

Járův koutek

Tak se nám to už rýsuje. Konečně jsme pověsili plakát, přibyl koberec a hlavně skříňka. Nakonec zase z IKEA, i když se vždycky zařeknu, že už tam další nábytek nekoupím, stejně skončíme u toho, že se nám švédský design a nápady hodí nejvíc.


Znáte lepší zábavu na nedělní odpoledne než hrát si s IKEA stavebnící?

Zabydleno. Krabice plánuju vyměnit, ale zatím to tak stačí.



Už vysí! Snad v noci nespadne Jájovi na hlavu.

Mamince

Já vím, že Den matek byl minulý týden, ale ta moje ho stejně neslaví a neuznává.

Když chcete něco vykřičet do světa, blog se hodí. Já bych teď takhle veřejně a všem chtěla říct, že mám skvělou mámu.

Přijela za námi přes půl republiky, aby byla k dispozici, kdyby Jájův nástup do školky nešel hladce. Kromě toho mi pomohla s šitím, uklidila, na co mi nestačily síly, uvařila tak, jak to umí jenom maminka. A to mluvím jen o těch pár dnech, které tu strávila. Během mého života už toho udělala daleko víc.

Nejde samozřejmě jen o tyhle praktické věci, umí mě i podpořit a podržet, když je mi těžko, a poradit, když nevím kudy kam. Přeju si, abych dokázala být alespoň z poloviny tak dobrá matka, jako byla (a pořád je) ona.

Mami, moc děkuju, jsi ta nejlepší máma na světě!

sobota 18. května 2013

První týden...

... v práci a ve školce.

V pondělí jsem se ukázala jako správný horlivec a dorazila do práce deset minut před smluvenou hodinou. HR chlápek přišel až po mně, chudák, nedal si ani ranní kafe a hned musel pracovat.

Usadili mě k počítači a pak se ukázalo, že pro mě není nic na práci. Abyste rozuměli, musím totiž znovu projít vstupním školením. Přestože jsem tam téměř dva roky pracovala, je na mě pohlíženo jako na nově příchozí. A než projdu tím školením, neměla bych mít k ničemu přístup (abych nic nepokazila, žejo). Zároveň ale musím počkat, než nastoupí příští vlna nováčků. Stručně a jasně, vypadalo to, že tam budu tři týdny jenom sedět a koukat, což možná na první pohled zní lákavě, být placen za nicnedělání, ale zkuste si to a zjistíte, že je to hrozná nuda.

Naštěstí se mi podařilo během týdne ukecat vedení, aby mi zařídili přístup alespoň do některých systémů a něco už teda dělat můžu. Hurá.

S Jájou a školkou to probíhalo takto:
V pondělí ráno plakal a nechtěl mě pustit.
V úterý jen tak pofňukával.
Ve středu už byl v pohodě.
Ve čtvrtek odpoledne dostal teplotu a museli jsme si ho vyzvednout.
V pátek byl doma a asi zůstane i příští týden.

Tak, teď to vypadá jako neúspěch, ale to já jen tak píšu, aby to mělo to správné drama a spád. Ve skutečnosti je všechno strašně v pohodě, paní učitelka ho moc chválí, že se bez problémů zapojuje, jí sám, usíná v pohodě a tak. Mám z něj radost. Jen to nachlazení je smůla, ale on se z toho vylíže. Vždyť je to ze čtvrtiny donský kozák.

pondělí 13. května 2013

Le premier jour du reste de ta vie

(Ten film doporučuju.)

Tak ode dneška se nám všem třem trochu mění životní role. Jája bude školkáček na plný úvazek. P. se z ranního spáče změní v ranní ptáče, aby mohl odpoledne dřív končit a vyzvedávat dítě. A já si vyzkouším, jaké to je být pracující matka. Myslete na mě.


sobota 11. května 2013

Dva roky + nevyžádané rady jako bonus

Upozornění: Tenhle článek nebude ani trochu vtipný.

Jája má dnes dva roky. Letos to ani moc neprožíváme, oslavu neděláme, všechno se spíš točí kolem  jeho nástupu do školky a mého návratu do práce. Jako dárek dostal opravdovou velkou (165 cm) postel. Časem přibude ještě nová skříňka a polička na knížky a taky musíme pověsit plakát. Snad to zvládneme, než mu budou tři :)

Školka zatím v klidu, akorát v pátek plakal při příchodu, asi už mu konečně došlo, o co jde. Ale přes den byl prý v pohodě, říkala paní učitelka, tak jsem stále optimista. V pondělí mu začne celodenní docházka.

Přemýšlím, co smysluplného bych napsala. Nejde totiž jen o to, že jsou mu dva roky, ale i o mě a o mé druhé výročí v mateřské "profesi". A protože pár lidí okolo se brzy tomuhle povolání začne taky věnovat (ano, mám na mysli hlavně vás dva, H. a D.), ráda bych jim dala nějaké rady. Nevyžádané, samozřejmě, kdo chce, ať bere, kdo ne, ať nechá být.

3 rady pro nastávající rodiče

1) Nepodceňte usínací rituál

Obecně se mluví o tom, že děti potřebují rituály. Zas ale nemůžete mít rituály na všechno, to byste se doma všichni zbláznili. Ten usínací je ale nesmírně důležitý nejen pro dítě, ale i pro vás. Pokud se chcete v klidu vyspat, tak na něm pracujte, co nejdřív. Nenásilně, postupně, ale soustavně.

My jsme první tři měsíce nijak výrazně neřešili. To bylo to období zvykání si, navíc provázené pověstnými "prdíky" a bojem s kojením. Jakmile se ale J. trochu uklidnil, přišlo pořadí (koupel) - pyžamo - mlíko - postýlka + písničky (vždycky ty dvě stejné). Ze začátku jsem s ním u postýlky zůstávala, než usnul. Později už se po písničkách zhaslo a J. usínal sám.

Nic jsme nelámali přes koleno, ale co se zavedlo, muselo se dodržet. Pokud nemohl usnout, tak jsme stejně po zpívání odešli a pak jsem třeba přišla zpátky. J. si na to zvykl velice dobře a i když měl pár krizových období, vždycky se vrátil zpátky do režimu "bezproblémově usínající dítě". Díky tomuhle rituálu taky v 90 procentech případů nemá problém usnout mimo domov (na dovolené, u babiček/dědečků).

Mimochodem, zkusili jsme ho dnes na noc uložit do zmiňované nové postele (dnes zakoupené a smontované). Říkali jsme si, že pokud to nepůjde, zůstane ještě chvilku v postýlce, ale usnul bez problémů, a já věřím tomu, že za to velkou měrou může právě usínací rituál.

2) Nepodceňte důslednost

Věc, jejíž rozsah jsem si sama na začátku neuvědomovala, říkala jsem si, že to přijde postupně, že to platí až pro starší děti. Teď si říkám, kéž by mi to někdo vysvětlil. O důslednosti se hodně mluví, ale je potřeba si uvědomit, co to znamená. Nejde o to, že když dneska něco zakážu/povolím, tak to bude platit následující týden či měsíc. To období je o hodně delší, tak si dobře rozmyslete, co to pro vás znamená.

Např. vám nevadí, že osmiměsíční mimino, co se sotva plazí, vytahuje ze skříněk věci a mlátí s nimi o zem. Vždyť je to tak roztomilé a člověk je na něj hrdý, co všechno zvládne. Jenže nebude vám to vadit ani až mu budou dva? Až bude mít větší sílu a z nevinného ťukání se stanou pořádné rány? Pokud se jednoho dne rozhodnete mu to zakázat, bude to daleko těžší, než ho "usměrňovat" od začátku.

Neříkám, že je špatné, když dítě vytahuje věci ze skříněk (naše to dělá taky). Ale každý má ty představy a hranice jiné a je lepší dítěti od začátku nastavit pravidla tak, jak budou později platit, ne je pak najednou měnit.

3) Nepodceňte domácnost

Rada asi spíš pro matky, ale kdo ví, jak to máte doma nastavené.

Možná se rozčílíte, kdo by myslel na takové prkotiny jako umývání nádobí, když se jedná o mateřství. U čerstvých matek se přeci nějaký ten nepořádek v bytě toleruje, kdy by po nich mohl chtít, aby ještě k tomu všemu uklízely.

Jenže to, jak vypadá váš byt, se odráží i ve vás. Jak se může člověk vyhnout "vnitřnímu zmatku", když je obklopen regulérním bordelem? A navíc čím déle to odkládáte, tím to bude horší. Pamatuju si ten pocit, když jsem se jednou "probrala" z módu "jsem čerstvá prvorodička, nic po mě nechtějte", rozhlédla se kolem a zhrozila se, jak to u nás vypadá. V tu chvíli jsem pochopila, jak se může stát, že je koupelna tak zaneřáděná, že pomůže jen Mistr Propr.

Jasně že nebudete mít čas na kompletní nablýskání celého bytu, ale zkuste dělat aspoň minimum. Koukněte na Flylady a zkuste si ještě před porodem osvojit alespoň minimální ranní a večerní rutinu. Je to zase něco, na co bych si přála narazit už dřív, před porodem, protože by mi to určitě usnadnilo spoustu věcí. Konec konců, už jen rozdíl mezi tím, jak se člověk cítí, když si ráno stihne nebo nestihne vyčistit zuby a učesat vlasy, je propastný. A já se přiznám, že občas jsem ani to nezvládala.


Možná někomu připadá, že tu plácám nesmysly, ale upřímně říkám, že mi tyhle tři věci připadají nejdůležitější. Nečtěte knihy o výchově ani fóra, protože to vaše dítě bude stejně úplně jiné. Nespoléhejte na jednoduché rady, protože neexistuje zázračná formulka, kterou pronesete a z dítěte bude andílek (a i kdyby existovala, tak bude pro každé dítě jiná).

Možná mají ostatní matky, které ke mně chodí číst, nějaké jiné postřehy a rady, budu ráda, pokud se o ně podělí v komentářích.

A pokud se chcete přeci jen trochu zasmát, můžete si  přečíst, jak jsem zase tenhle víkend pekla.


pondělí 6. května 2013

Plakát

Je doma! Abeceda z lesa. Ještě půjde do rámu (asi) a pak šup na zeď do Jájova koutku. Pak ještě tu postel, co jsem mu slíbila k druhým narozeninám, a pár dalších prkotin (jako třeba skříň) a bude to dokonalé.


(Pozn. Neusuzujte z toho, že hodlám dítě začít mořit abecedou. Jsem líný rodič, kterému by nejvíce vyhovoval unschooling. Historek o tom jak "Náš Pavlík ve dvou četl a v pěti měl přečtenou celou knihovnu" už jsem vyslechla dost, ale nepřesvědčily mě.)

Dopis č. 4

Milý Jájo,

dnes jsi byl poprvé ve školce. Na půl dne. Teď chrupkáš vedle v ložnici a já usedám ke stolu, abych ti poslala další dopis.

Ráno jsi se mě pustil, jen co jsme překročili práh školky, a rozběhl ses prozkoumat všechny nové věci, které tě tam čekaly. Beze strachu. Já jsem naopak měla strach velký, žaludek se mi kroutil, jako by to byl můj vlastní první den. Ty naštěstí ještě těmihle strachy netrpíš. Podle toho, co říkala paní učitelka, jsi to celé dopoledne zvládal moc dobře a jsi moc šikovný. Trochu se bojím, že až ti dojde, že je to už napořád, začneš protestovat.

Ale každopádně jsem na tebe moc hrdá. Jsi můj velký, šikovný kluk. V sobotu ti budou dva roky. Zuby už máš skoro všechny, jen tě teď trochu zlobí pětky. Umíš už docela hezkou řádku slov a hlavně moc hezky zpíváš. No vážně! Asi si tě budu muset nahrát, abys mi za pár let věřil, že jsem si to nevymyslela.

Trošku se tady poslední dobou vzájemně zlobíme, protože máš období, kdy zkoušíš hranice a jsi nesmírně citlivý na to, když se ti něco zakáže. Ale to je asi taky dobře, prý se tím tvoří osobnost. (A já bych si to měla často opakovat, abych ty tvoje záchvaty vzteku zvládala s větší grácií.)

Až začnu příští týden chodit do práce, tak na sebe budeme mít míň času, ale neboj se. Tím víc si budeme užívat ty společné chvilky. Konec konců, blíží se léto. Někam si vyrazíme, navštívíme babičky a dědečky a mezitím se budeme válet v parku.

Mám tě moc ráda, zlato moje.

S láskou

máma

neděle 5. května 2013

Sláva nazdar výletu...

...nezmokli jsme...ehm, tedy vlastně ano.

Před odjezdem do Českého Švýcarska jsem ještě rychle šila Jájovi klobouk proti slunci, kupovali jsme opalovací krémy, kraťasy a já panikařila, že nemám sandály.

Vyjeli jsme ze sluncem zalitého Brna, stavili se na oběd ve sluncem zalitém Jičíně a pak dojeli na místo, vystoupili z auta a začali drkotat zuby. Chlad, mlha a občasné mrholení se držely více méně celý týden. Až v sobotu, když jsme nakládali věci zpět do auta, vysvitlo slunce, asi aby nám zamávalo na rozloučenou.

Ale nestěžuju si, hezké počasí je přeceňované, užili jsme si i tak. Vyšplhali jsme na Malou i Velkou Pravčickou bránu, viděli Ještěd v mlze, klouzali po kamenech a dřevěných schodech, sprintovali na lodičky, rozhlídli se z rozhledny (viditelnost asi 2 m), kochali se skalami a lesy Českého Švýcarska.

Kromě toho jsme si taky užívali záchvaty vzteku našeho mladého pána, jehož období vzdoru asi teď dosahuje vrcholu (jen tak vědět, jestli je to lokální nebo globální maximum). Ale byli s námi H. a D., kteří s ním dobrovolně trávili čas a snažili se ho zabavit. V září pojedou naostro s vlastními potomky, tak snad je to demo s Járou moc nevyděsilo.

Dorazili jsme včera a já teď peru a chystám. Můj chlapeček jde zítra do školky.

pátek 26. dubna 2013

Bez klobouku, bos

... to náš Jája nebude. Jarní boty dostal už před nějakou dobou a klobouček jsem se rozhodla mu ušít sama. Já vím, že se dají koupit na každém rohu za pár peněz, ale aspoň bude mít něco originálního a maminka si procvičila šití. A že mi to teda dalo zabrat, než jsem přišla na to, jak to k sobě napasovat, aby to více méně sedělo.

Stříh a návod zde.

Výsledek zde:



Zítra jedeme na týden do Českého Švýcarska. Pak Jája nastoupí do školky a já se určitě ozvu a poreferuju o tom, jak celá akce probíhá. Zatím se mějte.a

neděle 14. dubna 2013

Aktivní odpočinek

Za včerejšek a dnešek už jsem stihla nakoupit, uklidit celý byt, zkazit chleba, umýt okna, vyprat spoustu prádla, ... a už dlouho jsem nebyla tak odpočatá. Ne, nepřepsala jsem se. Aby to bylo pochopitelné, musím dodat jednu důležitou informaci - P. a J. jsou na víkend pryč. V pátek v podvečer jsem manželovi a synovi sbalila kufry a poslala je na víkend k dědečkovi. Volný víkend! Doporučuje 10 z 10 matek (předpokládám).

Nechápejte mě špatně, já ty své dva kluky samozřejmě miluju a jsem s nimi moc ráda. Ale občas ráda dělám i jiné věci. A nejde jen o uklízení, i když musím říct, že už jsem dlouho neměla takovou radost jako dneska z čistých oken (klidně si o mě myslete, že jsem slepice).

Víte například, co jsem dělala v pátek a v sobotu večer? Četla jsem si V POSTELI! Což běžně nemůžu, protože prcek spí s námi v ložnici, takže lampička u postele a usínání s knížkou nepřipadá v úvahu.

V sobotu tu byl můj bratr, pomohl mi koupit nové pohorky a pak jsme si šli sednout na zahrádku mé oblíbené kavárny. Ani už nevím, kdy jsem naposledy takhle seděla na zahrádce, aniž bych musela (minimálně) jedním okem a jedním uchem kontrolovat, co tropí náš malý dobrodruh.

A i ten úklid je úplně jiný, když nemusím hlídat, jestli mi Jája neleze do vody na vytírání nebo nerozsypává pracně smetené drobky. Místo Skoumala a Kocoura Modroočka si můžu pustit Placebo, Skunk Anansie nebo Tori Amos, tedy hudbu, která se mrňousovi ani trochu nelíbí. A mezi  vytíráním a leštěním zrcadel se najde čas i na nějakou tu taneční vložku. (Ne, že by mi P. zakazoval doma tančit, ale obávám se, že kdybych na něj vybalila své taneční kreace, mohl by se vyděsit nebo počurat smíchy.)

Nic se ale nemá přehánět. Už se mi po klucích stýská. Tak se těším na večer a peču jim sušenky, aby věděli, že jsem na ně myslela.

středa 10. dubna 2013

Faux pas na hřišti

Jedna čerstvá historka, tak hodinu stará.

Vydala jsem se dneska na nákupy. A ne jen tak na obyčejný nákup do supermarketu. Jsem přece cool moderní matka, takže dítě do krosničky, nabalit ekologické látkové tašky a šup pro mlíko do mlékomatu a pro farmářský jogurt do mlékárny. Jen chleba jsem koupila v obyčejné sámošce, ale o to teď nejde, přesný obsah nákupní tašky není důležitý (ale ten chleba si zapamatujte).

Důležité je, že jsem naplánovala, že to cestou domů vezmeme přes hřiště, měla jsem s sebou i bábovky a vůbec jsem byla vybavená a připravená na všechno. Aspoň jsem si to myslela.

Dorazili jsme na hřiště, vybalila jsem dítě a všechny propriety a usadila se na lavičku. Ne na dlouho. Do pěti minut začalo pršet. Ale nešlo jen tak o obyčejný déšť. Byla to průtrž mračen jak se patří, po chvilce dokonce začaly padat kroupy. Rodiče posbírali děti a v mžiku byli pryč. Nechápu, jak se dokázali sbalit tak rychle.

Já začala panikařit, snažila se na J. nacpat pláštěnku z krosničky, ale zjistila jsem, že vůbec nevím, jak. A i kdybych věděla, J. se rozhodl, že to prostě nechce a začal pištět. Pak jsem si všimla, že pár rodičů s dětmi se nacpalo pod malou stříšku na hřišti. Tak tak jsme se tam ještě vmáčkli. Akorát J. pokračoval v pištění, kvílení a jiném naříkání. Stáli jsme tam asi pět, možná i deset minut, ostatní se postupně vytratili a myslím si, že částečně za to mohly hlasové projevy našeho prcka.

A mezitím mi na lavičce v mojí cool látkové tašce mokl chleba a ostatní věci.

Tak mám dojem, že na to hřiště už nebudeme moct chodit.