středa 30. ledna 2013

Šprtka

Tak jo, teď přijde přiznání. Mám ráda matiku.

Když jsem byla asi ve čtvrté třídě, tak jsem si dobrovolně počítala příklady z nějaké sbírky úloh, co se nám doma povalovala (kdo ví, kde se to tam vzalo). Prostě mě to bavilo.

A bavilo mě to potom i na střední a nakonec jsem z matiky i maturovala. Mimochodem, to jsou kecy, že na matiku jsou spíš kluci. V naší třídě se k maturitě z matiky odhodlaly jen dvě osoby - obě ženského pohlaví.

Taky jsem uvažovala o možnosti jít to studovat na výšku. Líbil se mi obor aplikovaná matematika, ne že bych věděla, co to znamená, ale znělo to hezky. Jenže když jsme se tehdy ještě s jedním spolužákem vydali na den otevřených dveří na Ostravskou univerzitu (přísahám, že tahle historka je pravdivá), zjistili jsme až v Ostravě, že vlastně přesně nevíme, kde ta škola je. Tak jsme zapadli do čajovny a já to vzala jako znamení. A skončila v Brně na francouzštině.

O deset let později...

Už ani nevím, která dobrá duše před měsícem na FB nalinkovala článek o online vzdělávání. Psali v něm, jak je to dnes jednoduché, a odkazovali na www.coursera.org. Doposud jsem neměla tušení, že něco takového existuje. Stránka, která obsahuje online kurzy různých amerických univerzit (a pomalu se prý začínají přidávat i evropské). Zadarmo. A protože jsem, jak už jsem se párkrát zmínila, mírně impulzivní, zapsala jsem se hned na kurz matiky.

A tak si od tohodle pondělí ve volných chvílích počítám. Zatím je to teda jenom opakování střední školy (a v některých případech i základní, skoro jako ty slovní úlohy ze čtvrté třídy), ale doufám, že příští týden už se naučím i něco nového.

Ptáte se proč? Jen tak. S největší pravděpodobností mi to v životě k ničemu nebude, toho jsem si dobře vědoma. O to větší z toho mám radost. Občas by člověk asi měl zapomenout na otázky proč, k čemu, komu tím prospějete - a prostě se jen bavit.

(Mimochodem, na té stránce jsou kurzy ze všech možných oborů, i humanitních, pokud by to někoho zajímalo.)

Večerní radosti

Dneska byl dobrý den. Líný, ale dobrý. A tak jsem se rozhodla vyplodit příspěvek, ze kterého budou mateřské hormony stříkat na všechny strany.

Tatínek šel do hospody, a tak jsme byli s Jájou večer sami. Hráli jsme na schovku kolem postele, což spočívá v tom, že on se schová za postel, oběhne ji a jukne na mě z druhé strany. Pak přiběhne zpátky za mnou a nechá si dát pusinku na čelo. Celou dobu se řehtá na celé kolo. Když ho to omrzelo (vydrží dost dlouho), vylezl na postel, kde se převaloval a tvařil se strašně roztomile. Dobrá nálada nám vydržela celý večer. (A to není samozřejmost, dost často se stane, že se ze samé legrace někde praští nebo sebou švihne o zem a je po srandě.)

Tohle jsou přesně ty momenty, které přebijí všechny strasti, které spolu prožíváme. Člověk si to musí dobře uvědomit a schovat si je na později. Na ty chvíle, kdy si vezme nemocné dítě do postele a pak se nevyspí, protože se ten mrňous celou noc vrtí. Anebo když už poosmé vysvětluje, že na ty kočičí misky se prostě sahat nebude, a ten malý prevít se na něj jen roztomile usměje a sáhne tam podeváté. V tu chvíli je třeba si říct, že jsou to prkotiny, vyvolat si obrázek večerního hraní s roztomilým děckem, zhluboka se nadechnout... a jet dál. Přeju všem rodičům, aby to zvládali co nejčastěji.

čtvrtek 24. ledna 2013

Bytový návrhář

Děláte to taky? Že na základě činností, které si vaše děti zrovna oblíbily, jim určujete budoucí povolání?

První je asi vždycky pěvec, že jo, protože to malé mimino nic jiného nedělá, než řve (a spí, ale tím se bohužel živit nedá). Pak se to už asi začne různit. My jsme měli (a pořád máme) bubeníka, něco jako mechanika (rozebere, na co přijde), krotitele dravé zvěře a ještě pár věcí, které už si nepamatuju (asi že už Jája o danou problematiku ztratil zájem).

Novinka tohoto měsíce je bytový návrhář. Doteď mi Jája jenom vyhazoval věci ze šuplíků bez ladu a skladu. Teď ale začal věci přemisťovat, zřejmě aby nám ukázal, jak to má být správně.

Tak například věděli jste, že nejlepší umístění pro noční stolek je uprostřed kuchyně? Věřte mi, bude to hit. Pokud jste poněkud konzervativní, tak stačí ho postavit doprostřed ložnice. Ale rozhodně ne vedle postele, to už je prostě passé.

Dětská židlička se nejlépe vyjímá vedle linky, dva metry od jídelního stolu. Botníky pomalu vycházejí z módy, boty je teď nejlepší ukládat vedle koše na špinavé prádlo. A tak dále, a tak podobně, každý den nový neotřelý nápad.

Má ale chudák smůlu. Jeho matka je prostě nemožná. Vůbec nechápe tyto smělé vize a trvá na původním uspořádání bytu. Prý je to praktičtější, tsss. Prostě mu nerozumí. Mají to ty děti s námi těžké.

úterý 22. ledna 2013

Louis CK

Chci vám představit svého oblíbeného stand-up komika. Konec konců, doma se nic neděje a já jsem si slíbila, že budu psát na blog častěji než jednou za měsíc.

A navíc, Louis CK se sem perfektně hodí. Možná ne na první pohled - chlápek, co dělá sprosté vtipy a vykládá o tom, jak má mizerný život (40 let, rozvedený, nijak extra pohledný). Jenže mezi zdroje jeho vtipů patří také jeho dvě dcery. Když už je člověk z výchovy potomka hodně vyšťavený, nezbývá než si z toho dělat legraci.

Možná jste ho viděli v seriálu Lucky Louie, mám pocit, že běžel na HBO. Obzlášť mě bavil díl, který se přímo týkal výchovy.


Později vznikl ještě seriál Louie, ne už typický sitcom, ne všechny scény jsou k popukání, ale já osobně ho doporučuju. Ale nejvíc ze všeho mám stejně jeho výstupy "na stojáka". Bohužel jen anglicky, ale jde mu docela dobře rozumět.

Jaký je rozdíl mezi klukama a holkama?



Trošku delší a ukřičený výstup ohledně výchovy, přeneste se přes spoustu "fuck" a "shit", je tam hodně dobrých postřehů.



A nakonec jeden, který se dětí netýká, ale prostě se mi líbí.


pátek 18. ledna 2013

Přínosy rodičovství aneb Pořiďte si mrně

Tohle téma mám už nějakou dobu v hlavě. Pravda, bylo už trochu zasunuté, zavalené jinými nápady, ale po přečtení článku u Báry se zase vynořilo. Hezky tam shrnula, s jakými potížemi se rodiče dětí potýkají. Ale že i přesto to za to stojí.

"A to jako proč?" mohl by se ptát nějaký bezdětný člověk? Pozitiva jako pocit štěstí, naplnění apod. se totiž jednak špatně sdělují (jako jakékoli pocity) a taky zní tak trochu pateticky. A tak si říkám, opravdu se nenajdou nějaké konkrétnější přínosy rodičovství? Tady je pár návrhů z mé hlavy.

1) Zjistíte, co jste opravdu zač.

Než přišel na svět Jája, myslela jsem si, že jsem celkem klidný člověk. A moje okolí mě v této domněnce utvrzovalo. Neříkám, že jsem se nikdy nerozčílila, ale nad většinou věcí jsem se naučila mávnout rukou a neřešit.

Teprve poslední rok a půl zjišťuju, že mám taky svůj Hulk mód. A není to nic hezkého. Někdy by to člověk možná ani nechtěl vědět. Ale je třeba nebýt zbabělec, postavit se k tomu čelem a pokusit se s tím něco udělat. Tak se snažím na sobě pracovat a vím, že pokud se naučím být víc v klidu, tak už pak zvládnu snad všechno.

2) Otrkáte se

Jste tak trochu cimprlich? Máte problém sahat na "nechutné" věci (syrové maso, vlasy v koupelně apod.)? Pořiďte si dítě. Párkrát přebalíte totálně po***nou plínu, otřete rozpatlané jídlo ze stolu rukou (protože nic jiného není k dispozici a kdybyste šli pro utěrku, mohl by to ten prevít mezitím rozmazat i po stěně) nebo omylem strčíte do pusy kus chleba, který už předtím někdo požvýkal a vyplivl... no a pak už vás prostě nic nerozhází.

3) Získáte tu pravou motivaci

K čemu? Ke všemu, co jste kdy na sobě chtěli zlepšit. Přestat kouřit, kousat si nehty, mluvit sprostě, skákat lidem do řeči apod. Jak známo, nejlépe se děti vychovávají příkladem. Stačí si uvědomit, že mu nikdy nevysvětlíte, že nemá třískat dveřmi, pokud to sami děláte. A že má jíst ovoce, když přitom maminka sama bere jablko do ruky jen aby ho štítivě odklidila někam z dohledu. Konečně máte důvod stát se tím lepším člověkem, kterým jste vždycky chtěli být.

A to nemluvím o možnosti vzdělávání se, až to mrně začne chodit do školy. Párkrát vám položí všetečnou otázku a máte dvě možnosti. Poslat ho do háje (popř. na google) nebo se zastydět, že si nepamatujete učivo prvního stupně, a jít se učit s ním.

4) Budete mít výmluvu pro infantilní chování

Chtěli byste si hrát s vláčky? Houpat se na houpačce? Zpívat si hloupé písničky? Jenže ono se to v našem věku už tak nějak nehodí, že. Dítě je skvělý zastírací manévr, místo pohledů plných strachu (co je to za šílence, není nebezpečný?) se setkáte jen s přátelskými úsměvy (to je ale hodný, starostlivý tatínek).

Napadají vás další výhody, které plynou ze soužití s dětmi? Sem s nimi!

čtvrtek 17. ledna 2013

Týrané dítě

Ach jo.

Jen jsem si postěžovala, že marodíme, a situace se začala ještě zhoršovat.

Jájovi se k rýmě a kašli přidal ještě zanícený pindík (či jak tomu doma říkáte). Vyrazili jsme k paní doktorce, dostali mastičku a borovou vodu a šup zpátky domů. Načež mu začalo téct i z očí.

Večer nás tedy čekaly následující úkony: stříknout do nosa mořskou vodu, vypláchnout oči, vypláchnout pindíka, namazat pindíka, odsát nos. A k tomu ještě samozřejmě běžné "týrání" - vyndávání z vany, přebalování a oblíkání do pyžama (čištění zubů naštěstí docela zvládá).

A aby toho nebylo málo, tak Jájovi ve vaně podjely nohy a praštil se do hlavy.

Řev, řev a řev. Teď už spí a já se pomalu vzpamatovávám. Ach jo, tohle je snad nejhorší část celého toho mateřství - bojovat s ním pro jeho dobro a doufat, že to jednou pochopí a nezanechá to na něm žádné následky.

Rodina marodů

Tak je tu zase zima a s ní naše vleklé virózy.

Začalo to všechno už v prosinci. Muž si začal stěžovat, že ho bolí v krku. Stěžoval si, stěžoval, ale do práce chodil. Pak už teda ne, ale pracoval aspoň z domu. Pak byly Vánoce a odjeli jsme k našim. On byl stále nemocný (a nechal se pěkně opečovávat, prevít ;)).

Jak už jsem psala, Silvestra jsme trávili u kamarádů na chalupě. Tam jsem začala posmrkávat a pochrchlávat já. V tomto pořadí, u mě to vždycky začíná rýmou, zacpaný nos způsobí všechny další symptomy. A tak jsme po návratu do Brna byli doma už dva marodi.

Různě se to přelívá, chvíli je mi už líp, pak se to vrátí, nesnáším rýmu. P. to samé, jeden den říká, že je mu líp, druhý den je to zase zpět. Když jsem ho po měsíci konečně donutila, aby šel k doktorovi, dozvěděl se jenom, že je to viróza, nic vážného, a že má pokračovat v tom, co dělá doteď, tedy čajíčky, klid na lůžku a tak.

Prcek se celou dobu držel, ale nakonec to nemohlo dopadnout jinak. Když na něj rodiče furt kašlou, tak ne ně prostě začne kašlat taky. Nic hrozného, ale k doktorce jsme zašli. Uklidnila mě, že to není nijak vážné, sirup proti kašli, Fenistil a bude to ok. Samozřejmě druhý den po návštěvě u doktorky dostal Jája teplotu a konečně to pořádně vypuklo. Ach jo.

Ale to by bylo, abychom ty naše virózy nakonec neporazili, když tu máme takovou hromadu léků. Jejich nákup totiž probíhal asi takto: hm, to je spíš suchý kašel, tak něco koupím v lékárně - aha, on se ten kašel přes noc změnil ve vlhký, tak to bude chtít asi něco jiného - aha, tohle není úplně dobré, zkusíme něco jiného - jo, něco do nosa by to chtělo, třeba tohle - aha, to není vhodné pro děti, tak ještě něco - aha, to taky ne, co mi to ta lékárnice dala, tak ještě v téhle lékárně to zkusíme...

Samozřejmě by mohlo být hůř, nakonec, máme jenom hloupou rýmičku a kašílek. Tak si na závěr zazpíváme, s písničkou jde všechno líp. A všichni: "Cirhóza, trombóza, dávivý kašel..."


středa 9. ledna 2013

Nakupování

Včera odpoledne jsem se urvala (muž doma) a vyrazila na nákup. Jdu totiž dnes do divadla a kdy je nejlepší čas na pořízení vhodného oděvu? Samozřejmě den předem.

Můj nákupní seznam obsahoval tyto položky:
- šaty do divadla 1 kus
- punčochy 1kus

Po návratu se v nákupní tašce nacházely následující věci:
- dětské body 2 kusy
- dětské punčochy 2 kusy
- tabáky do vodní dýmky 4 kusy

- šaty do divadla 0 kusů
- punčochy 0 kusů.

O slušné šaty jsem prostě nezavadila a byla jsem z toho tak rozčilená, že jsem zapomněla i na ty punčochy. A pak jsem nutně potřebovala něco na spravení nálady.

Spousta lidí má nějakou malou nevinnou nakupovací "úchylku". Často to bývají boty a oblečení, ale na to jsem nikdy nebyla. Asi proto, že místo abych se po příchodu domů radovala, jak mi to v tom novém přírůstku do šatníku sluší, musím se smířit s tím, že vypadám pořád blbě, ať si obleču cokoli. Pak znám lidi, co ulítávají na papírnictví, což jsem taky mívala, ale od té doby, co píšu převážně na počítači, mě to nějak přešlo. Pak jsou tu knihkupectví. Nakupování knih by se mohlo jevit jako "na výši", je to přeci jen potrava pro duši. Jenže když člověk nemá čas všechny ty knihy přečíst, stávají se z nich spíš bytové doplňky a to mi připadá hloupé.

Naštěstí mám Jáju a díky němu jsem objevila svou vlastní nakupovací úchylku. Dětské oblečení. Bývá neskutečně roztomilé, oproti dospěláckému zas ne tak drahé a navíc se můžu uklidňovat tím, že to jednou vynosí další dítě, až si ho pořídíme. Zatím se můžu radovat, jak v tom ten náš chlapeček skvěle vypadá (já vím, je to strašně povrchní).

(Náladu mi kazí jen to, že mi teče do bot, a pořízení nových bude asi ještě větší utrpení, než nákup šatů. Vypadá to, že Jára brzy dostane nějaké nové tričko.)

úterý 8. ledna 2013

Předvánoční, povánoční, novoroční...

Nějak to všechno uteklo a já jsem se ani nedostala k blogu. Chtěla jsem psát o tom, jak se mi (ne)daří dodržovat půst. Jak se připravujeme na Vánoce. Shrnout rok 2012. Udělat plány na rok 2013. Jenže to už teď asi nemá moc cenu.

Silvestr a pár dní po něm jsme trávili na chalupě u kamarádů. Bylo hnusně, pršelo, foukalo, sníh nikde... a přesto to bylo skvělé. Zase je po dlouhé době vidět. Mít s kým po večerech vysedávat a kecat o všem možném. Vzpomínat. A do toho všeho tři roční kluci a jedna skoro čtyřletá holčička. Že prý bych byla dobrá učitelka, povídala K. Děti jsou prima. Ať je to s nimi sebevíc těžké, jsou prima. Dřív by mě nenapadlo, že něco takového někdy řeknu.

Jája měl horečku, ale ukázalo se, že jen od zubů - konečně má spodní trojky.

Já jsem se tak trochu nachladila, takže teď chodím, smrkám a blbě se mi mluví. P. je nemocný už asi měsíc. A před chvílí začal v postýlce (odpolední siesta) pokašlávat i Jája. Ach jo. Ale držel se dlouho, má tuhý kořínek. To budou ty geny donských kozáků.

Protože je mi zle, nechce se mi dávat si nějaká předsevzetí. Znáte to, když je vám na umření (já vím, moc to dramatizuju, ale rýma je svinstvo), nemáte pocit, že byste na sobě ještě zvládli nějak pracovat, zlepšovat se, učit se nové věci a tak. Už jen to, že se ráno vyplazíte z postele, je dobrý výkon.

Ale ne, přeháním, je mi už líp a navíc to mám všechno stejně už dávno vymyšlené. Rok 2013 bude prostě úžasný. Udělám něco se svým zdravím, se svým osobním rozvojem a taky trochu postrčím naši domácnost, aby byla víc eko. A taky se naučím šít a najdu si čas na psaní. Bude mi totiž v prosinci třicet, tak je nejvyšší čas.

Ale nebojte, nebudu vás s tím vším otravovat. Rozhodla jsem se, že už sem nebudu psát měsíční shrnutí z Health Month, protože to bývá dost nezáživné. Spíš se zmíním o jednotlivých "úkolech", pokud to bude něco zajímavého.

A teď mě omluvte, musím uklidit byt, došít konečně ty povlaky na polštáře, vyřídit si účty s prádlem, přečíst hromádku knih od Ježíška, napsat alespoň jednu novou povídku...