Krmítko

Zima sice už pomalu končí, ale já se ještě rychle musím podělit o příběh našeho krmítka.

O tom, že si nějaké pořídíme, jsme se bavili už před dvěma lety při stěhování. Byla by to hezká zábava pro kočky, říkali jsme si, dítě tehdy ještě nemajíce. Ale než jsme se pořádně zabydleli a vybalili krabice, zima byla fuč.

O rok později jsme měli doma půlroční mimino, které nám zabíralo veškerý čas. Navíc jsme se pořád snažili přeměnit skladiště v pracovnu. A asi jsme měli ještě nějaké další povinnosti, které už si nepamatuju, prostě na krmítko nedošlo.

Tak až letos. Internety jsou plné návodů na rychlou výrobu krmítka z květináče, petky apod. Ale můj muž když něco dělá, tak to dělá pořádně. Koupil prkýnka, nakreslil si plánek a postavil luxusní chatičku s odklápěcí střechou, zabudovaným magnetem (aby se to dalo jednoduše umístit za okno na parapet) a dokonce s ozdobně vydlabanými trámky. Byla jsem u vytržení.

Skoro hotovo

Hotovo a natřeno

S velkou slávou jsme krmítko šoupli za okno a čekali, až přiletí hladoví ptáčci. Těšili jsme se, jak se budeme moct denně kochat. Konec konců, jsou tu kolem dva parky, ptáků by tu mělo být dost. A... nic. Krmítko je za oknem už měsíc, pták tam ještě nebyl ani jeden. Kochat se můžu maximálně tím, jak to P. hezky postavil.

Hostina pro ptáky nachystána

Jestli někdo víte, kde by mohla být chyba, budu vám vděčná. Jinak se asi budu muset smířit s dalším životním neúspěchem.

Hudebka

Když už jsem se minule podělila o naše výtvarné pokusy, musím se v rychlosti pochlubit i s výchovou hudební. Ta nám totiž, na rozdíl od výtvarky, jde. Aby taky ne, když prckovi v sebeobraně zpívám už od malička.

Momentálně ho ze všeho nejvíc baví perkuse - bubínek dostal k prvním narozeninám, časem přibyla i tamburína, rolničky, kastaněty, rumbakoule. A samozřejmě mlátí i do všeho, co doma najde.

Tluče bubeníček - fotka staršího data, buben už ho baví dlouho

Seznámil se s kytarou, učím ho hladit struny, ale nejvíc ho stejně baví na ni bubnovat.

No a nedávno jsme od našich dovezli staré klávesy, které jsme s bráchou dostali jako malí. Jáju zaujaly hned.

Výtvarka

Už nějakou dobu se mi v hlavě ozýval hlásek mumlající něco o tom, že bych mohla s Jájou zkusit nějakou výtvarnou aktivitu. Vždyť té Rose to s Kubou tak jde. Má snad moje dítě trpět za to, že jsem výtvarný antitalent?

Navíc jsme teď pořád trčeli doma, protože jsme na střídačku pokašlávali a posmrkávali. A já už pomalu nevím, jak ho zabavit. 

Když jsem na začátku týdne narazila na tenhle článek, byla to ta pověstná poslední kapka. Vyběhla jsem do Brněnky pro kukuřičný škrob a jala se vyrábět prstové barvy.

Dítě bylo po odpoledním spaní dobře naladěno a já se těšila, jak ho tou novou aktivitou překvapím a jak určitě on překvapí mě svým skrytým výtvarným géniem. Usadila jsem ho na zem na rozprostřený baličák, umístila před něj mističky s barvami a koukej prcku, takhle se tam namočí ručička a ťap ťap po papíře, to je sranda, že? 

Ano, sranda to byla. Jája se začal v barvách patlat, pak je všechny vykydal na jednu hromádku, namáčel v nich ruce a strkal je do pusy.

K batolecímu věku patří i zkoumání chuti barev. Většinou postačí jedna osobní zkušenost, aby děti zjistily, že chuť barev není příjemná.... takže většinou nemají potřebu se tímto zabývat.

Tak tahle část článku mě zpětně opravdu rozesmála. U nás to probíhalo asi takhle: "Ne do pusy... ne do pusinky... do pusy ne... ne Jájo, to se nejí..." Prcek se na mě koukal nechápavě, proč mu to teda dávám, když se to nedá sníst. (Rozumějte, ty barvy jsou samozřejmě jedlé, o to nejde, ale měla jsem prostě představu, že si s nimi užijeme i trochu legrace.) 

Žádné umělecké dílo se tedy nakonec nekonalo, většinu otisků a fleků na papíře jsem udělala já ve snaze ukázat mu, o co jde. Jako vždy se ovšem držel vlastního plánu a na matku kašlal. Nakonec do barvy šlápnul a vzápětí se rozeběhl za autíčkem na druhou stranu pokoje.

Tak si myslím, že už to asi opakovat nebudeme (i když barev mi ještě zbylo dost). Možná vyzkouším ještě plastelínu, podle nadšení, s jakým se Jája v těch barvách rochnil, mi připadá, že hňácat něco rukama by ho mohlo bavit. A pokud ne, tak má holt smůlu. Bude si muset ještě počkat na školku, tam bude určitě nějaká výtvarně nadaná paní učitelka, která jeho umělecký vývoj správně nasměruje.

A takhle nějak to vypadalo:

Všechny barvy smíchat

Ochutnat

A tady je výsledek

Health month - prosinec, leden/únor

Někteří z vás prý tyhle články o mém boji s leností čtou, tak jsem se nakonec rozhodla v nich pokračovat.

Za leden je to jednoduché. Protože jsem si první lednové dny užívala na horách s kamarády, na nějaký Health month jsem si ani nevzpomněla. Když jsem pak přijela do Brna, narychlo jsem si určila cíl "pít 4 sklenice vody denně", což mi problém nedělá, vodu piju stejně pořád.

Chci ale ještě zpětně napsat něco o prosincových předsevzetích. Možná si vzpomenete, že jsem chtěla vyzkoušet nějaký ten adventní půst. Jak to dopadlo? Řeknu to na rovinu, selhala jsem na celé čáře. Ale taky jsem díky tomu zjistila spoustu věcí.

- žádné maso, žádné mléčné výrobky - to se mi docela dařilo. Netvrdím, že jsem tyhle zákazy dodržela 100%, ale měla jsem s nimi nejméně práce

- žádné pečivo - první týden byl ok, ale pak už jsem začínala mít ovesné kaše na všemožný způsob vážně po krk.

Kdybych shrnula tahle tři omezení týkající se výživy, největší problém nebyl ani tak to, že by mi maso, mléko a pečivo chyběly, ale že nejsem na jiné stravování zvyklá, takže jsem pořád řešila problém, co vlastně koupit a uvařit. Nějakých pár "vegetariánských" jídel zvládnu, ale pokud bych se takhle chtěla stravovat déle, musela bych opravdu hodně rozšířit repertoár.

Pro úplnost, přechod na tuhle stravu zatím v plánu nemám, ale snažím se alespoň jednou týdně vařit nějaké "racio" jídlo - Jára to zatím zarytě odmítá.

- max. 1 skleničku alkoholu týdně - to by neměl být problém, řikala jsem si. A hele, byl. Nějak jsme si poslední dobou zvykli po večerech popíjet. A protože muž se samozřejmě k žádnému půstu nezavázal, tak to bylo pořád "Dáme si víno?" "Nedáš si pivo?" "Dáš si trochu ořechovky?" S takovou ze mě bude za chvíli alkoholik.

- žádná televize - tohle se vyvinulo ve velké překvapení. Myslela jsem, že mi budou chybět naše oblíbené seriály, ale to jsem zvládla. Konec konců, jsou uložené na disku a jednou na ně dojde. Na "opravdovou" televizi normálně nekoukám, ale jen co jsem si to v prosinci zakázala, začala mě ta záludná obrazovka přitahovat a já měla najednou chuť aspoň se mrknout, co dávají. Nerozumím tomu.

- max. 15 minut denně na internetu - snažím se omezovat internet i nadále, protože je to opravdu mor. Bezcílné surfování a rozklikávání jednoho odkazu za druhým, to je můj velký problém. Nejlíp to funguje, když zavřu notebook do pracovny, kam přes den nechodím. Jenže občas se člověk na něco potřebuje podívat, recept, jízdní řad apod. A jak už je ta krabička jednou na očích, mám problém se od ní zase odpoutat. Prostě závislák.


Tak, to by byla definitivní tečka za prosincem. A teď ještě rychle předsevzetí na únor, tentokrát jen dvě a popravdě se necítím úplně schopná je dodržet, ale udělám, co bude v mých silách:

- učit se 5x týdně matiku
- cvičit 7x týdně 30 minut - s cvičením ode Jillian Michaels jsem začala už v listopadu a šlo mi to dobře, dokud mě neskolil zánět močových cest. Pak už jsem se k tomu znova nedokopala. Ale tentokrát už to musím dokázat.

Výstup předchází pád

Přece abyste odněkud mohli spadnout, musíte tam napřed vylézt.

Originální přísloví samozřejmě mluví o pýše, ale do takových abstraktních oblastí jsme se s prckem ještě nedostali. Zato naše dennodenní konkrétno zase získalo nový rozměr. Jára se naučil vyšplhat na židle.

Do výšek pochopitelně už leze nějakou dobu, ale doma neměl moc kam. Na postel - to zvládá hravě. Na konferenční stolek - to taky, i když to má zakázané. Tím to pro něj končilo.

Jenže teď dorostl do té správné výšky, aby dokázal vylézt i na jídelní židli. A o novou zábavu je postaráno. Nejen pro něj, ale i pro rodiče, samozřejmě.

V sobotu spadl rovnou třikrát. Poprvé prostě šlápl nohou do prázdna. Stihla jsem ho chytit, aby se nepraštil hlavou o zem, ale stejně brečel. O pár minut později se otřepal a šel koukat z okna. Vylezl na štokrle a když chtěl dolů, zapomněl, že jsou tam dva schůdky a ne jeden. Skoro se nepraštil, ale pro jistotu brečel taky. 

A k večeru, to jsme už doufali, že bude klid, vylezl na židli, chtěl se opřít o stůl, ujely mu ruce a praštil se bradou/zubama o desku. Au. Tentokrát řval fakt šíleně, pusu plnou krve, vystresovaní rodiče se ho snaží utišit a zároveň mu rozevřít čelisti, aby zkontrolovali, jestli nepřišel o nějaký zub (nepřišel)... no, bylo to veselé. 

Tak doufám, že si z toho vezme ponaučení (děti se prý v téhle oblasti učí rychle a zatím to můžu potvrdit). Protože já prostě nejsem dost rychlá chytačka. Ach jo, ten můj chudáček chlapeček, snad to dětství přežije.