Buongiorno, Io sono Dana

Tak trochu mě začíná štvát, když tady kolem sebe každý den vidím lidi, co mluví několika jazyky (francouzštinu a angličtinu nepočítám, to máme všichni "povinně"). Každý tu mluví španělsky nebo italsky nebo se aspoň učí, a to nemluvím o dvou kolezích, co se domluví snad pěti jazyky.

A tak jsem se rozhodla, že se zase vrhnu na italštinu. A píšu to sem veřejně proto, aby mě to motivovalo (ne že by mi tahle motivace kdy fungovala, ale třeba to tentokrát zabere). Dneska už jsem stihla zkouknout jednu lekci online kurzu, tak mi držte palce, ať to vydržím aspoň měsíc.

Moje řeč, Michale

Kašpárek je prostě dobrej.

http://www.penize.cz/spotrebitel/256565-necasovy-deti-sprosti-podezreli

Co je nejtěžší

Mám dojem, že už jsem tu o tom někde psala, ale dneska to na mě nějak dolehlo, tak to prostě napíšu znova.

Co je pro mě osobně nejtěžší na rodičovství? Nejde o to, že přijdete o volný čas a velký kus osobní svobody. Ale ztratíte taky právo být obyčejný chybující člověk.

Než se prcek narodil, dělala jsem prostě občas (často) chyby. Protože nikdo holt není dokonalý, že jo. Jenže teď už to nejde. Teď jsem Rodič. A měla bych dělat všechno správně, reagovat přiměřeně, chovat se předpisově.

A nejde jen o nějaký abstraktní morální imperativ. Čím víc toho člověk "podělá", tím víc se mu to vrátí. Děcko se od něj všechno to špatné naučí a pak to použije proti němu. A co se neprojeví okamžitě, u toho se můžete těšit na pozdější traumata a psychické poruchy.

Dobrá, to je trochu nadsázka, ale snad chápete, co tím myslím. Zdá se mi, že ve výchově toho může člověk daleko víc pokazit než vylepšit. A vlastní příklad je prostě pořád nejsilnější vliv, můžete dítěti stokrát opakovat, že něco nemá dělat, ale když to vidí doma dnes a denně, nezmůžete nic.

Dalo by se to samozřejmě brát jako výzva, možnost k práci na sobě, k sebezdokonalování. Jenže někdy zkrátka člověk nemá sílu. A jen vidí, jak to není fér. Že prostě není dokonalý a nikdy nebude, má k tomu na míle daleko. Jenže kdyby si děti pořizovali jen ti dokonalí, tak bychom asi brzy vymřeli.

Vzdor

Tak jestli jsem si někdy dřív myslela, že zažíváme období vzdoru, tak jsem neměla ponětí, co nás ještě všechno čeká. Oproti současnému stavu to byl čajíček. A navíc, už poučená, počítám s tím, že se to ještě zhorší.

Pořád se snažím přijít na "návod k přežití", ale tápu a nic mi pořádně nefunguje. Někdo (ahoj mami) má možná pocit, že máme prostě rozmazleného fracka, kterému všechno dovolíme a z toho pramení všechny potíže. Já mám naopak pocit, že mu zakazujeme pořád něco, snažím se to omezit, ale zas do potůčku v Lužánkách by fakt skákat nemusel.

A když už jsem u těch Lužánek, tak příklad ze života. Dneska odpoledne jsme byli v parku. Nejprve na hřišti kousek od domu, kluk si hrál, byl roztomilý a v pohodě. Jenže pak začal obcházet kolem nějakých lidí a somrovat u nich chipsy, což jsem nechtěla, navíc už jsme se tam s P. trochu nudili, tak jsme se rozhodli pro přesun. Lapla jsem Jáju do náruče a to byla chyba.

Přelezl si k tátovi (samozřejmě), nechal se poponést a ve chvíli, kdy ho chtěl táta "vysadit" v nedalekém "bludišti", kde ho to obvykle moc baví, začal řev. Mrně prostě chtělo být u tatínka a nosit se. Chodit po vlastních nohách? Ani nápad.

Řev to byl neskutečný, trval několik minut a zdálo se, že prostě nepřestane. Navíc se nechtěl pohnout z místa, odstrkoval nás, vzápětí se na nás zase věšel, no sranda. Pak jsem se potřebovala napít, což ho zaujalo a vyžádal si vodu. Spokojeně pil z flašky a vypadalo to, že krize je zažehnána.

Jenže ouha. Mladý pán se polil, což ho naštvalo a celý řev vypukl nanovo a ještě intenzivněji. Vztekal se, nechtěl nikam jít a nic nepomohlo. Pak se najednou nechal chytit za ruce a v klidu si s námi vykračoval a dokonce se mírně usmíval! Chápete to? Já když zuřím, tak mi chvilku trvá, než se uklidním, ale on ne, stačí okamžik a je pohoda. Kluk se usmívá a zplavení, vyšťavení rodiče jen nevěřícně kroutí hlavou.

Podobnou, i když kratší situaci jsme pak absolvovali ještě dvakrát. Poprvé když se rozhodl, že prostě půjdeme na opačnou stranu a nechtěl jít domů. A pak už v domě, když jsme ho přemlouvali, aby šel k výtahu. Tam si dokonce pak lehl na zem, což ještě nikdy dřív neudělal (myslím mimo byt, doma si lehá na zem celkem často), a když ten výtah přijel, tak se do něj pokusil vplazit.

Jsem s rozumem v koncích, dostala jsem se do stádia, kdy chci prostě tohle období jenom přežít a nějaké výchovné ambice jdou stranou. Někdo má možná pocit, že bychom ho měli seřezat, ale to nechci a navíc by to určitě nefungovalo (nefunguje na něj plácnutí přes zadek). Někdo by měl možná tu dobrou radu, že mu má člověk nabídnout empatii a porozumění, ale když se vzteká, tak na nějakou empatii očividně zvysoka kašle. Někdo už mi taky radil, že hlavní je neustupovat a nedat mu, co chce. Můžu vás ujistit, že to neděláme, navíc kolikrát ani pořádně nevíme, proč se vzteká, takže ustoupit ani není kam. Takže zbývá co? Těšit se z těch chvilek, kdy je roztomilý, uklidňovat se, že se mu takhle vytváří osobnost, a potají si odškrtávat, kolik ještě zbývá, než mu bude osmnáct a vypadne z domu.

(A aby zas neměl někdo pocit, že toho chudáčka vůbec nechápu, tak to na konci je samozřejmě nadsázka a sarkasmus. A Jája má naštěstí pořád spoustu chvilek, kdy je k sežrání, ale o těch prostě dneska nepíšu, to neznamená, že nejsou.)

Manželské etudy

Na dvojce teď dávají každou neděli Manželské etudy a Manželské etudy po dvaceti letech od Heleny Třeštíkové. Pokud jste ještě nezaznamenali a baví vás dokumenty, tak doporučuju, zbývají ještě tři díly (podle webu ČT).

Před nedávnem dávali taky na ČT dokumentární seriál od Eriky Hníkové Navždy svoji a jestli si můžu dovolit malé srovnání, tak oproti Manželským etudám to bylo dost zklamání. Nechci srovnávat formát, chápu, že časosběrný dokument dává úplně jiné možnosti, ale výběr párů u Hníkové byl tristní a taky to podle toho dopadlo. Místo průměrných lidí, kteří by opravdu  mohli ukázat, jak na tom v současné době novomanželé jsou, se to zvrhlo v podivnou reality show, kde nejnormálnější pár nakonec byli silně věřící, kteří si schovávali první sex až po svatbě. No nic, doba si to asi žádá, ale mně jsou rozhodně sympatičtější Manželské etudy. Možná jsou nudnější, ale připadají mi pravdivější.

Při sledování těchhle dokumentů mě vždycky napadá, jak by asi vypadal takový film o nás, o mě a o P. Jak asi dopadneme, jak na tom budeme za pět, deset, dvacet let? A upřímně doufám v jedno - že tenhle fiktivní film o našem manželství bude hodně nudný. Žádné hádky na kameru ani za kamerou, žádná životní dramata. Nechci tím říct, že se chci v manželství a v životě nudit, ale nechci zažívat žádné "divácky atraktivní" situace. To bych si moc moc přála.

Zas jeden povedený víkend

Po dlouhé době jsme na víkend doma. Tak jsme naplánovali, že vyrazíme k vodě. Po několika letech, nebyla jsem v nějakém venkovním bazénu, přírodním či umělém, ani nepamatuju. Malovali jsme si, jak si to užijeme, Jája se vyčvachtá v brouzdališti, my si zaplaveme a příjemně si odpočineme.

V pátek ráno se prcek jako vždy vzbudil v pět a vlezl k nám do postele. Následně se poblinkal. A pak ještě dvakrát. Ach jo. Ta čtvrteční melounová party asi nebyl úplně nejlepší nápad.

Protože to ani kolem sedmé nevypadalo líp, rozhodli jsme, že do školky ho nepošleme a že s ním muž zůstane doma. Určitě se to během dopoledne uklidní.

Zvracení se sice uklidnilo, ale během dne muž hlásil, že dítě má průjem. A aby toho nebylo málo, večer se k tomu přidala horečka.

Jak to pokračuje? No, nebudu to úplně rozebírat, stačí, když prozradím svůj dnešní nákupní seznam: rohlíky, živočišné uhlí, toaletní papír. K vodě jsme překvapivě nejeli.

Já jsem si to ještě zpestřila dogsittingem. Bratr mě požádal, jestli bych mu o víkendu nemohla vyvenčit psa. Což jsem samozřejmě bez problému přislíbila, je to rodina, navíc je ochoten nám hlídat prcka, tak proč bych se já nepostarala o jeho dítě.

Akorát domů jsme si psa vzít nemohli, protože se s našima kočkama nějak nechce skamarádit (a ony s ním už vůbec ne). Takže to znamená ráno a večer jet přes rozkopané Brno (spousta výluk a zasekané cesty), pak se se psem chvíli toulat po Vinohradech, nakrmit ho, napojit, odolat jeho smutným očím a vydat se zase zpět.

Musím se přiznat, že když jsem dneska v tom příšerném vedru už půl hodiny bloudila mezi paneláky a v hlavě omílala: "Kde je tady do p... ten park, o kterém brácha mluvil", zapomněla jsem na všechny jeho zásluhy, pomoc bližnímu, rodinnou soudržnost, lásku k němým tvářím... a jenom ho upřímně nenáviděla za to, že si musel pořídit psa a ještě se odstěhovat do takové... ehm... okrajové čtvrti.

Nakonec jsem mu to odpustila, ale budu ho muset přesvědčit, aby si našel byt v centru.

Na závěr nic optimistického nemám, jen vám přeju, abyste si tenhle tropický víkend užili líp než my.

Óda na tatínky

... obzvlášť na toho našeho. A taky na strýčky.

Bavily jsme se o tom před nějakou dobou s Gabrielou. Jak jsou na tom naši (čeští) muži ve vztahu k dětem, k zapojení se do domácnosti a do výchovy a podobně. Od té doby mi to pořád vrtá hlavou. A čím víc o tom přemýšlím a rozhlížím se kolem, tím jsem přesvědčenější, že jsou na tom dobře.

Potkávám tatínky s dětmi všude možně. Vídám tatínky s dětmi na hřištích a rozhodně tam nejsou v menšině. Nedávno jsme byli na hřišti, když tam dorazila rodinka s dvojčaty. Zatímco maminka stála opodál a bavila se s kamarády, tatínek sundal boty a vydal se s děvčaty na písek. A zvládal i našeho kluka, který si pokaždé na hřišti vyhlídne nějakého chlapa a jde se s ním družit.

Vídám tatínky s dětmi na ulicích, tím myslím jen tatínka a dítě, ne celou rodinu. Ve školce potkávám skoro výhradně tatínky, maminku snad jen jednu.

Vídám na sociálních sítích příspěvky od mužů, které se týkají jejich dětí, výchovy a rodinného života. Prostě vůbec nemám pocit, že by čeští muži neměli o rodinu zájem a splňovali takovou tu představu otce, který chce mít po příchodu z práce hlavně klid a děti považuje za problém své ženy.

A nejen muži, kteří mají vlastní děti. Moji kamarádi se k Jájovi mají, nedělá jim problém si s ním hrát nebo se s ním "bavit".

A pak je tu můj muž, kterého bych chtěla pochválit předevšim (i když mi říkal, že to není nutné). Běžně bere kluka někam na výlet, zatímco já se věnuju svým zábavám a povinnostem. Nedávno se dokonce ještě s jedním kolegou a jeho dvěma dětmi vydali na "expedici Apalucha" - dvoudenní výlet se spaním ve stanu. Od května vyzvedává Jáju z a školky a dneska s ním zůstal doma, protože chlapeček ráno zvracel.

Určitě nejsou všichni mužští ideální (to konec konců nejsou ani ženské), ale myslím si, že celkově jim nemáme moc co vyčítat. Anebo možná žiju v nějaké divně bublině.