Autorita

Dneska se mi stalo něco zvláštního.

Dali jsme Jáju po obědě spát, ale asi jsme si pak v kuchyni povídali moc nahlas nebo co, prostě najednou se otevřely dveře a v nich roztomile se usmívající dítě.

Tak jsem na něj houkla: "Co tu děláš, máš spát." A on zavřel poslušně dveře (my s P. jsme vybouchli smíchy, protože takovou reakci jsme opravdu nečekali) a od té doby je vedle ticho.

Pokud se divíte, čemu se divím - to je snad poprvé, co mě to dítě bez jakékoli známky odporu poslechlo. Že bych po dvou a půl letech začínala mít nějakou autoritu? Radši na to ale nebudu spoléhat, spíš to byla náhoda. Ale je to každopádně zvláštní pocit.

Ze života hrochů

Konkrétněji ze života jedné hrošice, totiž mě.

Přesně tak se totiž momentálně cítím. Jako bych přibrala ne deset, ale nejmíň padesát kilo. Nepohyblivá, funící masa, které by bylo nejlépe naložené někde v bahně v savaně, jenže místo toho trčí ve střední Evropě na přelomu podzimu a zimy.

Funím pořád, stačí třeba jen vyndávat prádlo z pračky nebo sbírat rozházené hračky. A co teprve, když je potřeba někam vyrazit, a třeba ještě s Jájou. Přichystat ho na ven je výkon, po kterém jsem úplně zpocená a vyplivnutá, a to jsme ještě nevyšli ze dveří.

Jasně, není to pořád stejné. Mám dny, kdy si klidně popojdu dvě zastávky pěšky. Ale taky takové,  kdy se zadýchám jen při přestupu na Nových sadech, když přecházím z jednoho ostrůvku na druhý. A mám-li bejt upřímnej, musím říct, že převažujou ty druhý. 

Nepamatuju si, že by to tak bylo u prvního těhotenství. Ani to břicho jsem neměla tak obrovské, tím jsem si jistá, protože jsem pořád fňukala, že to na mě není vidět a že ve srovnání s ostatníma holkama / ženama ve stejném měsíci vůbec nevypadám těhotná. Až teď si uvědomuju, jak jsem byla hloupá.

Taky se tentokrát pořád něčím cpu. Nemůžu si pomoct. Svádím to na Kolomana, ale nevím, nevím, co budu dělat, jestli to po porodu nepřejde. Na koho se budu vymlouvat? To při prvním těhotenství jsem měla chuť na samé zdravé věci, na oběd jsem chodila do Rebia a z vůně (smradu?) přepáleného tuku a fast foodu obecně se mi zvedal žaludek. Tentokrát mám furt chuť na sladké a nezdravé věci. K obědu jsem si většinou dávala cokoli, co bylo s hranolkama. A větrník na závěr. Stydím se, jen když to sem píšu. Slibuju si, že teď, když jsem doma, tak budu o správné stravování víc dbát, ale kdo ví, jak to dopadne.

Jo a ještě něco - Pawlovská pěkně kecá - hroši pláčou. Aspoň teda já. Dneska nám na předporodním kurzu pouštěli nějaká videa, znáte to, čerstvě narozená miminka, šťastní a spokojení rodiče (no a i trocha toho, co tomu předchází, ale nepůjdu do detailů) a já se celou dobu snažila, ať není moc vidět, že se mi tlačí do očí slzy. Pak jsem nenápadně mrkla bokem a co nevidím - nejsem v tom sama. Paní vedle mě zrovna hledala kapesník (a ne, nebylo to rýmou). Hned jsem byla trochu klidnější, že v tom nejsem sama. Jen pevně doufám, že to po porodu brzo přejde, protože mě rozbrečí kde co a na veřejnosti to může působit trapně.

O výchovách

Původně jsem chtěla psát sebelítostivý příspěvek o tom, jak jsem nemocná, nikdo mi nepomůže, nikdo mě nemá rád... ale nakonec jsem si řekla, že vás toho ušetřím a místo toho budu zase dělat chytrou.

Tentokrát o výchovách. Ano, nikoli o výchově, ale o výchovách - mám na mysli tu výtvarnou, hudební, tělesnou.

Posledních pár dní usedám večer co večer k šicímu stroji a snažím se dohnat nějaké resty (protože ta nově narozená mimina v okolí, které jsme ještě nepodarovali, nějak rychle rostou). A tak mě jednou napadlo, co by tomu asi řekla kterákoli z mých bývalých učitelek výtvarky, pracovky apod. Asi by se divily, že zrovna já, takový výtvarný antitalent jsem se dala na ruční práce. A dokonce mě to baví.

Druhá věc, která mě k úvahám na tohle téma přivedla, je Jájova nová zábava - koukat se, jak máma kreslí auto. Moc mi to pravda nejde, ale jednak jsem tu široko daleko jediný dospělý, a pak taky ve svém věku ještě nemá tak vysoké estetické nároky. Zato já, když se na ty svoje malůvky koukám, říkám si, že jsem zamrzla někde ve školce.

A nakonec je to jen logické. Když jsem totiž byla ve školce, kreslení apod. se mi nijak neprotivilo. Pamatuju si, jak jsme si doma s mladším bráškou kreslili a pak ta dílka vystavovali. Nepotřebovali jsme k tomu žádný podnět zvnějšku, prostě nás to bavilo.

Jenže pak přišla škola a já jsem se dozvěděla, že malovat neumím. Nepamatuju si jedinou učitelku, která by se mě snažila nějak vést a pomoct mi. Prostě uděláte to takhle a takhle, na konci hodiny to odevzdáte, no Maruško, ty to máš hezké, no Danuško, tobě se to teda nepovedlo.

Možná to máte někdo podobně, když ne s výtvarkou, tak třeba s hudebkou. Myslím si, že všechny malé děti mají rády muziku, zpívání, rytmus. Pak přijdou do školy a část z nich se dozví, že mají teda smůlu, protože zpívají falešně. A konec.

Přitom jsou to věci, které se taky dají naučit. Jistě, jen do určité míry, ne každý bude akademický malíř nebo operní pěvec s absolutním sluchem. Ale každý se snad může naučit zazpívat jednoduché melodie nebo namalovat strom. Problém je, že u nás se to neučí (nebo alespoň to tak bylo, když jsem do školy chodila já), výtvarná a hudební výchova pracují jen s lidmi, kteří už to umí. Ostatní vyřadí hned na začátku.

A to nemluvím o výchově tělěsné, kde jsem to jako obtloustlá holčička, která neumí přeskočit přes kozu, neměla příliš jednoduché. A přitom jsme u nás v ulici nejvíc času trávili venku hraním vybíjené, taky jsem dost dlouho chodila do tanečního kroužku, takže nechutí k pohybu jsem opravdu netrpěla. Ale marná sláva, v těláku jsem byla brzy zařazená do té skupiny, která na to nemá.

Já teda chápu, že učitelé a učitelky si užívají ježdění po výstavách s talentovanými kreslíři, s nadšením zakládají sbory pro nejlepší zpěváky ze školy nebo s chutí sestavují družstvo nejlepších basketbalistů, se kterými potom obrážejí krajské soutěže. Ale možná by občas mohli pracovat i s těmi méně nadanými.

Jak si to tak po sobě čtu, zdá se, že mi z toho vylezl taky sebelítostivý příspěvek, ale tak to nebylo myšleno. Jen bych chtěla doufat, že se situace už trochu změnila, a že se Jájovi ve škole nestane to, co mě. Možná jsou ve školství důležitější problémy (kdo by se staral o kreslení, když děti neumějí číst a psát), ale přijde mi prostě škoda, že se v dětech tyhle sklony zabíjejí jen proto, že v nich nejsou nejlepší.

Jogurt!

Jára dneska snědl 3 bílé jogurty! Musím to sem napsat, protože ještě nedávno by jogurt nedal do pusy. No, přesněji, ještě nedávno to vypadalo, že už nikdy nedá do pusy nic jiného než čedar nakrájený na kostičky. A dneska si sám řekl, že chce k dopolední svačině jogurt. A odpoledne to zopakoval a dokonce si řekl o nášup. A pak ten jogurt sám (!) snědl lžičkou (!).

Hned jsem si ho musela vyfotit, tady je důkaz. Mám nesmírnou radost (a přitom je to taková blbost, že jo :)).

Finito

Tohle měl být můj poslední pracovní týden. Malovala jsem si, jak stihnu do čtvrtka dodělat co nejvíc věcí, pak se důstojně rozloučím s kolegy, už jsem měla v hlavě i koncept rozlučkového mailu (nesmějte se, kdo je připraven, není ohrožen), a od pátku si budu užívat mateřskou.

Jenže jako vždy, máma míní, dítě mění.

V úterý jsem stihla akorát dorazit do práce, vyřídit jeden telefonát a vzápětí mi volali ze školky, že J. má teplotu a kašle, abych si ho vyzvedla. Tak jsem se domluvila s šéfkou, že si teda vezmu na zbytek týdne volno, ostatním řekla jen ahoj a vyrazila zase zpátky k domovu.

Jája teda nevypadal nemocný ani trochu a teplotu už taky neměl, ale ten kašel, to musím uznat, ten nebyl hezký. A do toho rýma. Klasické protivné nachlazení. Ale zvládáme to zatím oba více méně dobře, teď tu vedle mě poskakuje na židli a kdyby občas nezakašlal, tak si pomyslíte, že simuluje.

A mě už zbývá jen zajít si zítra pro pár věcí, co mi v práci zůstaly, rozdat rozlučkové sušenky (které musím ještě dneska upéct) a pak už bude tahle kapitola definitivně uzavřená (pokud nepočítám epilog v podobě vánočního večírku, na který se chystám). A já budu opět matkou na plný úvazek.

Peču chleba

Zase jsem o krok blíž tomu stát se tou správnou ženou, co ženou, přímo bohyní domácího krbu, jak je známe z legend a vyprávění prababiček. Ještě mi teda chybí asi sto tisíc dalších kroků, na které budu pravděpodobně potřebovat několik následujících životů... ale aspoň o píď jsem se posunula.

Peču kváskový chleba. Chlubím se tím sice na druhém blogu, ale protože tam nikdo nechodí (protože tam skoro nepíšu), tak se musím pochlubit i tady.