Snažíme se mrně naučit, aby si hezky řekl, když něco potřebuje. A samozřejmě to všechno zatím dopadá úplně jinak, než bychom chtěli.
První fáze, už před nějakou dobou, byla odnaučit ho, že si o věci říkal "kníkáním" a podobnými hlasovými projevy. Prostě měl ve zvyku postavit se třeba k poličce, na které ležela vytoužená hračka, a udělat nějaké "eeeee" a podobně. A tak jsem mu vždycky říkala: "Nekníkej a hezky mi řekni: 'Mami, podej mi to.'"
A tak se dítě naučilo místo kníkání říkat "Mami". Což bylo fajn, až na dva problémy. Jednak si to vůbec nespojil se slovem máma, prostě to asi považuje za něco jako "prosím" a tak to používá i na tatínka. A pak taky, ať už to "mami" vysloví seberoztomileji, nepoznám z toho, co vlastně chce.
A tak jsem mu vždycky říkala: "Hezky to říkáš, ale mami co? Mami, chci auto?"
A Jája si z toho vzal zase tu špatnou část a teď když něco chce, říká: "Mami, coooo?" A jsme zas tam, kde jsme byli, že.
Taky jsem si neuvědomila, jak často používám ukazovací zájmena, jenže znáte to, někdy si prostě v té rychlosti nevzpomenete, jak se kterému tomu předmětu říká. A tak beru do ruky třeba balon a říkám mu: "Chceš to?"
A Jája se naučil na otázku: "Co bys chtěl?" odpovídat: "To."
Prostě se zase ukazuje, že nedomýšlím důsledky svých činů. Asi bych to dítě měla nechat na pokoji a nesnažit se ho vůbec směrovat, protože mi to očividně moc nejde :)
