Jára trpí, já též

Zuby, pohroma huby.
                    Jára Cimrman


Nevím, čím si to ten náš prcek zasloužil, že si musí projít všemi úskalími vývoje a pořádně si je protrpět, zatímco jiné děti (aspoň podle řečí jejich matek) si ani nevšimnou, že se něco děje. Z úvodního citátu asi každý pochopil, že dnes bude řeč o zubech.

Sotva Jára přetrpěl první tři měsíce úporných bolestí břicha, známých jako tříměsíční kolika, začaly mu trable se zuby. Pamatuju si, že na čtyřměsíční prohlídce paní doktorka poprvé zahlásila: "No jo, už se mu tam něco klube." Nebylo to zas takové překvapení, protože už dva týdny předtím Jára celé dny kňoural s prstama vraženýma hluboko do pusy.

Kousátka, chladítka, mastičky, nic nepomáhalo. Teda netvrdím, že plakal dnem i nocí, ale prostě si vždycky přes den protrpěl tu svou hodinku dvě a pak to zase přešlo. Období růstu zubů se střídala s obdobím klidu, kdy zuby zase zalezly a daly na chvilku pokoj.

V brožurce, kterou jsme dostali v porodnici, je tabulka s dobou růstu jednotlivých zubů. Píšou tam:
- První řezáky: 6. - 8. měsíc. 
- Druhé řezáky: 8. - 10. měsíc.


Haha. Jára teda není tabulkové dítě ani náhodou. V desíti měsících mu vylezl první zub. Jednička vpravo dole. Za měsíc jednička vlevo dole. Tak jsme si říkali, že teď už to snad bude tímhle tempem pokračovat. Ani nápad. Zuby se rozhodly, že to zatím stačí.

Teď, ve třinácti měsících, mu vykoukla jednička vpravo nahoře. Vykoukla znamená, že už se dá nahmatat, ale rozhodně se to ještě nedá nazývat zubem. Jednička vlevo nahoře se rýsuje, ale je to takové to stádium, kdy ještě klidně může zalézt zpátky a pár týdnů si počkat. Prcek úpí, rve do pusy všechno, na co přijde (kromě kousátek a chladítek samozřejmě), ale všechno marné. Zuby si lezou svým (pomalým) tempem. A já si říkám, jestli se jich vůbec dočkáme dřív, než začnou lézt ty trvalé. Snad ano.

Jo a ještě na závěr si postěžuju. Když už má ty dva zuby dole a konečně jeden minizub nahoře, zjistil, že jimi může skřípat o sebe. Z toho zvuku mi běhá mráz po zádech. Kdo nezažil, neuvěří. Doufám, že s tím brzo přestane.

Zatím mi nezbývá, než trpět s ním a zpívat mu o zubech.

Když jsem šel z hub,
ztratil jsem zub.
Našla ho Johana
s křivejma nohama.
Já na ni dup:
"Dej sem ten zub,
nebo ti vytrhnu
z drdola chlup."


(Známí se mi vysmáli, že ten konec znají teda jinak, ale nás maminka učila tu slušnou verzi.)

Peklo jménem nákupy

Kolikátý kruh pekla je nakupování s miminem?

Nákupy obecně nesnáším, všude spousta lidí, člověk nemůže najít, co potřebuje, vnucují se mu prodavači... Ale nakupování s miminem tomu všemu dává ještě další rozměr.

Dneska byl nakupovací den. V lednici prázdno, poslední kousek chleba jsme dojedli k snídani, nedalo se nic dělat. Píšu si seznam, plánuju, kam nesmím zapomenout zajít, přemýšlím, jestli je lepší to zmáknout všechno najednou nebo rozdělit do dvou dnů. Do toho mi P. na seznam připisuje bio citrony a bio pomeranče (rozhodli jsme se totiž vyrábět ořechovku, ale to je zase jiný příběh).
"Kde to mám podle tebe sehnat?"
"No třeba v Tescu je mají."
Vzdychnu a přemýšlím, jak do kroužku pekárna - Brána - Zelňák - koření - mlékárna vměstnám ještě Tesco. A je mi jasné, že budu muset vyrazit s kočárem.

Vždycky před nákupem mě totiž čeká rozhodování, jestli si vezmu juniora do šátku nebo do kočáru. Šátek je v mnohém praktičtější, nosím ho ráda, ale od určitého objemu věcí, které musím pořídit, se kočáru nevyhnu. A to platí i pro dnešek.

Po obědě se vyfiknu (tedy podle svých možností, kdo mě zná, ví), posadím prcka do kočáru a vyrazíme. Malý se tváří spokojeně, usmívá se, rozhlíží se kolem. Dlouho to ale netrvá. Obvykle mu dobrá nálada vydrží až na Zelňák, ale dneska začal pofňukávat ještě před první zastávkou v pekárně. Zatím jen tak trochu. Dá se to vydržet. Ale dobré znamení to není.

Nakupuju zeleninu a Jájovo mrmlání se stupňuje. Jako vždy bojujeme o to, jestli bude mít na hlavě klobouk. Snažím se ho zabavit něčím jiným, ale nedá se. Začíná mi jít na nervy. Snažím se být chápavá matka, ale všeho do času. Konec konců, taky mi je vedro, otravuje mě to a nejradši bych byla zalezlá někde v chládku, nejlépe s oroseným půllitrem v ruce. Jenže tohle miminu nevysvětlíte, stejně jako nepochopí ujišťování, že už jenom tenhle obchůdek a jedeme domů. A i kdyby to chápal, je to fuk, protože malé děti jak známo chtějí všechno hned.

Tlačím kvílící a kňourající kočár a skřípu zubama a přeju si, aby se objevil nějaký pes nebo šalina, protože tyhle dvě "věci" ho poslední dobou baví ze všeho nejvíc. Jára změní repertoár, přestane hrát etudu "Nejotravnější dítě ve městě" a vrhne se na "Největší chudáček pod sluncem." Slzy, ublížená tvářička a ručičky natahující se mým směrem (ale když ho za ně chytím nebo ho chci pohladit, tak uraženě ucukne). Kráčím dál se skelným pohledem a snažím se ignorovat chuť na něj zařvat nebo tam ten kočár prostě nechat stát a utéct.

Těsně před domem (a před mým nervovým zhroucením) přestane. Jako když utne. Najednou zase kouká kolem sebe a po pláči ani památky. Já na nervy, což nejlíp dokazuje skutečnost, že jsem se snažila otevřít byt klíčem od schránky. A on? Usmívá se!

A ty citrony a pomeranče jsem stejně nekoupila.

Minimalistická kuchyně 2

Jste (ještě) zvědaví, jak to všechno dopadlo? 

Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho. Mohla bych si vymyslet pár výmluv, ale pravdou je, že už jsem prostě taková. Sliby ale plním, i když mi to někdy trvá déle. Takže tady je výsledek mého kuchyňského experimentu.

Připomínám, že tady se můžete podívat na fotku, jak to v naší kuchyni vypadalo předtím. Pak jsme všechno sbalili a čekali, co se bude dít.

Během toho týdne, kdy jsme zjišťovali, co vlastně v kuchyni opravdu potřebujeme, byl P. nemocný a nechodil do práce. Byla to tedy opravdu kuchyňská zatěžkávací zkouška, protože jsem denně vařila (na rozdíl od běžného provozu, kdy si udělám k obědu třeba chleba se sýrem).

První den jsme vybalili pár talířů a hrníčků, jednu misku, kafe, olej, sůl a pepř a to bylo tak v zásadě všechno. Jo, ještě flašku pro mimino. Všechno se vešlo na jednu fotku. 

Po pár dalších dnech přibylo ještě pár věcí, něco už jsme uložili i do šuplíků a do regálu, ale můžete vidět, že pořád je linka více méně prázdná.

Na konci týdne jsme měli vybaleno v podstatě všechno potřebné. Pak nastalo takové hluché období. Ze zbytku věcí jsme prakticky nic nepotřebovali, takže nás nic nenutilo pustit se do nějakého velkého třízení a úklidu. Krabice a tašky ležely nějakou dobu v rohu, prcek si měl aspoň s čím hrát a my si na ně za krátko zvykli. To sem nepíšu proto, abyste se dozvěděli, jaký jsem bordelář, ale jako důkaz toho, že většina těch věcí jsou opravdu nepotřebné krámy. Kdybych byla dostatečně drsná, mohla jsem je všechny vyhodit bez nějakého probírání se jimi.

Jenže taková nejsem (a navíc by se P. asi hodně zlobil a přece nechci narušit rodinnou pohodu), a tak jsem se nakonec vyhecovala a do toho úklidu se dala. Jednu část linky zabralo jídlo, protože to bych vyhodit nemohla, nejsem plýtvač. Je tam ale pár věcí (experimenty, jako například pohanka), které se budu snažit rychle spotřebovat a pak už je znovu nekoupím. Nádobí jsme probrali a snažili se dohodnout na tom, co opravdu používáme a co je zbytečnost (jako mít pět pánví).

Výsledek nakonec vypadá hezky, i když si umím představit, že by to šlo ještě zredukovat.

Všimněte si hlavně, že už neleží žádné krámy na myčce ani nahoře na lince. A taky mám místo na pracovní ploše na lince (vedle sporáku). Takže tam konečně můžu dát třeba vál, když něco peču, aniž bych před tím musela přerovnávat a přesouvat věci.

Pokud by vás zajímalo, co dělám s tím zbytkem, tak něco jsem vyhodila, něco darovala různým lidem, něco brzy poputuje zpátky k původním majitelům. (Taky máte doma spoustu plastových krabiček, ve kterých vám rodiče přivezli nějaké jídlo na přilepšenou, ale ty krabičky už si nikdy neodvezli?)

Samozřejmě to nemám pořád takhle hezky uklizeno. Důležité ale je, že všechny věci mají své místo UVNITŘ linky. Když si vzpomenu, jak jsem byla z nedostatku místa zoufalá a zvažovala, že si budeme muset pořídit ještě nějakou skříňku nebo aspoň závěsný systém na různé kuchyňské nástroje... Myslím, že je to jednoznačný úspěch.

Banánový

Jára zbožňuje banány.

Možná je to tím, že je to jediné ovoce, které konzumuje v celku (teda bez slupky samozřejmě) a tedy ví, jak vypadá. Ostatní plody zná jen ve formě jakéhosi pyré.

Celkově vlastně zatím moc ovoce neochutnal, protože se snažím mu dávat věci sezónní a lokální, takže zatím měl tak maximálně jablko, hrušku a nedávno jahodu. A pak tedy banán. Ten není sice ani sezónní ani lokální, ale jako svačina pro mimino je nepřekonatelný. Dá se vzít všude sebou bez jakékoli přípravy, je ve slupce, takže se nemusí mýt, ale ta slupka jde lehce oloupat, navíc ho prcek užmoulá i se svými ubohými dvěma zuby a můžu ho s ním krmit i za chůze, když je třeba.

Všechno to tu vykládám proto, abyste pochopili, jak došlo k tomu, že si Jára banány zamiloval. Nedávno jsme byli na nákupu v supermarketu. Už když jsem brala banány do košíku, Jára nadšeně výskal. Když jsem je pak vyložila na pás, začal se jich vehementně dožadovat a bylo mu fuk, že ještě nejsou zaplacené, ba ani zvážené. Když jsem mu jeden dala do ruky, snažil se ho sníst i se slupkou.  Zábavná scéna pro všechny okolo.

Od té doby jsem se naučila nacouvat kočárem k regálu tak, aby na své oblíbené žluté ovoce neviděl, rychle vybrat jeden trs a šoupnout ho nahoru na kočár (na tu stříšku, boudičku či jak se tomu říká). U pokladny je vykládám až na poslední chvíli, pokud možno tak, aby si nevšiml.

Je to taková pitomost, ale je na tom vidět, jak s člověkem dokážou mimina cvičit, i když se snaží tomu vzdorovat sebevíc. Tak doufám, že teď přes léto prcek ochutná spoustu jiného ovoce a na banány zapomene.

Jak (ne)péct koláč...

... aneb kurz pečení pod vedením Neschopné matky.

1) Najděte si superjednoduchý recept, na který potřebujete jen 3 suroviny a asi 30 minut času
2) Zjistěte, že máte málo suroviny A. Vymyslete kreativní řešení problému I.
3) Během provádění řešení I. vymyslete kreativní řešení II. Všechno zmačkejte a začněte znova.
4) Připravte si surovinu B.
5) Zjistěte, že jste si připravili málo suroviny B. Přichystejte si ještě jednu várku.
6) Zjistěte, že máte stále málo suroviny B (a jste na dně se zásobami). Kreativní řešení II. zde selhává a vy se musíte vrátit k řešení I. Takže začněte znovu.
7) Nemáte surovinu C. Použijte náhražku a doufejte, že to bude OK.
8) Po dvou hodinách dospějte k výrobku vzdáleně připomínajícímu koláč. Šoupněte ho do trouby a jděte o tom všem napsat na blog. A hlavně nezapomeňte koláč včas z trouby vyndat.

Health month - pátý měsíc

Květen byl výborný, hned se musím pochlubit.

Májová předsevzetí byla tři:
- cvičit
- meditovat
- pracovat na věcech ze seznamu úkolů

První dva týdny jsem všechno dodržovala skvěle, ve cvičení jsem měla dokonce 17denní šňůru bez přerušení. A i když jsem potom občas vynechala, celkově jsem všechno plnila na jedničku.

Pár poznatků:
- o cvičení - Je to už skoro tři měsíce, co jsem začala pravidelně cvičit. Tedy snažit se o to, a poslední dobou se mi to i daří (za tou čárkou si stojím). Přesto je to občas hodně těžké a bolí to. Je to pro mě překvapující, čekala bych, že si tělo po čase zvykne. Asi si musím konečně přestat lhát do kapsy a přiznat si, jak na tom s fyzičkou jsem. Konec konců, když jsem to zanedbávala nějakých 28 let (ne tak docela, občas jsem se nějakému pohybu věnovala, ale nic extra), nemůžu čekat, že se to za pár měsíců spraví.

- o meditování - Před měsícem jsem se snažila vysvětlit, o co mi jde. Zjistit, jestli jsem vůbec schopná aspoň na chvilku vypnout mozek a soustředit se jen na jednu věc. Po měsíci musím říct, že je to těžší, než jsem čekala. Pomáhá mi počítání nádechů a výdechů, ale ani to není úplně spolehlivé. Jen na chvilku vypnu, už mi do hlavy skočí nějaká myšlenka, třeba co musím potom udělat nebo jak o tomhle napíšu na blog nebo alespoň nějaké to "Hele, já na nic nemyslím... sakra."
Napadlo mě jedno přirovnání, je to jako kdybyste chtěli mít v místnosti úplnou tmu. Zatemnili byste tedy všechna okna a dveře. Pak stojíte venku a chcete vědět, jestli tam náhodou neprosvítá trocha světla. Tak otevřete dveře - a v tu ránu tam to světlo zase máte.

- o seznamu úkolů - zatím jen zkouším různé možnosti, ale pomalu bude potřeba trošku zapracovat na nějakém systému, jak ty úkoly zvládat.

Teď ještě předsevzetí na červen. První tři zůstávají, potřebuju si to ještě "procvičit", další dvě jsou nová. (Jo, riskla jsem to a mám jich pět, doufám, že nepohořím jako v březnu.)

- cvičit 20 minut denně alespoň 6 dní v týdnu
- meditovat 2 minuty alespoň 6 dní v týdnu
- alespoň 4krát týdně pracovat na úkolech ze seznamu
- uběhnout minimálně 3 km týdně - detaily v minulém článku, vím, že 3 km jsou nic, ale chci si napřed vyzkoušet, jestli u toho vůbec vydržím.
- alespoň 4krát týdně věnovat 10 minut úklidu pracovny - naše pracovna je teď spíš skladiště a je potřeba se do toho nějak systematicky vrhnout a něco s tím udělat, než se změní ve vše pohlcující a nic nevracející černou díru.

Tak to by bylo, držte mi palce, na konci června dám zase vědět, jak jsem dopadla.