Bez klobouku, bos

... to náš Jája nebude. Jarní boty dostal už před nějakou dobou a klobouček jsem se rozhodla mu ušít sama. Já vím, že se dají koupit na každém rohu za pár peněz, ale aspoň bude mít něco originálního a maminka si procvičila šití. A že mi to teda dalo zabrat, než jsem přišla na to, jak to k sobě napasovat, aby to více méně sedělo.

Stříh a návod zde.

Výsledek zde:

Zítra jedeme na týden do Českého Švýcarska. Pak Jája nastoupí do školky a já se určitě ozvu a poreferuju o tom, jak celá akce probíhá. Zatím se mějte.a

Aktivní odpočinek

Za včerejšek a dnešek už jsem stihla nakoupit, uklidit celý byt, zkazit chleba, umýt okna, vyprat spoustu prádla, ... a už dlouho jsem nebyla tak odpočatá. Ne, nepřepsala jsem se. Aby to bylo pochopitelné, musím dodat jednu důležitou informaci - P. a J. jsou na víkend pryč. V pátek v podvečer jsem manželovi a synovi sbalila kufry a poslala je na víkend k dědečkovi. Volný víkend! Doporučuje 10 z 10 matek (předpokládám).

Nechápejte mě špatně, já ty své dva kluky samozřejmě miluju a jsem s nimi moc ráda. Ale občas ráda dělám i jiné věci. A nejde jen o uklízení, i když musím říct, že už jsem dlouho neměla takovou radost jako dneska z čistých oken (klidně si o mě myslete, že jsem slepice).

Víte například, co jsem dělala v pátek a v sobotu večer? Četla jsem si V POSTELI! Což běžně nemůžu, protože prcek spí s námi v ložnici, takže lampička u postele a usínání s knížkou nepřipadá v úvahu.

V sobotu tu byl můj bratr, pomohl mi koupit nové pohorky a pak jsme si šli sednout na zahrádku mé oblíbené kavárny. Ani už nevím, kdy jsem naposledy takhle seděla na zahrádce, aniž bych musela (minimálně) jedním okem a jedním uchem kontrolovat, co tropí náš malý dobrodruh.

A i ten úklid je úplně jiný, když nemusím hlídat, jestli mi Jája neleze do vody na vytírání nebo nerozsypává pracně smetené drobky. Místo Skoumala a Kocoura Modroočka si můžu pustit Placebo, Skunk Anansie nebo Tori Amos, tedy hudbu, která se mrňousovi ani trochu nelíbí. A mezi  vytíráním a leštěním zrcadel se najde čas i na nějakou tu taneční vložku. (Ne, že by mi P. zakazoval doma tančit, ale obávám se, že kdybych na něj vybalila své taneční kreace, mohl by se vyděsit nebo počurat smíchy.)

Nic se ale nemá přehánět. Už se mi po klucích stýská. Tak se těším na večer a peču jim sušenky, aby věděli, že jsem na ně myslela.

Faux pas na hřišti

Jedna čerstvá historka, tak hodinu stará.

Vydala jsem se dneska na nákupy. A ne jen tak na obyčejný nákup do supermarketu. Jsem přece cool moderní matka, takže dítě do krosničky, nabalit ekologické látkové tašky a šup pro mlíko do mlékomatu a pro farmářský jogurt do mlékárny. Jen chleba jsem koupila v obyčejné sámošce, ale o to teď nejde, přesný obsah nákupní tašky není důležitý (ale ten chleba si zapamatujte).

Důležité je, že jsem naplánovala, že to cestou domů vezmeme přes hřiště, měla jsem s sebou i bábovky a vůbec jsem byla vybavená a připravená na všechno. Aspoň jsem si to myslela.

Dorazili jsme na hřiště, vybalila jsem dítě a všechny propriety a usadila se na lavičku. Ne na dlouho. Do pěti minut začalo pršet. Ale nešlo jen tak o obyčejný déšť. Byla to průtrž mračen jak se patří, po chvilce dokonce začaly padat kroupy. Rodiče posbírali děti a v mžiku byli pryč. Nechápu, jak se dokázali sbalit tak rychle.

Já začala panikařit, snažila se na J. nacpat pláštěnku z krosničky, ale zjistila jsem, že vůbec nevím, jak. A i kdybych věděla, J. se rozhodl, že to prostě nechce a začal pištět. Pak jsem si všimla, že pár rodičů s dětmi se nacpalo pod malou stříšku na hřišti. Tak tak jsme se tam ještě vmáčkli. Akorát J. pokračoval v pištění, kvílení a jiném naříkání. Stáli jsme tam asi pět, možná i deset minut, ostatní se postupně vytratili a myslím si, že částečně za to mohly hlasové projevy našeho prcka.

A mezitím mi na lavičce v mojí cool látkové tašce mokl chleba a ostatní věci.

Tak mám dojem, že na to hřiště už nebudeme moct chodit.

Šplhoun

Jája je nejen drzý jako opice, ale vypůjčil si asi od opic i touhu to šplhání. Anebo se možná inspiroval u koček, ty jak známo taky nejradši pozorují svět z výšky.

Když sedím na židli, chytí se mě za ruce a zkouší si po mě lozit nahoru a dolů (jako že mi chodí po nohách). Strašná sranda, jen kdyby neměl ty tvrdé botky. Ale co bych pro něj nevydržela.

Když nemůže lozit po mámě, leze po stole, po židlích (to je asi celkem běžné), po IKEA regálu (který není zrovna dvakrát stabilní, tak se trochu bojím), po knihovně, no prostě po čemkoli, po čem se alespoň trochu dá šplhat.

A vrcholem všeho je pár dní stará historka (mami, ty to radši nečti).

Byla tu na návštěvě Day, sedíme si tak v kuchyni, zatímco dítě si hraje v pokoji. Bydlíme ve starém bytě, okna jsou skoro metr nad zemí, tak tam má stoličku, aby alespoň něco viděl.
"Sněží", hlásí nám a já mu odpovídám, že nesněží, že se spletl. Tohle totiž hlásí pokaždé, když se kouká z okna, bez ohledu na počasí.
"Pes," volá nadšeně a já se zarazím. Psa nemůže vidět ani náhodou, leda by seděl na střeše protějšího domu. A tak se tam jdu raději podívat - a dítě stojí na okně, odkud má daleko lepší výhled.

Byla jsem samozřejmě v šoku. Ale když pominul, tak musím říct, že jsem na něj docela pyšná. Přeci jen vylézt na to okno není taková sranda a doposud mě nenapadlo, že by to dokázal.

Akorát nevím, jak mu vysvětlit, že jednou stačilo. Včera tam byl zas a to jsem si jen na chvíli odskočila. Ach jo, další starost navíc. (Ale stejně jsem na něj hrdá:))

Nevíte, od kolika let berou do nějakých horolezeckých kroužků? :)

Drzý jak opice

Odkud to to dítě má, to teda nevím.

Běžně se stává, že když J. napomenu, aby něco nedělal, tak mě odstrkuje, ať jdu pryč a neprudím. Někdy mě dokonce odvede do vedlejšího pokoje, abych mu nepřekážela při zkoumání kočičích misek apod.

Dneska mě ale rozsekal úplně. Pohodový nedělní podvečer. Ležím na posteli a čtu si. J. pobíhá kolem a hraje si. V jednu chvíli hrábne do knihovny a vytáhne knihu (což samozřejmě nesmí). Houknu na něj: "Jájo, ne, nech tu knihu." A on? Podívá se na mě a zavelí: "Hají." A mám to. Lež a nepruď, matko.

Co z toho kluka bude? Ale aspoň jsme se takhle v neděli od srdce zasmáli.

Health month - březen 2013

V rychlosti:

Nedokážu nemlsat a nejíst sladké. Ale stejně to zkouším znovu a znovu. Možná jednou dosáhnu takové úrovně ovládání a pevné vůle, že to půjde.

Cvičení. Víte, co se stane, když budete celý měsíc cvičit s Jillian Michaels? Nebo alespoň co se stane, když jste já? Zhubnete? Zpevníte se? Zlepšíte si fyzičku? Kdepak. Zničíte si kolena. Tolik ke cvičení.

Další měsíc se ovšem budu stále snažit něco shodit, protože tahle nesmírně dlouhá zima se na mě podepsala víc, než bych byla ochotná nahlas připustit. Takže se snažím:

1) Psát si, co jím, počítat kilojouly a držet je zkrátka (+-6000)
2) Denně se věnovat nějaké fyzické aktivitě (alespoň procházka s prckem, ale kdo má v tomhle bezčasí chuť jít ven?)
3) Vypít alespoň 2l vody denně.

Dubnu zdar.