Roste jako z vody

Asi že ho každý večer koupeme.

Když se náš prcek narodil, byl to opravdu prcek. Všechny oblečky v porodnici mu byly velké a s oblečením, které jsme měli připravené doma, to nebylo lepší. Dokonce i přesto, že používáme látkové pleny, které dělají větší zadeček.

Prcek ale nelení a roste. Takže do novorozeneckých oblečků dorostl a nejen to.

Od dědečka dostal krásné dupačky, což jsme uvítali i proto, že jich máme obecně málo. Jenže jak si jistě vzpomínáte, ještě před nedávnem bylo období veder, ve kterých i body s krátkým rukávem bylo až moc. Když se konečně trošku ochladilo, vytáhli jsme dupačky od dědečka a ejhle... prcek se vešel tak tak.

Objednala jsem z internetu dvě fešácké All in one plíny. Aby měl něco na cesty, když se mi nebude chtít párat se skládáním obyčejných čtverců. Minulý týden jsme jednu použili na cestu do Hradce. Byla tak tak. Tento týden už jsou mu tyhle plíny malé. Opravdu dobře investované peníze.

Taky jsem mu na cestu k našim (kde jsme mimochodem právě teď) zabalila pyžamo, co ještě donedávna nosil bez problémů. Včera večer jsem zjistila, že už z něj taky stihl vyrůst.

Mám samozřejmě radost, jen jsem s tím nějak zapomněla počítat. Pořád jsem měla ten pocit, že máme doma mini mimi. A ejhle, ono nám taky roste.

Otrkávání

Prcek nám roste a tak jsme usoudili, že bychom ho občas mohli někam vyvézt. Ono taky není možné být s ním pořád zalezlí doma, to je tak trochu na palici totiž, Procházky v Lužánkách jsou fajn, ale chtělo by to něco akčnějšího. A tak se postupně otrkáváme. Plurál je na místě, protože si zvyká jak prcek, tak my, rodiče.

Nejprve jsme byli v Lednici, o tom už jsem se tu myslím zmiňovala. Autem to trvalo něco přes půl hodinky.  Bylo příšerné vedro, ale zvládli jsme to. Malý to částečně prospal, částečně koukal kolem a ani moc neplakal.

Povzbuzeni prvním úspěchem, vydali jsme se tuhle sobotu k tchyni. Vyrazili jsme brzy ráno (popravdě ne tak brzy, jak jsme chtěli, ale to je něco, čím s P. trpíme odjakživa, a narození prcka to nijak nezměnilo) a chtěli jsme se vyhnout dálnici. Cesta po okreskách byla sice delší, ale zato hezčí a klidnější. Akorát, že místo avizovaných dvou hodin nám to trvalo hodiny tři. Nevadí, prcek to prospal, hned po příjezdu jsme ho nakrmili a to mu stačilo ke spokojenosti. Celou sobotu byl naprosto úžasný, roztomilost sama. Ale jen co jsme vyrazili na zpáteční cestu, spustil pořádný bengál. No aby taky ne, zpátky jsme z časových důvodů už jeli po té dálnici a já proklínala všechny, kteří mají s dopravními stavbami co do činění. Já vím, žádná novinka, ale stav dé jedničky je vážně ostudný.

No, aspoň jsme si to vyzkoušeli, berme to jako testovací jízdu. Protože tenhle víkend se chystáme k našim, což bude tak tři hodinky po dálnici. Držte palce, ať to dobře dopadne.

Nabodnut

Tak máme naočkováno, kromě toho, že jsem celá od krve, by se dalo říct, že to proběhlo dobře.


Tuhle zprávu, možná trošku hrůzostrašnou, ode mě dnes dostal můj muž. Prcek byl totiž na prvním očkování. A nebojte, nestalo se nic hrozného, naopak to dopadlo lépe, než jsem čekala.

Měla jsem z očkování hrůzu už od té chvíle, co nás doktorka před dvěma týdny objednala. Představovala jsem si, jak ještě hodinu poté konejším v čekárně řvoucí dítě. Ale nestalo se.

Dorazili jsme na čas do prázdné čekárny. Prcek spal a moc se mu nelíbilo, když jsem ho vytáhla z kočáru a paní doktorka ho začala prohlížet. A to chudáček nevěděl, že prohlídka není to nejhorší, co ho ten den čeká.

Když ho paní doktorka nabodla, bylo chvíli ticho a pak vydal takový zvuk, že mi srdce ustrnulo. Větším dětem se dá aspoň vysvětlit, že to sice bolí, ale je to pro jejich dobro a za chvíli to přestane. Ale miminko? V tom zaječení, co z něj vyšlo, bylo úplně jasně slyšet, že naprosto nechápe, proč jsme se rozhodli ho takhle mučit.

Ukázalo se ale, že je to hrozně statečný chlapeček. Vzala jsem ho do náruče a tam se nechal po chvilce uchlácholit. Pomohlo tomu i nabídnuté prso (což bylo vtipné, protože jsem na sobě měla šaty naprosto nevhodné ke kojení, navíc nejsem zvyklá kojit na veřejnosti. Ale naštěstí byla čekárna stále prázdná.) Po cestě zpátky pak spal jako andílek. Celkově vzato tedy velice úspěšný výlet.

Jo a ta krev? Inu, sestřička mu zalepila nožku, já ho vzala do náruče a přitiskla si ho tak šikovně, že se náplast odchlípla a její funkci převzaly moje bílé šaty. Bohužel jsem si toho nevšimla hned, takže škoda byla značná, vypadalo to, jako by mě někdo bodl do boku. No co, ještě že žiju ve velkém anonymním městě (nikoho známého jsem cestou domů nepotkala).

Příprava umělé výživy

A teď něco pro zasmání. Aneb když se daří tak se daří.

Příprava umělého mlíka má podle návodu vypadat takhle: Převařit vodu, ochladit na 40 stupňů, přidat prášek, zamíchat, ještě trochu schladit, až má tělesnou teplotu, podávat.

Příprava v reálu v mém podání: převařit vodu, dát chladit. Dítě se budí, vzít ho z postýlky, jít přebalit. (Následující kroky se odehrávají s dítětem v náručí.) Voda je příliš chladná, dát ohřívat. Konejšit dítě. Voda je příliš ohřátá, vypnout, přelít  do flaštičky, abych ji mohla zchladit rychleji. Převrhnout flaštičku, nadávat, začít znovu. Převařit vodu, zchladit, přelít do flaštičky, chytit letící dudlík. nacpat do pusy. Přisypat prášek, chytit letící dudlík, nacpat do pusy. Promíchat, nechytit letící dudlík, zvednout ho ze země, opláchnout, nacpat do pusy. Přelít mlíko do suplementoru, počkat až schladne na tělesnou teplotu, nechytit dudlík, který zapadne pod pohovku, podávat.

Základní pravidla pro přežití

Uběhly už sice dva měsíce, ale lépe pozdě než nikdy. Tady jsou nějaké poznatky, ke kterým jsem se postupně dopracovala, ať už sama nebo s něčí pomocí. Nic objevného, ale hodí se to sesumírovat.

1) Nečíst
Žádné články o tom, co by mělo miminko všechno dělat a umět a co je všechno důležité mu poskytnout. Nebo alespoň v omezené míře. Samozřejmě je dobré mít nějakou rámcovou představu. Ale když čtu o tom, že děti, které příliš pláčou, mají později sklon k depresi, nebo že když dávám mimču dudlík, bude mít větší sklony začít kouřit... pro nestranného pozorovatele zřejmě zajímavá fakta, pro mírně hysterickou matku důvod k upadnutí do deprese. Takže pryč s podobnými poznatky.

2) Nesrovnávat
Co na tom, že jiné děti už umí něco, co náš prcek ne? Však on se k tomu časem taky dopracuje. Co na tom, že jiné matky zvládají péči o dítě líp? S tím stejně nic nenadělám, tak proč se trápit. (Na druhou stranu je občas fajn srovnání s někým, kdo je na tom stejně blbě. Člověk si pak uvědomí, že ty jeho problémy jsou více méně normální a že není na světě tak sám.)

3) Neplánovat a neočekávat
K čemu mi bylo, že jsem si v těhotenství vysnila, jaké budeme mít s mimčem ideální léto? Akorát mi teď může být líto, že to neprobíhá tak, jak jsem chtěla. Takže radši to brát tak, jak to je, a těšit se z věcí, které nám jdou, než se rozčilovat nad těmi, které nejdou.

4) Neposrat se ;)
Tímto zdravím švagrovou, od které tohle heslo pochází. Asi si ho budu muset a nalepit na ledničku.

I'm in hell... again

Mám rozepsaný článek o tom, jak jsem byli v Lednici a jak to bylo fajn a vůbec že se všechno začíná k dobrému obracet. Ještě v pondělí jsem se radovala, že vydržel deset minut sám na hrací podložce. Jenže teď už pomalu nevím, jestli se mi to všechno jenom nezdálo.

Momentálně už druhý den má prcek jeden hysterický záchvat za druhým. Právě plakal dvě hodiny v kuse. Oprava, řval, protože to se nedá nazvat pláčem. Nevím, jak dlouho může normální člověk vydržet chovat v náručí ječící dítě a opakovat : "No, no, no, klid, neboj, nic se neděje, máma je tady..." a podobně. Já se samozřejmě snažím být chápavá, vždyť to ubohé miminko má nějaké hrozné trápení. Jenže popravdě, a vím, že se takové věci obvykle veřejně nepíšou a neříkají, po půl hodině dostávám chuť na něj řvát nebo mu fyzicky ublížit. Ovšemže to neudělám, ale ta chuť tam je, protože konec konců, je najedený, přebalený, u mámy v náručí, tak co má sakra co vřískat?

Po dvou hodinách mi vytekly nervy, položila jsem dítě na pohovku a začala mlátit do věcí kolem sebe. Byl to pro něj takový šok, že se trochu uklidnil, ale pak se samozřejmě znovu rozeřval. Nakonec jsme se udobřili, vzápětí si vyzunkl další dávku mlíka a teď tady chrupká vedle mě, jako by se nic nestalo. Já mám nervy nadranc a navíc tuším, že to je jenom klid před dalším pláčem.

Okradená...

... o víkendy a volný čas vůbec.

V pondělí se u nás stavila Kač, kamarádka z práce. Mluvili jsme o všem možném, Kač referovala o dění ve firmě a pak konstatovala, že nechápe, jak jsem to mohla zvládat v klidu a s úsměvem. Prý mě považuje za klidnou, vyrovnanou osobu.

Dlouho jsem si to o sobě myslela taky, proto mě samotnou překvapuje (a vytáčí, hehe), že se teď nechám každou chvíli něčím rozhodit, či dokonce rozčílit. Jestli ono to nebude tím, že jsem přišla o víkendy.

Samozřejmě, že soboty a neděle stále existují, ale nemají pro mě naprosto žádný význam. V práci jsem přesně věděla, co se bude dít a kolik toho musím snést, než přijde zasloužený klid. Věděli jsme, jaký průběh bude mít náš den, ráno trošku náročnější, pak se to srovná, protože dorazí druhá směna, mezi polednem a druhou bude mrtvo, pak nárůst práce s vrcholem kolem čtvrté a pak už jenom dojezd, v půl šesté padla a můžeme si vydechnout. Stejně tak jsme měli představu o průběhu týdne, pondělí náročné, úterý lepší, ve středu klid, protože polovina Francie nepracuje, čtvrtek normální a v pátek trošku horší, jak se budou všichni všechno snažit dohnat před víkendem. A pak dva dny zaslouženého klidu.

Naproti tomu, péče o dítě je prostě úkol na 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. I když prcek zrovna spí, musím být pořád ve střehu. A co se týče víkendů, jediná změna je, že je doma P. Což je fajn pomoc, ale stejně je to pořád hlavně na mě, já jsem holt matka. Nemám žádnou možnost se na chvíli zastavit. Je to jako když člověk plave pod vodou, potřebuje se vynořit, nadechnout se, odpočinout a teprve potom se zase znovu ponořit a pokračovat. Jenže já prostě musím pořád plavat a doufat, že to ještě s dechem nějak vydržím.

Druhá věc, která mě při srovnání s prací napadá, je ta, že tam jsem většinou věděla, co mám dělat. Jistě, přišlo to časem se zkušenostmi. Ale i když bylo něco nové, i když jsem se ocitla před problémem, jehož řešení jsem neznala, měla jsem k dispozici alespoň standardní postupy, které mi mohly pomoct. Teď jsem v situaci, kdy si nevím rady vůbec, ano, existuje spousta zaručených rad a postupů, jenže u nás bohužel moc nefungují. Dneska jsem se snažila utišit plačící dítě a při tom mi došlo, že jsem stejně bezradná jako tu první noc v porodnici, kterou prcek proplakal. Oprava, jsem ještě bezradnější, protože tehdy jsem věřila, že to všechno zvládnu a všechny nesnáze překonám díky lásce a mateřským instinktům. Teď už vím, že to tak není.

Co chci tím vším vlastně říct? Asi nic, jen že si zase trochu zoufám. Ale pořád se snažím vidět to světlo na konci tunelu, a tím tunelem myslím první tři měsíce. Pak už to prý bude lepší. Jen aby.

V nouzi poznáš přítele...

... a někdy i nalezneš nového.

Betty MacDonaldová v knize Vejce a já vysvětluje, že ženy a muži mají rozdílný přístup k přátelství. Nemám tu knihu teď u sebe, ale tuším, že šlo v podstatě o to, že ženy si hledají přítelkyně, které budou přesně splňovat jejich kritéria, kdežto muži se přátelí i na základě jednoho společného rysu (třeba vášeň pro lov) a ostatní vlastnosti jsou jim ukradené.

Připouštím, že na tom něco může být. Ale co se týče ženských přátelství, je tu jedna výjimka - téhotenství a mateřství. Všimla jsem si, jak se holky začínají kamarádit jen proto, že otěhotněly přibližně ve stejné době. Do té doby se třeba jen zdvořile zdravily na chodbě, ale pak kvůli dětem z nich najednou byly skoro nejlepší kamarádky (trochu přeháním, samozřejmě). A musím říct, že mi to připadalo poněkud hloupé.

D. je moje kolegyně z práce. Nic víc, nic míň. Když jsme na sebe narazily ve výtahu nebo u automatu na kafe, prohodily jsme pár přátelských vět, ale tím to haslo. Prostě jsme se tak nějak míjely.

D. má ročního chlapečka. Když jsem se vrátila z porodnice, ozvala se mi na FB a ptala se, jak se daří a tak. Jenže tím to neskončilo. Svěřila jsem se jí, že máme problémy s kojením, a ona mi dala spoustu dobrých rad, nemluvě o psychické podpoře. Navíc se sama nabídla, že mi půjčí nějaké užitečné věci.

Nevím vlastně, jak to s těmi přátelstvími vytvořenými na základě jedné společné vlastnosti je. Vyvinou se v něco trvalého nebo zaniknou, jakmile společný zájem pomine? To asi časem zjistím, ale teď to vypadá, že mám novou kamarádku. Živote, dík.