Zuby, pohroma huby.
Jára Cimrman
Nevím, čím si to ten náš prcek zasloužil, že si musí projít všemi úskalími vývoje a pořádně si je protrpět, zatímco jiné děti (aspoň podle řečí jejich matek) si ani nevšimnou, že se něco děje. Z úvodního citátu asi každý pochopil, že dnes bude řeč o zubech.
Sotva Jára přetrpěl první tři měsíce úporných bolestí břicha, známých jako tříměsíční kolika, začaly mu trable se zuby. Pamatuju si, že na čtyřměsíční prohlídce paní doktorka poprvé zahlásila: "No jo, už se mu tam něco klube." Nebylo to zas takové překvapení, protože už dva týdny předtím Jára celé dny kňoural s prstama vraženýma hluboko do pusy.
Kousátka, chladítka, mastičky, nic nepomáhalo. Teda netvrdím, že plakal dnem i nocí, ale prostě si vždycky přes den protrpěl tu svou hodinku dvě a pak to zase přešlo. Období růstu zubů se střídala s obdobím klidu, kdy zuby zase zalezly a daly na chvilku pokoj.
V brožurce, kterou jsme dostali v porodnici, je tabulka s dobou růstu jednotlivých zubů. Píšou tam:
- První řezáky: 6. - 8. měsíc.
- Druhé řezáky: 8. - 10. měsíc.
Haha. Jára teda není tabulkové dítě ani náhodou. V desíti měsících mu vylezl první zub. Jednička vpravo dole. Za měsíc jednička vlevo dole. Tak jsme si říkali, že teď už to snad bude tímhle tempem pokračovat. Ani nápad. Zuby se rozhodly, že to zatím stačí.
Teď, ve třinácti měsících, mu vykoukla jednička vpravo nahoře. Vykoukla znamená, že už se dá nahmatat, ale rozhodně se to ještě nedá nazývat zubem. Jednička vlevo nahoře se rýsuje, ale je to takové to stádium, kdy ještě klidně může zalézt zpátky a pár týdnů si počkat. Prcek úpí, rve do pusy všechno, na co přijde (kromě kousátek a chladítek samozřejmě), ale všechno marné. Zuby si lezou svým (pomalým) tempem. A já si říkám, jestli se jich vůbec dočkáme dřív, než začnou lézt ty trvalé. Snad ano.
Jo a ještě na závěr si postěžuju. Když už má ty dva zuby dole a konečně jeden minizub nahoře, zjistil, že jimi může skřípat o sebe. Z toho zvuku mi běhá mráz po zádech. Kdo nezažil, neuvěří. Doufám, že s tím brzo přestane.
Zatím mi nezbývá, než trpět s ním a zpívat mu o zubech.
Když jsem šel z hub,
ztratil jsem zub.
Našla ho Johana
s křivejma nohama.
Já na ni dup:
"Dej sem ten zub,
nebo ti vytrhnu
z drdola chlup."
(Známí se mi vysmáli, že ten konec znají teda jinak, ale nás maminka učila tu slušnou verzi.)
