úterý 31. prosince 2013

Já chci holčičku!

Samozřejmě, že na tom nezáleží. Je úplně jedno jestli má člověk doma kluka nebo holku... až do chvíle, kdy vleze na Pinterest.

Pro holky je tam toho tolik! Záložkuju se slzou v oku a přemýšlím, jestli si najít v okolí nějakou oběť, která ode mě bude pravidelně dostávat nepovedené šicí pokusy, nebo jestli radši udělat z Kolomana transvestitu.

pondělí 30. prosince 2013

Proč rodit doma

Nechci tady rozjíždět žádnou kontroverzní debatu, jde mi jen o jeden konkrétní důvod - kvůli organizaci!

Při prvním porodu mě to ani nenapadlo, proč taky. Jenže teď se ke všem starostem přidala jedna zásadní otázka - co s prvním dítětem? Muže chci mít u porodu. Moji i jeho rodiče jsou daleko. Tak co teď?

Problém je, že jak známo porod se nedá přesně naplánovat. Je to takové velké dobrodružství, do poslední chvíle nevíte, co a jak bude. A já mám raději všechno ošéfované, v improvizacích nejsem moc dobrá.

Po usilovném přemýšlení a zvažování všech možných variant jsme naplánovali, kdy přesunout prcka k našim a kdy zpátky. Ta druhá část bude samozřejmě záviset na tom, kdy se Koloman rozhodne, že už je jeho čas. Denně ho přesvědčuju, že 14. ledna 2014 je výborné datum. Uvidíme, jestli se nechá ukecat.

Jenže co kdyby přeci jen ne, co kdyby se rozhodl, že chce na svět dřív? Přeci jen se ten termín bere plus minus dva týdny. A tak mám v záloze bratra, dnes jsme měli válečnou poradu, kde jsme se snažili přijít na všechny možné varianty, které mohou nastat, a vymyslet jejich řešení. Mělo by mě to asi uklidnit, ale spíš ne.

Prožívám to moc?  Jak jste tuhle věc řešili vy ostatní?

PS: A zítra už si fakt musím sbalit tu tašku do porodnice, jinak se přesně podle zákonů schválnosti něco přihodí.

pátek 27. prosince 2013

Líné rodičovství v praxi

Na Boží hod jsme se rozhodli vyzkoušet v praxi výchovný princip "Nechte je být".

Mohlo by se zdát, že mě k tomu inspirovala nedávná četba. Ale ve skutečnosti to bylo jinak - byli jsme s P. tak vyčerpaní kombinací nemoci a vánočních příprav, že jsme se prostě rozhodli, že na 1. svátek nebudeme NIC dělat. Maximálně si ráno uvaříme čaj, pak zůstaneme v posteli, jak to jen půjde, k obědu bude kus chleba a odpoledne se taky nepředřeme.

A tak se také stalo. Jája, asi vyčerpán štědrovečerními zážitky, vydržel spát asi do půl osmé. Pak jsem mu udělala mlíko a nám čaj a šup zpátky do postele. Prcek pobíhal po pokoji*, hrál si (zas mi bude někdo tvrdit, že si neumí hrát sám), občas odběhl do kuchyně, ale my prostě neměli sil na to, jít ho kontrolovat.

A víte, co se stalo? Vůbec nic. Žádná katastrofa, smrtelné zranění či nevyčíslitelná škoda. Neříkám, že neudělal nějaký ten nepořádek, ale nebylo to o nic horší, než když mu stojíme za zadkem a říkáme: "Ne, ne, ne, tohle nesmíš. Na tohle nešahej. Tohle je nebezpečné."

Já osobně jsem navíc byla daleko víc v pohodě, takže i když se něco stalo (sirup rozlitý na podlaze - moje blbost, měla jsem ho schovat), tak jsem to prostě vyřešila a nevyšilovala. Protože když mu třikrát řeknu, ať na to nesahá, a on to stejně udělá, tak mě to samozřejmě vytočí. Ale pokud nevynaložím žádnou energii na to, abych mu v něčem zabránila, proč bych se pak měla rozčilovat? Prostě se stalo.


Ještě ke všemu nás ten "den volna" tak nakopl, že jsme ve čtvrtek přestavěli nábytek v ložnici a já se vrhla na šití. Jestli mi ta energie vydrží, tak bude mít Jája konečně zase v čem chodit.

Takže když to shrnu:

Úporná snaha o výchovu - výsledek: nepořádek, vytočená matka, protivné dítě
Výchova ve stylu "Nechte je být" - výsledek: nepořádek, matka v klidu, dítě v pohodě.

Mně z toho prostě vychází, že druhá varianta je výhodnější pro všechny. Budu to muset zkoumat dál.

* Jen pro upřesnění, Jájův pokoj a naše ložnice je ta samá místnost, takže úplně bez dozoru jsme ho nenechali, aby si někdo nemyslel.





úterý 24. prosince 2013

Letošní Vánoce stojí za dvě věci

Aspoň u nás teda.

Měla u nás na Štědrý den být návštěva, ale nebude. Bouračka. (Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale prostě mají jiné starosti.)

Z pohledu příprav je to ovšem dobře, protože nestíháme vůbec nic. Už přes měsíc se táhnoucí viróza, kterou si všichni tři předáváme tam a zpátky, není úplně ideální stav, ve kterém by se vám chtělo patlat se s cukrovím apod. A k tomu to moje obří břicho, kvůli kterému mi všechno trvá třikrát déle.

Na nějaký úklid jsme se vykašlali úplně. Jestli stihneme dneska nazdobit stromeček, tak to bude úspěch. Polovinu dárků nemáme a druhou polovinu jsme nestihli včas doručit. (A to opravdu obdarováváme jen pár lidí a nekupujeme horu nesmyslů.)

Stále nemáme rybu, snad ji ještě dneska někde seženeme. Včera v noci jsme ještě dodělávali nějaké cukroví, připravovali salát, pekli vánočku, P. zdobil perníčky. (Ptáte-li se proč, tak asi proto, že přese všechno mám Vánoce ráda a chtěla jsem mít aspoň ten základ.) Spát jsme šli v jednu.

Od půl třetí jsem nespala, protože mě přepadl šílený kašel. Jáju taky, tak jsme kašlali duo. Takže mi je teď docela mizerně. A on pořád kašle, chudáček, kdybych tak mohla pro něj něco udělat, ale žádné léky mu nezabírají. Včera jsme ještě byli u doktorky, protože se mu to vůbec nelepší. ATB nedostal, což je na jednu stranu dobře (nehorší se to), ale na druhou stranu, byl by to aspoň nějaký posun, takhle jsme pořád stejně bezradní. (Nějaké léky samozřejmě má, ale vůbec nemám pocit, že by mi pomáhaly, chce to prostě jenom hodně času, což je frustrující.)

Děti jsou ovšem úžasná stvoření. Před chvílí vstal, po prokašlané noci, a krásně se na mě usmál, teď je v pokoji, bubnuje a žvatlá si a je v pohodě.

Přeju vám všem krásné Vánoce, což teď možná zní jako ironie, ale není to tak myšleno. Hlavně se vykašlete na všechny prkotiny kolem, na to, jestli jste dostali ten správný dárek, na to, jestli je všechno tip ťop, hlavní je zdraví a rodina. To je moje letošní vánoční poselství světu. Hezké svátky.

neděle 22. prosince 2013

Moje řeč, Tome

Se čtením jsem teď na tom bledě (dokonce jsem letos ani nesplnila svou ubohou Reading Challenge na Goodreads), tak jsem si řekla, že sáhnu po něčem lehčím, co už jsem navíc četla, a otevřela znovu po třech letech Líného rodiče.

A hned jsem narazila na pasáž, kterou sem prostě musím přepsat.

Mateřství není žádná role, natož aby to byla práce na plný úvazek. Děti tolik mateřské péče nepotřebují. Z mateřství vznikla práce na plný úvazek - dokonce víc než na plný úvazek - až v naší západní civilizaci, kde se matky staly tak izolovanými.  Nuda drásá životy mladých matek a přivádí je k šílenství. Dnes je běžné, že manžel odejde z domova v osm ráno a vrátí se v sedm večer a veškerou společností matky přes den je pračka a televize. [...]

Nudný úděl matky na plný úvazek je navíc znásoben jejím pocitem viny - cítí se vinna za to, že se netěší ze společnosti svého vlastního dítěte, své vlastní krve. Má pocit, že selhala, jestliže si neužívá mateřství. Jak hluboká je propast mezi ní a ideálem mateřství, který známe z časopisů a z reklamy. Proč se nemůže veselit tak jako celebrity, co se na titulních stranách časopisů neustále chvástají svou radostí z rodičovství? To proto - a říkám  to znovu - že mateřství je mýtus a ženy nebyly stvořeny k tomu, aby celý den samy nakupovaly, drhly podlahu a žvatlaly na svá nemluvňata. Nebo aby se samy odsoudily k prostému postrkování dětí na houpačkách - hrůzná to představa. Žena musí spojit mateřství s jinou tvůrčí činností a chodit mezi lidi.

A ještě o kousek dál:

Vytvořte si svoje vlastní pojetí mateřství a otcovství. Neexistuje správná a špatná cesta. Záleží to jen na vás.


Tak a teď si to asi vytisknu a nalepím na zrcadlo nebo někam, abych to měla furt na očích. Anebo každý den napíšu stokrát do deníčku:

Nebudu se snažit být dokonalá matka. Dokonalá matka neexistuje!

středa 18. prosince 2013

Prosincové střípky

Děje se mi teď tak všechno a nic, samé banality, které na samostatný článek ani nevydají. Tak aspoň ve zkratce.

- Dítě opět/stále nemocné. V pondělí jsme šli k doktorce, která nás poslala ještě na ORL, kde jsme s tím naším aktivistou, co chvilku neposedí, tvrdli dvě hodiny. Aspoň, že je P. už doma a mohli jsme tam být oba. Jája má malý zánět v uchu, ale naštěstí to nebylo na píchání, jen jsme dostali nějaké kapky.

Na lince se nám opět hromadí léky a třeba večerní ukládání je teď o to vtipnější. Už tak mi připadá, že je toho dost (umýt, převlíct do pyžama, mlíko, přečíst pohádku, pomazlit, vyčůrat, zazpívat) a teď se k tomu ještě přidaly čtyři sirupy a troje kapky (do nosa, do ucha, do očí) plus zábava největší - odsávání nosu. Aktuálně je moje největší přání, aby se J. naučil smrkat.

- My s P. jsme samozřejmě taky nachlazení, bez toho by to nešlo. A tak se ze mě stává naprosto nespolečenský tvor. Minulý pátek měla naše firma vánoční večírek, na který jsem se těšila už od Náchoda. A nakonec jsem nešla, protože mi nebylo dobře. Tenhle týden jsem měla naplánované hned dvě posezení s kamarády, ale nakonec všechno ruším.

- Kupovala jsem si nové boty. Chtěla jsem černé, rovné, asi tak do půl lýtek. Mám hnědé, kotníčkové, na klínu. Já prostě neumím nakupovat oblečení a obuv, to je snad nějaká diagnóza.

- Předevčírem jsem se stavila na nákup v Tescu. Měli tam krásné velké tabule s nápisy "Vždy čerstvá sezónní zelenina" a "Spolupracujeme s místními dodavateli". A kolem těch tabulí byly bedny plné zeleniny z Holandska. Česká ani jedna jediná. Ne, že by mě to překvapovalo, jen mě to vždycky znovu na...štve.

- Nemáme ani nakoupené všechny vánoční dárky, cukroví taky žádné, kromě nenazdobených perníčků. Jediné štěstí je, že návštěva pozvaná na Vánoce nakonec s velkou pravděpodobností nedorazí. Letos to prostě nějak nedávám. Ale třeba se ještě zvetím a něco o víkendu upeču.

- Ani nevánoční věci nezvládám. Už to bude pomalu měsíc, co jsem doma, a ze seznamu úkolů skoro nic neubylo. Akorát proškrtávám věci, které jsem už prošvihla nebo usoudím, že to zas není tak důležité. No, taky jeden ze způsobů time managementu.

sobota 14. prosince 2013

Sama doma? Ani nápad.

Tak jsem měla být tenhle víkend sama doma.

Domlouvali jsme se na tom s mužem už od podzimu. Že jako já už s břichem nikam jezdit nebudu, ale on s klukem ať vyrazí na víkend k dědovi. Já si zatím odpočinu, uklidím, co se nedá s prckem za zády zvládnout, a tak.

Furt se to nedařilo, buď do toho vlezla nějaká nemoc nebo jsme měli něco domluvené, tak nakonec se zadařilo až teď. Včera muž přišel z práce, naložil věci a dítě do auta a já osaměla.

Večer mi volal a ukázalo se, že zapomněl doma tašku se všemi doklady (včetně řidičáku a techničáku samozřejmě). Chvíli nahlas přemýšlel, jak by to šlo z Brna do Vsetína doručit, jestli třeba neexistuje nějaká zásilková služba, které by se to dalo svěřit... až jsem to nevydržela a navrhla, že teda ten svůj volný víkend obětuju a přijedu za nimi.

A víte co? Vůbec mi to nevadí. Vlastně jsem ráda, protože jsem si tak nějak uvědomila, že by se mi po nich hrozně stýskalo a ten víkend bych spíš jen proflákala na internetu apod. Já už asi neumím být delší dobu sama doma, to jsem to dopracovala. Pěkně si mě ti mí kluci ochočili.

čtvrtek 5. prosince 2013

Óda na radost

Takhle zrána nabízím trochu hudby.

Jak jsem si nedávno stěžovala, že jsem furt naměkko, tak tohle je jedna z věcí, která mě rozbrečí zaručeně.


středa 4. prosince 2013

Dárky

Včera jsem předala, tak se teď můžu pochlubit tady.

Sice se zpožděním, ale přece. Dárek pro dvouvaječná dvojčata - dva textilní balonky, které na první pohled vypadají stejně, ale nejsou tak úplně stejné.

Prý mají být úplně super na rozvoj jemné motoriky, tak doufám, že i díky mě budou Kuba s Matějem tak šikovní, až se budou jejich rodiče divit :D


Nejprve jsem si jeden vyzkoušela nanečisto už před pár týdny. Šlo mi to tak blbě a výsledek byl tak ošklivý, že jsem se na to chtěla vykašlat a vydat se do nějakého hračkářství. Ale pak jsem si řekla, že to přece nemůžu vzdát. A napodruhé se mi dařilo, až jsem sama nevěřila svým očím. (Úplně dokonalé samozřejmě nejsou, ale ve srovnání s první verzí opravdu nebe a dudy.)

Kdybyste si to někdo chtěli taky zkusit, tak návod se nachází zde. Ale předem varuju, je to opravdu piplačka.

No a když už jsem u těch dárků, tak se ještě pochlubím narozeninovou kyticí od muže.

Je jich opravdu 30.

neděle 1. prosince 2013

Velká holka

A je to tady. Ode dneška začíná můj věk číslicí tři.

Nehroutím se z toho, naopak, na třicítku se těším už roky. Vkládám do ní totiž velké naděje. Vždycky jsem měla pocit, že když je člověku přes třicet, tak se konečně cítí jako dospělý, tím myslím, že ví, co chce a co nechce (to je dost důležité), má jasný žebříček hodnot, stojí si za svými názory... no prostě hotový, sebevědomý člověk v tom nejlepším slova smyslu.

Teď to tedy přišlo a já vidím, že jsem si to asi trošku idealizovala. Nějaký posun tímhle směrem se snad u mě udál (netvrdím, že přes noc, spíš tak za poslední rok, dva), ale říkám si, že spíš než s věkem to asi souvisí s tím prckem, co se o něj teď starám, a s tím druhým na cestě. Ona zodpovědnost za jinou živou bytost člověka formuje docela dost.

Spíš než posun k dospělosti na sobě pozoruju něco jiného. Začínám se čím dál tím víc podobat svým rodičům. A to není nic pozitivního. Tedy abyste rozuměli, své rodiče miluju, jsou to skvělí lidé. Ale jako každý smrtelník mají i oni dobré a špatné vlastnosti. A jsou to právě ty špatné, které se teď u mě objevují. Šílím a rozčiluju se, když se mi něco nedaří (např. taková prkotina jako připálená cibule), pak se zarazím a jako bych viděla svou mámu. Sleduju Jáju, jak zarputile odmítá jíst, snažím se nevypěnit, a pak mi před očima naskočí obrázek našeho tatínka, jak se tvářil úplně stejně, když se brácha nimral v jídle.

Tak co s tím? Asi mi nezbývá, než se smířit s faktem, že jsem dcera svých rodičů. Konec konců, jak říkám, i přes drobné vady jsou to skvělí lidé, tak snad se mi taky podaří zůstat pořád tak skvělá jako jsem byla ve svých dvaceti.