Má to smysl...

... třídím odpad a starám se o dítě.

Byla jsem nedávno na preventivní prohlídce u doktora. Kromě zjištění, že jsem tak trochu hluchá, a ponížení, když se mě pořád všichni (zdravotní bratr a pak doktor) ptali, jestli sportuju, jsem taky s panem doktorem zapředla rozhovor na téma děti.

Můj doktor je totiž stejně starý jako můj muž a má dítě jen o pár týdnů starší než to naše. Klábosili jsme (teda spíš on, já jsem stydlivá a většinou odpovídám jednoslovně až jednovětně) a on mimo jiné povídá něco jako: "Ale je to teda fuška, být na mateřské, že? Já bych to asi dělat nemohl, celý den doma s dítětem."
Tak jsem odpověděla naučeným: "No jo, je to občas náročné, hlavně psychicky."

Teprve později jsem o tom začala přemýšlet. Je pro mě opravdu starost o Jáju tak náročná? Je i není. Jsou samozřejmě situace, kdy vůbec nevím, co dělat, kdy mám všeho plné zuby, kdy se mi nic nechce a musím, kdy fňukám a stěžuju si (tenhle blog je toho důkazem). Tohle všechno se mi ovšem dělo i v práci a předtím na výšce (a konec konců i na gymplu). Je tu ale jeden velký rozdíl.

Poprvé v životě mám pocit, že to, co dělám, má opravdu smysl. Nikdy mě ještě nenapadlo, že se na to můžu vykašlat a nic se nezmění. V práci a na škole se mi tohle stávalo každou chvíli. Teď klidně vydržím půl hodiny zpívat jednu písničku pořád dokola nebo házet a koulet s míčem. Není to sice moc intelektuálně stimulující, ale vím, že je to třeba a že to časem ponese ovoce v podobě Jájova vývoje.

Určitě to takhle nebude věčně. Předpokládám, že můj život se bude ještě dál vyvíjet (tak stará přeci jen ještě nejsem). Ale teď mi připadá, že jsem konečně našla smysl života.

Důvodem tohoto blaženého pocitu samozřejmě může být i měknutí mozku z věčného zpívání melodie z Pata a Mata a házení míčem.

Health month - desátý měsíc

A máme tu poslední říjen. Tak rychle, rychle rekapitulaci, než se mrně vzbudí.

Měla jsem už tradičně tři pravidla.

Omezení vodních dýmek jsem zvládla bez problémů. Přiznám se, měla jsem jednu, párkrát jsem si potáhla, ale nakonec mi to ani nechutnalo, odvykám (nebo stárnu?).

Dodržování ranní a večerní rutiny se mi daří střídavě, jsem holt líná a někdy se mi opravdu nechce. Ale většinou udělám alespoň to nejnutnější.

Zato omezení cukru, to je katastrofa. Je potřeba to říct hezky nahlas - jsem závislá. Jmenuju se Dana a jsem cukroholik. Ale nevzdávám se.

V měsíci listopadu bych chtěla:

- Omezit cukr - a to úplně, myslela jsem, že když si povolím jednou týdně, tak to bude lepší, ale je to spíš naopak, zdá se mi.

- 3krát týdně psát do deníku - založila jsem si ho před několika měsíci, abych věděla, co se mi tak honí hlavou, a taky abych si procvičila psaní rukou, protože to už skoro nedělám. Jenže od té doby tam mám asi tak tři zápisy. Musím si na to vyhradit čas a trochu víc se snažit.

- 5krát týdně alespoň 30 minut psát - snažím se zase psát delší texty než jen blogové zápisky a nákupní seznamy. No nesmějte se. Spisovatelem chtěl být v mládí každý a kdo říká, že ne, drží ho to dodnes. A pak jsou tu takoví zoufalci jako já, co to dokonce veřejně přiznají.

Hudební

Chci vás pozvat na koncert, co vy na to? Kdybyste měli v listopadu čas, přijďte si poslechnout písničkářku s kouzelným jménem Lucie Niemelä.

Lucianka má sice finské příjmení, ale původem je od nás ze Slezska. Po maturitě ale odjela na daleký sever, vdala se tam, vystudovala a začala hudební kariéru. (A my všichni, co jsme ji na gymplu znali, se vůbec nedivíme, protože už tehdy byla skvělá.)

Žije tedy ve Finsku, CD vydala v Německu (ach, ta globalizace), ale občas naštěstí přijede i do své rodné země a uspořádá pár koncertů. Rozhodně si ji nenechte ujít, pokud budete mít možnost.


14.11. BRATISLAVA, Kafe Scherz 20:00
15.11. VESELí NAD MORAVOU, Cafe Pierre 19:00
16.11. BRNO, Podobrazy 20:00
17.11. PRAHA, Divadlo Dobeška /s kapelou RICHARD 20:00

Pokud byste šli na brněnský koncert, tak se tam třeba uvidíme.

A pokud byste se chtěli o Lucii něco víc dozvědět, tak šup sem.

A nakonec samozřejmě písnička, abyste věděli, na co vás vlastně lákám.

Milý deníčku...

Dneska dopoledne jsem s Jájou běhala po městě, a tak jsem neodolala a po dlouhé době si koupila kafe u Kofi Kofi stánku. Cítila jsem se potom tak trochu jako newyorská matka. Tedy ne, že bych kdy byla v New Yorku, jediná metropole mimo ČR, kterou jsem navštívila, je Paříž (ach, Paříž, sladká Paříž). Jen si prostě představuju coffee to go jako nezbytný doplněk typického New Yorčana.

Na České jsem viděla Elišku Wagnerovou uprostřed rozhovoru s nějakým starším párem. Zřejmě volební kampaň. Já volit nebyla, místo toho jsme si vyjeli na Pálavu a strávili tam příjemný víkend.

Taky mě zastavil Hare Kršna mnich a chtěl mi prodat nějakou knihu. Nedal si vysvětlit, že nemám zájem. Snažila jsem se vymluvit na to, že už doma od nich jednu mám a že mě moc nenadchla, ale to ho jen povzbudilo. Nesnáším to. Nejen kršňáky, ale i různé pouliční sběrače na charitu. Protože se tváří, jako bych měla povinnost jim přispět. Protože ve mně vyvolávají svým chováním pocit, že jsem strašně zlý člověk, když nepřispěju na výcvik slepeckých pejsků nebo na děti s rakovinou. No možná, že jsem. Možná bych měla všechno rozdat, měli bychom se přestěhovat do garsonky, mít jen to nejnutnější a všechny ostatní peníze dát na charitu. Jenže na to jsem asi příliš rozmazlená...

No nic, radši zpět ke knihám. Mám teď rozečtené čtyři, tak se to nějak sešlo. Dvě půjčené, jedna z antikvariátu a jedna zbrusu nová. Po dlouhé době jsem si koupila novou knihu. Joseph Anton. Těšila jsem se na ni už od Náchoda. Teď je tady a já z ní mám fakt velkou radost. Kromě čtení si ji taky pořád prohlížím a očichávám ji. Uvažovala jsem, že si pořídím jenom elektronickou verzi, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Opravdová kniha je pro mě nenahraditelná. Asi jsem holt materialista.

Je krásně. Onehdy jsem psala Gabriele komentář o tom, že je u nás hnusně, a heleme se, ono se to vybralo. Pršelo jen jeden den, což bylo samozřejmě tehdy, kdy jsem musela s prckem k doktorce. Úžasná příležitost zjistit, že pláštěnka, kterou máme, se nehodí na náš kočár. Sledovat mě, jak se ji tam snažím narvat, muselo být fakt k popukání, hehe.

Pořád tu jsem, čtu všechny vaše blogy, jen málokdy komentuju, protože se necítím dostatečně kompetentní. Prostě jen tiše žasnu nad tím, jak jsou ostatní skvělí, talentovaní, zajímaví.

Chtěla bych sem napsat taky něco smysluplného, mám i témata, ale nějak se k tomu nemůžu dostat. Jára se vyvíjí nějak moc rychle, než o něčem napíšu, tak už to není pravda. Tak jenom zakládám koncepty a po nějaké době je zase mažu. Navíc teď začala seriálová sezóna, takže lepší to nebude. Ale slibuju, že se budu aspoň snažit.

Health month - devátý měsíc

Je to možné, že už je zase další měsíc pryč?

V září jsem se vrhla na Fly lady a předsevzela jsem si projít všechny dětské krůčky na jejích stránkách. Což se mi i, světe div se, podařilo. Tedy, přiznám se bez mučení, že jsem některé přeskakovala. Věci jako "Uvědomte si negativní hlasy v hlavě, které vám říkají, že to nedokážete, a změňte je v něco pozitivního" a podobně - na to já prostě moc nejsem.

Ve zkratce šlo o to vytvořit si postupně "rutiny", díky kterým se péče o domácnost stane trošku jednodušší. Ten systém je daleko propracovanější, mají zóny a denní mise a kdo ví, co všechno. Ale já jako začátečník se prostě soustředím jenom na ty rutiny a ostatní zatím filtruju. A musím říct, že mi to opravdu pomáhá.

V říjnu tedy můj první úkol zní "Dodržovat rutiny".

Ale aby to nebyla je Fly lady, přidala jsem další dvě pravidla.

- Cukr jen jednou týdně - jde mi o umělý cukr, samozřejmě, přirozený cukr v ovoci a jinde neřeším, ale nebudu sladit ani jíst sladkosti. Prostě Vánoce se blíží, je potřeba se připravit :)
- Žádný tabák - nějak jsme si s mužem zvykli na večerní vodní dýmky, ale přeci jen to není moc zdravé, takže jsem se rozhodla s nimi skončit.

Tak mi zase držte palce, na konci měsíce se uvidí, jak to zvládnu.