Takové normální ráno

Během noci se mimino asi třikrát hlásilo o jídlo. Pak se vzbudilo ve čtyři ráno. Přesvědčili jste ho, že chce ještě spát. V pět už se ukecat nenechalo, tak jste ho potichounku vynesli z ložnice, aby se manžel se starším klukem neprobudili. Převlíkli jste ho, nakrmili, hráli si s ním. Kolem šesté se tváří, že by si zase zdřímlo. Uspali jste ho, dali do postýlky, vzbudilo se. Uspali jste ho podruhé, vzbudilo se za pět minut. Napotřetí, tak v sedm, se povedlo, uložili jste spící dítě do postýlky, potichounku odešli z ložnice (manžel a starší kluk už jsou v tu dobu vzhůru) a natáhli se na pohovku.

Snad se ještě trošku vyspím, říkáte si. Pomalu upadáte do sladké malátnosti, která už už chce přejít do regulérního spánku. A v tu chvíli přijde starší syn a strčí vám prst do nosu.

Kojení, kojení, věčné to utrpení...

No dobře, utrpení, to jsem přehnala. Ale opět tu máme problémy. Než se Pája narodil, byla jsem rozhodnutá to neřešit. Když to nepůjde, tak mu vrazím flašku a bude, nehodlám se trápit tak jako s Jájou, říkala jsem.

Jenže teď si říkám, když už jsme vydrželi ty čtyři měsíce... (první dítě vůbec, druhé čtyři měsíce, no ještě tak pět, šest dětí a bude to v cajku). Navíc ty naše problémy nejsou tak velké, měla jsem tu dvě skvělé laktační poradkyně, které mi to potvrdily, chce to jenom trochu doladit.

Aby nedošlo k omylu, nehroutím se. Jsem v pohodě, jen se na to teď potřebuju soustředit. Takže se omlouvám všem, kterým se neozývám, neodpovídám na sms a maily (protože si je nestíhám přečíst), nejdu s nimi do divadla, nekomentuju blogy a tak. Dejte mi čas.

Být dospělákem sux

... neboli stojí to za prd.

Někdy (hlavně poslední dobou) už mě fakt všechna ta zodpovědnost nebaví a chtěla bych být zase dítětem.

Jenom takový krátký přehled toho, co mě za poslední dobu trápí, čím se musím zabývat.

- Dneska jsme byli s Pájou na očkování a 3měsíční kontrole. Ukázalo se, že strašně málo přibral. Takže ho budu muset zase vážit a řešit kojení.
- Alespoň první vzpřímení zvládl. Bála jsem se, že budeme muset chodit na nějaké cvičení, jako kdysi s Jájou, protože mimino doma strašně zlenivělo a nechce zvedat hlavičku. Ale u paní doktorky se vytáhl.
- Za měsíc bude mít Jája kontrolu ve 3 letech. Dostala jsem papír s obrázky (čtvereček, kolečko a tak), které se má naučit pojmenovat, aby mu mohli zkoušet oči. No což o to, on se ty tvary naučí (jestli se mu bude chtít), ale stejně si neumím představit, jak spolupracuje s paní doktorkou a říká, co vidí.
- Taky nás čeká spánkové EEG, protože když mu chtěli na neurologii udělat normální, řval tak moc, že mu sestřička z vedlejší ordinace přišla vynadat (což podle mě od ní bylo dost trapné, ale v tu chvíli jsem nějak nebyla schopná zareagovat).
- A pak v červnu dětský psycholog.

To je jen tak namátkou. Do toho aby se člověk staral o takové běžné věci jako že doma musí být něco k jídlu (zrovna já jako kojící žena bych asi neměla obědvat jenom chleba se sýrem), že by tu měl být aspoň trochu pořádek (nejsem uklízecí maniak, ale od určitého stupně chaosu v bytě se fakt necítím dobře). No a že já sama bych taky něco potřebovala, o tom už vůbec nemluvím. Například jsem si konečně zašla k alergologovi pro recept, protože mi došly léky. Trvalo mi to jen slabé čtyři měsíce. A u zubaře jsem nebyla už rok a půl.

A přitom to nemám nijak zvlášť těžké. Nejsem svobodná matka, finančním nedostatkem nijak zvlášť netrpíme, nemáme v rodině nikoho s obrovskými zdravotními problémy. Prostě normální, průměrná rodina. Ale já to nějak nedávám. Potřebovala bych prázdniny. Tak na týden, dva se vrátit v čase, tak asi do doby, kdy mi bylo deset. Kéž by to šlo.

Debordelizace

Tohle slovo mám asi od svého muže. Netuším, jak lépe přeložit anglické declutter.

Sice jsem psala, že teď na blog nemám čas ani náladu. Ale mám hlavu plnou událostí posledních týdnů a potřebuju si ji vyčistit. Snad pomůže, když to sem vysypu. 

Pája

Kam se podělo to miminko, co jsem po nakrmení položila do postýlky a ono zavřelo oči a další dvě hodiny jsem o něm nevěděla? Postupně, plíživě jsme se dopracovali skoro tam, kde jsem byla s Jájou. Takže trávím dny tím, že pochoduju s miminem v náručí a ššám na něj, aby spalo. Usne, ale jen co ho položím do postýlky, otevře oči, nechápavě se na mě podívá a spustí. Potřebuju pro něj došít hacku, to je moje poslední naděje. Ale nemůžu se k tomu dostat, protože furt nespí. Taková hlava XXII.

Taky blbne při kojení, doufám, že to nepovede k nějakým větším problémům.

Jinak je ale roztomilý, roste, směje se, brouká. Prostě cukroušek.

Jája

První týden, dva, jsem všem vykládala, jak skvěle přijal nový přírůstek do rodiny. No, pak mu to došlo. Že to jako není jen chvilkové rozptýlení, ale že s námi to mimino zůstane nafurt a ubere mu kus pozornosti. A od té doby je chvilkama fakt nesnesitelný, žarlí strašně. Přestal spát po obědě a večerní usínání už taky není taková pohoda jako dřív. A aby toho nebylo málo, přidaly se noční děsy, během kterých mě od sebe odhání a chce jedině tatínka. Vím, že bych si to neměla brát osobně, ale zamrzí to.

Taky jsem měla rozhovor ve školce, na základě kterého jsme změnili docházku z 3x týdně celý den na 3x týdně dopoledne. A taky mi bylo doporučeno zajít s ním k doktorce poradit se ohledně zpožděného vývoje. Následně jsem o tom mluvila se svou mámou a dověděla se, že je to moje vina. Ach jo.

Péťa

Ráno mi pomáhá s klukama, což je fajn, ale kvůli tomu chodí pozdě do práce a tudíž i pozdě z práce. Taky bývá podrážděný a otrávený. Což uvádím ne jako stížnost, ale jako ilustraci toho, jak to teď na nás doléhá. Protože kdo ho zná, tak ví, že on podrážděný a otrávený nebývá nikdy.

Já

Chodím na procházky v sukni a botách na podpatku. Maminka by ze mě měla radost, ale pravda je taková, že to dělám, protože nemám nic jiného na sebe. Potřebuju nové boty. A oblečení. A rozhodla jsem se, že si na podzim ušiju kalhoty. (Na podzim proto, abych do té doby mohla trénovat na jiných věcech.) Jestli se to povede, tak se pochlubím. Jestli ne, tak to nechám trapně vyznít do ztracena.

Nezvládám

Momentálně nezvládám psát. Je toho na mě příliš, něco musí z kola ven a je to blog. Odpusťte. Ale snad se časem vrátím. Zatím se mějte krásně.

Zlomový víkend

Já to tušila. Tahle idyla prostě nemohla vydržet dlouho, to bylo jasné.

Během posledních týdnů všem vykládám, jak se máme skvěle a všechno jde dobře. Jája vůbec nežárlí na mimino, naopak, je z něj nadšený a furt se na něj chodí dívat a chce se k němu tulit. Mimino je bezproblémové a plně kojené... haha, no tak s tím je teď konec.

O víkendu Jájovi asi konečně došlo, že to miminko není jenom přechodná hračka, ale že tu bude už nafurt a že mu bude krást rodičovskou přízeň. A uvědomil si, že se mu to tedy ani trochu nelíbí. Následně se rozhodl, že nám to dá pořádně najevo. Takže během celého víkendu záchvaty vzteku, kvíkání, házení hračkami... no roztomilý chlapeček, jen co je pravda.

A bezproblémové mimino? To začalo blbnout u kojení a momentálně je to v takové fázi, že se trochu napije a pak brečí a nedá se utišit.

Holt jsou před námi nové rodičovské výzvy. Držte nám palce, ať se s nimi důstojně popereme.

Stěhuju se

Ne, muž mě ještě z domu nevyhodil ani jsem se nerozhodla, že mu uteču a vrátím se k mamince. Ale vypadá to, že kvůli miminu nebudu nějaký čas se svým mužem sdílet lože.

To máte tak. Pája se během noci budí dvakrát. Poprvé kolem půlnoci až jedné hodiny. A pak někdy mezi čtvrtou, pátou. A právě tohle druhé probuzení působí problémy. Nají se a pak ne a ne pořádně zabrat. Když ho uložím do postýlky, vrtí se, kňourá a nakonec se rozpláče. A já, starostlivá maminka a manželka, chci, aby se aspoň muž a první dítě vyspali. A tak to beru na sebe.

Beru si Páju do obýváku, kde asi po půlhodině houpání na míči usne. Ale je to chyták, kdybych ho odnesla zpět do postýlky, tak se zase probudí. Kupodivu ale zůstává v klidu, když ho uložím na pohovku. A tak spolu nad ránem pospáváme na gauči. Už jsem si sem přinesla deku a polštář, protože tuším, že to asi nějakou chvíli potrvá.

Smiřuju se s tím, že se pár následujících měsíců pořádně nevyspím. Když už jsem to zvládla jednou, půjde to i podruhé, uklidňuju se. A vůbec, můžu být ráda, že mi P. ten gauč koupil, mohla jsem skončit hůř.

V očekávání

Ráda se na něco těším. Můj muž se mi vždycky směje, když uprostřed léta najednou zasněně pronesu: "Já se těším na Vánoce." Ale už jsem prostě taková.

Nejde o to, že bych se nedokázala radovat z přítomnosti. Ale proč si to ještě nezpestřit výhledem na to, co bude. A někdy mi takové těšení se může i pomoct v těžkých chvílích, jako když je J. nesnesitelný, to se pak začnu těšit, až vyroste a vypadne z domu.

Ale teď vážně. Momentálně se nejvíc těším na leden. Spokojeně si tloustnu a představuju si, jaké to bude. Trochu se teda i bojím. Protože určitě nastane spousta situací, které nebudu umět řešit a budu se z nich zase hroutit a plakat... no však to znáte, vy, kdo mě čtete od začátku. Ale celkově to určitě bude fajn.

Když mi leden připadá moc daleko, těším se aspoň na listopad. Až vypadnu z práce. Obzvlášť, když mě naštve nějaký zákazník, to si pak opakuju jako mantru : "Už jenom dva měsíce." A když je nejhůř, jdu se schovat na záchod a tam si prohlížím břicho. Roste.

Samozřejmě se to těšení ani zdaleka nedá srovnat s obdobím, než se narodil J. Protože tehdy jsem na úvahy o budoucnosti, brouzdání po internetu a stavění vzdušných zámků měla fůru času. Byla jsem totiž bezdětná. Teď nás J. občas zaměstná natolik, že si na nějakého prcka č. 2 ani nevzpomenu.

No například teď v pátek jsem šla na velký ultrazvuk a měla jsem se konečně dozvědět pohlaví. Minule jsme se nechávali překvapit, ale tentokrát jsem zjistila, že to asi nevydržím, že to chci vědět. Měl to tedy být jednoznačně den věnovaný miminu č. 2. Ale to Jája nedopustí, to si radši pořídí angínu. A brácha je zas na druhé koleji. Tak jen doufám, že až tady s námi opravdu bude, podaří se nám rozdělovat mezi ně náš čas spravedlivěji.

Vzdor

Tak jestli jsem si někdy dřív myslela, že zažíváme období vzdoru, tak jsem neměla ponětí, co nás ještě všechno čeká. Oproti současnému stavu to byl čajíček. A navíc, už poučená, počítám s tím, že se to ještě zhorší.

Pořád se snažím přijít na "návod k přežití", ale tápu a nic mi pořádně nefunguje. Někdo (ahoj mami) má možná pocit, že máme prostě rozmazleného fracka, kterému všechno dovolíme a z toho pramení všechny potíže. Já mám naopak pocit, že mu zakazujeme pořád něco, snažím se to omezit, ale zas do potůčku v Lužánkách by fakt skákat nemusel.

A když už jsem u těch Lužánek, tak příklad ze života. Dneska odpoledne jsme byli v parku. Nejprve na hřišti kousek od domu, kluk si hrál, byl roztomilý a v pohodě. Jenže pak začal obcházet kolem nějakých lidí a somrovat u nich chipsy, což jsem nechtěla, navíc už jsme se tam s P. trochu nudili, tak jsme se rozhodli pro přesun. Lapla jsem Jáju do náruče a to byla chyba.

Přelezl si k tátovi (samozřejmě), nechal se poponést a ve chvíli, kdy ho chtěl táta "vysadit" v nedalekém "bludišti", kde ho to obvykle moc baví, začal řev. Mrně prostě chtělo být u tatínka a nosit se. Chodit po vlastních nohách? Ani nápad.

Řev to byl neskutečný, trval několik minut a zdálo se, že prostě nepřestane. Navíc se nechtěl pohnout z místa, odstrkoval nás, vzápětí se na nás zase věšel, no sranda. Pak jsem se potřebovala napít, což ho zaujalo a vyžádal si vodu. Spokojeně pil z flašky a vypadalo to, že krize je zažehnána.

Jenže ouha. Mladý pán se polil, což ho naštvalo a celý řev vypukl nanovo a ještě intenzivněji. Vztekal se, nechtěl nikam jít a nic nepomohlo. Pak se najednou nechal chytit za ruce a v klidu si s námi vykračoval a dokonce se mírně usmíval! Chápete to? Já když zuřím, tak mi chvilku trvá, než se uklidním, ale on ne, stačí okamžik a je pohoda. Kluk se usmívá a zplavení, vyšťavení rodiče jen nevěřícně kroutí hlavou.

Podobnou, i když kratší situaci jsme pak absolvovali ještě dvakrát. Poprvé když se rozhodl, že prostě půjdeme na opačnou stranu a nechtěl jít domů. A pak už v domě, když jsme ho přemlouvali, aby šel k výtahu. Tam si dokonce pak lehl na zem, což ještě nikdy dřív neudělal (myslím mimo byt, doma si lehá na zem celkem často), a když ten výtah přijel, tak se do něj pokusil vplazit.

Jsem s rozumem v koncích, dostala jsem se do stádia, kdy chci prostě tohle období jenom přežít a nějaké výchovné ambice jdou stranou. Někdo má možná pocit, že bychom ho měli seřezat, ale to nechci a navíc by to určitě nefungovalo (nefunguje na něj plácnutí přes zadek). Někdo by měl možná tu dobrou radu, že mu má člověk nabídnout empatii a porozumění, ale když se vzteká, tak na nějakou empatii očividně zvysoka kašle. Někdo už mi taky radil, že hlavní je neustupovat a nedat mu, co chce. Můžu vás ujistit, že to neděláme, navíc kolikrát ani pořádně nevíme, proč se vzteká, takže ustoupit ani není kam. Takže zbývá co? Těšit se z těch chvilek, kdy je roztomilý, uklidňovat se, že se mu takhle vytváří osobnost, a potají si odškrtávat, kolik ještě zbývá, než mu bude osmnáct a vypadne z domu.

(A aby zas neměl někdo pocit, že toho chudáčka vůbec nechápu, tak to na konci je samozřejmě nadsázka a sarkasmus. A Jája má naštěstí pořád spoustu chvilek, kdy je k sežrání, ale o těch prostě dneska nepíšu, to neznamená, že nejsou.)

Tátův kluk

Když mu byl necelý rok, mohla jsem se ještě uklidňovat, že z toho nemá rozum. Ale teď už je jasno, táta je prostě jednoznačně oblíbenější.

Když přijde domů z práce, prcek si ho odtáhne do pokoje a nechce ho pustit na krok. A nejen to. Já do toho pokoje nesmím ani vstoupit, to je prostě Jájova chvilka s tátou a máma tam nemá co překážet.

Když se Jájovi něco stane a pláče, tak chce k tátovi.

Někdy se i během společné procházky rozhodne, že mě tam vlastně nechce, začne mě posílat pryč a když se nenechám odehnat, tak se vzteká.

A včera u doktora? Dorazili jsme tam s Jájou dřív a on pomalu rozehrával divadlo, které jsem tu už popisovala. A pak přišel táta a všechno bylo jinak. Jája si mu sedl na klín, roztomile se usmíval a ukazoval, kde má táta zip, kde vlasy a podobně. Prostě andílek.

Tak bych se měla asi pomalu smířit s tím, že jsem tu hlavně v roli zásobovače. Však on přileze, až bude mít hlad :)

Kadeřnice ze mě nebude

Bylo potřeba prckovi zkrátit vlasy. Dlouho jsem se tomu bránila, protože ty jeho lokýnky byly fakt roztomilé. A odolávala jsem, i když si ho lidi dost často pletli s holčičkou (ach, ty stereotypní představy). Konec konců, my jsme taková hippie domácnost, takže dlouhovlasý Jája krásně zapadal.

Jenže mu to pořád lezlo do očí, neustále si je mnul a vůbec bylo vidět, že mu vlasy v obličeji vadí. Zkoušela jsem to řešit sponkou, ale mladý pán si ji vždycky z vlasů vyndal, prostě to nosit nebude a hotovo. Tak jsem se rozhodla.

Jako vždy jsem do toho šla trošku impulzivně. Nejprve jsem sice zvažovala návštěvu kadeřnictví, ale jednak žádné ověřené v okolí nemám a pak jsem si nějak nedovedla představit, jak to naše živé stříbro sedí na židli a nechává si stříhat vlasy. A hlavně jsem to chtěla řešit hned, teď a okamžitě, jaképak čekání.

No jo, zastřihnout sobě nebo manželovi vlasy do rovna, to je jedna věc. Ale ostříhat dítě tak, aby to nějak vypadalo? ... To nějak půjde, říkala jsem si. Nešlo. Teda Jája to zvládl v klidu, ale jeho nový účes je trochu... řekněme excentrický (i když já říkám spíš blbý).

Fotku sem nedám, vy byste se mi řehtali. Uklidňuju se tím, že až to trošku odroste, nebude to tolik vidět. A navíc, asymetrické účesy jsou strašně moderní, ne?

Jak nenaučit dítě mluvit

Snažíme se mrně naučit, aby si hezky řekl, když něco potřebuje. A samozřejmě to všechno zatím dopadá úplně jinak, než bychom chtěli.

První fáze, už před nějakou dobou, byla odnaučit ho, že si o věci říkal "kníkáním" a podobnými hlasovými projevy. Prostě měl ve zvyku postavit se třeba k poličce, na které ležela vytoužená hračka, a udělat nějaké "eeeee" a podobně. A tak jsem mu vždycky říkala: "Nekníkej a hezky mi řekni: 'Mami, podej mi to.'"

A tak se dítě naučilo místo kníkání říkat "Mami". Což bylo fajn, až na dva problémy. Jednak si to vůbec nespojil se slovem máma, prostě to asi považuje za něco jako "prosím" a tak to používá i na tatínka. A pak taky, ať už to "mami" vysloví seberoztomileji, nepoznám z toho, co vlastně chce.

A tak jsem mu vždycky říkala: "Hezky to říkáš, ale mami co? Mami, chci auto?"
A Jája si z toho vzal zase tu špatnou část a teď když něco chce, říká: "Mami, coooo?" A jsme zas tam, kde jsme byli, že.

Taky jsem si neuvědomila, jak často používám ukazovací zájmena, jenže znáte to, někdy si prostě v té rychlosti nevzpomenete, jak se kterému tomu předmětu říká. A tak beru do ruky třeba balon a říkám mu: "Chceš to?"

A Jája se naučil na otázku: "Co bys chtěl?" odpovídat: "To."

Prostě se zase ukazuje, že nedomýšlím důsledky svých činů. Asi bych to dítě měla nechat na pokoji a nesnažit se ho vůbec směrovat, protože mi to očividně moc nejde :)

Třetí (ne)pracovní

Tak ráno jsem byla s prckem u doktorky, protože pořád kašle a o víkendu měl zase teplotu. A buch ho, nález na průduškách. A nasadíme antibiotika. (A to naše paní doktorka nedává ATB jen tak z plezíru na kdovíco.) Takhle se toho titulu zaměstnanec měsíce nedočkám.

Faux pas na hřišti

Jedna čerstvá historka, tak hodinu stará.

Vydala jsem se dneska na nákupy. A ne jen tak na obyčejný nákup do supermarketu. Jsem přece cool moderní matka, takže dítě do krosničky, nabalit ekologické látkové tašky a šup pro mlíko do mlékomatu a pro farmářský jogurt do mlékárny. Jen chleba jsem koupila v obyčejné sámošce, ale o to teď nejde, přesný obsah nákupní tašky není důležitý (ale ten chleba si zapamatujte).

Důležité je, že jsem naplánovala, že to cestou domů vezmeme přes hřiště, měla jsem s sebou i bábovky a vůbec jsem byla vybavená a připravená na všechno. Aspoň jsem si to myslela.

Dorazili jsme na hřiště, vybalila jsem dítě a všechny propriety a usadila se na lavičku. Ne na dlouho. Do pěti minut začalo pršet. Ale nešlo jen tak o obyčejný déšť. Byla to průtrž mračen jak se patří, po chvilce dokonce začaly padat kroupy. Rodiče posbírali děti a v mžiku byli pryč. Nechápu, jak se dokázali sbalit tak rychle.

Já začala panikařit, snažila se na J. nacpat pláštěnku z krosničky, ale zjistila jsem, že vůbec nevím, jak. A i kdybych věděla, J. se rozhodl, že to prostě nechce a začal pištět. Pak jsem si všimla, že pár rodičů s dětmi se nacpalo pod malou stříšku na hřišti. Tak tak jsme se tam ještě vmáčkli. Akorát J. pokračoval v pištění, kvílení a jiném naříkání. Stáli jsme tam asi pět, možná i deset minut, ostatní se postupně vytratili a myslím si, že částečně za to mohly hlasové projevy našeho prcka.

A mezitím mi na lavičce v mojí cool látkové tašce mokl chleba a ostatní věci.

Tak mám dojem, že na to hřiště už nebudeme moct chodit.

Šplhoun

Jája je nejen drzý jako opice, ale vypůjčil si asi od opic i touhu to šplhání. Anebo se možná inspiroval u koček, ty jak známo taky nejradši pozorují svět z výšky.

Když sedím na židli, chytí se mě za ruce a zkouší si po mě lozit nahoru a dolů (jako že mi chodí po nohách). Strašná sranda, jen kdyby neměl ty tvrdé botky. Ale co bych pro něj nevydržela.

Když nemůže lozit po mámě, leze po stole, po židlích (to je asi celkem běžné), po IKEA regálu (který není zrovna dvakrát stabilní, tak se trochu bojím), po knihovně, no prostě po čemkoli, po čem se alespoň trochu dá šplhat.

A vrcholem všeho je pár dní stará historka (mami, ty to radši nečti).

Byla tu na návštěvě Day, sedíme si tak v kuchyni, zatímco dítě si hraje v pokoji. Bydlíme ve starém bytě, okna jsou skoro metr nad zemí, tak tam má stoličku, aby alespoň něco viděl.
"Sněží", hlásí nám a já mu odpovídám, že nesněží, že se spletl. Tohle totiž hlásí pokaždé, když se kouká z okna, bez ohledu na počasí.
"Pes," volá nadšeně a já se zarazím. Psa nemůže vidět ani náhodou, leda by seděl na střeše protějšího domu. A tak se tam jdu raději podívat - a dítě stojí na okně, odkud má daleko lepší výhled.

Byla jsem samozřejmě v šoku. Ale když pominul, tak musím říct, že jsem na něj docela pyšná. Přeci jen vylézt na to okno není taková sranda a doposud mě nenapadlo, že by to dokázal.

Akorát nevím, jak mu vysvětlit, že jednou stačilo. Včera tam byl zas a to jsem si jen na chvíli odskočila. Ach jo, další starost navíc. (Ale stejně jsem na něj hrdá:))

Nevíte, od kolika let berou do nějakých horolezeckých kroužků? :)

Krutá pravda

Jedna z odvrácených stránek mateřství:

I když máte kdoví proč náladu "Jděte všichni... někam jinam", nemůžete si zalézt do koutku a počkat, až přejde. Rodina musí fungovat. Ach jo.

Představení u doktora

Snažím se přesvědčit sama sebe, že naše dítě je naprosto normální. A docela se mi to daří - dokud se nesetkám s jinými dětmi.

Jako třeba dneska. Na Jáju opět zaútočila nějaká viróza, tak jsme se vydali k doktorce. Bohužel mi nedošlo, že v tomhle období a navíc při pondělku zřejmě nebudeme jediní. Čekárna narvaná k prasknutí znamenala, že tam strávíme minimálně hodinu, spíš víc (nakonec z toho byly hodiny skoro dvě).

Věkové složení pestré, pár starších dětí, pár puberťáků, nějaká miminka a pár dětí přibližně jako náš prcek. Všichni sedí více méně v klidu, zaměstnávají je hračky nebo mobily. A mezi tím pobíhá moje dítě, na každého se musí podívat nebo ještě lépe si sáhnout, tu vytáhne hračku z poličky, tu zabuší na dveře, tu se pokusí někomu něco vyrvat z ruky a hned na to zas pokračuje někam dál. A do toho vede svůj téměř nepřerušený monolog, který vypadá asi takhle:

"Pi pi pi pi, pípá pípá (Kuřátko a obilí - Pípá, pípá, nožky bolí). Pui, pui, pui... poupi poupi, pupi pupi poupi (Houpy, houpy, kočka snědla kroupy). E e e e, iiiiiiiiiiiiiiiii (vysoký ječivý zvuk). U-u-i, u-u-i (skandování v rytmu We will rock you). O-o-ou (Thanks for your time od Gotye). Mi mi mi mi, mami mami."*

A tak dále a tak podobně, zkuste si to bez závorek přečíst několikrát za sebou, experimentujte při tom s hlasitostí, rychlostí, melodiemi... no a budete mít přibližnou představu, o čem mluvím. Mezi tím se ještě snaží vběhnout do ordinace pokaždé, když se otevřou dveře (což se během těch dvou hodin stalo mnohokrát). Na nově příchozí muže volá "Tati, tati." Leze na lavici, tak mu sundám boty a on se vzápětí rozhodne, že chce zpátky na zem. A do náruče. A na zem. A na lavici. A na zem... Možná si myslíte, že je to všechno vtipná nadsázka, ale musím vás zklamat, jde o suchý popis skutečnosti.

Ostatní děti byly o mnoho klidnější, nekecám. Jen jedna holčička se k němu snažila připojit, ale maminka jí to zatrhla a bylo po srandě.

Moje máma mi vyprávěla, že já jsem taky bývala takový ďábel, co u doktorky vymetl všechny rohy, podlezl všechny židle a běhal po chodbě (té klasické dlouhé nemocniční) tam a zpátky. Tak možná se mi to teď vrací, nějaká karma nebo to známé "Pánbůh ti to oplatí na dětech."

Říká se, že každé dítě je jiné. To naše je holt šílené.

PS: Matky s podobným osudem, šup šup psát komentáře, ať vím, že v tom nejsem sama.

*Když přemýšlím o tom, čím J. bude, nesmím zapomínat na možnost beat boxu. Rytmizuje sakra dobře a Dub FX ho taky baví.

Výtvarka

Už nějakou dobu se mi v hlavě ozýval hlásek mumlající něco o tom, že bych mohla s Jájou zkusit nějakou výtvarnou aktivitu. Vždyť té Rose to s Kubou tak jde. Má snad moje dítě trpět za to, že jsem výtvarný antitalent?

Navíc jsme teď pořád trčeli doma, protože jsme na střídačku pokašlávali a posmrkávali. A já už pomalu nevím, jak ho zabavit. 

Když jsem na začátku týdne narazila na tenhle článek, byla to ta pověstná poslední kapka. Vyběhla jsem do Brněnky pro kukuřičný škrob a jala se vyrábět prstové barvy.

Dítě bylo po odpoledním spaní dobře naladěno a já se těšila, jak ho tou novou aktivitou překvapím a jak určitě on překvapí mě svým skrytým výtvarným géniem. Usadila jsem ho na zem na rozprostřený baličák, umístila před něj mističky s barvami a koukej prcku, takhle se tam namočí ručička a ťap ťap po papíře, to je sranda, že? 

Ano, sranda to byla. Jája se začal v barvách patlat, pak je všechny vykydal na jednu hromádku, namáčel v nich ruce a strkal je do pusy.

K batolecímu věku patří i zkoumání chuti barev. Většinou postačí jedna osobní zkušenost, aby děti zjistily, že chuť barev není příjemná.... takže většinou nemají potřebu se tímto zabývat.

Tak tahle část článku mě zpětně opravdu rozesmála. U nás to probíhalo asi takhle: "Ne do pusy... ne do pusinky... do pusy ne... ne Jájo, to se nejí..." Prcek se na mě koukal nechápavě, proč mu to teda dávám, když se to nedá sníst. (Rozumějte, ty barvy jsou samozřejmě jedlé, o to nejde, ale měla jsem prostě představu, že si s nimi užijeme i trochu legrace.) 

Žádné umělecké dílo se tedy nakonec nekonalo, většinu otisků a fleků na papíře jsem udělala já ve snaze ukázat mu, o co jde. Jako vždy se ovšem držel vlastního plánu a na matku kašlal. Nakonec do barvy šlápnul a vzápětí se rozeběhl za autíčkem na druhou stranu pokoje.

Tak si myslím, že už to asi opakovat nebudeme (i když barev mi ještě zbylo dost). Možná vyzkouším ještě plastelínu, podle nadšení, s jakým se Jája v těch barvách rochnil, mi připadá, že hňácat něco rukama by ho mohlo bavit. A pokud ne, tak má holt smůlu. Bude si muset ještě počkat na školku, tam bude určitě nějaká výtvarně nadaná paní učitelka, která jeho umělecký vývoj správně nasměruje.

A takhle nějak to vypadalo:

Všechny barvy smíchat

Ochutnat

A tady je výsledek

Výstup předchází pád

Přece abyste odněkud mohli spadnout, musíte tam napřed vylézt.

Originální přísloví samozřejmě mluví o pýše, ale do takových abstraktních oblastí jsme se s prckem ještě nedostali. Zato naše dennodenní konkrétno zase získalo nový rozměr. Jára se naučil vyšplhat na židle.

Do výšek pochopitelně už leze nějakou dobu, ale doma neměl moc kam. Na postel - to zvládá hravě. Na konferenční stolek - to taky, i když to má zakázané. Tím to pro něj končilo.

Jenže teď dorostl do té správné výšky, aby dokázal vylézt i na jídelní židli. A o novou zábavu je postaráno. Nejen pro něj, ale i pro rodiče, samozřejmě.

V sobotu spadl rovnou třikrát. Poprvé prostě šlápl nohou do prázdna. Stihla jsem ho chytit, aby se nepraštil hlavou o zem, ale stejně brečel. O pár minut později se otřepal a šel koukat z okna. Vylezl na štokrle a když chtěl dolů, zapomněl, že jsou tam dva schůdky a ne jeden. Skoro se nepraštil, ale pro jistotu brečel taky. 

A k večeru, to jsme už doufali, že bude klid, vylezl na židli, chtěl se opřít o stůl, ujely mu ruce a praštil se bradou/zubama o desku. Au. Tentokrát řval fakt šíleně, pusu plnou krve, vystresovaní rodiče se ho snaží utišit a zároveň mu rozevřít čelisti, aby zkontrolovali, jestli nepřišel o nějaký zub (nepřišel)... no, bylo to veselé. 

Tak doufám, že si z toho vezme ponaučení (děti se prý v téhle oblasti učí rychle a zatím to můžu potvrdit). Protože já prostě nejsem dost rychlá chytačka. Ach jo, ten můj chudáček chlapeček, snad to dětství přežije.

Večerní radosti

Dneska byl dobrý den. Líný, ale dobrý. A tak jsem se rozhodla vyplodit příspěvek, ze kterého budou mateřské hormony stříkat na všechny strany.

Tatínek šel do hospody, a tak jsme byli s Jájou večer sami. Hráli jsme na schovku kolem postele, což spočívá v tom, že on se schová za postel, oběhne ji a jukne na mě z druhé strany. Pak přiběhne zpátky za mnou a nechá si dát pusinku na čelo. Celou dobu se řehtá na celé kolo. Když ho to omrzelo (vydrží dost dlouho), vylezl na postel, kde se převaloval a tvařil se strašně roztomile. Dobrá nálada nám vydržela celý večer. (A to není samozřejmost, dost často se stane, že se ze samé legrace někde praští nebo sebou švihne o zem a je po srandě.)

Tohle jsou přesně ty momenty, které přebijí všechny strasti, které spolu prožíváme. Člověk si to musí dobře uvědomit a schovat si je na později. Na ty chvíle, kdy si vezme nemocné dítě do postele a pak se nevyspí, protože se ten mrňous celou noc vrtí. Anebo když už poosmé vysvětluje, že na ty kočičí misky se prostě sahat nebude, a ten malý prevít se na něj jen roztomile usměje a sáhne tam podeváté. V tu chvíli je třeba si říct, že jsou to prkotiny, vyvolat si obrázek večerního hraní s roztomilým děckem, zhluboka se nadechnout... a jet dál. Přeju všem rodičům, aby to zvládali co nejčastěji.