Health month - týden čtvrtý

Píšu se zpožděním, což je vlastně pro uběhnuvší týden příznačné.

Nedařilo se mi, ztratila jsem spoustu životů a taky spoustu energie. Nepodařilo se mi dokonce ani splnit závazek napsat dva příspěvky na blog týdně. Ale bude líp.

Zítra začíná další měsíc a já si vybrala další tři pravidla.

- Do meaningful work at least 3 days a week - protože se ukázalo,  že pětkrát denně to prostě nezvládám.
- Go for a walk with the baby at least 6 days a week - na procházky samozřejmě chodíme, ale někdy se mi nechce. Poslední dobou dost často, kvůli zimě, ale taky kvůli mé lenosti. Jenže když nejdeme ven, tak je Jára odpoledne k nesnesení, takže jsem sama proti sobě.
- No snacking - protože jsem přes Vánoce a následující měsíc přibrala 5 kilo. Nějak jsem se prostě rozmlsala. A to musí přestat!

Tak mi držte palce, budu vás samozřejmě informovat o tom, jak se mi (ne)daří.

Den blbec

Dnešní bilance: dvakrát proteklá plína až na oblečení (tzn. i dvakrát převlíkání, řev included), jeden spálený hrnec, jeden bojkot jídla, dva výbuchy vzteku. A to je teprv půl čtvrté. Takhle ten titul Matka roku opravdu nezískám :(

Health month - týden třetí

První týden, kdy se mi povedlo splnit všechna pravidla. Zároveň už ale tuším, že přinejmenším to vstávání v 6:30 se na delší dobu neujme. Mimino se totiž budí tak různě, takže to pro mě opravdu nemá smysl.

Dětský kolektiv

Ten by Jára potřeboval jako sůl.

Už jsem se zmínila, že jsme byli v úterý na návštěvě u Z., která má ročního synka. Honzík je šikula, vesele leze a chodí kolem věcí. Jára měl tedy možnost vidět nějaké mimino "v pohybu." A hele, druhý den ráno se poprvé přitáhl rukama a posunul se dopředu. Do té doby se snažil chodit po hlavě, což mu moc nešlo. Až díky Honzíkovi to pochopil a já myslím, že brzy už se (konečně) začne plazit.

Jojo, rozhodně bychom někam mezi děti chodit měli. Už jsem pomalu byla odhodlaná přihlásit ho na plavání, ale pak jsem to nějak nestihla. A hlavně se mi do toho moc nechce. A to ze dvou důvodů. Jednak je docela záhul vypravit se s dítětem ven. Věřím, že to znají všechny matky. Obléct sebe, obléct řvoucí dítě (v tomhle věku asi existuje jen minimum dětí, kterým oblékání nevadí) a ještě sbalit všechny důležité věci a na nic nezapomenout. Tohle mě odrazuje. A pak taky představa, jak ho budu potom oblékat na cestu zpátky, mezi ostatními matkami, které budou tiše hodnotit, jak jsem hrozná a neschopná.

Měla bych se ale překonat, protože dětský kolektiv je podle mě pro dítě dobro.

V nějakém chytrém článku o vývoji dětí jsem četla, že když už dítě leze, tak má rodič po té podlaze lézt s ním. Aby se zabavilo. Prosím? Já své dítě nade vše miluji, ale to neznamená, že mi nevadí dělat všechny tyhle opičky. Jsem konec konců dospělá, období lezení už mám dost dlouho za sebou. Na to jsou přeci jiné děti.

Podporují mě v tom i jediné dvě knihy, které jsem o výchově dětí přečetla. První je Koncept kontinua. Autorka tam uvádí, že nejlepší je, aby si dítě hrálo s jen o málo staršími dětmi. Učí se tím nové dovednosti. No prostě přesně to, co se stalo s Járou a Honzíkem. A Líný rodič mě podporuje v názoru, že rodiče nejsou od toho, aby si s dítětem hráli. Například říká "Děti se spolu zabaví, což znamená, že vy se můžete věnovat důležitým věcem, jako je plení plevele, popíjení piva, cvičení na ukulele či civění z okna."

Nejlepší je samozřejmě pořídit dítěti sourozence. Ale než k tomu dojde, bude Jára potřebovat alespoň nějaké kamarády. Takže mě omluvte, jdu hledat nabídky různých užitečných kurzů pro maminky s dětmi.

Jak to dělají?

Včera jsem byla venku se Z. a ročním Honzíkem. Mimo jiné jsme se bavily o tom, že je to s dětma občas pěkný záhul a že nechápeme, jak to dělají svobodné matky. Kdybych aspoň občas nemohla prcka strčit do náruče manželovi, kdybych se neměla s kým bavit o všech všedních mimistarostech, kdybych neměla doma někoho, kdo ho pohlídá, když jdu k zubaři... tak nevím.

Dneska jsem koukala na Sex ve městě 2 (já vím, že je to hloupost, ale hodí se to sem). V jedné scéně se tam Charlotte s Mirandou bavily o mateřství a shodly se na tom, že nechápou, jak to dělají matky, které nemají chůvu a pomoc v domácnosti. Chtělo se mi smát.

Pravdou je, že vždycky asi člověk najde někoho, kdo to má ještě těžší. Jak to dělají matky dvojčat? Jak to dělají svobodné matky dvojčat? A co matky v chudých zemích, které nemají takové vymoženosti jako pračku, mikrovlnku apod?

Otázka je, jestli to má člověka povzbudit (nejsi na tom tak špatně) nebo naopak (jsou lidi, kteří to mají těžší a zvládají to, ty to nezvládáš, jsi nemožná). No, pokusím se nesklouznout k té druhé možnosti. A až bude nejhůř, pustím si Charlotte s Mirandou a od srdce se zasměju.

A ještě něco. Vy, svobodné matky, matky dvojčat, trojčat apod. Máte můj neskonalý obdiv!

Prevít naruby

Znáte Prevíta? A pamatujete si na scénu na prohlídce u doktora? (Pokud ne, tak ji najdete na konci článku.) Je to snad moje nejoblíbenější pasáž z celé knihy.

Jára to dělá přesně naopak. Na návštěvě u doktorky či u fyzioterapeutky je neskutečně šikovný, roztomilý, vůbec nepláče, dělá všechno, co má, cukruje s personálem, no prostě k sežrání. Pak přijdeme domů a všechno je jinak.

Možná to na první pohled tak nevypadá, ale podle mě je to daleko účinnější tortura. Prevítova matka musela překonat jen pár nepříjemných minut, ale já se musím každý den dívat na to, jak se prcek pachtí, snaží se pohnout vpřed a nejde mu to, odmítá sahat po hračkách a dělat jiná cvičení, která nám fyzioterapeutka doporučila... prostě jen úpí a bezmocně se plácá.

Spousta lidí říká, že první rok uběhne jako voda. No nevím. Možná to tak vypadá při zpětném pohledu. Ale když si uvědomím, kolik úsilí už do toho všeho Jára vložil, když vidím, jak se každý den snaží a vydá se ze všech sil, aby se posunul ve vývoji, když vezmu v úvahu, kolik mě už to stálo nervů a psychických sil... tak by měl už přinejmenším běhat. Opravdu mi nepřipadá, že by to utíkalo.

Ale nevadí, věřím, že každým dnem už se mu konečně podaří se pohnout dopředu a zase bude o něco šťastnější. A já taky.

-----------------------------------------------------------------------------------


Takže šlo o to honem uvažovat, a taky jsem hned vymyslel plán akce, který jsem okamžitě provedl, a to tak, že jsem sebou mohutně praštil o nohu kuchyňského stolu.Tím jsem si přivodil přesně to, co jsem zamýšlel - natržený ret a na spánku bouli jak tenisák. Chytrá hlavička!


Když jsme dorazili na středisko, byla tam fronta jak hrom. Trávil jsem čas tím, že jsem seděl hezky zpříma, máchal rukama, zvedal jsem různé předměty z podlahy ve svěrákovém sevření, mlátil jsem do všeho možného a vyluzoval klokotavé zvuky silně připomínající lidskou mluvu.


Pak na nás přišla řada a já uviděl doktora. Okamžitě jsem ochabl a upadl do naprosté apatie, takže mě Ona musela podpírat na stole.


Doktor se na mě podíval a okamžitě zareagoval přesně tak, jak jsem doufal: “Jak přišel k té bouli na spánku a k tomu natrženému rtu?”
“Spadl a uhodil se o kuchyňský stůl,” odpověděla Ona velice provinilým hlasem.
“A ták,” protáhl doktor a v duchu si udělal poznámku na mou kartu: “No, a jak se základními rozvojovými dovednostmi? Dokáže sedět bez pomoci?”
“Ano, samozřejmě,” odpověděla Ona a odtáhla ode mě ruce.
Pomalu jsem se svalil na bok.
“A ták,” protáhl doktor podruhé. “No, tak to radši abychom provedli zkoušku sluchu.”


Musím se přiznat, že nebylo jen tak udržet vážný výraz. Dovedete si představit, jak přiblble vypadá takový dospělý člověk, když chodí po místnosti a šeptá na vás v různých pozicích? A je opravdu těžké nezareagovat, když vám strčí rty až k uchu a zčistajasna zařve.


Ale já jsem nepodlehl. Ani jsem nemrk. Ležel jsem tam na tom stole, apaticky a beze slova, až vypustil z pusy další “A ták,” a zapsal si cosi na kartu na podložce.


A co si pan doktor představoval, když na mě mával idiotskými barevnými předměty a jukal na mě zpoza nejrůznějších věcí, to teda taky nevím. Ale já byl opět naprosto dokonalý jednoduše jsem tam ležel a netečně jsem zíral před sebe.
“A ták.” A další poznámky do karty na podložce.


A když se mě snažil přimět, abych zvedal věci, dopadlo to stejně. Odolal jsem pokušení brát do rukou jeden malinký předmět po druhém, jak mi je přistrkoval, a jen jsem dál ochable civěl.
“Tedy normálně je na tohle ohromně šikovný,” vyhrkla Ona roztřeseně. “Zvedá úplně všecko. Je to nejnovější kousek, tenhle měsíc na to přišel.”


Doktor se na Ni dlouze a pomalu zadíval. Nechci se sice nějak vychvalovat, ale ta boule a ten natržený ret byly prostě geniální nápad. Kdepak aby Jí uvěřil jediné slovo, když uviděl, jak jsem zřízený.


Nakonec to zabalil, přestal ze mě páčit nějakou reakci, a soustředil se na Ni. Bohužel musím hlásit, že ze střediska odcházela v slzách.

Health month - týden druhý

Tak jak jsme na tom?

Blogování se mi kupodivu daří. Dva příspěvky se tu za týden objevily (o jejich kvalitě raději nemluvme, ale líp to prostě neumím), takže splněno.

Ranní vstávání se mi tenhle týden taky dařilo. Je v tom ovšem malý háček. Mimino se začalo rovněž budit dřív, takže i když vstanu v půl sedmé, nestihnu už nic udělat. Ach jo. Doufám, že je to jen dočasně.

Co mi pořád dělá problémy, to je "meaningful work". Nechci se vymlouvat, ale trochu za to může Česká televize. Zavedou si cyklus Velikáni filmu a já teď sedím dvakrát týdne večer u televize, místo, abych dělala něco smysluplného. Ale stojí to za to.

Večerní představení

Pokus o vylíčení průběhu běžného večera 18:00 - 19:00) v naší domácnosti z pohledu mimina.

Koupelna. Svlíkání je sranda. Nohy, nohy, nohy do pusy, to je paráda. Voda, voda, to je dobrý. Haha, hehe... Jejej, voda v očích. Radši už ven z vany. Ne, ne, nechci utřít. Hraju si s nohama, nech mě být. Ne, ne, nechci plínu, nechci... Jé hele, co to je? Dá se s tím šustit a dávat to do pusy. Velká sranda. Cože? Pyžamo? Ne, ne nechci pyžamo. Co to ta máma dělá s očima, to je sranda. Haha. A hele, mám pyžamo, no nic. Jdeme do kuchyně.

Jídlo, jídlo, jídlo. Dej sem tu flašku, jak to, že to ještě nemáš, dej to sem, mám hlad. Nechci plínu kolem krku, chci flašku! No konečně, mlask, mlask. Ach jo, já jsem vlastně strašně unavený. Chce se mi spát, spát, spááát... Počkej, kam jdeš s tou flaškou, jídlo, jídlo! Spát! Jídlo! Spát! Spát!

Aha, flaška je prázdná, jdeme do pokoje. Postýlka, proč? Spát? Písnička, to je fajn. Jé hele, opice, to je sranda, budu si s ní hrát. Cože, spát? Druhá písnička, tak asi fakt spát. Dobrou noc, dobrou noc. Tma.

Čím budu až vyrostu

Včera na procházce s prckem. Měli jsme s P. dlouhý rozhovor o budoucnosti. Co vlastně, kde vlastně, jak vlastně... a jako vždy jsme nic nevyřešili.

Akorát to vypadá, že farma to nebude. Chovat slepice, pěstovat bylinky, péct chleba, vyrábět sýr, mít ovce a krávu a a křížit koně... tohle se prostě nesplní. Nebo když tak jenom v nějaké osekané formě. Asi je načase, abych tenhle sen opustila a začala vymýšlet nějaký nový.

Health month - týden první

Tak máme za sebou první týden nového roku. No, moc se mi ta moje předsevzetí nedaří. Ráno dřív nevstanu, ať se snažím sebevíc, pracovat na něčem smysluplném se mi taky moc nedaří. No, aspoň to ublognutí dvakrát týdně se mi povedlo.

Ale příští týden to určitě bude lepší.

O pláči a smíchu

Jára začíná pomalu vnímat realitu. Například za posledních pár dní se několikrát stalo, že se na mě podíval a rozbrečel se. Což o to, mně se při pohledu do zrcadla chce taky kolikrát plakat. Ale myslela jsem, že u dětí to období "maminka je nejkrásnější na světě" trvá o něco déle.

Jára ovšem není jediný, komu se nedaří skrývat své pocity. Čím dál tím častěji se směju všemu, co dělá. A to asi i v situacích, kdy bych neměla. Jsem asi špatná matka, když ve mě například jeho pláč vyvolá záchvat smíchu, ale nemůžu si pomoct. To, jak se mu začne chvět brada, jak potom zkroutí pusu a nasadí nešťastný výraz, to je prostě k popukání.

Nebo včera, cpala jsem do něj k obědu brokolici, moc mu nejela a v jednu chvíli na mě zůstal koukat, v pootevřené puse měl poslední sousto a jako by přemýšlel, jestli to má vyplivnout nebo ne. Jeho pohled jako by říkal "Tak co, matko, jak asi zareaguješ, když to udělám?" V takové chvíli je samozřejmě na místě přísný pohled, ale já měla co dělat, abych nevyprskla smíchy.

A tak si tady žijem, brečíme a smějeme se spolu. Jen doufám, že smíchu bude čím dál tím víc a pláče čím dál tím míň.