Kojení, kojení, věčné to utrpení...

No dobře, utrpení, to jsem přehnala. Ale opět tu máme problémy. Než se Pája narodil, byla jsem rozhodnutá to neřešit. Když to nepůjde, tak mu vrazím flašku a bude, nehodlám se trápit tak jako s Jájou, říkala jsem.

Jenže teď si říkám, když už jsme vydrželi ty čtyři měsíce... (první dítě vůbec, druhé čtyři měsíce, no ještě tak pět, šest dětí a bude to v cajku). Navíc ty naše problémy nejsou tak velké, měla jsem tu dvě skvělé laktační poradkyně, které mi to potvrdily, chce to jenom trochu doladit.

Aby nedošlo k omylu, nehroutím se. Jsem v pohodě, jen se na to teď potřebuju soustředit. Takže se omlouvám všem, kterým se neozývám, neodpovídám na sms a maily (protože si je nestíhám přečíst), nejdu s nimi do divadla, nekomentuju blogy a tak. Dejte mi čas.

Debordelizace

Tohle slovo mám asi od svého muže. Netuším, jak lépe přeložit anglické declutter.

Sice jsem psala, že teď na blog nemám čas ani náladu. Ale mám hlavu plnou událostí posledních týdnů a potřebuju si ji vyčistit. Snad pomůže, když to sem vysypu. 

Pája

Kam se podělo to miminko, co jsem po nakrmení položila do postýlky a ono zavřelo oči a další dvě hodiny jsem o něm nevěděla? Postupně, plíživě jsme se dopracovali skoro tam, kde jsem byla s Jájou. Takže trávím dny tím, že pochoduju s miminem v náručí a ššám na něj, aby spalo. Usne, ale jen co ho položím do postýlky, otevře oči, nechápavě se na mě podívá a spustí. Potřebuju pro něj došít hacku, to je moje poslední naděje. Ale nemůžu se k tomu dostat, protože furt nespí. Taková hlava XXII.

Taky blbne při kojení, doufám, že to nepovede k nějakým větším problémům.

Jinak je ale roztomilý, roste, směje se, brouká. Prostě cukroušek.

Jája

První týden, dva, jsem všem vykládala, jak skvěle přijal nový přírůstek do rodiny. No, pak mu to došlo. Že to jako není jen chvilkové rozptýlení, ale že s námi to mimino zůstane nafurt a ubere mu kus pozornosti. A od té doby je chvilkama fakt nesnesitelný, žarlí strašně. Přestal spát po obědě a večerní usínání už taky není taková pohoda jako dřív. A aby toho nebylo málo, přidaly se noční děsy, během kterých mě od sebe odhání a chce jedině tatínka. Vím, že bych si to neměla brát osobně, ale zamrzí to.

Taky jsem měla rozhovor ve školce, na základě kterého jsme změnili docházku z 3x týdně celý den na 3x týdně dopoledne. A taky mi bylo doporučeno zajít s ním k doktorce poradit se ohledně zpožděného vývoje. Následně jsem o tom mluvila se svou mámou a dověděla se, že je to moje vina. Ach jo.

Péťa

Ráno mi pomáhá s klukama, což je fajn, ale kvůli tomu chodí pozdě do práce a tudíž i pozdě z práce. Taky bývá podrážděný a otrávený. Což uvádím ne jako stížnost, ale jako ilustraci toho, jak to teď na nás doléhá. Protože kdo ho zná, tak ví, že on podrážděný a otrávený nebývá nikdy.

Já

Chodím na procházky v sukni a botách na podpatku. Maminka by ze mě měla radost, ale pravda je taková, že to dělám, protože nemám nic jiného na sebe. Potřebuju nové boty. A oblečení. A rozhodla jsem se, že si na podzim ušiju kalhoty. (Na podzim proto, abych do té doby mohla trénovat na jiných věcech.) Jestli se to povede, tak se pochlubím. Jestli ne, tak to nechám trapně vyznít do ztracena.

Zlomový víkend

Já to tušila. Tahle idyla prostě nemohla vydržet dlouho, to bylo jasné.

Během posledních týdnů všem vykládám, jak se máme skvěle a všechno jde dobře. Jája vůbec nežárlí na mimino, naopak, je z něj nadšený a furt se na něj chodí dívat a chce se k němu tulit. Mimino je bezproblémové a plně kojené... haha, no tak s tím je teď konec.

O víkendu Jájovi asi konečně došlo, že to miminko není jenom přechodná hračka, ale že tu bude už nafurt a že mu bude krást rodičovskou přízeň. A uvědomil si, že se mu to tedy ani trochu nelíbí. Následně se rozhodl, že nám to dá pořádně najevo. Takže během celého víkendu záchvaty vzteku, kvíkání, házení hračkami... no roztomilý chlapeček, jen co je pravda.

A bezproblémové mimino? To začalo blbnout u kojení a momentálně je to v takové fázi, že se trochu napije a pak brečí a nedá se utišit.

Holt jsou před námi nové rodičovské výzvy. Držte nám palce, ať se s nimi důstojně popereme.

Už jsme doma

Přiznejte se, koho napadlo, že páteční video jsem nesdílela jen tak pro nic za nic?

Je to tak, článek jsem zveřejňovala s rozjíždějícími se porodními bolestmi. Večer jsme pak odjeli k Milosrdným a hodinku před půlnocí se nám narodil Pája.

Později možná bude i nějaká fotka a povídání o porodnici, záleží na tom, jak moc mi dá prcek zabrat. Zatím jen hlásím, že jsme doma a všechno je fajn.

Mimi-Montessori

Nejen proto, že se mě to bude brzy týkat, ale i proto, že se teď kolem mě rodí poměrně dost dětí. Tak by to třeba mohlo zajímat i někoho jiného.

Hezká série článků na téma Montessori přístupu k dětem od úplného začátku, tedy od narození:

První období,  druhé a třetí období, čtvrté období, páté období.

Malý bobr

Orální fáze prý končí kolem jednoho roku, dočetla jsem se na internetu. Tak náš kluk je asi nějak zaostalý či co. Do pusy cpe furt všechno.

A ne, nejsou to zuby, tahle výmluva už prostě nestačí. Okusuje nábytek, hračky, knihy. Jen kousátka ho moc neberou.

Pro ilustraci:

Takhle dopadla palička na buben

A takhle ubohý Charles Baudelaire, To dítě je kulturní barbar!

Možná je to všechno jinak, možná jsme mu prostě neměli tak často zpívat písničku o malém bobrovi.

První týden...

... v práci a ve školce.

V pondělí jsem se ukázala jako správný horlivec a dorazila do práce deset minut před smluvenou hodinou. HR chlápek přišel až po mně, chudák, nedal si ani ranní kafe a hned musel pracovat.

Usadili mě k počítači a pak se ukázalo, že pro mě není nic na práci. Abyste rozuměli, musím totiž znovu projít vstupním školením. Přestože jsem tam téměř dva roky pracovala, je na mě pohlíženo jako na nově příchozí. A než projdu tím školením, neměla bych mít k ničemu přístup (abych nic nepokazila, žejo). Zároveň ale musím počkat, než nastoupí příští vlna nováčků. Stručně a jasně, vypadalo to, že tam budu tři týdny jenom sedět a koukat, což možná na první pohled zní lákavě, být placen za nicnedělání, ale zkuste si to a zjistíte, že je to hrozná nuda.

Naštěstí se mi podařilo během týdne ukecat vedení, aby mi zařídili přístup alespoň do některých systémů a něco už teda dělat můžu. Hurá.

S Jájou a školkou to probíhalo takto:
V pondělí ráno plakal a nechtěl mě pustit.
V úterý jen tak pofňukával.
Ve středu už byl v pohodě.
Ve čtvrtek odpoledne dostal teplotu a museli jsme si ho vyzvednout.
V pátek byl doma a asi zůstane i příští týden.

Tak, teď to vypadá jako neúspěch, ale to já jen tak píšu, aby to mělo to správné drama a spád. Ve skutečnosti je všechno strašně v pohodě, paní učitelka ho moc chválí, že se bez problémů zapojuje, jí sám, usíná v pohodě a tak. Mám z něj radost. Jen to nachlazení je smůla, ale on se z toho vylíže. Vždyť je to ze čtvrtiny donský kozák.

Dva roky + nevyžádané rady jako bonus

Upozornění: Tenhle článek nebude ani trochu vtipný.

Jája má dnes dva roky. Letos to ani moc neprožíváme, oslavu neděláme, všechno se spíš točí kolem  jeho nástupu do školky a mého návratu do práce. Jako dárek dostal opravdovou velkou (165 cm) postel. Časem přibude ještě nová skříňka a polička na knížky a taky musíme pověsit plakát. Snad to zvládneme, než mu budou tři :)

Školka zatím v klidu, akorát v pátek plakal při příchodu, asi už mu konečně došlo, o co jde. Ale přes den byl prý v pohodě, říkala paní učitelka, tak jsem stále optimista. V pondělí mu začne celodenní docházka.

Přemýšlím, co smysluplného bych napsala. Nejde totiž jen o to, že jsou mu dva roky, ale i o mě a o mé druhé výročí v mateřské "profesi". A protože pár lidí okolo se brzy tomuhle povolání začne taky věnovat (ano, mám na mysli hlavně vás dva, H. a D.), ráda bych jim dala nějaké rady. Nevyžádané, samozřejmě, kdo chce, ať bere, kdo ne, ať nechá být.

3 rady pro nastávající rodiče

1) Nepodceňte usínací rituál

Obecně se mluví o tom, že děti potřebují rituály. Zas ale nemůžete mít rituály na všechno, to byste se doma všichni zbláznili. Ten usínací je ale nesmírně důležitý nejen pro dítě, ale i pro vás. Pokud se chcete v klidu vyspat, tak na něm pracujte, co nejdřív. Nenásilně, postupně, ale soustavně.

My jsme první tři měsíce nijak výrazně neřešili. To bylo to období zvykání si, navíc provázené pověstnými "prdíky" a bojem s kojením. Jakmile se ale J. trochu uklidnil, přišlo pořadí (koupel) - pyžamo - mlíko - postýlka + písničky (vždycky ty dvě stejné). Ze začátku jsem s ním u postýlky zůstávala, než usnul. Později už se po písničkách zhaslo a J. usínal sám.

Nic jsme nelámali přes koleno, ale co se zavedlo, muselo se dodržet. Pokud nemohl usnout, tak jsme stejně po zpívání odešli a pak jsem třeba přišla zpátky. J. si na to zvykl velice dobře a i když měl pár krizových období, vždycky se vrátil zpátky do režimu "bezproblémově usínající dítě". Díky tomuhle rituálu taky v 90 procentech případů nemá problém usnout mimo domov (na dovolené, u babiček/dědečků).

Mimochodem, zkusili jsme ho dnes na noc uložit do zmiňované nové postele (dnes zakoupené a smontované). Říkali jsme si, že pokud to nepůjde, zůstane ještě chvilku v postýlce, ale usnul bez problémů, a já věřím tomu, že za to velkou měrou může právě usínací rituál.

2) Nepodceňte důslednost

Věc, jejíž rozsah jsem si sama na začátku neuvědomovala, říkala jsem si, že to přijde postupně, že to platí až pro starší děti. Teď si říkám, kéž by mi to někdo vysvětlil. O důslednosti se hodně mluví, ale je potřeba si uvědomit, co to znamená. Nejde o to, že když dneska něco zakážu/povolím, tak to bude platit následující týden či měsíc. To období je o hodně delší, tak si dobře rozmyslete, co to pro vás znamená.

Např. vám nevadí, že osmiměsíční mimino, co se sotva plazí, vytahuje ze skříněk věci a mlátí s nimi o zem. Vždyť je to tak roztomilé a člověk je na něj hrdý, co všechno zvládne. Jenže nebude vám to vadit ani až mu budou dva? Až bude mít větší sílu a z nevinného ťukání se stanou pořádné rány? Pokud se jednoho dne rozhodnete mu to zakázat, bude to daleko těžší, než ho "usměrňovat" od začátku.

Neříkám, že je špatné, když dítě vytahuje věci ze skříněk (naše to dělá taky). Ale každý má ty představy a hranice jiné a je lepší dítěti od začátku nastavit pravidla tak, jak budou později platit, ne je pak najednou měnit.

3) Nepodceňte domácnost

Rada asi spíš pro matky, ale kdo ví, jak to máte doma nastavené.

Možná se rozčílíte, kdo by myslel na takové prkotiny jako umývání nádobí, když se jedná o mateřství. U čerstvých matek se přeci nějaký ten nepořádek v bytě toleruje, kdy by po nich mohl chtít, aby ještě k tomu všemu uklízely.

Jenže to, jak vypadá váš byt, se odráží i ve vás. Jak se může člověk vyhnout "vnitřnímu zmatku", když je obklopen regulérním bordelem? A navíc čím déle to odkládáte, tím to bude horší. Pamatuju si ten pocit, když jsem se jednou "probrala" z módu "jsem čerstvá prvorodička, nic po mě nechtějte", rozhlédla se kolem a zhrozila se, jak to u nás vypadá. V tu chvíli jsem pochopila, jak se může stát, že je koupelna tak zaneřáděná, že pomůže jen Mistr Propr.

Jasně že nebudete mít čas na kompletní nablýskání celého bytu, ale zkuste dělat aspoň minimum. Koukněte na Flylady a zkuste si ještě před porodem osvojit alespoň minimální ranní a večerní rutinu. Je to zase něco, na co bych si přála narazit už dřív, před porodem, protože by mi to určitě usnadnilo spoustu věcí. Konec konců, už jen rozdíl mezi tím, jak se člověk cítí, když si ráno stihne nebo nestihne vyčistit zuby a učesat vlasy, je propastný. A já se přiznám, že občas jsem ani to nezvládala.


Možná někomu připadá, že tu plácám nesmysly, ale upřímně říkám, že mi tyhle tři věci připadají nejdůležitější. Nečtěte knihy o výchově ani fóra, protože to vaše dítě bude stejně úplně jiné. Nespoléhejte na jednoduché rady, protože neexistuje zázračná formulka, kterou pronesete a z dítěte bude andílek (a i kdyby existovala, tak bude pro každé dítě jiná).

Možná mají ostatní matky, které ke mně chodí číst, nějaké jiné postřehy a rady, budu ráda, pokud se o ně podělí v komentářích.

A pokud se chcete přeci jen trochu zasmát, můžete si  přečíst, jak jsem zase tenhle víkend pekla.

Faux pas na hřišti

Jedna čerstvá historka, tak hodinu stará.

Vydala jsem se dneska na nákupy. A ne jen tak na obyčejný nákup do supermarketu. Jsem přece cool moderní matka, takže dítě do krosničky, nabalit ekologické látkové tašky a šup pro mlíko do mlékomatu a pro farmářský jogurt do mlékárny. Jen chleba jsem koupila v obyčejné sámošce, ale o to teď nejde, přesný obsah nákupní tašky není důležitý (ale ten chleba si zapamatujte).

Důležité je, že jsem naplánovala, že to cestou domů vezmeme přes hřiště, měla jsem s sebou i bábovky a vůbec jsem byla vybavená a připravená na všechno. Aspoň jsem si to myslela.

Dorazili jsme na hřiště, vybalila jsem dítě a všechny propriety a usadila se na lavičku. Ne na dlouho. Do pěti minut začalo pršet. Ale nešlo jen tak o obyčejný déšť. Byla to průtrž mračen jak se patří, po chvilce dokonce začaly padat kroupy. Rodiče posbírali děti a v mžiku byli pryč. Nechápu, jak se dokázali sbalit tak rychle.

Já začala panikařit, snažila se na J. nacpat pláštěnku z krosničky, ale zjistila jsem, že vůbec nevím, jak. A i kdybych věděla, J. se rozhodl, že to prostě nechce a začal pištět. Pak jsem si všimla, že pár rodičů s dětmi se nacpalo pod malou stříšku na hřišti. Tak tak jsme se tam ještě vmáčkli. Akorát J. pokračoval v pištění, kvílení a jiném naříkání. Stáli jsme tam asi pět, možná i deset minut, ostatní se postupně vytratili a myslím si, že částečně za to mohly hlasové projevy našeho prcka.

A mezitím mi na lavičce v mojí cool látkové tašce mokl chleba a ostatní věci.

Tak mám dojem, že na to hřiště už nebudeme moct chodit.

Šplhoun

Jája je nejen drzý jako opice, ale vypůjčil si asi od opic i touhu to šplhání. Anebo se možná inspiroval u koček, ty jak známo taky nejradši pozorují svět z výšky.

Když sedím na židli, chytí se mě za ruce a zkouší si po mě lozit nahoru a dolů (jako že mi chodí po nohách). Strašná sranda, jen kdyby neměl ty tvrdé botky. Ale co bych pro něj nevydržela.

Když nemůže lozit po mámě, leze po stole, po židlích (to je asi celkem běžné), po IKEA regálu (který není zrovna dvakrát stabilní, tak se trochu bojím), po knihovně, no prostě po čemkoli, po čem se alespoň trochu dá šplhat.

A vrcholem všeho je pár dní stará historka (mami, ty to radši nečti).

Byla tu na návštěvě Day, sedíme si tak v kuchyni, zatímco dítě si hraje v pokoji. Bydlíme ve starém bytě, okna jsou skoro metr nad zemí, tak tam má stoličku, aby alespoň něco viděl.
"Sněží", hlásí nám a já mu odpovídám, že nesněží, že se spletl. Tohle totiž hlásí pokaždé, když se kouká z okna, bez ohledu na počasí.
"Pes," volá nadšeně a já se zarazím. Psa nemůže vidět ani náhodou, leda by seděl na střeše protějšího domu. A tak se tam jdu raději podívat - a dítě stojí na okně, odkud má daleko lepší výhled.

Byla jsem samozřejmě v šoku. Ale když pominul, tak musím říct, že jsem na něj docela pyšná. Přeci jen vylézt na to okno není taková sranda a doposud mě nenapadlo, že by to dokázal.

Akorát nevím, jak mu vysvětlit, že jednou stačilo. Včera tam byl zas a to jsem si jen na chvíli odskočila. Ach jo, další starost navíc. (Ale stejně jsem na něj hrdá:))

Nevíte, od kolika let berou do nějakých horolezeckých kroužků? :)

Drzý jak opice

Odkud to to dítě má, to teda nevím.

Běžně se stává, že když J. napomenu, aby něco nedělal, tak mě odstrkuje, ať jdu pryč a neprudím. Někdy mě dokonce odvede do vedlejšího pokoje, abych mu nepřekážela při zkoumání kočičích misek apod.

Dneska mě ale rozsekal úplně. Pohodový nedělní podvečer. Ležím na posteli a čtu si. J. pobíhá kolem a hraje si. V jednu chvíli hrábne do knihovny a vytáhne knihu (což samozřejmě nesmí). Houknu na něj: "Jájo, ne, nech tu knihu." A on? Podívá se na mě a zavelí: "Hají." A mám to. Lež a nepruď, matko.

Co z toho kluka bude? Ale aspoň jsme se takhle v neděli od srdce zasmáli.

Školka

Včera jsme se byli podívat do školky, kam začne Jája od května chodit.

Aby bylo jasno, jedná se o soukromou školku. Píšu to proto, že se mě několik lidí udiveně ptalo, jak to, že jsme sehnali školku, když se všude píše, jak je to těžké, skoro nemožné. Tak chci upřesnit, že takové štěstí opravdu nemáme. (Navíc tuším, že do státních/městských školek berou děti až od tří let, ne?)

Máme ovšem štěstí v něčem jiném. Loni otevřeli jednu miniškolku přímo v našem domě. Už tehdy jsem si říkala, že se to třeba jednou bude hodit. A ono jo, dřív, než jsem původně plánovala.

Takže jsme se včera vyfikli, sešli jedno patro a zazvonili na dveře. Zatímco jsem se seznamovala s paní učitelkou a vyměňovala si s ní zdvořilostní fráze, Jája se s radostí hrnul dovnitř na inspekci. Vyfasovala jsem nějaké papíry a pak už jen sledovala, jak moje dítě neohroženě zkoumá terén a objevuje všechny nové hračky. Jako vždy sám a po svém, jemu nikdo nebude říkat, co si má vzít a co s tím dělat.

Bohužel tam byly převážně větší děti, ale byla jsem ujištěna, že tam dochází i pár dvouletých prcků. Děti se s "tetou" učili něco o jaru a Velikonocích, taky trochu anglicky, a mezi tím pochodovalo naše mrně a kramařilo, kde to šlo. Za ním jsem vlála já, snažíc se, aby nerozebral úplně všechno, na co narazí.

Paní ředitelka i paní učitelka mě ale posléze uklidnily, ujistily mě, že jsou na všechno připravené, že všechny malé děti ze začátku dělají to, co Jája, ale časem si zvyknou a zapojí se. Tak doufám, že to bude platit i pro toho našeho tvrdohlavého samorosta.

Každopádně jsem vyplnila přihlášku, všechno domluvila a v květnu to vypukne. Trochu se bojím, ale zároveň i těším za Jáju, protože se mi po včerejšku zdá, že by se mu tam mohlo líbit. Uvidíme.

Představení u doktora

Snažím se přesvědčit sama sebe, že naše dítě je naprosto normální. A docela se mi to daří - dokud se nesetkám s jinými dětmi.

Jako třeba dneska. Na Jáju opět zaútočila nějaká viróza, tak jsme se vydali k doktorce. Bohužel mi nedošlo, že v tomhle období a navíc při pondělku zřejmě nebudeme jediní. Čekárna narvaná k prasknutí znamenala, že tam strávíme minimálně hodinu, spíš víc (nakonec z toho byly hodiny skoro dvě).

Věkové složení pestré, pár starších dětí, pár puberťáků, nějaká miminka a pár dětí přibližně jako náš prcek. Všichni sedí více méně v klidu, zaměstnávají je hračky nebo mobily. A mezi tím pobíhá moje dítě, na každého se musí podívat nebo ještě lépe si sáhnout, tu vytáhne hračku z poličky, tu zabuší na dveře, tu se pokusí někomu něco vyrvat z ruky a hned na to zas pokračuje někam dál. A do toho vede svůj téměř nepřerušený monolog, který vypadá asi takhle:

"Pi pi pi pi, pípá pípá (Kuřátko a obilí - Pípá, pípá, nožky bolí). Pui, pui, pui... poupi poupi, pupi pupi poupi (Houpy, houpy, kočka snědla kroupy). E e e e, iiiiiiiiiiiiiiiii (vysoký ječivý zvuk). U-u-i, u-u-i (skandování v rytmu We will rock you). O-o-ou (Thanks for your time od Gotye). Mi mi mi mi, mami mami."*

A tak dále a tak podobně, zkuste si to bez závorek přečíst několikrát za sebou, experimentujte při tom s hlasitostí, rychlostí, melodiemi... no a budete mít přibližnou představu, o čem mluvím. Mezi tím se ještě snaží vběhnout do ordinace pokaždé, když se otevřou dveře (což se během těch dvou hodin stalo mnohokrát). Na nově příchozí muže volá "Tati, tati." Leze na lavici, tak mu sundám boty a on se vzápětí rozhodne, že chce zpátky na zem. A do náruče. A na zem. A na lavici. A na zem... Možná si myslíte, že je to všechno vtipná nadsázka, ale musím vás zklamat, jde o suchý popis skutečnosti.

Ostatní děti byly o mnoho klidnější, nekecám. Jen jedna holčička se k němu snažila připojit, ale maminka jí to zatrhla a bylo po srandě.

Moje máma mi vyprávěla, že já jsem taky bývala takový ďábel, co u doktorky vymetl všechny rohy, podlezl všechny židle a běhal po chodbě (té klasické dlouhé nemocniční) tam a zpátky. Tak možná se mi to teď vrací, nějaká karma nebo to známé "Pánbůh ti to oplatí na dětech."

Říká se, že každé dítě je jiné. To naše je holt šílené.

PS: Matky s podobným osudem, šup šup psát komentáře, ať vím, že v tom nejsem sama.

*Když přemýšlím o tom, čím J. bude, nesmím zapomínat na možnost beat boxu. Rytmizuje sakra dobře a Dub FX ho taky baví.

Hudebka

Když už jsem se minule podělila o naše výtvarné pokusy, musím se v rychlosti pochlubit i s výchovou hudební. Ta nám totiž, na rozdíl od výtvarky, jde. Aby taky ne, když prckovi v sebeobraně zpívám už od malička.

Momentálně ho ze všeho nejvíc baví perkuse - bubínek dostal k prvním narozeninám, časem přibyla i tamburína, rolničky, kastaněty, rumbakoule. A samozřejmě mlátí i do všeho, co doma najde.

Tluče bubeníček - fotka staršího data, buben už ho baví dlouho

Seznámil se s kytarou, učím ho hladit struny, ale nejvíc ho stejně baví na ni bubnovat.

No a nedávno jsme od našich dovezli staré klávesy, které jsme s bráchou dostali jako malí. Jáju zaujaly hned.

Výtvarka

Už nějakou dobu se mi v hlavě ozýval hlásek mumlající něco o tom, že bych mohla s Jájou zkusit nějakou výtvarnou aktivitu. Vždyť té Rose to s Kubou tak jde. Má snad moje dítě trpět za to, že jsem výtvarný antitalent?

Navíc jsme teď pořád trčeli doma, protože jsme na střídačku pokašlávali a posmrkávali. A já už pomalu nevím, jak ho zabavit. 

Když jsem na začátku týdne narazila na tenhle článek, byla to ta pověstná poslední kapka. Vyběhla jsem do Brněnky pro kukuřičný škrob a jala se vyrábět prstové barvy.

Dítě bylo po odpoledním spaní dobře naladěno a já se těšila, jak ho tou novou aktivitou překvapím a jak určitě on překvapí mě svým skrytým výtvarným géniem. Usadila jsem ho na zem na rozprostřený baličák, umístila před něj mističky s barvami a koukej prcku, takhle se tam namočí ručička a ťap ťap po papíře, to je sranda, že? 

Ano, sranda to byla. Jája se začal v barvách patlat, pak je všechny vykydal na jednu hromádku, namáčel v nich ruce a strkal je do pusy.

K batolecímu věku patří i zkoumání chuti barev. Většinou postačí jedna osobní zkušenost, aby děti zjistily, že chuť barev není příjemná.... takže většinou nemají potřebu se tímto zabývat.

Tak tahle část článku mě zpětně opravdu rozesmála. U nás to probíhalo asi takhle: "Ne do pusy... ne do pusinky... do pusy ne... ne Jájo, to se nejí..." Prcek se na mě koukal nechápavě, proč mu to teda dávám, když se to nedá sníst. (Rozumějte, ty barvy jsou samozřejmě jedlé, o to nejde, ale měla jsem prostě představu, že si s nimi užijeme i trochu legrace.) 

Žádné umělecké dílo se tedy nakonec nekonalo, většinu otisků a fleků na papíře jsem udělala já ve snaze ukázat mu, o co jde. Jako vždy se ovšem držel vlastního plánu a na matku kašlal. Nakonec do barvy šlápnul a vzápětí se rozeběhl za autíčkem na druhou stranu pokoje.

Tak si myslím, že už to asi opakovat nebudeme (i když barev mi ještě zbylo dost). Možná vyzkouším ještě plastelínu, podle nadšení, s jakým se Jája v těch barvách rochnil, mi připadá, že hňácat něco rukama by ho mohlo bavit. A pokud ne, tak má holt smůlu. Bude si muset ještě počkat na školku, tam bude určitě nějaká výtvarně nadaná paní učitelka, která jeho umělecký vývoj správně nasměruje.

A takhle nějak to vypadalo:

Všechny barvy smíchat

Ochutnat

A tady je výsledek

Výstup předchází pád

Přece abyste odněkud mohli spadnout, musíte tam napřed vylézt.

Originální přísloví samozřejmě mluví o pýše, ale do takových abstraktních oblastí jsme se s prckem ještě nedostali. Zato naše dennodenní konkrétno zase získalo nový rozměr. Jára se naučil vyšplhat na židle.

Do výšek pochopitelně už leze nějakou dobu, ale doma neměl moc kam. Na postel - to zvládá hravě. Na konferenční stolek - to taky, i když to má zakázané. Tím to pro něj končilo.

Jenže teď dorostl do té správné výšky, aby dokázal vylézt i na jídelní židli. A o novou zábavu je postaráno. Nejen pro něj, ale i pro rodiče, samozřejmě.

V sobotu spadl rovnou třikrát. Poprvé prostě šlápl nohou do prázdna. Stihla jsem ho chytit, aby se nepraštil hlavou o zem, ale stejně brečel. O pár minut později se otřepal a šel koukat z okna. Vylezl na štokrle a když chtěl dolů, zapomněl, že jsou tam dva schůdky a ne jeden. Skoro se nepraštil, ale pro jistotu brečel taky. 

A k večeru, to jsme už doufali, že bude klid, vylezl na židli, chtěl se opřít o stůl, ujely mu ruce a praštil se bradou/zubama o desku. Au. Tentokrát řval fakt šíleně, pusu plnou krve, vystresovaní rodiče se ho snaží utišit a zároveň mu rozevřít čelisti, aby zkontrolovali, jestli nepřišel o nějaký zub (nepřišel)... no, bylo to veselé. 

Tak doufám, že si z toho vezme ponaučení (děti se prý v téhle oblasti učí rychle a zatím to můžu potvrdit). Protože já prostě nejsem dost rychlá chytačka. Ach jo, ten můj chudáček chlapeček, snad to dětství přežije.

Večerní radosti

Dneska byl dobrý den. Líný, ale dobrý. A tak jsem se rozhodla vyplodit příspěvek, ze kterého budou mateřské hormony stříkat na všechny strany.

Tatínek šel do hospody, a tak jsme byli s Jájou večer sami. Hráli jsme na schovku kolem postele, což spočívá v tom, že on se schová za postel, oběhne ji a jukne na mě z druhé strany. Pak přiběhne zpátky za mnou a nechá si dát pusinku na čelo. Celou dobu se řehtá na celé kolo. Když ho to omrzelo (vydrží dost dlouho), vylezl na postel, kde se převaloval a tvařil se strašně roztomile. Dobrá nálada nám vydržela celý večer. (A to není samozřejmost, dost často se stane, že se ze samé legrace někde praští nebo sebou švihne o zem a je po srandě.)

Tohle jsou přesně ty momenty, které přebijí všechny strasti, které spolu prožíváme. Člověk si to musí dobře uvědomit a schovat si je na později. Na ty chvíle, kdy si vezme nemocné dítě do postele a pak se nevyspí, protože se ten mrňous celou noc vrtí. Anebo když už poosmé vysvětluje, že na ty kočičí misky se prostě sahat nebude, a ten malý prevít se na něj jen roztomile usměje a sáhne tam podeváté. V tu chvíli je třeba si říct, že jsou to prkotiny, vyvolat si obrázek večerního hraní s roztomilým děckem, zhluboka se nadechnout... a jet dál. Přeju všem rodičům, aby to zvládali co nejčastěji.

Bytový návrhář

Děláte to taky? Že na základě činností, které si vaše děti zrovna oblíbily, jim určujete budoucí povolání?

První je asi vždycky pěvec, že jo, protože to malé mimino nic jiného nedělá, než řve (a spí, ale tím se bohužel živit nedá). Pak se to už asi začne různit. My jsme měli (a pořád máme) bubeníka, něco jako mechanika (rozebere, na co přijde), krotitele dravé zvěře a ještě pár věcí, které už si nepamatuju (asi že už Jája o danou problematiku ztratil zájem).

Novinka tohoto měsíce je bytový návrhář. Doteď mi Jája jenom vyhazoval věci ze šuplíků bez ladu a skladu. Teď ale začal věci přemisťovat, zřejmě aby nám ukázal, jak to má být správně.

Tak například věděli jste, že nejlepší umístění pro noční stolek je uprostřed kuchyně? Věřte mi, bude to hit. Pokud jste poněkud konzervativní, tak stačí ho postavit doprostřed ložnice. Ale rozhodně ne vedle postele, to už je prostě passé.

Dětská židlička se nejlépe vyjímá vedle linky, dva metry od jídelního stolu. Botníky pomalu vycházejí z módy, boty je teď nejlepší ukládat vedle koše na špinavé prádlo. A tak dále, a tak podobně, každý den nový neotřelý nápad.

Má ale chudák smůlu. Jeho matka je prostě nemožná. Vůbec nechápe tyto smělé vize a trvá na původním uspořádání bytu. Prý je to praktičtější, tsss. Prostě mu nerozumí. Mají to ty děti s námi těžké.

Přínosy rodičovství aneb Pořiďte si mrně

Tohle téma mám už nějakou dobu v hlavě. Pravda, bylo už trochu zasunuté, zavalené jinými nápady, ale po přečtení článku u Báry se zase vynořilo. Hezky tam shrnula, s jakými potížemi se rodiče dětí potýkají. Ale že i přesto to za to stojí.

"A to jako proč?" mohl by se ptát nějaký bezdětný člověk? Pozitiva jako pocit štěstí, naplnění apod. se totiž jednak špatně sdělují (jako jakékoli pocity) a taky zní tak trochu pateticky. A tak si říkám, opravdu se nenajdou nějaké konkrétnější přínosy rodičovství? Tady je pár návrhů z mé hlavy.

1) Zjistíte, co jste opravdu zač.

Než přišel na svět Jája, myslela jsem si, že jsem celkem klidný člověk. A moje okolí mě v této domněnce utvrzovalo. Neříkám, že jsem se nikdy nerozčílila, ale nad většinou věcí jsem se naučila mávnout rukou a neřešit.

Teprve poslední rok a půl zjišťuju, že mám taky svůj Hulk mód. A není to nic hezkého. Někdy by to člověk možná ani nechtěl vědět. Ale je třeba nebýt zbabělec, postavit se k tomu čelem a pokusit se s tím něco udělat. Tak se snažím na sobě pracovat a vím, že pokud se naučím být víc v klidu, tak už pak zvládnu snad všechno.

2) Otrkáte se

Jste tak trochu cimprlich? Máte problém sahat na "nechutné" věci (syrové maso, vlasy v koupelně apod.)? Pořiďte si dítě. Párkrát přebalíte totálně po***nou plínu, otřete rozpatlané jídlo ze stolu rukou (protože nic jiného není k dispozici a kdybyste šli pro utěrku, mohl by to ten prevít mezitím rozmazat i po stěně) nebo omylem strčíte do pusy kus chleba, který už předtím někdo požvýkal a vyplivl... no a pak už vás prostě nic nerozhází.

3) Získáte tu pravou motivaci

K čemu? Ke všemu, co jste kdy na sobě chtěli zlepšit. Přestat kouřit, kousat si nehty, mluvit sprostě, skákat lidem do řeči apod. Jak známo, nejlépe se děti vychovávají příkladem. Stačí si uvědomit, že mu nikdy nevysvětlíte, že nemá třískat dveřmi, pokud to sami děláte. A že má jíst ovoce, když přitom maminka sama bere jablko do ruky jen aby ho štítivě odklidila někam z dohledu. Konečně máte důvod stát se tím lepším člověkem, kterým jste vždycky chtěli být.

A to nemluvím o možnosti vzdělávání se, až to mrně začne chodit do školy. Párkrát vám položí všetečnou otázku a máte dvě možnosti. Poslat ho do háje (popř. na google) nebo se zastydět, že si nepamatujete učivo prvního stupně, a jít se učit s ním.

4) Budete mít výmluvu pro infantilní chování

Chtěli byste si hrát s vláčky? Houpat se na houpačce? Zpívat si hloupé písničky? Jenže ono se to v našem věku už tak nějak nehodí, že. Dítě je skvělý zastírací manévr, místo pohledů plných strachu (co je to za šílence, není nebezpečný?) se setkáte jen s přátelskými úsměvy (to je ale hodný, starostlivý tatínek).

Napadají vás další výhody, které plynou ze soužití s dětmi? Sem s nimi!

Týrané dítě

Ach jo.

Jen jsem si postěžovala, že marodíme, a situace se začala ještě zhoršovat.

Jájovi se k rýmě a kašli přidal ještě zanícený pindík (či jak tomu doma říkáte). Vyrazili jsme k paní doktorce, dostali mastičku a borovou vodu a šup zpátky domů. Načež mu začalo téct i z očí.

Večer nás tedy čekaly následující úkony: stříknout do nosa mořskou vodu, vypláchnout oči, vypláchnout pindíka, namazat pindíka, odsát nos. A k tomu ještě samozřejmě běžné "týrání" - vyndávání z vany, přebalování a oblíkání do pyžama (čištění zubů naštěstí docela zvládá).

A aby toho nebylo málo, tak Jájovi ve vaně podjely nohy a praštil se do hlavy.

Řev, řev a řev. Teď už spí a já se pomalu vzpamatovávám. Ach jo, tohle je snad nejhorší část celého toho mateřství - bojovat s ním pro jeho dobro a doufat, že to jednou pochopí a nezanechá to na něm žádné následky.