Jak nenaučit dítě mluvit

Snažíme se mrně naučit, aby si hezky řekl, když něco potřebuje. A samozřejmě to všechno zatím dopadá úplně jinak, než bychom chtěli.

První fáze, už před nějakou dobou, byla odnaučit ho, že si o věci říkal "kníkáním" a podobnými hlasovými projevy. Prostě měl ve zvyku postavit se třeba k poličce, na které ležela vytoužená hračka, a udělat nějaké "eeeee" a podobně. A tak jsem mu vždycky říkala: "Nekníkej a hezky mi řekni: 'Mami, podej mi to.'"

A tak se dítě naučilo místo kníkání říkat "Mami". Což bylo fajn, až na dva problémy. Jednak si to vůbec nespojil se slovem máma, prostě to asi považuje za něco jako "prosím" a tak to používá i na tatínka. A pak taky, ať už to "mami" vysloví seberoztomileji, nepoznám z toho, co vlastně chce.

A tak jsem mu vždycky říkala: "Hezky to říkáš, ale mami co? Mami, chci auto?"
A Jája si z toho vzal zase tu špatnou část a teď když něco chce, říká: "Mami, coooo?" A jsme zas tam, kde jsme byli, že.

Taky jsem si neuvědomila, jak často používám ukazovací zájmena, jenže znáte to, někdy si prostě v té rychlosti nevzpomenete, jak se kterému tomu předmětu říká. A tak beru do ruky třeba balon a říkám mu: "Chceš to?"

A Jája se naučil na otázku: "Co bys chtěl?" odpovídat: "To."

Prostě se zase ukazuje, že nedomýšlím důsledky svých činů. Asi bych to dítě měla nechat na pokoji a nesnažit se ho vůbec směrovat, protože mi to očividně moc nejde :)

Třetí (ne)pracovní

Tak ráno jsem byla s prckem u doktorky, protože pořád kašle a o víkendu měl zase teplotu. A buch ho, nález na průduškách. A nasadíme antibiotika. (A to naše paní doktorka nedává ATB jen tak z plezíru na kdovíco.) Takhle se toho titulu zaměstnanec měsíce nedočkám.

Druhý pracovní

... a já už se flákám.

No jo, a flákám i psaní, už je čtvrtek a já vůbec nedala vědět, jak to s námi vypadá.

Tak tedy Jája je stále chorý. Moje naděje, že se z toho přes víkend vylíže, byla lichá. A tak v pondělí šupajdil opět k lékaři, tentokrát se mnou (jsem se asi nezmínila, že v pátek s ním zůstal doma tatínek).

Vsuvka - v pátek jsem se trochu opozdila do práce a díky tomu jsem si uvědomila, že nemám telefonní číslo na svou šéfku a nemám jak se s ní v takových případech spojit. V pondělí jsem si tedy pochvalovala, jak to bylo prozíravé, od doktorky jí zavolám, vysvětlím situaci, aby věděla, co se mnou je.... Akorát jsem pak v čekárně zjistila, že mobil leží doma na poličce. Tak hlavně, že jsem to její telefonní číslo měla, že.

Jára byl shledán stále nemocným (ale ne víc, než v pátek, takže fajn), já dostala papír a zamířili jsme ke mně do práce. Nejprve jsem vyběhla do našeho patra, abych se ohlásila jako ztracená dcera a vysvětlila situaci. Jára zatím obcházel prostory, kde maminka pracuje, a snažil se ze zdi sundat hasicí přístroj. (Což se mu naštěstí nepovedlo.) Pak jsem nesla papír na paragraf (oficiálně ošetřovné, to jsou mi věci) naší Office Managerce (u nás je totiž managerů skoro víc než běžných pracovníků). Podávám jí to mezi dveřma a snažím se zmizet co nejrychleji, aby J. nestihl napáchat moc škod. Jenže chyba lávky, na otázku "Je to všechno, potřebuješ ještě něco?" se mi dostalo odpovědi "No, možná bys to mohla i vyplnit." To jsem celá já. A tak vyplňuju své jméno a bydliště, přemýšlím, jaké máme číslo účtu, a Jája zatím likviduje přívěšek na klíčích zastrčených v zámku. Naštěstí tou svou roztomilostí vždycky všechny průšvihy vyžehlí (aspoň se tak holky tvářily).

Pak už domů a od té doby jsme tu a nudíme se. Ven nechodíme, neboť mládě má pořád teplotu. A taky pořád kašle. Tak kdoví, jestli se vyléčí aspoň do toho příštího pondělka.

Malý bobr

Orální fáze prý končí kolem jednoho roku, dočetla jsem se na internetu. Tak náš kluk je asi nějak zaostalý či co. Do pusy cpe furt všechno.

A ne, nejsou to zuby, tahle výmluva už prostě nestačí. Okusuje nábytek, hračky, knihy. Jen kousátka ho moc neberou.

Pro ilustraci:

Takhle dopadla palička na buben

A takhle ubohý Charles Baudelaire, To dítě je kulturní barbar!

Možná je to všechno jinak, možná jsme mu prostě neměli tak často zpívat písničku o malém bobrovi.

Járův koutek

Tak se nám to už rýsuje. Konečně jsme pověsili plakát, přibyl koberec a hlavně skříňka. Nakonec zase z IKEA, i když se vždycky zařeknu, že už tam další nábytek nekoupím, stejně skončíme u toho, že se nám švédský design a nápady hodí nejvíc.

Znáte lepší zábavu na nedělní odpoledne než hrát si s IKEA stavebnící?

Zabydleno. Krabice plánuju vyměnit, ale zatím to tak stačí.

Už vysí! Snad v noci nespadne Jájovi na hlavu.

Mamince

Já vím, že Den matek byl minulý týden, ale ta moje ho stejně neslaví a neuznává.

Když chcete něco vykřičet do světa, blog se hodí. Já bych teď takhle veřejně a všem chtěla říct, že mám skvělou mámu.

Přijela za námi přes půl republiky, aby byla k dispozici, kdyby Jájův nástup do školky nešel hladce. Kromě toho mi pomohla s šitím, uklidila, na co mi nestačily síly, uvařila tak, jak to umí jenom maminka. A to mluvím jen o těch pár dnech, které tu strávila. Během mého života už toho udělala daleko víc.

Nejde samozřejmě jen o tyhle praktické věci, umí mě i podpořit a podržet, když je mi těžko, a poradit, když nevím kudy kam. Přeju si, abych dokázala být alespoň z poloviny tak dobrá matka, jako byla (a pořád je) ona.

Mami, moc děkuju, jsi ta nejlepší máma na světě!

První týden...

... v práci a ve školce.

V pondělí jsem se ukázala jako správný horlivec a dorazila do práce deset minut před smluvenou hodinou. HR chlápek přišel až po mně, chudák, nedal si ani ranní kafe a hned musel pracovat.

Usadili mě k počítači a pak se ukázalo, že pro mě není nic na práci. Abyste rozuměli, musím totiž znovu projít vstupním školením. Přestože jsem tam téměř dva roky pracovala, je na mě pohlíženo jako na nově příchozí. A než projdu tím školením, neměla bych mít k ničemu přístup (abych nic nepokazila, žejo). Zároveň ale musím počkat, než nastoupí příští vlna nováčků. Stručně a jasně, vypadalo to, že tam budu tři týdny jenom sedět a koukat, což možná na první pohled zní lákavě, být placen za nicnedělání, ale zkuste si to a zjistíte, že je to hrozná nuda.

Naštěstí se mi podařilo během týdne ukecat vedení, aby mi zařídili přístup alespoň do některých systémů a něco už teda dělat můžu. Hurá.

S Jájou a školkou to probíhalo takto:
V pondělí ráno plakal a nechtěl mě pustit.
V úterý jen tak pofňukával.
Ve středu už byl v pohodě.
Ve čtvrtek odpoledne dostal teplotu a museli jsme si ho vyzvednout.
V pátek byl doma a asi zůstane i příští týden.

Tak, teď to vypadá jako neúspěch, ale to já jen tak píšu, aby to mělo to správné drama a spád. Ve skutečnosti je všechno strašně v pohodě, paní učitelka ho moc chválí, že se bez problémů zapojuje, jí sám, usíná v pohodě a tak. Mám z něj radost. Jen to nachlazení je smůla, ale on se z toho vylíže. Vždyť je to ze čtvrtiny donský kozák.

Le premier jour du reste de ta vie

(Ten film doporučuju.)

Tak ode dneška se nám všem třem trochu mění životní role. Jája bude školkáček na plný úvazek. P. se z ranního spáče změní v ranní ptáče, aby mohl odpoledne dřív končit a vyzvedávat dítě. A já si vyzkouším, jaké to je být pracující matka. Myslete na mě.

Dva roky + nevyžádané rady jako bonus

Upozornění: Tenhle článek nebude ani trochu vtipný.

Jája má dnes dva roky. Letos to ani moc neprožíváme, oslavu neděláme, všechno se spíš točí kolem  jeho nástupu do školky a mého návratu do práce. Jako dárek dostal opravdovou velkou (165 cm) postel. Časem přibude ještě nová skříňka a polička na knížky a taky musíme pověsit plakát. Snad to zvládneme, než mu budou tři :)

Školka zatím v klidu, akorát v pátek plakal při příchodu, asi už mu konečně došlo, o co jde. Ale přes den byl prý v pohodě, říkala paní učitelka, tak jsem stále optimista. V pondělí mu začne celodenní docházka.

Přemýšlím, co smysluplného bych napsala. Nejde totiž jen o to, že jsou mu dva roky, ale i o mě a o mé druhé výročí v mateřské "profesi". A protože pár lidí okolo se brzy tomuhle povolání začne taky věnovat (ano, mám na mysli hlavně vás dva, H. a D.), ráda bych jim dala nějaké rady. Nevyžádané, samozřejmě, kdo chce, ať bere, kdo ne, ať nechá být.

3 rady pro nastávající rodiče

1) Nepodceňte usínací rituál

Obecně se mluví o tom, že děti potřebují rituály. Zas ale nemůžete mít rituály na všechno, to byste se doma všichni zbláznili. Ten usínací je ale nesmírně důležitý nejen pro dítě, ale i pro vás. Pokud se chcete v klidu vyspat, tak na něm pracujte, co nejdřív. Nenásilně, postupně, ale soustavně.

My jsme první tři měsíce nijak výrazně neřešili. To bylo to období zvykání si, navíc provázené pověstnými "prdíky" a bojem s kojením. Jakmile se ale J. trochu uklidnil, přišlo pořadí (koupel) - pyžamo - mlíko - postýlka + písničky (vždycky ty dvě stejné). Ze začátku jsem s ním u postýlky zůstávala, než usnul. Později už se po písničkách zhaslo a J. usínal sám.

Nic jsme nelámali přes koleno, ale co se zavedlo, muselo se dodržet. Pokud nemohl usnout, tak jsme stejně po zpívání odešli a pak jsem třeba přišla zpátky. J. si na to zvykl velice dobře a i když měl pár krizových období, vždycky se vrátil zpátky do režimu "bezproblémově usínající dítě". Díky tomuhle rituálu taky v 90 procentech případů nemá problém usnout mimo domov (na dovolené, u babiček/dědečků).

Mimochodem, zkusili jsme ho dnes na noc uložit do zmiňované nové postele (dnes zakoupené a smontované). Říkali jsme si, že pokud to nepůjde, zůstane ještě chvilku v postýlce, ale usnul bez problémů, a já věřím tomu, že za to velkou měrou může právě usínací rituál.

2) Nepodceňte důslednost

Věc, jejíž rozsah jsem si sama na začátku neuvědomovala, říkala jsem si, že to přijde postupně, že to platí až pro starší děti. Teď si říkám, kéž by mi to někdo vysvětlil. O důslednosti se hodně mluví, ale je potřeba si uvědomit, co to znamená. Nejde o to, že když dneska něco zakážu/povolím, tak to bude platit následující týden či měsíc. To období je o hodně delší, tak si dobře rozmyslete, co to pro vás znamená.

Např. vám nevadí, že osmiměsíční mimino, co se sotva plazí, vytahuje ze skříněk věci a mlátí s nimi o zem. Vždyť je to tak roztomilé a člověk je na něj hrdý, co všechno zvládne. Jenže nebude vám to vadit ani až mu budou dva? Až bude mít větší sílu a z nevinného ťukání se stanou pořádné rány? Pokud se jednoho dne rozhodnete mu to zakázat, bude to daleko těžší, než ho "usměrňovat" od začátku.

Neříkám, že je špatné, když dítě vytahuje věci ze skříněk (naše to dělá taky). Ale každý má ty představy a hranice jiné a je lepší dítěti od začátku nastavit pravidla tak, jak budou později platit, ne je pak najednou měnit.

3) Nepodceňte domácnost

Rada asi spíš pro matky, ale kdo ví, jak to máte doma nastavené.

Možná se rozčílíte, kdo by myslel na takové prkotiny jako umývání nádobí, když se jedná o mateřství. U čerstvých matek se přeci nějaký ten nepořádek v bytě toleruje, kdy by po nich mohl chtít, aby ještě k tomu všemu uklízely.

Jenže to, jak vypadá váš byt, se odráží i ve vás. Jak se může člověk vyhnout "vnitřnímu zmatku", když je obklopen regulérním bordelem? A navíc čím déle to odkládáte, tím to bude horší. Pamatuju si ten pocit, když jsem se jednou "probrala" z módu "jsem čerstvá prvorodička, nic po mě nechtějte", rozhlédla se kolem a zhrozila se, jak to u nás vypadá. V tu chvíli jsem pochopila, jak se může stát, že je koupelna tak zaneřáděná, že pomůže jen Mistr Propr.

Jasně že nebudete mít čas na kompletní nablýskání celého bytu, ale zkuste dělat aspoň minimum. Koukněte na Flylady a zkuste si ještě před porodem osvojit alespoň minimální ranní a večerní rutinu. Je to zase něco, na co bych si přála narazit už dřív, před porodem, protože by mi to určitě usnadnilo spoustu věcí. Konec konců, už jen rozdíl mezi tím, jak se člověk cítí, když si ráno stihne nebo nestihne vyčistit zuby a učesat vlasy, je propastný. A já se přiznám, že občas jsem ani to nezvládala.


Možná někomu připadá, že tu plácám nesmysly, ale upřímně říkám, že mi tyhle tři věci připadají nejdůležitější. Nečtěte knihy o výchově ani fóra, protože to vaše dítě bude stejně úplně jiné. Nespoléhejte na jednoduché rady, protože neexistuje zázračná formulka, kterou pronesete a z dítěte bude andílek (a i kdyby existovala, tak bude pro každé dítě jiná).

Možná mají ostatní matky, které ke mně chodí číst, nějaké jiné postřehy a rady, budu ráda, pokud se o ně podělí v komentářích.

A pokud se chcete přeci jen trochu zasmát, můžete si  přečíst, jak jsem zase tenhle víkend pekla.

Plakát

Je doma! Abeceda z lesa. Ještě půjde do rámu (asi) a pak šup na zeď do Jájova koutku. Pak ještě tu postel, co jsem mu slíbila k druhým narozeninám, a pár dalších prkotin (jako třeba skříň) a bude to dokonalé.

(Pozn. Neusuzujte z toho, že hodlám dítě začít mořit abecedou. Jsem líný rodič, kterému by nejvíce vyhovoval unschooling. Historek o tom jak "Náš Pavlík ve dvou četl a v pěti měl přečtenou celou knihovnu" už jsem vyslechla dost, ale nepřesvědčily mě.)

Dopis č. 4

Milý Jájo,

dnes jsi byl poprvé ve školce. Na půl dne. Teď chrupkáš vedle v ložnici a já usedám ke stolu, abych ti poslala další dopis.

Ráno jsi se mě pustil, jen co jsme překročili práh školky, a rozběhl ses prozkoumat všechny nové věci, které tě tam čekaly. Beze strachu. Já jsem naopak měla strach velký, žaludek se mi kroutil, jako by to byl můj vlastní první den. Ty naštěstí ještě těmihle strachy netrpíš. Podle toho, co říkala paní učitelka, jsi to celé dopoledne zvládal moc dobře a jsi moc šikovný. Trochu se bojím, že až ti dojde, že je to už napořád, začneš protestovat.

Ale každopádně jsem na tebe moc hrdá. Jsi můj velký, šikovný kluk. V sobotu ti budou dva roky. Zuby už máš skoro všechny, jen tě teď trochu zlobí pětky. Umíš už docela hezkou řádku slov a hlavně moc hezky zpíváš. No vážně! Asi si tě budu muset nahrát, abys mi za pár let věřil, že jsem si to nevymyslela.

Trošku se tady poslední dobou vzájemně zlobíme, protože máš období, kdy zkoušíš hranice a jsi nesmírně citlivý na to, když se ti něco zakáže. Ale to je asi taky dobře, prý se tím tvoří osobnost. (A já bych si to měla často opakovat, abych ty tvoje záchvaty vzteku zvládala s větší grácií.)

Až začnu příští týden chodit do práce, tak na sebe budeme mít míň času, ale neboj se. Tím víc si budeme užívat ty společné chvilky. Konec konců, blíží se léto. Někam si vyrazíme, navštívíme babičky a dědečky a mezitím se budeme válet v parku.

Mám tě moc ráda, zlato moje.

S láskou

máma

Sláva nazdar výletu...

...nezmokli jsme...ehm, tedy vlastně ano.

Před odjezdem do Českého Švýcarska jsem ještě rychle šila Jájovi klobouk proti slunci, kupovali jsme opalovací krémy, kraťasy a já panikařila, že nemám sandály.

Vyjeli jsme ze sluncem zalitého Brna, stavili se na oběd ve sluncem zalitém Jičíně a pak dojeli na místo, vystoupili z auta a začali drkotat zuby. Chlad, mlha a občasné mrholení se držely více méně celý týden. Až v sobotu, když jsme nakládali věci zpět do auta, vysvitlo slunce, asi aby nám zamávalo na rozloučenou.

Ale nestěžuju si, hezké počasí je přeceňované, užili jsme si i tak. Vyšplhali jsme na Malou i Velkou Pravčickou bránu, viděli Ještěd v mlze, klouzali po kamenech a dřevěných schodech, sprintovali na lodičky, rozhlídli se z rozhledny (viditelnost asi 2 m), kochali se skalami a lesy Českého Švýcarska.

Kromě toho jsme si taky užívali záchvaty vzteku našeho mladého pána, jehož období vzdoru asi teď dosahuje vrcholu (jen tak vědět, jestli je to lokální nebo globální maximum). Ale byli s námi H. a D., kteří s ním dobrovolně trávili čas a snažili se ho zabavit. V září pojedou naostro s vlastními potomky, tak snad je to demo s Járou moc nevyděsilo.

Dorazili jsme včera a já teď peru a chystám. Můj chlapeček jde zítra do školky.