Debordelizace

Tohle slovo mám asi od svého muže. Netuším, jak lépe přeložit anglické declutter.

Sice jsem psala, že teď na blog nemám čas ani náladu. Ale mám hlavu plnou událostí posledních týdnů a potřebuju si ji vyčistit. Snad pomůže, když to sem vysypu. 

Pája

Kam se podělo to miminko, co jsem po nakrmení položila do postýlky a ono zavřelo oči a další dvě hodiny jsem o něm nevěděla? Postupně, plíživě jsme se dopracovali skoro tam, kde jsem byla s Jájou. Takže trávím dny tím, že pochoduju s miminem v náručí a ššám na něj, aby spalo. Usne, ale jen co ho položím do postýlky, otevře oči, nechápavě se na mě podívá a spustí. Potřebuju pro něj došít hacku, to je moje poslední naděje. Ale nemůžu se k tomu dostat, protože furt nespí. Taková hlava XXII.

Taky blbne při kojení, doufám, že to nepovede k nějakým větším problémům.

Jinak je ale roztomilý, roste, směje se, brouká. Prostě cukroušek.

Jája

První týden, dva, jsem všem vykládala, jak skvěle přijal nový přírůstek do rodiny. No, pak mu to došlo. Že to jako není jen chvilkové rozptýlení, ale že s námi to mimino zůstane nafurt a ubere mu kus pozornosti. A od té doby je chvilkama fakt nesnesitelný, žarlí strašně. Přestal spát po obědě a večerní usínání už taky není taková pohoda jako dřív. A aby toho nebylo málo, přidaly se noční děsy, během kterých mě od sebe odhání a chce jedině tatínka. Vím, že bych si to neměla brát osobně, ale zamrzí to.

Taky jsem měla rozhovor ve školce, na základě kterého jsme změnili docházku z 3x týdně celý den na 3x týdně dopoledne. A taky mi bylo doporučeno zajít s ním k doktorce poradit se ohledně zpožděného vývoje. Následně jsem o tom mluvila se svou mámou a dověděla se, že je to moje vina. Ach jo.

Péťa

Ráno mi pomáhá s klukama, což je fajn, ale kvůli tomu chodí pozdě do práce a tudíž i pozdě z práce. Taky bývá podrážděný a otrávený. Což uvádím ne jako stížnost, ale jako ilustraci toho, jak to teď na nás doléhá. Protože kdo ho zná, tak ví, že on podrážděný a otrávený nebývá nikdy.

Já

Chodím na procházky v sukni a botách na podpatku. Maminka by ze mě měla radost, ale pravda je taková, že to dělám, protože nemám nic jiného na sebe. Potřebuju nové boty. A oblečení. A rozhodla jsem se, že si na podzim ušiju kalhoty. (Na podzim proto, abych do té doby mohla trénovat na jiných věcech.) Jestli se to povede, tak se pochlubím. Jestli ne, tak to nechám trapně vyznít do ztracena.

Nezvládám

Momentálně nezvládám psát. Je toho na mě příliš, něco musí z kola ven a je to blog. Odpusťte. Ale snad se časem vrátím. Zatím se mějte krásně.

Líné rodičovství v praxi

Na Boží hod jsme se rozhodli vyzkoušet v praxi výchovný princip "Nechte je být".

Mohlo by se zdát, že mě k tomu inspirovala nedávná četba. Ale ve skutečnosti to bylo jinak - byli jsme s P. tak vyčerpaní kombinací nemoci a vánočních příprav, že jsme se prostě rozhodli, že na 1. svátek nebudeme NIC dělat. Maximálně si ráno uvaříme čaj, pak zůstaneme v posteli, jak to jen půjde, k obědu bude kus chleba a odpoledne se taky nepředřeme.

A tak se také stalo. Jája, asi vyčerpán štědrovečerními zážitky, vydržel spát asi do půl osmé. Pak jsem mu udělala mlíko a nám čaj a šup zpátky do postele. Prcek pobíhal po pokoji*, hrál si (zas mi bude někdo tvrdit, že si neumí hrát sám), občas odběhl do kuchyně, ale my prostě neměli sil na to, jít ho kontrolovat.

A víte, co se stalo? Vůbec nic. Žádná katastrofa, smrtelné zranění či nevyčíslitelná škoda. Neříkám, že neudělal nějaký ten nepořádek, ale nebylo to o nic horší, než když mu stojíme za zadkem a říkáme: "Ne, ne, ne, tohle nesmíš. Na tohle nešahej. Tohle je nebezpečné."

Já osobně jsem navíc byla daleko víc v pohodě, takže i když se něco stalo (sirup rozlitý na podlaze - moje blbost, měla jsem ho schovat), tak jsem to prostě vyřešila a nevyšilovala. Protože když mu třikrát řeknu, ať na to nesahá, a on to stejně udělá, tak mě to samozřejmě vytočí. Ale pokud nevynaložím žádnou energii na to, abych mu v něčem zabránila, proč bych se pak měla rozčilovat? Prostě se stalo.

Ještě ke všemu nás ten "den volna" tak nakopl, že jsme ve čtvrtek přestavěli nábytek v ložnici a já se vrhla na šití. Jestli mi ta energie vydrží, tak bude mít Jája konečně zase v čem chodit.

Takže když to shrnu:

Úporná snaha o výchovu - výsledek: nepořádek, vytočená matka, protivné dítě

Výchova ve stylu "Nechte je být" - výsledek: nepořádek, matka v klidu, dítě v pohodě.

Mně z toho prostě vychází, že druhá varianta je výhodnější pro všechny. Budu to muset zkoumat dál.

* Jen pro upřesnění, Jájův pokoj a naše ložnice je ta samá místnost, takže úplně bez dozoru jsme ho nenechali, aby si někdo nemyslel.

Prosincové střípky

Děje se mi teď tak všechno a nic, samé banality, které na samostatný článek ani nevydají. Tak aspoň ve zkratce.

- Dítě opět/stále nemocné. V pondělí jsme šli k doktorce, která nás poslala ještě na ORL, kde jsme s tím naším aktivistou, co chvilku neposedí, tvrdli dvě hodiny. Aspoň, že je P. už doma a mohli jsme tam být oba. Jája má malý zánět v uchu, ale naštěstí to nebylo na píchání, jen jsme dostali nějaké kapky.

Na lince se nám opět hromadí léky a třeba večerní ukládání je teď o to vtipnější. Už tak mi připadá, že je toho dost (umýt, převlíct do pyžama, mlíko, přečíst pohádku, pomazlit, vyčůrat, zazpívat) a teď se k tomu ještě přidaly čtyři sirupy a troje kapky (do nosa, do ucha, do očí) plus zábava největší - odsávání nosu. Aktuálně je moje největší přání, aby se J. naučil smrkat.

- My s P. jsme samozřejmě taky nachlazení, bez toho by to nešlo. A tak se ze mě stává naprosto nespolečenský tvor. Minulý pátek měla naše firma vánoční večírek, na který jsem se těšila už od Náchoda. A nakonec jsem nešla, protože mi nebylo dobře. Tenhle týden jsem měla naplánované hned dvě posezení s kamarády, ale nakonec všechno ruším.

- Kupovala jsem si nové boty. Chtěla jsem černé, rovné, asi tak do půl lýtek. Mám hnědé, kotníčkové, na klínu. Já prostě neumím nakupovat oblečení a obuv, to je snad nějaká diagnóza.

- Předevčírem jsem se stavila na nákup v Tescu. Měli tam krásné velké tabule s nápisy "Vždy čerstvá sezónní zelenina" a "Spolupracujeme s místními dodavateli". A kolem těch tabulí byly bedny plné zeleniny z Holandska. Česká ani jedna jediná. Ne, že by mě to překvapovalo, jen mě to vždycky znovu na...štve.

- Nemáme ani nakoupené všechny vánoční dárky, cukroví taky žádné, kromě nenazdobených perníčků. Jediné štěstí je, že návštěva pozvaná na Vánoce nakonec s velkou pravděpodobností nedorazí. Letos to prostě nějak nedávám. Ale třeba se ještě zvetím a něco o víkendu upeču.

- Ani nevánoční věci nezvládám. Už to bude pomalu měsíc, co jsem doma, a ze seznamu úkolů skoro nic neubylo. Akorát proškrtávám věci, které jsem už prošvihla nebo usoudím, že to zas není tak důležité. No, taky jeden ze způsobů time managementu.

Autorita

Dneska se mi stalo něco zvláštního.

Dali jsme Jáju po obědě spát, ale asi jsme si pak v kuchyni povídali moc nahlas nebo co, prostě najednou se otevřely dveře a v nich roztomile se usmívající dítě.

Tak jsem na něj houkla: "Co tu děláš, máš spát." A on zavřel poslušně dveře (my s P. jsme vybouchli smíchy, protože takovou reakci jsme opravdu nečekali) a od té doby je vedle ticho.

Pokud se divíte, čemu se divím - to je snad poprvé, co mě to dítě bez jakékoli známky odporu poslechlo. Že bych po dvou a půl letech začínala mít nějakou autoritu? Radši na to ale nebudu spoléhat, spíš to byla náhoda. Ale je to každopádně zvláštní pocit.

Letošní podzim...

... už mě pěkně sejří.

Aby bylo jasno, podzim mám ráda, je to moje nejoblíbenější roční období. Ale když máte už třetí týden nemocné dítě, tak to i s tak silnými city zamává... Ale zas kdo ví, třeba za to podzim nemůže...

Každopádně jsem od včerejška doma s prckem. Moje představa, že ho v neděli přivezeme od babičky a v pondělí pošleme do školky, se ukázala mírně naivní. Doktorka mu koukla do krku a doporučila ještě týden doma. Tak jsem si rezignovaně nechala napsat ten paragraf, co se mu už dva týdny vyhýbám.

Nakonec proč ne, říkala jsem si, odpočinu si od práce, strávím zas nějaký čas se svým prvorozeným, brzy se tu objeví Koloman (pracovní název) a dny, kdy jsme mohli být s Jájou jen sami dva budou nenávratně pryč. Ano, takhle jsem si to malovala, ale to bylo včera.

Včerejšek ještě ušel, protože jsme polovinu dne procourali po městě - k doktorce, do nemocnice pro výsledky OGTT, zanést do práce papíry o nástupu na paragraf - než jsme se rozkoukali, bylo poledne, oběd, pak se spí a pak už se to vždycky nějak doklepe. J. byl dokonce tak hodný, že jsem si v klidu stihla dočíst knihu.

Dneska je ovšem situace jiná. J. běhá po bytě (opravdu nevypadá nemocně) a já se snažím dohlídnout, aby se nepřizabil. Chápu ho, nejradši by šel ven na nějaké hřiště a ta zákeřná nemoc mu to překazila. Tohle všechno snáším, ale ve chvíli, kdy dojde na jídlo, jsou všechna moje předsevzetí o tom, jak budu milá a chápající matka, naprosto k ničemu. Nejprve odmítl jogurt s domácím džemem (kdo sakra odmítne domácí džem!), pak si vyžádal "Chci sýýýýýýýr," a následně ten sýr odmítal vložit do úst. Oběd - stejné drama. S nadšením se vrhá ke stolu, "Knedlík, knedlík," a pak do něj horko těžko vpravím pár soust.

Pokud bych se na to chtěla dívat pozitivně, tak aspoň nemusím vařit, protože jídlo si nosíme ze školky, navíc díky tomu, jak málo toho sní, se za těch 75 korun denně najíme oba.

Doufám, že teď bude aspoň dlouho spát, abych stačila nabrat síly. Je teprve úterý.

Bezdětní

Dneska ráno mě poprvé pustili sednout v tramvaji. Tak jsem si při té příležitosti řekla, že bych měla zase něco napsat na blog. Dost to teď flákám a přitom se dějí věci...

No vlastně zas nic tak světoborného. Akorát dítě je stále nemocné. Na začátku září jsem se zmiňovala, že J. měl angínu. Tak jsem si hezky nechala napsat paragraf a byla s ním skoro dva týdny doma. Pak šupajdil zpátky do školky, pobyl tam týden a kousek a začal zase kuckat. Nezbylo, než ho nechat opět doma.

Jenže znovu na paragraf se mi z mnoha důvodů nechtělo. A tak jsme povolali babičku. Byla tak hodná, že se k nám na týden nastěhovala a trávila dny tím, že se snažila přesvědčit Jáju, aby bral léky a aby se nevrhal po hlavě z postele apod.

Na konci týdne už toho měla pochopitelně plné zuby (i když to vlastně probíhalo lépe, než jsem očekávala - když očekáváte katastrofu, můžete být jen příjemně překvapení) a chtěla jet domů. Jenže mrně bylo stále nemocné. Já na paragraf pořád nechtěla. A tak jsme museli přistoupit k poslednímu možnému řešení - dítě pojede na týden k babičce!

Proč ten vykřičník? Protože je to poprvé, co Jája spí někde jinde a tráví celé dny s někým jiným. Netušili jsme, jak to zvládne on, jak babička a v neposlední řadě, jak to poneseme my. Ale jednou se to zkusit musí, že jo.

A tak v pondělí, hned poté, co ho prohlídla paní doktorka a napsala mu antibiotika (achich), zamířil Jája směr sever. Teda ne sám, na Honzíkovu cestu je přeci jen ještě malý, vezl ho tam tatínek.

A jaké že to teda je? Divné. V pondělí večer jsme leželi v posteli, koukám na tu prázdnou postýlku a je mi teskno. Říkám si, že jsem trubka a neměla bych to tak prožívat, když vtom P. smutně prohlásí: "Ale je tu bez něj nějak smutno."

A tak nějak to šlo celý týden. Ani jsme své znovunabyté svobody pořádně nevyužili, do kina jsme nešli, nechtělo se nám (stejně nic pořádného nehráli). Jediná výhoda snad byla, že jsme se po dlouhé době vyspali, aniž by do nás někdo celou noc kopal. Ale stejně se nemůžu dočkat, až si pro něj dneska odpoledne pojedeme.

Posun v rodičovských preferencích

Už dvakrát jsem si stěžovala, že Jája miluje tatínka a na mě zvysoka... kašle.

Ale situace se pomalu mění, nevím, jestli je to proto, že se kvůli práci/školce nevídáme furt a furt jako dřív, nebo jestli je to prostě věkem či skvrnami na slunci. Každopádně už občas mám i štěstí a moje dítě mi projeví jakous takous náklonost.

Zatím je to ale docela diferencované. Tatínek je nejlepší na hraní a mazlení. A když k nám prcek v noci leze do postele nebo chce ráno brzy vstávat, jsem většinou upřednostňována já, přestože to má na P. půlku postele blíž. Ale to ne, vleze si ke mně a pak mě spokojeně celou noc kope. Následně mě ráno vytáhne z postele s radostným: "Vstávat!", zatímco tatínka nechá ohleduplně spát.

No nevadí, měla bych být vděčná aspoň za to málo. A navíc včera, včera! Odtáhl tátu do ložnice, tam ho nechal a přišel se přitulit ke mně do kuchyně. P. se tvářil trochu zklamaně, ale aspoň ví, jak se většinu času cítím já.

Teď jenom čekám, jak se to všechno zase změní od listopadu, až zase nastoupím na mateřskou.

V očekávání

Ráda se na něco těším. Můj muž se mi vždycky směje, když uprostřed léta najednou zasněně pronesu: "Já se těším na Vánoce." Ale už jsem prostě taková.

Nejde o to, že bych se nedokázala radovat z přítomnosti. Ale proč si to ještě nezpestřit výhledem na to, co bude. A někdy mi takové těšení se může i pomoct v těžkých chvílích, jako když je J. nesnesitelný, to se pak začnu těšit, až vyroste a vypadne z domu.

Ale teď vážně. Momentálně se nejvíc těším na leden. Spokojeně si tloustnu a představuju si, jaké to bude. Trochu se teda i bojím. Protože určitě nastane spousta situací, které nebudu umět řešit a budu se z nich zase hroutit a plakat... no však to znáte, vy, kdo mě čtete od začátku. Ale celkově to určitě bude fajn.

Když mi leden připadá moc daleko, těším se aspoň na listopad. Až vypadnu z práce. Obzvlášť, když mě naštve nějaký zákazník, to si pak opakuju jako mantru : "Už jenom dva měsíce." A když je nejhůř, jdu se schovat na záchod a tam si prohlížím břicho. Roste.

Samozřejmě se to těšení ani zdaleka nedá srovnat s obdobím, než se narodil J. Protože tehdy jsem na úvahy o budoucnosti, brouzdání po internetu a stavění vzdušných zámků měla fůru času. Byla jsem totiž bezdětná. Teď nás J. občas zaměstná natolik, že si na nějakého prcka č. 2 ani nevzpomenu.

No například teď v pátek jsem šla na velký ultrazvuk a měla jsem se konečně dozvědět pohlaví. Minule jsme se nechávali překvapit, ale tentokrát jsem zjistila, že to asi nevydržím, že to chci vědět. Měl to tedy být jednoznačně den věnovaný miminu č. 2. Ale to Jája nedopustí, to si radši pořídí angínu. A brácha je zas na druhé koleji. Tak jen doufám, že až tady s námi opravdu bude, podaří se nám rozdělovat mezi ně náš čas spravedlivěji.

Co je nejtěžší

Mám dojem, že už jsem tu o tom někde psala, ale dneska to na mě nějak dolehlo, tak to prostě napíšu znova.

Co je pro mě osobně nejtěžší na rodičovství? Nejde o to, že přijdete o volný čas a velký kus osobní svobody. Ale ztratíte taky právo být obyčejný chybující člověk.

Než se prcek narodil, dělala jsem prostě občas (často) chyby. Protože nikdo holt není dokonalý, že jo. Jenže teď už to nejde. Teď jsem Rodič. A měla bych dělat všechno správně, reagovat přiměřeně, chovat se předpisově.

A nejde jen o nějaký abstraktní morální imperativ. Čím víc toho člověk "podělá", tím víc se mu to vrátí. Děcko se od něj všechno to špatné naučí a pak to použije proti němu. A co se neprojeví okamžitě, u toho se můžete těšit na pozdější traumata a psychické poruchy.

Dobrá, to je trochu nadsázka, ale snad chápete, co tím myslím. Zdá se mi, že ve výchově toho může člověk daleko víc pokazit než vylepšit. A vlastní příklad je prostě pořád nejsilnější vliv, můžete dítěti stokrát opakovat, že něco nemá dělat, ale když to vidí doma dnes a denně, nezmůžete nic.

Dalo by se to samozřejmě brát jako výzva, možnost k práci na sobě, k sebezdokonalování. Jenže někdy zkrátka člověk nemá sílu. A jen vidí, jak to není fér. Že prostě není dokonalý a nikdy nebude, má k tomu na míle daleko. Jenže kdyby si děti pořizovali jen ti dokonalí, tak bychom asi brzy vymřeli.

Vzdor

Tak jestli jsem si někdy dřív myslela, že zažíváme období vzdoru, tak jsem neměla ponětí, co nás ještě všechno čeká. Oproti současnému stavu to byl čajíček. A navíc, už poučená, počítám s tím, že se to ještě zhorší.

Pořád se snažím přijít na "návod k přežití", ale tápu a nic mi pořádně nefunguje. Někdo (ahoj mami) má možná pocit, že máme prostě rozmazleného fracka, kterému všechno dovolíme a z toho pramení všechny potíže. Já mám naopak pocit, že mu zakazujeme pořád něco, snažím se to omezit, ale zas do potůčku v Lužánkách by fakt skákat nemusel.

A když už jsem u těch Lužánek, tak příklad ze života. Dneska odpoledne jsme byli v parku. Nejprve na hřišti kousek od domu, kluk si hrál, byl roztomilý a v pohodě. Jenže pak začal obcházet kolem nějakých lidí a somrovat u nich chipsy, což jsem nechtěla, navíc už jsme se tam s P. trochu nudili, tak jsme se rozhodli pro přesun. Lapla jsem Jáju do náruče a to byla chyba.

Přelezl si k tátovi (samozřejmě), nechal se poponést a ve chvíli, kdy ho chtěl táta "vysadit" v nedalekém "bludišti", kde ho to obvykle moc baví, začal řev. Mrně prostě chtělo být u tatínka a nosit se. Chodit po vlastních nohách? Ani nápad.

Řev to byl neskutečný, trval několik minut a zdálo se, že prostě nepřestane. Navíc se nechtěl pohnout z místa, odstrkoval nás, vzápětí se na nás zase věšel, no sranda. Pak jsem se potřebovala napít, což ho zaujalo a vyžádal si vodu. Spokojeně pil z flašky a vypadalo to, že krize je zažehnána.

Jenže ouha. Mladý pán se polil, což ho naštvalo a celý řev vypukl nanovo a ještě intenzivněji. Vztekal se, nechtěl nikam jít a nic nepomohlo. Pak se najednou nechal chytit za ruce a v klidu si s námi vykračoval a dokonce se mírně usmíval! Chápete to? Já když zuřím, tak mi chvilku trvá, než se uklidním, ale on ne, stačí okamžik a je pohoda. Kluk se usmívá a zplavení, vyšťavení rodiče jen nevěřícně kroutí hlavou.

Podobnou, i když kratší situaci jsme pak absolvovali ještě dvakrát. Poprvé když se rozhodl, že prostě půjdeme na opačnou stranu a nechtěl jít domů. A pak už v domě, když jsme ho přemlouvali, aby šel k výtahu. Tam si dokonce pak lehl na zem, což ještě nikdy dřív neudělal (myslím mimo byt, doma si lehá na zem celkem často), a když ten výtah přijel, tak se do něj pokusil vplazit.

Jsem s rozumem v koncích, dostala jsem se do stádia, kdy chci prostě tohle období jenom přežít a nějaké výchovné ambice jdou stranou. Někdo má možná pocit, že bychom ho měli seřezat, ale to nechci a navíc by to určitě nefungovalo (nefunguje na něj plácnutí přes zadek). Někdo by měl možná tu dobrou radu, že mu má člověk nabídnout empatii a porozumění, ale když se vzteká, tak na nějakou empatii očividně zvysoka kašle. Někdo už mi taky radil, že hlavní je neustupovat a nedat mu, co chce. Můžu vás ujistit, že to neděláme, navíc kolikrát ani pořádně nevíme, proč se vzteká, takže ustoupit ani není kam. Takže zbývá co? Těšit se z těch chvilek, kdy je roztomilý, uklidňovat se, že se mu takhle vytváří osobnost, a potají si odškrtávat, kolik ještě zbývá, než mu bude osmnáct a vypadne z domu.

(A aby zas neměl někdo pocit, že toho chudáčka vůbec nechápu, tak to na konci je samozřejmě nadsázka a sarkasmus. A Jája má naštěstí pořád spoustu chvilek, kdy je k sežrání, ale o těch prostě dneska nepíšu, to neznamená, že nejsou.)

Óda na tatínky

... obzvlášť na toho našeho. A taky na strýčky.

Bavily jsme se o tom před nějakou dobou s Gabrielou. Jak jsou na tom naši (čeští) muži ve vztahu k dětem, k zapojení se do domácnosti a do výchovy a podobně. Od té doby mi to pořád vrtá hlavou. A čím víc o tom přemýšlím a rozhlížím se kolem, tím jsem přesvědčenější, že jsou na tom dobře.

Potkávám tatínky s dětmi všude možně. Vídám tatínky s dětmi na hřištích a rozhodně tam nejsou v menšině. Nedávno jsme byli na hřišti, když tam dorazila rodinka s dvojčaty. Zatímco maminka stála opodál a bavila se s kamarády, tatínek sundal boty a vydal se s děvčaty na písek. A zvládal i našeho kluka, který si pokaždé na hřišti vyhlídne nějakého chlapa a jde se s ním družit.

Vídám tatínky s dětmi na ulicích, tím myslím jen tatínka a dítě, ne celou rodinu. Ve školce potkávám skoro výhradně tatínky, maminku snad jen jednu.

Vídám na sociálních sítích příspěvky od mužů, které se týkají jejich dětí, výchovy a rodinného života. Prostě vůbec nemám pocit, že by čeští muži neměli o rodinu zájem a splňovali takovou tu představu otce, který chce mít po příchodu z práce hlavně klid a děti považuje za problém své ženy.

A nejen muži, kteří mají vlastní děti. Moji kamarádi se k Jájovi mají, nedělá jim problém si s ním hrát nebo se s ním "bavit".

A pak je tu můj muž, kterého bych chtěla pochválit předevšim (i když mi říkal, že to není nutné). Běžně bere kluka někam na výlet, zatímco já se věnuju svým zábavám a povinnostem. Nedávno se dokonce ještě s jedním kolegou a jeho dvěma dětmi vydali na "expedici Apalucha" - dvoudenní výlet se spaním ve stanu. Od května vyzvedává Jáju z a školky a dneska s ním zůstal doma, protože chlapeček ráno zvracel.

Určitě nejsou všichni mužští ideální (to konec konců nejsou ani ženské), ale myslím si, že celkově jim nemáme moc co vyčítat. Anebo možná žiju v nějaké divně bublině.