Ohlédnutí

Jo, ještě poznámka k roku 2011. Byl totiž moc fajn a myslím, že by neměl být jen tak zapomenut.

I přes neustálé fňukání (však mě znáte, alespoň někteří) je mi dobře. Mám skvělého muže. Úžasnou rodinu (i když zatím takovou mini). Bydlíme na výborném místě ve městě, které, ač jsem se tu nenarodila, mám čím dál tím raději. Mám kolem sebe několik výjimečných lidí, které můžu nazývat přáteli. Ve zkratce, byl to...

Plnou parou vpřed do roku 2012

Dnes o půlnoci začnou všude kolem bouchat rachejtle a naše země vstoupí do toho slavného roku 2012. Jelikož letos s mužem slavíme podle moskevského času, budeme mít v tu dobu už tři hodiny náskok a pravděpodobně už budeme spát spánkem spravedlivých. Šťastný nový rok všem.

A hned bych tady měla nějaká předsevzetí. Tedy pardon, to jsou silná slova. Říkejme tomu pokus o vytvoření nových návyků. To je prý lepší přístup s větší šancí na úspěch.

Objevila jsem Health Month a hned jsem si na leden stanovila tři malé změny. A protože jak známo tlak okolí je účinná motivace, rozhodla jsem se vyhlásit to i zde.

Takže zaprvé jsem odhodlána v lednu vstávat v 6:30. To proto, abych byla vzhůru před miminem, které se budí v sedm. (Jen doufám, že Jára se nerozhodne taky začít vstávat dřív.)

Druhá změna by měla být "Do meaningful work at least 5 days a week ". Co je meaningful work posoudím sama, ale rozhodně to nebude koukání na seriály nebo čtení nesmyslných internetových diskuzí.


No a třetí změna se týká blogování, stanovila jsem si pro leden cíl dva příspěvky týdně. To se máte na co těšit.

O vánočních dárcích

... jak jinak než s křížkem po funuse, tedy s článkem po Vánocích.

Dostal se nám na začátku měsíce katalog vánočních darů, byl myslím přibalen k nějakému časopisu. Několik desítek stran na křídovém papíře nás mělo přesvědčit, že ideálním vánočním dárkem je dům nebo poukaz na plastickou operaci.

Nějak mě to všechno znechutilo. Já vím, že Vánoce jsou takové, jaké si je člověk udělá, ale už jen vědomí, že takové katalogy existují, že někdo takhle uvažuje... Posunulo mě to zas o kus blíž k úplnému ignorování dárků, jenže na druhou stranu by mi asi chybělo vybírat, co by se tak asi komu mohlo líbit. Dělám to ráda a mám radost, když vidím, že jsem se trefila.

Uvažovala jsem taky o variantě jako jsou dárky pro život nebo skutečný dárek. Jenže jsem narazila na takový problém. Dárek by měl člověk kupovat pro obdarovávaného, nikoli pro sebe. A tak i když vím, že mě by něco takového potěšilo, neumím si moc představit, jak by to vzali třeba naši nebo můj brácha. Máte s tím někdo zkušenosti? Dali jste někomu takový dárek? Jak na to vaši nejbližší reagovali?

Letošní Vánoce

...stojí za starou belu.

Onlouvám se, že kazím vánoční atmosféru a navíc haním dne před večerem, tedy Vánoce ještě dřív, než přišly. Ale je to tak.

V létě jsem říkala, že se na Vánoce těším. Teď jsem ve stavu naprosto opačném. Z několika důvodů.

Za prvé, těšení na Vánoce je (aspoň u mě) spojeno s tím, že je to čas výjimečný, čas, kdy se nejde do práce/do školy, prostě narušení běžného ročního frmolu. Jenže jak se na to můžu letos těšit? Vánoce jsou v sobotu, muž jde mezi svátky normálně do práce, no a co se týče mého denního rytmu, nemyslím si, že by ho Jára byl ochoten měnit jen kvůli nějakým svátkům.

Za druhé jsem nestihla nic nachystat. Myslela jsem, že aspoň cukroví nebudu muset řešit, protože jsem dostala tři krabice od mamky. Jenže jsem zjistila, že není nic moc, a tak jsem chtěla upéct vlastní. Samozřejmě jsem to nestihla a teď už se mi moc nechce. Co se týče úklidu a vánoční výzdoby, můj původní úmysl na všechno se vykašlat vzal za své, protože na Vánoce přijede tchán. Takže další stres navíc (a kdo by mi chtěl říct, ať se tím prostě nestresuju, ať si tyhle rady strčí za klobou. Copak stres je otázka volby?).

Prostě jsem si v létě tyhle Vánoce představovala úplně jinak. A realita mě zklamává a nějak mi letos nejde se přes to všechno přenést. Jediné, co zbývá, je Love Actually na Štědrý večer. To je můj vánoční film a pokud mi něco zabrání na něj koukat, tak už asi vážně strávím Vánoce plačíc někde v koutku.

Upřímně doufám, že vy ostatní, pravidelní čtenáři i náhodní kolemjdoucí, prožíváte přípravy na Vánoce lépe. Přeju hezké svátky.

Jára Úžasný

Došlo mi, že bych měla něco uvést na pravou míru. Lidi kolem mě mi vyjadřují podporu a obdiv. Jak virtuálně, tak osobně. Což je samozřejmě moc fajn, až na jeden detail - že si to tak úplně nezasloužím. Asi jsem to na blogu i jinde trošku přehnala a vypadalo to, jako že máme doma malou příšerku.

Už na začátku jsem tu psala, že tenhle blog bude fňukací. Stejně tak různá fóra využívám hlavně k tomu, abych se poptala, když je nějaký problém. To ale neznamená, že je to pořád tak špatné.

Jára je úžasné miminko. Spí celou noc, od sedmi do sedmi. Období, kdy jsme měli problém ho večer uložit, rychle pominulo a teď usíná "na první pokus", tzn. že když ho uložíme, tak zavře oči a spí. Přes den se hodně směje a samostatně si hraje.

Takže pokud si stěžuju, je to proto, že já jsem v tomhle vztahu ten blbec, který si musí na některé věci zvyknout (třeba že děti občas pláčou). A potřebuju si občas postěžovat. Ale Jára je v tom nevinně, je vážně skvělý a zvládá to výborně, na to, jakou má matku. Takže když tak ta slova podpory a obdivu směřujte na něj, zaslouží si je.

(Doufám, že to nevyznívá, jako že jsem nevděčnice. Opravdu strašně moc si vážím toho, že mám kolem sebe tolik milých lidí. Jen jsem měla pocit, že jsem k prckovi trochu nespravedlivá, a chtěla jsem to napravit.)

Na nákupy s prckem... už nikdy!

Chtěli byste vědět, co jsem dělala v sobotu tak kolem půl čtvrté? Jezdila po Avionu s nákupník vozíkem a prckem v náruč. Ne, nenakupovala jsem, prostě jsme jen jezdili tam a zpátky a já se vztekala a říkala si, jestli by mi nebylo líp samotné. Ptáte se proč? Inu, to bylo tak.

V sobotu jsem potřebovala zajít někam koupit dárek pro P. k narozeninám. Nejlépe někam do města a nejlépe sama. P. zase potřeboval zajet do Avionu vyzvednout něco v Datartu. Plán byl takový, že já vyběhnu do města dopoledne a P. tam pojede odpoledne. Jenže...

"Co kdybychom tam jeli odpoledne všichni?" nadhodil P. kolem desáté,  zrovna když jsem přemýšlela, co na sebe. Myšlenka to byla lákavá. Mohla jsem ještě o pár hodin odložit odchod do toho nečasu, navíc bych byla odvezena (já vím, lemra líná) a nemusela bych se stresovat, jestli se stihnu vrátit včas a nakrmit Járu. (P. samozřejmě zvládne vrazit miminu flašku s mlíkem, ale na polední zeleninu si ještě netroufá a já se mu vůbec nedivím.) A tak jsem se změnou plánu souhlasila.

Jen chci podotknout, že nejsem takový magor, který pravidelně vozí dítě do hypersuper nákupních středisek. Ale říkala jsem si, že pro jednou by to mohl  zvládnout. Půjde s tátou do Datartu, já zatím rychle koupím nějaký dárek a pofrčíme domů. Co se může stát?

Vyrazili jsme na čas, prcek byl v klidu, i když musel být v autosedačce, na místě jsme se rozdělili s tím, že si zavoláme, až budem hotoví. Všechno šlo podle plánu. Vybrala jsem něco pro P. a šla si pro kluky do Datartu, kde si zrovna něco vyzvedávali.

To něco byla naše nová/první televize, o které P. básní už od léta, a tak jsme si ji koupili jako dárek k Vánocům (a kdoví, jestli jen k jedněm). Tento úžasný přístroj disponuje displejem o uhlopříčce 42 palců, což je asi metr. Nepíšu to proto, abych se chlubila, ale abyste pochopili následný vývoj událostí. Dotáhli jsme televizi k autu a zjistili, že se nevejde do kufru. Musí jít tudíž na zadní sedadlo, ale to se tam zase nevejdu já s Járou. A tak se musel P. vydat k domovu bez nás, poté co slíbil, že se vrátí co nejrychleji.

Zapadla jsem zpět do obchoďáku, mírně naštvaná. Jára se chvíli rozhlížel ze sedačky (umístěné na nákupním vozíku), ale pak se začal vrtět a dávat hlasitě najevo nespokojenost. Tak tedy vozík tlačit před sebou, dítě do náruče a ukazovat mu zajímavé věci ve výlohách. Moc zajímavé mu nepřipadaly. Nakonec jsme zaparkovali a já se jala prcka houpat na rukách a polohlasně prozpěvovat o Nanynce, co šla do zelí.

Myslíte si, že to tím skončilo? I kdepak, to nás málo znáte. Za chvíli (ve skutečnosti mi to připadalo jako celá věčnost) zvoní telefon a tam P. Ha, už je zpátky, říkám si. Chyba lávky.
"Miláčku, víš, je tu takový problém. Moje klíče jsou v tvojí kabelce."

Uáááá! Už to vypadalo, že se bude muset vrátit pro klíče, pak odvézt televizi a pak teprve přijet pro nás. Což by se Járovi určitě nelíbilo, vzhledem k tomu, že se nebezpečně blížil čas svačiny. Nakonec to naštěstí dopadlo dobře, zachránil nás soused (čímž odčinil pár přechozích hříchů).

Když pro nás konečně P. přijel, Jára už vůbec nebyl veselý (eufemismus pro řval jak tur). To, jak jsme pak ještě nemohli na parkovišti najít auto (nenávidím tyhle mega obchoďáky), už je jen zábavná tečka za celou úžasnou sobotou.

Naštěstí je láska mocná, jak se dozvíte ve všech pohádkách, a tak jsem se cestou domů uklidnila a vše odpustila. Takže žádný rozvod ani oddělené ložnice se nekonají.