10 000 hodin

Tolik to prý zabere, než se člověk něco opravdu pořádně naučí.

Urvala jsem si pár hodin času pro sebe a spíchla dárek pro L., respektive pro její malou dcerku. L. sem nechodí, tak to tu můžu klidně vystavit, i když k předání ještě nedošlo.

Nápad jsem sprostě okopírovala u Rosy, ale ona se taky inspirovala někde jinde, tak to snad nevadí.

Mazlicí dečka

Se šitím je to teď logicky horší. Velké plány jsem měla na prosinec, ale nakonec jsem skoro nic nestihla. Jen triko a kalhoty pro Jáju, ale těmi se tu chlubit nebudu, protože jsou ještě víc nepovedené než obvykle. Mimochodem, můžete mi někdo vysvětlit, jak se sakra pracuje s pružnými látkami ("Blbě," odpověděla mi na tuhle otázku máma.) a k čemu jsou ty pružné stehy na stroji?

Odhaduju, že šití věnuju tak maximálně 10 hodin měsíčně. Takže pořádně se to naučit mi potrvá 1000 měsíců, což je 83 let. Tak to bych měla něco udělat i se svou životosprávou, abych se toho vůbec dožila.

Zlomový víkend

Já to tušila. Tahle idyla prostě nemohla vydržet dlouho, to bylo jasné.

Během posledních týdnů všem vykládám, jak se máme skvěle a všechno jde dobře. Jája vůbec nežárlí na mimino, naopak, je z něj nadšený a furt se na něj chodí dívat a chce se k němu tulit. Mimino je bezproblémové a plně kojené... haha, no tak s tím je teď konec.

O víkendu Jájovi asi konečně došlo, že to miminko není jenom přechodná hračka, ale že tu bude už nafurt a že mu bude krást rodičovskou přízeň. A uvědomil si, že se mu to tedy ani trochu nelíbí. Následně se rozhodl, že nám to dá pořádně najevo. Takže během celého víkendu záchvaty vzteku, kvíkání, házení hračkami... no roztomilý chlapeček, jen co je pravda.

A bezproblémové mimino? To začalo blbnout u kojení a momentálně je to v takové fázi, že se trochu napije a pak brečí a nedá se utišit.

Holt jsou před námi nové rodičovské výzvy. Držte nám palce, ať se s nimi důstojně popereme.

Stěhuju se

Ne, muž mě ještě z domu nevyhodil ani jsem se nerozhodla, že mu uteču a vrátím se k mamince. Ale vypadá to, že kvůli miminu nebudu nějaký čas se svým mužem sdílet lože.

To máte tak. Pája se během noci budí dvakrát. Poprvé kolem půlnoci až jedné hodiny. A pak někdy mezi čtvrtou, pátou. A právě tohle druhé probuzení působí problémy. Nají se a pak ne a ne pořádně zabrat. Když ho uložím do postýlky, vrtí se, kňourá a nakonec se rozpláče. A já, starostlivá maminka a manželka, chci, aby se aspoň muž a první dítě vyspali. A tak to beru na sebe.

Beru si Páju do obýváku, kde asi po půlhodině houpání na míči usne. Ale je to chyták, kdybych ho odnesla zpět do postýlky, tak se zase probudí. Kupodivu ale zůstává v klidu, když ho uložím na pohovku. A tak spolu nad ránem pospáváme na gauči. Už jsem si sem přinesla deku a polštář, protože tuším, že to asi nějakou chvíli potrvá.

Smiřuju se s tím, že se pár následujících měsíců pořádně nevyspím. Když už jsem to zvládla jednou, půjde to i podruhé, uklidňuju se. A vůbec, můžu být ráda, že mi P. ten gauč koupil, mohla jsem skončit hůř.

3 hodiny

Náš život se s narozením mimina změnil (jaké překvapení). Žijeme v tříhodinových intervalech. Tak jako před třemi lety, moc dobře si na to vzpomínám, pravidelné krmení udávalo rytmus celému dni. Tentokrát jsem si říkala, že to nebudu hrotit a nechám prcka, ať si ten rytmus nastaví sám - ale nakonec jsme zase skončili plus minus u těch tří hodin. Asi mu to tak vyhovuje. 

Nesmírně se těším, až tohle období pomine, protože mě to ubíjí. Jednak díky tomu den strašně rychle uteče, aniž bych měla pocit, že jsem něco pořádného stihla. Ne že bych si kladla nějaké velké cíle, ale prostě den vyplněný jenom krmením, přebalováním a uspáváním, tohle pořád dokola, se zdá být kapku prázdný.

Druhý problém je, že se nemůžu nikam vzdálit. Proč bych měla, řeklo by se. Šestinedělka má být furt s miminem. Jenže člověk má v dnešní době i povinnosti. Například se potřebuju objednat asi k pěti doktorům, ale jak to udělat, to vážně nevím.

A pak jsou tu taky daně. Blíží se uzávěrka a u nás v práci se vždycky v únoru podepisují všechny ty důležité formuláře a dokumenty. A protože nemám chuť si dělat daňové vyúčtování sama, musela jsem se do té práce nějak dostat. A stihnout to za 3 hodiny.

Probíhalo to přibližně takto:

4:00 - Mimino se budí na krmení.

4:45 - Ukládám mimino ke spánku.

5:00 - Mimino se budí se škytavkou. Kruci. Odnáším ho z ložnice do obýváku, ať se aspoň kluci vyspí. Tam, poté, co škytavka přejde, se mi ho podaří uspat. Ukládám ho na pohovku a sebe hned vedle.

7:15 - Budím se a zjišťuju, že jsme si trošku přispali. Mimino se pomalu budí na krmení. Tahám kluky z postele, ať se chystají, zatímco já kojím.

8:30 - Odvádím Jáju do školky, zatímco muž kolébá kňourající mimino.

8:45 - Vyrážím do práce. Se zpožděním, měla jsem tam být v devět. A to si ještě musím koupit lístek. (Ale vyplatilo se mi to, potkala jsem revizora na cestě tam i zpět.)

9:15 - Dorazila jsem do práce a zjišťuju, že účetní tam ještě není.

9:20 - Účetní dorazila. Podepisuju všechny papíry, prohodím s ní pár slov na téma jejího těhotenství a spěchám domů.

9:30 - Opouštím budovu a volám domů, abych se poptala, jak to tam vypadá. Jakmile P. zvedne telefon, slyším řev. Hm, tak to asi nevypadá moc dobře. Mimino je vzhůru a očividně (ušislyšně) má hlad. Slibuju, že budu spěchat. Tramvaj tlačím očima a pak popobíhám, co mi to moje ubohá fyzička dovolí.

10:00 - Jsem doma. Klika cvakla, dvéře letí, máma vbíhá do chodby. Strhávám ze sebe oblečení, v běhu tasím prso, aby to ubohé děcko netrpělo déle než je nutné... a zjišťuju, že mimino v klidu spí.

Tak takovéhle veselé historky teď prožíváme. (No jo, já vím, zas tak strhující to není, ale co byste taky chtěli, s malým miminem moc srandy není.) 

Zápisky z porodu III

Už od neděle se snažím napsat článek o svém pobytu na šestinedělí. Dnes je sobota, z čehož je vidět, jak moc se mi to daří. Ne a ne to dostat do nějakého uceleného textu. Asi vzdávám, protože čas běží a za chvíli už to nikoho nebude zajímat, nemluvě o tom, že já si nic nebudu pamatovat. Takže mě omluvte a vezměte prosím za vděk následujícím nesouvislým textem.

Šestinedělí

je fascinující oddělení. Aspoň tedy v Brně u Milosrdných.

Pokud byste si mysleli, že si tam odpočinete (protože jste první půlku noci rodili a druhou strávili zamilovaným pozorováním spícího děcka), tak jste na omylu. V šest vám vrazí do pokoje sanitářka s halasným "Dobré ráno," a pak už to jde ráz na ráz - snídaně, měření teploty, vizita, jedna uklízečka, druhá uklízečka, druhá vizita... no prostě furt tam někdo courá. A klepání a nějaké ohledy na unavené matky a spící děti se nevedou.

Pokud by vás třeba napadlo, že vám tam sestry alespoň poskytnou nějakou podporu, tak... no, záleží samozřejmě člověk od člověka, nechci všechny házet do jednoho pytle. Ale třeba fakt, že mi celou dobu ukazovali špatnou techniku kojení (což jsem zjistila až doma letmým pohledem na internet) nebo že mojí spolubydlící, když si tam šla pro radu, v podstatě vynadali, mluví za vše.

Celkově bych se raději tomuhle oddělení vyhnula, ale ambulatní porod jsem nakonec vzdala, protože naše pediatrička mi řekla, že na převzetí úplně čerstvého mimina do péče nemá kapacity. Škoda. Daleko raději bych byla doma, než v pidipokojíčku, kde celou noc řvou mimina, kde aby se člověk kromě starosti o dítě ještě zabýval administrativou (zapisovat, kolik dítě vypilo a jestli se vykadilo) a kde je redukován jen na jednu část těla - a to jsou prsa. Nepřeháním. Několikrát za den slyšíte otázku : "Co vaše prsa, jak jsou na tom, nalívají se, nenalívají? Ukažte, já se podívám / si sáhnu".

Měla jsem toho v hlavě víc, ale nějak se to vytratilo. A stejně už to není důležité. Tenhle článek zveřejňuju jen proto, aby zápisky byly kompletní. Teď to mám z krku a můžu psát o aktuálnějších věcech.

Jo a ještě jsem slíbila fotku, tak tady jednu máte: