Pryč s krámy a iluzemi

Když jsme se před dvěma lety nastěhovali, všechny krabice putovaly do nejmenšího pokoje, ze které ho se měla stát pracovna. Kdokoli tu místnost viděl, zřejmě nevěřil, že se nám to někdy povede. Znáte to, krabice s věcmi, které nepotřebujete každý den, ale zároveň je nechcete vyhodit a hlavně se vám nechce je vybalovat a ty věci třídit.

Postupně se nám ale podařilo nemožné. Dostat tu místnost do takového stavu, abychom se nemuseli stydět tam někoho zavést. Sama tomu pořád nemůžu uvěřit, ale máme hotovo. Pracovna/pokoj pro hosty je v provozu.

A ráda bych doporučila všem, kteří řeší stejný problém - zvěte si návštěvy. To je ta nejlepší motivace. Když měli přijet naši, vrhli jsme se do úklidu a pak s jejich pomocí tam přestěhovali postel pro hosty. A když měla teď nedávno přijet P. mamka, přemontovávali jsme do noci police, aby bylo konečně vše na svých místech.

Při téhle poslední úklidové vlně jsem se taky odhodlala k závažnému kroku. Vyházela jsem všechny papíry z výšky. Všechny poznámky, okopírované materiály, texty, vypracované otázky, prostě všechno. Nechala jsem si jen věci z didaktiky, protože se snad ještě někdy k tomu učení vrátím.

Když jsem na ty papíry koukala, musela jsem si položit otázku, proč je vlastně pořád skladuju? Proč jsem se jich nezbavila už dávno?

Částečně jde určitě o lenost, když už tam jednou byly, roztříděné a zařazené do šanonů, komu by se chtělo jimi znovu procházet a vybírat to, co se může vyhodit a co má zůstat zachováno.

Druhý důvod je asi to, že když člověk strávil "výrobou" těch papírů takového času, nemá to srdce je všechny odhodit jako nepotřebné. Protože by si musel zároveň přiznat, že možná byly z větší části nepotřebné nejen ty papíry, ale i studium samotné. Prostě vyhodit šest let života bez mrknutí oka do koše není snadné.

A pak tu byl nejasný pocit, že se mi to ještě bude hodit. Že se to snad ještě jednou, až budu mít klid (kdy? v důchodu?), doučím a tím se z neužitečných papírů stanou užitečné. Že se snad ještě někdy budu zaobírat vývojem staré francouzštiny a normativní gramatikou... Pche. To tak. Absurdní představa.

I kdybych se na stará kolena dala do studia na univerzitě třetí ho věku, dostanu tam určitě spoustu nových krásných papírů. Nebo si to prostě všechno najdu na internetu. Ale s největší pravděpodobností se to nikdy nestane. A já se s tím prostě musím smířit. Mít doma ty hory papírů z výšky znamenalo, a teď mi prosím odpusťte ten patos, zavírat oči před realitou a něco si nalhávat. Prostě nejsem a nebudu filologem. Budu něčím jiným a není na tom nic špatného. Papíry pryč.

Vlevo hromada na vyhození, vpravo hromádka toho, co zůstává

Minimalistický šatník

Pro mnohé je to asi nepředstavitelné. Zejména ženy (omlouvám se za tuhle příšernou genderovou nekorektnost). Pro mě je to ale ideál. Mít v šatníku jen pár kousků.

Přiznám se, že nejsem módní nadšenec. Nakupování oblečení je pro mě noční můra. Vybírání, co si dnes obleču, mě k smrti nebaví. A ještě ke všemu nemám vkus.

Přesto i já bych chtěla vypadat hezky. (Pro ty, co mě znají osobně: Poznámky o tom, že se mi to většinou nedaří, si nechte od cesty. Prostě dělám, co můžu.)

Postupně jsem došla k názoru, že ideální by pro mě bylo, mít v šatníku jen pár věcí, ale takových, aby se daly dobře kombinovat. A aby mi seděly.

Zvládla jsem už první fázi - udělala jsem velký úklid v šatníku. Vyhodila jsem všechno, co mi nesedí, co se mi nelíbí, co už je nějak poškozené, prostě, co by člověk už asi neměl nosit. Výsledek je úžasný. Místo přetékajících poliček, ve kterých jsem stejně nikdy nic nemohla najít, mám teď jen pár úhledných komínků.

Je tu ovšem i jedna nevýhoda - ukázalo se, že opravdu nemám, co na sebe. Dřív to přes ty přetékající police nenositelných věcí nebylo vidět.

Musím tedy doplnit aspoň pár kousků a tady nastává kámen úrazu. Jak už jsem zmínila výše, nemám vkus a nesnáším nakupování. Většinou si koupím první věc, co není úplně nemožná, a až doma zjistím, že v tom ven prostě nemůžu.

Nepochybuji ale o tom, že mé čtenářky vkus mají a v módě se vyznají. Takže mi poraďte. Co by mi rozhodně nemělo v šatníku chybět?

Minimalistická kuchyně 2

Jste (ještě) zvědaví, jak to všechno dopadlo? 

Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho. Mohla bych si vymyslet pár výmluv, ale pravdou je, že už jsem prostě taková. Sliby ale plním, i když mi to někdy trvá déle. Takže tady je výsledek mého kuchyňského experimentu.

Připomínám, že tady se můžete podívat na fotku, jak to v naší kuchyni vypadalo předtím. Pak jsme všechno sbalili a čekali, co se bude dít.

Během toho týdne, kdy jsme zjišťovali, co vlastně v kuchyni opravdu potřebujeme, byl P. nemocný a nechodil do práce. Byla to tedy opravdu kuchyňská zatěžkávací zkouška, protože jsem denně vařila (na rozdíl od běžného provozu, kdy si udělám k obědu třeba chleba se sýrem).

První den jsme vybalili pár talířů a hrníčků, jednu misku, kafe, olej, sůl a pepř a to bylo tak v zásadě všechno. Jo, ještě flašku pro mimino. Všechno se vešlo na jednu fotku. 

Po pár dalších dnech přibylo ještě pár věcí, něco už jsme uložili i do šuplíků a do regálu, ale můžete vidět, že pořád je linka více méně prázdná.

Na konci týdne jsme měli vybaleno v podstatě všechno potřebné. Pak nastalo takové hluché období. Ze zbytku věcí jsme prakticky nic nepotřebovali, takže nás nic nenutilo pustit se do nějakého velkého třízení a úklidu. Krabice a tašky ležely nějakou dobu v rohu, prcek si měl aspoň s čím hrát a my si na ně za krátko zvykli. To sem nepíšu proto, abyste se dozvěděli, jaký jsem bordelář, ale jako důkaz toho, že většina těch věcí jsou opravdu nepotřebné krámy. Kdybych byla dostatečně drsná, mohla jsem je všechny vyhodit bez nějakého probírání se jimi.

Jenže taková nejsem (a navíc by se P. asi hodně zlobil a přece nechci narušit rodinnou pohodu), a tak jsem se nakonec vyhecovala a do toho úklidu se dala. Jednu část linky zabralo jídlo, protože to bych vyhodit nemohla, nejsem plýtvač. Je tam ale pár věcí (experimenty, jako například pohanka), které se budu snažit rychle spotřebovat a pak už je znovu nekoupím. Nádobí jsme probrali a snažili se dohodnout na tom, co opravdu používáme a co je zbytečnost (jako mít pět pánví).

Výsledek nakonec vypadá hezky, i když si umím představit, že by to šlo ještě zredukovat.

Všimněte si hlavně, že už neleží žádné krámy na myčce ani nahoře na lince. A taky mám místo na pracovní ploše na lince (vedle sporáku). Takže tam konečně můžu dát třeba vál, když něco peču, aniž bych před tím musela přerovnávat a přesouvat věci.

Pokud by vás zajímalo, co dělám s tím zbytkem, tak něco jsem vyhodila, něco darovala různým lidem, něco brzy poputuje zpátky k původním majitelům. (Taky máte doma spoustu plastových krabiček, ve kterých vám rodiče přivezli nějaké jídlo na přilepšenou, ale ty krabičky už si nikdy neodvezli?)

Samozřejmě to nemám pořád takhle hezky uklizeno. Důležité ale je, že všechny věci mají své místo UVNITŘ linky. Když si vzpomenu, jak jsem byla z nedostatku místa zoufalá a zvažovala, že si budeme muset pořídit ještě nějakou skříňku nebo aspoň závěsný systém na různé kuchyňské nástroje... Myslím, že je to jednoznačný úspěch.

Minimalistická kuchyně

A je to tu. Můj první pokus o změnu naší domácnosti v minimalistickou.

Začala jsem kuchyní, protože tam vlastně trávím nejvíc času, nejvíc ji používám. A přitom je tam takový chaos, že by člověk plakal.

Trocha (ale opravdu jen trocha) teori). Existuje více možností, jak ten velký úklid (a nejen v kuchyni) zvládnout. Můžete to dělat postupně. Skříňku za skříňkou, poličku za poličkou, věc za věcí. Anebo se do úklidu a zbavování se věcí vrhnete po hlavě a uspořádáte třeba balicí večírek.

Musím se přiznat, že tahle představa se mi hrozně líbí. Prostě sbalíte všechno, co máte doma, a pak postupně vybalujete jen to, co potřebujete. Po plus minus týdnu máte hotovo. Co jste nevybalili, pravděpodobně nepotřebujete. Dobrá, pro jistotu ještě kouknete na věci, které zůstaly zabalené, přeci jen by se tam mohlo najít něco užitečného. Ale většinu z toho nepoužíváte a nemusíte skladovat doma na dobu "až jednou".

Zní to dost šíleně, že? A hlavně, jak si uvědomuji, dost neprakticky pro rodinu s dítětem (chlapci, jejichž blog jsem výše linkovala, jsou oba svobodní a bezdětní). Jenže ta myšlenka mi pořád vrtala hlavou. A pak jsem si řekla, co takhle udělat jenom mini packing party. Pro naši kuchyň. Protože popravdě řečeno, v té místnosti byl takový zmatek, že jsem vůbec nevěděla, odkud kam, kudy, jak se do toho pustit.

Tady vidíte naši kuchyň před velkou akcí. Přecpaná. A to jsem před focením poctivě uklízela.

Zajímavé je, že v předchozím bytě jsme měli linku a vůbec prostor v kuchyni daleko menší. Když jsme se přestěhovali sem, byla jsem nadšená. Takový obrovský prostor. Jenže za pár týdnů jsme zase zjistili, že máme prostě malou kuchyň.

Myslím si, že člověk má prostě tolik krámů, jak velkou má kuchyň, byt, dům... Hromadíme a hromadíme a když vidíme prázdnou poličku, musíme ji zaplnit. A pak nemáme místo, tak přikoupíme poličky. Takový začarovaný kruh. A já se rozhodla z něj vystoupit.

Takže jsme minulé úterý sbalili všechno, co bylo v lince, na lince, na skříňkách, na regále, na myčce, na ledničce. Trošku nám tu teď překážejí krabice na zemi, ale ten týden to vydržíme. A vy, jestli chcete vědět, jak tenhle experiment dopadl, vydržte tak dva, tři dny a vše se dozvíte.



Líbil se vám článek? Máte k němu co říct? Neváhejte a pochvalte mě, vynadejte, komentujte.

Minimalismus na síti

Prvním krokem každého, kdo se rozhodne být minimalistou (aspoň co jsem zatím zaznamenala), je vyházet z domu všechny nepotřebné věci. K tomu u nás rozhodně dojde, nebojte se, ale když jsem se na svůj život kriticky podívala, zjistila jsem, že nejvíc "marastu" mám v té části virtuální.

Ráda bych zdůraznila, že tady jde opravdu o můj život a mou konkrétní situaci. Neberte si z následujících řádků, že považuji internet za zlo a na všechny, kdo ho používají k práci či k zábavě, se dívám svrchu.

Trávila jsem spoustu času u internetu, místo abych dělala něco užitečného. A nejhorší bylo, že jsem měla pocit, že to dělat musím. Takhle to na mě působilo. Vždyť je tam přeci spousta informací, vážných i nevážných, a já je musím přečíst, jinak se stane něco strašného.

Když už mi i P. (kterého by jistě mnozí označili za počítačového maniaka) naznačoval, že se mnou není něco v pořádku, rozhodla jsem se jednat. A zde jsou zatím nejvýraznější výsledky:

Facebook


Ne, nepřestala jsem ho úplně používat. (Ale klidně můžu kdykoli přestat. No vážně. Fakt!) Ale kriticky jsem se podívala na příspěvky, které se tam objevují. A na seznam svých "přátel"

Měla jsem jich přes 200. To není málo. (Ano, je to málo ve FB světě, ale já mluvím o realitě.) A tak jsem si položila otázku. Mám opravdu ve svém životě 200 lidí, kteří jsou pro mě tak blízcí nebo zajímaví, abych si s nimi chtěla vyměňovat detaily o svém životě? Opravdu mě zajímají fotky bývalé spolužačky z gymplu, se kterou nemám naprosto nic společného? Nebo příspěvky bývalého kolegy z práce, se kterým jsem v reálu nikdy ani pořádně nemluvila?

Zredukovala jsem svůj seznam přátel na 90. Stále je to docela hodně, ale jsou to opravdu lidé, se kterými bych nechtěla ztratit kontakt, nebo takoví, kteří mi něco dávají, tzn. například linkují odkazy, které mi přijdou zajímavé, nebo máme podobný hudební vkus apod.

Taky jsem zásadně zredukovala počet skupin, do kterých jsem se v počátečním FB nadšení přihlásila.

Fóra


Chodila jsem na dva diskuzáky. A trávila u nich hodiny. Vždycky bylo ještě něco dalšího, co se dalo číst.

Nejhorší na diskuzních fórech je to, jak rychle přibývají příspěvky. Měla jsem pocit, že tam opravdu musím být tak dlouho, abych držela tempo. Navíc na fórech nejde jen o vyměňování informací, nestačí si příspěvky přečíst dodatečně, jako třeba noviny nebo blogy. Probíhá tam interakce mezi lidmi a člověk tak nějak chce být při tom. A vstupovat do toho. Je to podobné, jako když sedí parta kamarádů v hospodě. Pokud vám o tom bude za dva dny někdo vyprávět, i když vám všechno popíše do detailů, nebude to ono.

Nakonec jsem se odhodlala k radikálnímu kroku. Napsala jsem adminovi jednoho z těch diskuzáků (kam jsem chodila asi šest let), aby mi zrušil účet. Prostě jsem věděla, že mít ho tam, nevydržím to fórum bojkotovat. Udělal to a mně bylo divně. Ale za pár dní to přešlo. (Konec konců, ty důležité lidi odtamtud už mám dávno v přátelích na FB :))

Na druhém diskuzáku jsem si účet nechala, ale odhlásila jsem si odběr všech oblíbených vláken, až na jedno, týkající se dětí. Myslela jsem, že by se mi mohlo ještě někdy hodit. Ale stala se zvláštní věc, od té doby jsem tam nebyla a i když mě občas napadne, že bych se na to či ono ohledně mimina mohla na fóru zeptat, nakonec nad tím vždycky mávnu rukou. Naučila jsem se bez nich žít.

Blogy

Moje RSS čtečka momentálně obsahuje 42 různých blogů. Některé z nich jsou pravda už nějakou dobu neaktivní. Ráda bych to protřídila, ale zlobí mě Google Reader - když si nějaký blog odhlásím, řekne mi, že to udělal, ale při další aktualizaci ho vrátí zpátky. Ach jo. Až tohle někdo z Googlu spraví (nebo přijdu na to, jak to udělat jinak), určitě nějaké blogy zredukuju. Každopádně jsem si přestala bookovat všechno, na co narazím. Dávám si tam jen blogy, které mi můžou opravdu něco užitečného dát.

V souvislosti s tím mě ještě napadá jedna věc - snažím se neduplikovat zdroje. Když má nějaký web RSS zdroj a zároveň stránku na FB, kde zveřejňují odkazy na nové články, je zbytečné sledovat je tam i tam. Rozptyluje mě to.

To je asi všechno o aktuálním stavu mé virtuální existence. Musím říct, že jsem tímhle zredukováním získala spoustu času, který teď můžu trávit něčím zábavným a užitečným (třeba psaním na blog :))


Líbil se vám článek? Máte k němu co říct? Neváhejte a pochvalte mě, vynadejte, komentujte.

Minimalismus podle Danky

Jedna z výhod mateřské dovolené (aspoň pro mě) je to, že mám čas přemýšlet o životě.* O tom, jaký život vedu. A jaký bych vést chtěla.

Dlouho jsem netušila, že všemožné představy a ideály, které o životě mám, mají jméno. To jsem objevila až nedávno. Už jsem se o tom zmínila tady, směr, který mě oslovuje, se jmenuje minimalismus.

Zřejmě by bylo nošením dříví do lesa nějak se o minimalismu rozepisovat. Aspoň já jsem při svém brouzdání po internetu získala dojem, že minimalismus teď frčí. V zásadě jde o to, soustředit se v životě na to podstatné a zbavit se všeho okolo. Co je podstatné si samozřejmě určí každý sám.

Mně osobně se líbí, že tenhle životní styl je ve své podstatě dost eko (-logický i -nomický) a taky dost praktický, tím myslím, že to nejsou jen nějaké vznešené abstraktní myšlenky (i když těch se najde samozřejmě taky dost), ale i věci, které člověku pomohou v každodenním životě.

Ve zkratce, pokud vás to zajímá, budu sem čas od času psát i články o tom, jak si zjednodušuju život. Pokud ne, tak podle štítku minimalismus na začátku článku jednoduše poznáte, o co jde. A samozřejmě neváhejte a pochvalte mě, vynadejte, komentujte.


* Nejsem si úplně jistá, jestli je to zrovna tou mateřskou nebo prostě věkem. Každopádně se to teď děje.

Chyba v komunikaci

Tak jsme zase jednou debatovali o budoucnosti. Padla slova jako minimalismus a dobrovolná skromnost. P. se zdál být překvapen.

Přemýšlím, jestli jsem já tak uzavřená nebo on tak nechápavý, že po osmi společných letech nemá tušení, že jsou mi tyhle věci blízké. Asi to bude kombinace obého. Prostě chyba v komunikaci. Je na čase ji napravit.