neděle 29. května 2011

Dělá si ze mě to dítě srandu?

Tak já se celý týden hroutím z toho, že mi miláček umře hlady, nakonec horko těžko s pomocí okolí dojdu k řešení, které sice není ideální, ale aspoň něco. A dneska? Prcek se přisaje k prsu jako nic. Nerozumím tomu. Ale jinak je to samozřejmě obrat k lepšímu. Tak díky bohu za to.

Dvě poznámky o rodičovství

Při tom všem křiku, pláči a nevyspání mě napadly dvě věci. Zřejmě nic objevného, ale neodpustím si to.

Zaprvé, jak je možné, že živočišný druh, jehož mláďata se rodí naprosto bezbranná, vyvíjejí se neuvěřitelně pomalu a navíc při tom všem dělají hrozný kravál, ještě nevyhynul?

Zadruhé, teprve s narozením dítěte si člověk asi doopravdy začne vážit svých rodičů. Já jsem tedy vždy věděla, že naši jsou úžasní, ale teď mi teprve dochází, jak moc. Museli se mnou prožívat to samé, co teď my s naším prckem, noční křik k neutišení, prdíky, blinkání... a přesto mě nehodili do popelnice! Budu jim za to muset opravdu hodně poděkovat.

pátek 27. května 2011

Těžký život mimina

Prcek teda zatím rozhodně není sluníčkové miminko (všimněte si slova zatím, které je důkazem, že neztrácím naději), napadá mě v té souvislosti anglické slovíčko "cranky", jak by se to dalo přeložit? Bručoun? Mrzout?

Když se na to ale podívám z jeho pohledu, není se čemu divit. Každý asi ví, jak je nepříjemné, když je člověku špatně, něco ho bolí a tak. No a mimino, aspoň to naše, to má asi takhle: Vzbudí se a má hlad. Pak se nadlábne, jenže tím se objeví další problém, začne ho bolet bříško. Tak se kroutí, aby se těch větrů zbavil, jenže jak se tak mele, žaludek se vzbouří a mimino vyblinká polovinu toho, co právě snědlo. No a je z toho tak překvapené, že dostane škytavku, což je teda docela sranda pozorovat, ale asi už menší sranda je to prožívat. Škytavka (a doprovodný pláč) ho tak unaví, že usne asi na dvě hoďky a pak to může začít vesele znovu.

Lituju toho svého chudáčka, i když mě to někdy strašně otravuje. Ale co se dá dělat, musíme to oba vydržet.

čtvrtek 26. května 2011

Temperament

Dá se u dvoutýdenního mimča poznat, jakou bude mít povahu?

Jestli ano, tak se tedy máme na co těšit. Náš mladej bude asi po mně. Daleko lepší by bylo, kdyby zdědil povahu po tátovi. Klidný, vyrovnaný, rozvážný... Zatím to ovšem vypadá, že bude stejný nedočkavec, vztekloun a hysterka jako já. Možná se aspoň naučí to trochu skrývat (taky jako já). Každopádně to ale v životě nebude mít vůbec jednoduché.

středa 25. května 2011

Dva týdny

Dneska jsou juniorovi dva týdny. Teprve? Mám pocit, jako by se porod a ty věci kolem staly už strašně dávno. A jsem strašně utahaná z té nekonečné rutiny probudit - přebalit - utišit - nakrmit (utišit - nakrmit - utišit...) - uspat - odsát. A pak zase znovu.

Ale neklesejme na mysli, povedla se (snad) jedna velká věc, totiž řešení problémů s kojením. Od včerejška mám kloboučky a vypadá to, ťuk, ťuk, že to s nimi půjde. Ano, obvykle jsou kloboučky samozřejmě zlo, ale když všechno selhalo, napadlo mou laktační poradkyni, že by to snad mohlo pomoct a ono jo. Tedy nechci chválit dne před večerem, ale vypadá to nadějně.

Dnešek byl tedy o něco veselejší, co se týče krmení, ale náročný zase z jiného pohledu. Prcek si totiž dneska vymyslel, že musí být pořád s mámou. Zatímco ještě včera jsem ho mohla položit přes den do sedačky, ať si tam chrupká, dneska jen jsem ho pustila z náručí, začal řev.

No co, aspoň jsem zkoušela, co všechno se dá dělat jednou rukou. Už v porodnici jsem pochopila, že správná matka prostě dvě ruce nepotřebuje. Předpokládám, že vyšší level je nepotřebovat ruku ani jednu a hýbat s věcmi jen pomocí myšlenek. Ale tam ještě nejsem, uvidíme, možná s druhým dítětem.

Takže co všechno se dá dělat jednou rukou:
- sbírat rozházené věci po bytě
- nalít si horkou polívku
- sníst horkou polívku (pokapala jsem se jen minimálně)
- odsávat
- psát na počítači (umět psát všemi deseti se najednou nejeví jako moc užitečná schopnost)
Bylo by toho jistě víc, ale tohle je takový reprezentativní vzorek.

No, je tři čtvrtě na jedenáct, muž právě dorazil z práce. Má smysl jít spát, když o půlnoci je potřeba krmit? Ale jo, snad aspoň ta hodinka spánku pomůže. Copak nás asi čeká zítra?

úterý 24. května 2011

Cesta k doktorovi

Jak že to včera proběhlo? No, mohlo jistě být i hůř.

Nejdůležitější na celém včerejším minivýletě bylo, že prcek usnul. Ještě hodinku před odchodem jsem nevěřila, že se to povede, ale jo.

Původní plán byl jít pěšky. Chtěla jsem vyrazit asi tři čtvrtě hodinky předem, abychom se mohli vyhnout hlavní cestě a jít trošku oklikou.

Následně se plán změnil, protože mrňous sice usnul, ale mamka se ještě musela dát do nějakého přijatelného stavu. A zdálo se, že to zabere poněkud víc času. Vyhlídla jsem si tedy v idosu, v kolik jede nízkopodlažní tramvaj, propočítala čas a šla se prohrabovat šatníkem. (Malá chlubící vsuvka - jsem prakticky na své předtěhotenské váze a bez problému obleču svoje původní oblečení. Uf, aspoň něco, kdybych teď ještě musela řešit, co na sebe...)

Nakonec jsem se stihla připravit o něco rychleji, což bylo jen dobře. Přišla fáze umístit dítě do kočáru. Zbaběle jsem ho tam šoupla i v zavinovačce. Neměla jsem odvahu ho vybalovat a riskovat, že se probudí. No co, aspoň mu nebyla zima, jak pořád paní doktorka straší se špatnou termoregulací.

Teď už jen vyjet s kočárem ven. A zde přicházejí problémy. Když jsme se stěhovali do současného bytu, tak už jsme věděli, že čekáme miminko. A tudíž jsme si pochvalovali , že je v domě výtah. Ostatní nástrahy jsme ovšem přehlídli.

V první řadě dvoukřídlé dveře do předsíňky před bytem. Jedno křídlo je příliš úzké, proto je potřeba pokaždé kvůli kočáru otevřít křídla obě. Mechanismus toho otvírání zřejmě nikdo dlouho nepoužíval, takže je dost zaprášený a jde ztuha. No, teď se to asi změní. (Musím se poradit s P., jestli by to šlo namazat.)

Následuje sjezd výtahem o dvě patra níž, ten je bezproblémový a potom - ouha. Pět schodů k hlavním dveřím. Při prohlídce bytu jsem hrdinně prohlásila, že to je prkotina, to se nějak udělá. No, udělá, to jo. Kočár váží 14 kilo a já bych v šestinedělí neměla nic těžkého tahat. Takže je tu tato varianta: Nahoře na schodech vycvaknout korbičku (Ten krám blbý, jak to, že to nejde, vždyť ještě nahoře jsem si to zkoušela, šlo to krásně. Proboha, hlavně neprobudit dítě. A taky bych ho nemusela vysypat.), snést ji dolů, s podvozkem sdrncat ze schodů, dole nasadit korbičku (No tak, zapadni tam! Krucinál fagot himlhergot.), otřít pot, nasadit suverénní úsměv a vyjet.

Mám za to, že na mě musel včera každý poznat, že jedu s tím kočárem a dítětem poprvé. V obličeji se mi usadil výraz: Všechno a všichni z cesty, vezu křehký náklad a nejsem si jistá, jak se tahle věc ovládá. Dojeli jsme k zastávce a ukázalo se, že jsme tam moc brzy. Nízkopodlažní tramvaj měla jet až za deset minut. A tak nastala další změna plánu, že totiž půjdu pěšky, ale kolem té hlavní cesty, které jsem se chtěla původně vyhnout. Nechápu, jak je to možné, ale mrňous se nevzbudil. Nevím, jestli za to děkovat nějaké vyšší moci nebo vzít jako fakt, že kočár a dlažební kostky jsou dobro.

K paní doktorce jsme dorazili přesně na čas. Ordinace je ve zvýšeném přízemí. No ale je to pediatr, tak snad musí počítat s dětmi v kočárku a mít tam nájezd, ne? Správně, byl tam, ale v našem případě naprosto k ničemu. Zaprvé náš kočár je tříkolka, ale to bych možná nějak vyřešila. Horší ovšem bylo, že rozteč jeho koleček nesouhlasila s roztečí nájezdových desek (nevím, jak to pojmenovat). Takže znovu známá procedura: vycvaknout, vynést, vyvézt, nacvaknout.

Oproti tomu všemu mi čas strávený v ordinaci připadal jako úplná pohoda, přestože jsme řešili kojení (zase, zase!) a mučili děťátko zkoušením, jestli by se fakt jako nechtělo napít (překvapivě nechtělo). Nakonec jsem si ještě zapomněla vzít recept, který mi paní doktorka slíbila. Ale nevadí, nic nevadí, stejně se tu staví v pátek na převážení.

Zpáteční cesta proběhla prakticky stejně, včetně nacvakávání a vycvakávání. Aspoň že dveře od baráku mi někdo podržel.

Doktorka kromě jiného říkala, že nemám s malým chodit ven, dokud nemá tři kila. Což asi nedodržím, protože nehodlám prosedět tohle nádherné počasí doma. Zas ale na druhou stranu si říkám, jestli by mě každá vycházka měla stát tolik úsilí... No nic, musím se jít učit zacházet s šátkem.

pondělí 23. května 2011

První víkend doma

Ve znamení boje za kojení.

Chci kojit. Neříkám, že je to Jediná Správná Věc a kdo odchová dítě na příkrmech, tak shoří v pekle. Ale já bych teda dítě kojila ráda. Problém je, že ono má na to poněkud jiný názor. Napřed jsem se hroutila, ale pak jsem se nějak sebrala a bojuju.

Pomohla mi v tom moje skvělá švagrová, která mi sehnala číslo na jistou porodní asistentku. Paní J. byla tak hodná, že se k nám stavila v sobotu. Přišla právě ve chvíli, kdy si malý hrál na hysterického paviána. Ale protože je profík a zřejmě už viděla leccos, nedala se hned ve dveřích na úprk, ale vešla s úsměvem dál.

Dostala jsem několik rad a hodně psychické podpory. Snad mi tahle vzpruha nějakou dobu vydrží, bude jí rozhodně zapotřebí, protože tenhle boj zřejmě nějakou dobu potrvá. Občas se zadaří, jako dneska ráno, kdy se nechal přiložit k oběma prsům a hltavě pil. Občas ne, jako teď, kdy nevypil nic, vzteká se a já přemýšlím, v jakém stavu dneska dorazíme na kontrolu k doktorce. Povzbuzuju se, že to půjde, a za chvíli zase přemýšlím, jak dlouho ještě vydržím, než to definitivně vzdám.

Ano, jak jsem říkala na začátku, chci kojit, Je to ta nejpřirozenější věc na světě... ale proč je to sakra tak těžký?!

sobota 21. května 2011

Naděje s bukovými křídly

novému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře

někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového



(Jan Skácel)

čtvrtek 19. května 2011

Pekelný dnešek

Důležité poučení - nedělat předčasné závěry. Včera jsem si libovala, jak se všechno daří. Krmení, kontrola, půjčení odsávačky, navíc prcek hezky spal. Dokonce ani v noci moc nekřičel. Tak jsem plánovala, že už bychom třeba mohli zvládnout i nějaké návštěvy, výhledově snad i tchýni.

Dneska šel muž do práce. Nabízel mi sice ráno,že ještě zůstane doma, ale hrdinně jsem odmítla. Že to zvládnu. Jenže to jsem netušila, co mě čeká. Totiž že malý bude celý den buď spát nebo plakat, takže do něj nedostanu ani kapku mlíka. Následovala panika, hledání informací na internetu, panika se stupňuje a já nakonec v slzách píšu muži, jestli by přeci jen nemohl přijít domů.

Racionálně uvažujícímu člověku to samozřejmě všechno zní hloupě. Kdo si ale myslí, že šestinedělka je či by měla být racionálně uvažující člověk, ten by se sám měl nechat vyšetřit.

Když se snažíte utišit dítě v náručí a přitom hystericky lkáte, tak mu to kupodivu klidu vůbec nedodá. Když muž přišel domů, našel synka spícího vysílením a mě zhroucenou v peřinách, protože jsem špatná matka, nemám žádné mateřské instinkty, někde jsem udělala nějakou nenapravitelnou chybu a moje dítě mě teď odmítá.

Můj muž je naprosto úžasný a proto se mu podařilo uklidnit mě a později ještě nacpat do prcka nějaké to odstříkané mlíko. Pak mám taky skvělou švagrovou, která mi večer volala a dodala mi spoustu odvahy. Opuchlé oči pomalu splaskávají a já nabírám sílu na to, co ještě přijde. A opatrně se ptám, kolik takových krizových dní mě ještě čeká?

Nový člověk



Před týdnem se mi narodil syn. Úžasný, nádherný, křehký človíček. (Já vím, že zdrobněliny jsou fuj, ale při téhle velikosti se prostě jiné slovo použít nedá.) Už týden je ze mě nový člověk. Matka.

Ve chvíli, kdy jsem ho poprvé uviděla, bylo mi jasné, že už nikdy nic nebude jako předtím. Přivést na svět nový život je prostě něco naprosto zázračného, jakkoli pateticky zní, když se to napíše nebo řekne nahlas. Jenže narozením všechno teprve začíná. Internet se hemží blogy o zázracích mateřství, už máme první zoubek, první slovo, první den ve škole... Jenže co ty ostatní věci? Co ty starosti a strachy? Smí se o nich mluvit?

Ona asi každá matka má své představy o tom, jaký ten život s miminkem bude. I já jsem je samozřejmě měla. A stále mám, jen to zatím podle nich nejde. A já se z toho potřebuju vypsat, jestli se nemám utápět v sebelítosti  a nakonec se zbláznit. Vypsat se ze všeho a pak s novou energií zpět do boje. Tak proto tenhle blog.