úterý 31. července 2012

Odpočinek o dovolené (?)

Blogy jsou teď plné prázdninových historek. Asi dělám něco špatně, jen tak vědět co.

Byli jsme na čtyři dny u tchyně na Vysočině. Nádherné prostředí, domek se zahrádkou, kolem pole, louky, lesy, prostě idyla. Umím si představit, že bych tam sama strávila klidně dva týdny. Snídala bych na zahradě, procházela se se psem po lesích, přečetla ty hory knih, co tam tchyně má. Jenže jsem tam sama nebyla.

Středa
Odjíždíme odpoledne. Jára má teplotu. Mírnou, jen něco málo přes 37. Asi zuby, usoudila jsem. Nakonec padlo rozhodnutí. Pojedeme.

Čtvrtek
Mimino se ráno vzbudilo o hodinu později než obvykle. Jinak ale žádná sláva. Od rána fňuká. Muž chce pracovat, jak bylo naplánováno. Nelíbí se mi to, ale co se dá dělat, věděla jsem to předem. Moc toho stejně neudělá, protože než se pořádně rozkouká, je čas vyklidit ložnici na Járovu dopolední chrupku.

Chrupka kratší o hodinu (oproti obvyklé době). Odpoledne má mimino stále teplotu. Už je to přes 37,5. Řve a je utahaný. Nechce jíst. Pochopitelně. Muž chce pracovat. Taky pochopitelně. Rozhodnu se vyrazit s prckem na procházku do nedalekého městečka. Třeba usne. Nemůžu najít klobouk (pro něj), ale je pod mrakem, tak to nakonec vzdám a vyrážíme bez klobouku. Do deseti minut se obloha vyjasní a já si po zbytek cesty nadávám a doufám, že nechytne úpal nebo něco. Samozřejmě nespal.

Když dorazíme zpátky, muž kope díru. Jsem naštvaná, že nepracuje (na tom, co potřebuje udělat do práce). Je mi jasné, že to bude muset dodělat později, takže nebude s námi. Ano, jsem žárlivá majetnická mrcha.

Pátek
Opět jsme si o hodinu přispali. Prckovi je líp. Už nemá teplotu. Dopoledne dokonce normálně spí. Odpoledne vyrážíme na houby. Je nádherné počasí. Prodíráme se cestou necestou a košík se nám docela plní. Večer jsme úplně hotoví. Přinesla jsem si z lesa klíště velké skoro jako mravenec (ne tak nacucané, prostě tak velké).

Sobota
Jára si vynahrazuje ty dva dny, kdy zaspal, a probouzí se už před šestou. Je vedro a pořád ho zlobí zuby, takže nechce jíst. Muž chce pracovat. Jsem naštvaná, protože je sobota a chci, aby byl s námi. On je naštvaný, že nechápu, že to prostě někdy udělat musí.

Odpoledne vytáhneme vaničku, napustíme vodu, ať se kluk trochu počvachtá. Rodiče se zatím vyvalují na dece. Dlouho to ale netrvá, protože se pomalu kazí počasí. Ale aspoň něco.

Večer přijde ohromná bouřka, takže z plánovaného grilování nic není. Ale co, ryby opečené na pánvi jsou taky dobré.

Neděle
Odjíždíme. Mimino jako by to vycítilo, nebo už se prostě tolik těší domů, celé dopoledne řve. Spí jen půl hodinky, pak se vzbudí a popadne ho hysterák. Naprosto netuším, co se stalo.

Říkám si, že třeba aspoň bude tím líp spát po cestě domů. Ale  chyba lávky. Vyrážíme po obědě (a po zmrzlině). Prcek, přestože obvykle to v autě zalomí, tentokrát kouká z okna, usne jen na chvilku a po zbytek cesty fňuká a frflá. Jsem nesmírně šťastná, když dorazíme domů, a přemýšlím, proč jsem vlastně kdy chtěla někam odjet.


Asi je to ve mně. Teda ne asi, určitě. Neumím se radovat z těch pozitivních věcí a soustředím se na negativní. Jsem malicherná. Jsem sobecká. Jenže někdy bych opravdu zase chtěla dělat co chci, kdy chci. Tak snad v důchodu. Prý ještě 39 let.

pondělí 23. července 2012

Vleže

Řeknu vám, ta mateřská (rodičovská), to je doslova leháro. Cítím se jako správný líný rodič.

Mládě dost těžce nese, když jsem výš než on. Když něco dělám, třeba vařím nebo dávám věci do pračky, tak to akceptuje. Ale běda, když se posadím ke stolu s knihou nebo počítačem. To hned protestuje a šplhá za mnou.

Proto teď trávím většinu času vleže. Ono se to totiž rádo tulí, přelízá přes moje nohy či břicho (někdy i hlavu), no a třeba i zkoušení nových věcí je bezpečnější, když je máma co nejblíž. Někdy stačí, když si jenom sednu, to je zase lepší poloha na koulení s míčem nebo bubnování. Ale většinou to stejně skončí tím, že mi Jája vleze do náruče a povalí mě na zem. A pokud možno mě potom ještě odvalí někam ke stěně. (Ony se děti, jak známo, rychle učí nové věci, čím větší blbost, tím lepší, a já jsem tak hloupá, že mu některé z těch blbostí ještě sama ukážu.)

Asi si teď říkáte, jak se mám fajn. Ale jako vždy je tu háček. Ležet na zemi a koukat do stropu člověka omrzí. Ráda bych si vzala třeba knihu, ale to by se k ní Jája hned hrnul a chtěl ji prozkoumat, ideálně po částech.

Možná bych měla ten čas využít k učení se a zdokonalování meditace. Dýchat zhluboka a na nic nemyslet, když se vám po břiše válí mimino a každou chvíli vám vrazí loket pod žebra nebo do slabin, to by byl myslím výkon hodný jogínského mistra.

neděle 15. července 2012

Po svém

Jára objevuje vlastní cesty.

Už jsem tu psala, že po mě mimino asi zdědilo ne zrovna hezké vlastnosti. Něco má ovšem i po tatínkovi (i když ten to nechce uznat). Tvrdohlavost. Můj drahý si sice poslechne, co si o věci myslím já, klidně pokývá hlavou, třeba i uzná, že mám pravdu... a pak si to udělá po svém. Jára to dělá zrovna tak. Kašle na nějaké tabulky, rady, logické postupy nebo "tak to obvykle bývá". Jde si svou cestou a okolí (já) se může třeba stavět na hlavu.

Tak třeba tleskání. Jak jsem pochopila, většina dětí se poměrně brzy naučí tleskat ručičkama. Společně s máváním je to snad jedno z prvních gest, které děti dělají. Ne tak náš kluk. Pozorně sleduje, jak tleskáme a snažíme se ho motivovat, aby nás napodobil. A pak udělá co? Vezme naše ruce a tleská s nimi. No proč by si přeci oplácával vlastní dlaně, ne?

Podobné je to s jídlem. Do ruky nic nevezme ani za nic (vlastně křupky ano, ale to je tak všechno). Naučil se ale používat moji ruku jako příbor. Opět, proč by si špinil vlastní ruku.

I v rozvoji pohybu si jede po vlastní ose. Teď se například naučil plazit se pozadu. Ano, teď, když už skoro chodí. Plazení pozadu je věc, kterou se některé děti naučí v době, kdy se začínají pohybovat. Ještě před tím, než se dokážou plazit dopředu. Je to pro ně první způsob, jak se hnout z místa. (Vlastně ještě před tím je válení sudů.) Náš kluk si to ovšem nechal na teď a dělá to prostě jen tak z plezíru. Je to totiž náramná sranda.

Nakonec je ale tahle tvrdohlavost i užitečná. Dlouho jsem hlídala, aby ho nikdo nevodil za ruce a nesnažil se ho tak učit chodit. Nemá se to tak dělat a kdo neví proč, nastuduje si to na internetu. Nakonec jsem ale zjistila, že na to dohlížet vůbec nemusím. I když se někteří příbuzní pokoušeli táhnout ho za ruce kupředu, on se nedal. Nepohnul se ani o krok. Má prostě svůj program a chodit bude, až sám uzná za vhodné. Howg.

čtvrtek 12. července 2012

Tenkrát poprvé

Prázdniny jsou doba úžasných zážitků a ani Jára nezůstává ochuzen. Za poslední dobu zažil spoustu nových věcí:

- první cesta vlakem (kde před zraky všech spolucestujících vytřel kupé kalhotama)
- první zmrzlina (a teď nám ji rve z ruky, to máme za to, že jsme měkcí)
- první řízek (zdravíme nejlepší tetu)
- první bramborová kaše (jako s mlíkem a tak, brambory už samozřejmě měl)
- poprvé na houpačce
- poprvé na klouzačce (a teď už se těm dětským hřištím nevyhnu)

Teď ještě čekáme na ten první krok. Do konce prázdnin se snad zadaří.

pondělí 9. července 2012

Mám prý zlobivé dítě

To se mi zase jednou něco doneslo.

Přišel k nám na návštěvu kamarád a hned ve dveřích povídá: "Tak jsem slyšel, že ten váš kluk pořád jenom brečí a zlobí."
"Cože? A tos slyšel od koho?"
"Od svojí mamky."

Zaráží mě na tom dvě věci.

Za prvé, jeho máma viděla našeho kluka snad jednou a to byl v pohodě. Takže jí to asi někdo vykládal, ale kdo, to netuším. A taky nevím, jestli to, že Jára zlobí, je její interpretace nebo už jí to takhle bylo sděleno. Anebo to vlastně ještě může být interpretace toho kamaráda.

Druhá věc je důležitější. Jak může někdo říct o ročním dítěti, že zlobí? Zlobí tím, že pláče? Ještě kdyby to byl někdo bezdětný, člověk občas nechápe, jak to s těmi dětmi je, dokud to nezažije na vlastní kůži. Ale ženská, která vychovala tři děti, by už mohla pochopit, že dítě brečí, protože holt jinak neumí vyjádřit, že mu něco je. Až se naučí mluvit, tak jistě bude způsobně čekat na vyzvání a pak pronese něco jako: " Maminko, mohl bych prosím dostat něco malého k zakousnutí, trápí mě totiž ukrutný hlad."

Mám takovou teorii, že to, co o někom říkáme, nevypovídá o nich, ale o nás. Zhodnocení mého dítěte jako zlobivého mi o téhle paní nic moc hezkého neříká. Samozřejmě si uvědomuju, že z tohoto pravidla nemůžu vyjmout sama sebe. A tak mi nezbývá než se zamyslet nad tím, jestli nejsem nějak moc přecitlivělá, když napíšu celý článek na základě jedné věty člověka, kterého ani pořádně neznám. Možná jo. Ale syna mi nikdo pomlouvat nebude.

Naštěstí mi všechno bylo vynahrazeno tenhle víkend, kdy jsme byli na návštěvě u příbuzných a já jsem celé tři dny poslouchala, jak je Jája úžasný. To se poslouchá samozřejmě daleko líp a svět je zase v rovnováze. (A aby byl v rovnováze ještě víc, udělal nám včera po návratu prcek doma hysterickou scénu, po které jsem po dlouhé době zase plakala i já.)

Nakonec to bude asi tak, že je náš junior prostě normální mimino. Což je nakonec úplně nejlepší závěr, se kterým jsem mohla přijít.

pondělí 2. července 2012

Health month - šestý měsíc

Tak tedy. Jak dopadl červen, na jehož začátku jsem se cítila plná motivace a energie? Nic moc.

První půlku se mi dařilo všechno plnit, až na tu věc s běháním. To proto, že začátek měsíce byl poměrně deštivý a mně se opravdu nechtělo běhat v dešti. A pak v půlce měsíce se ve mě něco zaseklo a už to prostě nešlo dál. Měla jsem všeho dost, plné zuby vyplňování tabulek o tom, jak se mi daří, plné zuby cvičení a meditování a uklízení a vůbec všeho. Je tedy pravda, že k tomu přispěla i jedna osobní věc, o které se rozepisovat nebudu, ale byla nepříjemná. Jenže zřejmě by se to stalo i bez ní, ta ztráta chuti do životních změn.

Na moudrou radu jedné týmové spoluhráčky z Health Month jsem si tedy dala pauzu, přestala se obviňovat a zamyslela se, proč se mi to vlastně děje. A došla jsem k následujícímu závěru.

Všechno, co jsem se zatím snažila změnit, byly věci, o kterých jsem si myslela, že bych je dělat MĚLA. Že by pro mě byly dobré. Ale zdaleka to nebyly věci, které dělat CHCI, které bych dělala s radostí. Doufala jsem, že se z nich časem stanou návyky, ale místo toho se změnily v nepříjemné povinnosti. S veškerou starostí o prcka a o domácnost mi už zbývá sakra málo času na sebe. A já si ještě nakládám další nepříjemné úkoly. 

Takže na další měsíc jsem všechno zrušila a nastavila si jen tato dvě pravidla:

-  Číst 5x týdně alespoň 30 minut. Už jsem si tu poplakala, jak nestíhám číst. Morgyš mi tehdy v komentářích psala, že přeci aspoň chvilku si přes den na to najít musím. Tehdy to tak nebylo, právě proto, že jsem si naložila jiné věci. Jenže čtení mě baví hodně, víc než cokoli jiného. Takže je potřeba si správně nastavit priority.

- 5x týdně dělat nějakou další aktivitu, která má smysl a která mě baví. Může to být psaní na blog (hele, pro dnešek splněno :)), oprašování frániny nebo třeba pokusy o šití. Cokoli, co není bezcílné surfování po netu ve snaze nějak zabít den.

Pevně věřím, že se mi tyhle věci budou dařit a že snad mi pomůžou k tomu, abych byla méně podrážděná, že nemám na nic čas. Čas se najde, ale je potřeba ho trávit příjemnými věcmi.