úterý 17. září 2013

Mimi-Montessori

Nejen proto, že se mě to bude brzy týkat, ale i proto, že se teď kolem mě rodí poměrně dost dětí. Tak by to třeba mohlo zajímat i někoho jiného.

Hezká série článků na téma Montessori přístupu k dětem od úplného začátku, tedy od narození:

První období,  druhé a třetí období, čtvrté období, páté období.

sobota 14. září 2013

Ranní záchvat smíchu...

... jsem dneska dostala, když si P. nasypal kávu do mlýnku, J. zbystřil, vydrápal se z houpačky a začal vyvolávat: "Chci kafe! Chci kafe!"

(Pozorovatel neznalý poměrů u nás doma by si mohl myslet, že ho napájíme kávou, ale ve skutečnosti ho jenom strašně baví točit klikou mlýnku.)

čtvrtek 12. září 2013

Posun v rodičovských preferencích

dvakrát jsem si stěžovala, že Jája miluje tatínka a na mě zvysoka... kašle.

Ale situace se pomalu mění, nevím, jestli je to proto, že se kvůli práci/školce nevídáme furt a furt jako dřív, nebo jestli je to prostě věkem či skvrnami na slunci. Každopádně už občas mám i štěstí a moje dítě mi projeví jakous takous náklonost.

Zatím je to ale docela diferencované. Tatínek je nejlepší na hraní a mazlení. A když k nám prcek v noci leze do postele nebo chce ráno brzy vstávat, jsem většinou upřednostňována já, přestože to má na P. půlku postele blíž. Ale to ne, vleze si ke mně a pak mě spokojeně celou noc kope. Následně mě ráno vytáhne z postele s radostným: "Vstávat!", zatímco tatínka nechá ohleduplně spát.

No nevadí, měla bych být vděčná aspoň za to málo. A navíc včera, včera! Odtáhl tátu do ložnice, tam ho nechal a přišel se přitulit ke mně do kuchyně. P. se tvářil trochu zklamaně, ale aspoň ví, jak se většinu času cítím já.

Teď jenom čekám, jak se to všechno zase změní od listopadu, až zase nastoupím na mateřskou.

úterý 10. září 2013

Moje řeč, Gabrielo

Gabriela napsala trefný článek o domácích porodech. Nemám, co dodat. (Snad jen, že Gabriela obecně píše velmi trefné články, čtěte ji.)

neděle 8. září 2013

V očekávání

Ráda se na něco těším. Můj muž se mi vždycky směje, když uprostřed léta najednou zasněně pronesu: "Já se těším na Vánoce." Ale už jsem prostě taková.

Nejde o to, že bych se nedokázala radovat z přítomnosti. Ale proč si to ještě nezpestřit výhledem na to, co bude. A někdy mi takové těšení se může i pomoct v těžkých chvílích, jako když je J. nesnesitelný, to se pak začnu těšit, až vyroste a vypadne z domu.

Ale teď vážně. Momentálně se nejvíc těším na leden. Spokojeně si tloustnu a představuju si, jaké to bude. Trochu se teda i bojím. Protože určitě nastane spousta situací, které nebudu umět řešit a budu se z nich zase hroutit a plakat... no však to znáte, vy, kdo mě čtete od začátku. Ale celkově to určitě bude fajn.

Když mi leden připadá moc daleko, těším se aspoň na listopad. Až vypadnu z práce. Obzvlášť, když mě naštve nějaký zákazník, to si pak opakuju jako mantru : "Už jenom dva měsíce." A když je nejhůř, jdu se schovat na záchod a tam si prohlížím břicho. Roste.

Samozřejmě se to těšení ani zdaleka nedá srovnat s obdobím, než se narodil J. Protože tehdy jsem na úvahy o budoucnosti, brouzdání po internetu a stavění vzdušných zámků měla fůru času. Byla jsem totiž bezdětná. Teď nás J. občas zaměstná natolik, že si na nějakého prcka č. 2 ani nevzpomenu.

No například teď v pátek jsem šla na velký ultrazvuk a měla jsem se konečně dozvědět pohlaví. Minule jsme se nechávali překvapit, ale tentokrát jsem zjistila, že to asi nevydržím, že to chci vědět. Měl to tedy být jednoznačně den věnovaný miminu č. 2. Ale to Jája nedopustí, to si radši pořídí angínu. A brácha je zas na druhé koleji. Tak jen doufám, že až tady s námi opravdu bude, podaří se nám rozdělovat mezi ně náš čas spravedlivěji.

čtvrtek 5. září 2013

Prasátka

Tři momentky z tohoto týdne.

Úterý. Jdu po ulici, proto mě dvě děti, holka tak deset, kluk asi šest. Holka má v ruce flašku s pitím, otevře ji a víčko hodí na zem.

Středa. Z okna šaliny zahlídnu kluka (mladého muže) v obleku. Na první pohled někdo, kdo se snaží být "na úrovni", hledí na sebe. Přechází přes cestu, v ruce drží nějaký papír (kapesník?), který vzápětí hodí na zem.

Čtvrtek. Pán kolem padesátky vystoupí z autobusu. Papírovým kapesníkem si přeleští své společenské boty a kapesník pak nechá kde jinde než na zemi.

Ani jeden z těch lidí nebyl nějaký šupák, na první pohled "slušní" lidi (i když ono se dneska za to slovo schová kde co). Možná to někomu připadá jako prkotina, ale podle mě právě tyhle prkotiny o lidech vypovídají víc, než kdejaké tituly, posty, majetky.

Takhle tu demokracii nevybudujeme, přátelé.