čtvrtek 31. října 2013

Halloween

(Píše se to takhle?)

Donedávna šel tenhle svátek naprosto mimo mě (jako ostatně většina svátků). Ale s dítětem se očividně mění i toto. Už je to tady! Společenský nátlak!

No dobře, trochu samozřejmě přeháním, prostě ve školce se rozhodli, že H. slavit budou a že mají děti přijít v kostýmu. Cože? vyděsila jsem se. A jak to mám asi udělat? Půjčovat nebo kupovat kostým na jedno použití, to jsem hned zavrhla. Něco sama vyrobit? No, kdo mě znáte, chápete, že by to dopadlo katastrofou, moje výtvarná stránka je dost zakrnělá a navíc bych musela začít tak rok předem.

Nakonec jsem usoudila, že bych možná zvládla namalovat prckovi na obličej čumáček a pár fousků, když tak miluje kočky. Vydala jsem se do hračkářství, utratila těžce vydělané peníze za barvy na obličej, našla si pár inspirativních obrázků na internetu a dnes ráno jsem se do toho neohroženě pustila.

Teď by měla následovat fotka, ale musím vás zklamat. Nakonec jsem ten svůj výtvor raději ani nefotila. To mě totiž nenapadlo, že malovat J. na obličej nebude jen tak. Dotknete se ho štětečkem/tužkou, on se rozřehtá a pak si začne utírat obličej. To vědět, tak vstanu o dvě hodiny dřív, aby se to stihlo.

Ještě štěstí, že je mu to zatím naprosto jedno. Vesele odešel do školky, obličej pokrytý šmouhami, které možná vzdáleně připomínají čumáček a fousky. Má důležitější věci na starost. Ale co já ubohá budu dělat, až doroste do věku, kdy mu to jedno nebude? Abych se začala poohlížet po půjčovně kostýmů.

středa 23. října 2013

Do uší

Dneska to nebude nic objevného ani zábavného, ale tak nějak mám chuť vám sem něco napsat, i když by to měla být úplná banalita.

Čím víc se blíží můj poslední pracovní den, tím víc se ve mně probouzí můj vnitřní lenoch... no prostě se mi v práci vůbec nic nechce.

Tak jsem se poslední dny snažila motivovat hudbou, ale zjistila jsem, že není tak jednoduché vybrat tu správnou. Rammstein nebo Psí vojáci mě sice nakopli, měli jste vidět, jak bleskově mi běhaly prsty po klávesnici, ale když zazvonil telefon, měla jsem co dělat, abych na zákazníky neštěkala.

Dneska jsem na Youtube klikala tak dlouho, až jsem se proklikala k téhle paní. Zatím mě hodně baví a na zákazníky jsem nesmírně milá, takže to asi funguje. Užijte si - Yasmin Levy.


čtvrtek 17. října 2013

Kyblík

... nebo tak něco.

Prostě jsem si řekla, že bych měla zase pohnout s šitím. Abych aspoň část z toho, co jsem si předsevzela, bylo hotovo, než půjdou děti na vysokou. (Na druhou stranu, když budu váhat dostatečně dlouho, pořídí si mé děti vlastní děti, pro které bych pak mohla taky něco spíchnout. No ale co kdyby o mé neumělé rukodělné výrobky nestáli.)

A tak jsem konečně došila látkový "kyblík" na hračky. Je to jako vždy velmi křívé... tedy hand made. Vycpávala jsem ronarem, nebo jak se ten bazmek jmenuje, a naprosto jsem si s tím nevěděla rady. Teda nažehlit to šlo, ale jak potom pracovat s tou vyztuženou látkou, to mi je záhadou. No a šití dokola (přišívání dna toho kbelíku), to je taky legrace. (Možná by mi to šlo líp, kdybych na šití sáhla častěji než jednou za měsíc.)

Obrázek vkládám spíš jako dokumentaci, k chlubení se to moc není. Ale hlavní je funkčnost, že ano. A ovce, ovce jsou super, J. ujíždí na Shaun the Sheep, tak by se mu to mohlo líbit.



Jo a návod zde, kdyby měl někdo zájem.

úterý 15. října 2013

Letošní podzim...

... už mě pěkně sejří.

Aby bylo jasno, podzim mám ráda, je to moje nejoblíbenější roční období. Ale když máte už třetí týden nemocné dítě, tak to i s tak silnými city zamává... Ale zas kdo ví, třeba za to podzim nemůže...

Každopádně jsem od včerejška doma s prckem. Moje představa, že ho v neděli přivezeme od babičky a v pondělí pošleme do školky, se ukázala mírně naivní. Doktorka mu koukla do krku a doporučila ještě týden doma. Tak jsem si rezignovaně nechala napsat ten paragraf, co se mu už dva týdny vyhýbám.

Nakonec proč ne, říkala jsem si, odpočinu si od práce, strávím zas nějaký čas se svým prvorozeným, brzy se tu objeví Koloman (pracovní název) a dny, kdy jsme mohli být s Jájou jen sami dva budou nenávratně pryč. Ano, takhle jsem si to malovala, ale to bylo včera.

Včerejšek ještě ušel, protože jsme polovinu dne procourali po městě - k doktorce, do nemocnice pro výsledky OGTT, zanést do práce papíry o nástupu na paragraf - než jsme se rozkoukali, bylo poledne, oběd, pak se spí a pak už se to vždycky nějak doklepe. J. byl dokonce tak hodný, že jsem si v klidu stihla dočíst knihu.

Dneska je ovšem situace jiná. J. běhá po bytě (opravdu nevypadá nemocně) a já se snažím dohlídnout, aby se nepřizabil. Chápu ho, nejradši by šel ven na nějaké hřiště a ta zákeřná nemoc mu to překazila. Tohle všechno snáším, ale ve chvíli, kdy dojde na jídlo, jsou všechna moje předsevzetí o tom, jak budu milá a chápající matka, naprosto k ničemu. Nejprve odmítl jogurt s domácím džemem (kdo sakra odmítne domácí džem!), pak si vyžádal "Chci sýýýýýýýr," a následně ten sýr odmítal vložit do úst. Oběd - stejné drama. S nadšením se vrhá ke stolu, "Knedlík, knedlík," a pak do něj horko těžko vpravím pár soust.

Pokud bych se na to chtěla dívat pozitivně, tak aspoň nemusím vařit, protože jídlo si nosíme ze školky, navíc díky tomu, jak málo toho sní, se za těch 75 korun denně najíme oba.

Doufám, že teď bude aspoň dlouho spát, abych stačila nabrat síly. Je teprve úterý.

pátek 11. října 2013

Bezdětní

Dneska ráno mě poprvé pustili sednout v tramvaji. Tak jsem si při té příležitosti řekla, že bych měla zase něco napsat na blog. Dost to teď flákám a přitom se dějí věci...

No vlastně zas nic tak světoborného. Akorát dítě je stále nemocné. Na začátku září jsem se zmiňovala, že J. měl angínu. Tak jsem si hezky nechala napsat paragraf a byla s ním skoro dva týdny doma. Pak šupajdil zpátky do školky, pobyl tam týden a kousek a začal zase kuckat. Nezbylo, než ho nechat opět doma.

Jenže znovu na paragraf se mi z mnoha důvodů nechtělo. A tak jsme povolali babičku. Byla tak hodná, že se k nám na týden nastěhovala a trávila dny tím, že se snažila přesvědčit Jáju, aby bral léky a aby se nevrhal po hlavě z postele apod.

Na konci týdne už toho měla pochopitelně plné zuby (i když to vlastně probíhalo lépe, než jsem očekávala - když očekáváte katastrofu, můžete být jen příjemně překvapení) a chtěla jet domů. Jenže mrně bylo stále nemocné. Já na paragraf pořád nechtěla. A tak jsme museli přistoupit k poslednímu možnému řešení - dítě pojede na týden k babičce!

Proč ten vykřičník? Protože je to poprvé, co Jája spí někde jinde a tráví celé dny s někým jiným. Netušili jsme, jak to zvládne on, jak babička a v neposlední řadě, jak to poneseme my. Ale jednou se to zkusit musí, že jo.

A tak v pondělí, hned poté, co ho prohlídla paní doktorka a napsala mu antibiotika (achich), zamířil Jája směr sever. Teda ne sám, na Honzíkovu cestu je přeci jen ještě malý, vezl ho tam tatínek.

A jaké že to teda je? Divné. V pondělí večer jsme leželi v posteli, koukám na tu prázdnou postýlku a je mi teskno. Říkám si, že jsem trubka a neměla bych to tak prožívat, když vtom P. smutně prohlásí: "Ale je tu bez něj nějak smutno."

A tak nějak to šlo celý týden. Ani jsme své znovunabyté svobody pořádně nevyužili, do kina jsme nešli, nechtělo se nám (stejně nic pořádného nehráli). Jediná výhoda snad byla, že jsme se po dlouhé době vyspali, aniž by do nás někdo celou noc kopal. Ale stejně se nemůžu dočkat, až si pro něj dneska odpoledne pojedeme.