Kolikátý kruh pekla je nakupování s miminem?
Nákupy obecně nesnáším, všude spousta lidí, člověk nemůže najít, co potřebuje, vnucují se mu prodavači... Ale nakupování s miminem tomu všemu dává ještě další rozměr.
Dneska byl nakupovací den. V lednici prázdno, poslední kousek chleba jsme dojedli k snídani, nedalo se nic dělat. Píšu si seznam, plánuju, kam nesmím zapomenout zajít, přemýšlím, jestli je lepší to zmáknout všechno najednou nebo rozdělit do dvou dnů. Do toho mi P. na seznam připisuje bio citrony a bio pomeranče (rozhodli jsme se totiž vyrábět ořechovku, ale to je zase jiný příběh).
"Kde to mám podle tebe sehnat?"
"No třeba v Tescu je mají."
Vzdychnu a přemýšlím, jak do kroužku pekárna - Brána - Zelňák - koření - mlékárna vměstnám ještě Tesco. A je mi jasné, že budu muset vyrazit s kočárem.
Vždycky před nákupem mě totiž čeká rozhodování, jestli si vezmu juniora do šátku nebo do kočáru. Šátek je v mnohém praktičtější, nosím ho ráda, ale od určitého objemu věcí, které musím pořídit, se kočáru nevyhnu. A to platí i pro dnešek.
Po obědě se vyfiknu (tedy podle svých možností, kdo mě zná, ví), posadím prcka do kočáru a vyrazíme. Malý se tváří spokojeně, usmívá se, rozhlíží se kolem. Dlouho to ale netrvá. Obvykle mu dobrá nálada vydrží až na Zelňák, ale dneska začal pofňukávat ještě před první zastávkou v pekárně. Zatím jen tak trochu. Dá se to vydržet. Ale dobré znamení to není.
Nakupuju zeleninu a Jájovo mrmlání se stupňuje. Jako vždy bojujeme o to, jestli bude mít na hlavě klobouk. Snažím se ho zabavit něčím jiným, ale nedá se. Začíná mi jít na nervy. Snažím se být chápavá matka, ale všeho do času. Konec konců, taky mi je vedro, otravuje mě to a nejradši bych byla zalezlá někde v chládku, nejlépe s oroseným půllitrem v ruce. Jenže tohle miminu nevysvětlíte, stejně jako nepochopí ujišťování, že už jenom tenhle obchůdek a jedeme domů. A i kdyby to chápal, je to fuk, protože malé děti jak známo chtějí všechno hned.
Tlačím kvílící a kňourající kočár a skřípu zubama a přeju si, aby se objevil nějaký pes nebo šalina, protože tyhle dvě "věci" ho poslední dobou baví ze všeho nejvíc. Jára změní repertoár, přestane hrát etudu "Nejotravnější dítě ve městě" a vrhne se na "Největší chudáček pod sluncem." Slzy, ublížená tvářička a ručičky natahující se mým směrem (ale když ho za ně chytím nebo ho chci pohladit, tak uraženě ucukne). Kráčím dál se skelným pohledem a snažím se ignorovat chuť na něj zařvat nebo tam ten kočár prostě nechat stát a utéct.
Těsně před domem (a před mým nervovým zhroucením) přestane. Jako když utne. Najednou zase kouká kolem sebe a po pláči ani památky. Já na nervy, což nejlíp dokazuje skutečnost, že jsem se snažila otevřít byt klíčem od schránky. A on? Usmívá se!
A ty citrony a pomeranče jsem stejně nekoupila.
