O rozmazlování

Už to ve mně zraje nějakou dobu a dneska jsem na to zase narazila, tak to musí ven.

Každou chvíli někde slyším nebo čtu, že nějaké dítě je rozmazlené, že nějací rodiče svoje děti rozmazlují. Setkávám se s tím tak porůznu, někdy na internetu, někdy naživo. Zvláštní na tom je, že chování, které je takhle pojmenované, se dost liší.

A tak jsem přemýšlela, co se teda pod tím pojmem skrývá, a myslím, že jsem na to přišla. Rozmazlené dítě je takové, které se chová jinak, než by dotyčný očekával. A rodiče, kteří rozmazlují, to prostě dělají jinak, než my. A my to přece děláme správně a nejlíp, že jo.

Bylo by nám možná všem líp, kdybychom si konečně uvědomili, že nemusíme mít vždycky pravdu. Že ostatní to můžou vidět jinak, dokonce to můžou i dělat jinak, a přesto to není špatně. A píšu schválně "my", protože sama nejsem svatá, taky mě občas napadá "jak to můžou tomu dítěti dovolit, to je hrůza". Jenže patent na dokonalou výchovu nikdo z nás nemá.

O výchovách

Původně jsem chtěla psát sebelítostivý příspěvek o tom, jak jsem nemocná, nikdo mi nepomůže, nikdo mě nemá rád... ale nakonec jsem si řekla, že vás toho ušetřím a místo toho budu zase dělat chytrou.

Tentokrát o výchovách. Ano, nikoli o výchově, ale o výchovách - mám na mysli tu výtvarnou, hudební, tělesnou.

Posledních pár dní usedám večer co večer k šicímu stroji a snažím se dohnat nějaké resty (protože ta nově narozená mimina v okolí, které jsme ještě nepodarovali, nějak rychle rostou). A tak mě jednou napadlo, co by tomu asi řekla kterákoli z mých bývalých učitelek výtvarky, pracovky apod. Asi by se divily, že zrovna já, takový výtvarný antitalent jsem se dala na ruční práce. A dokonce mě to baví.

Druhá věc, která mě k úvahám na tohle téma přivedla, je Jájova nová zábava - koukat se, jak máma kreslí auto. Moc mi to pravda nejde, ale jednak jsem tu široko daleko jediný dospělý, a pak taky ve svém věku ještě nemá tak vysoké estetické nároky. Zato já, když se na ty svoje malůvky koukám, říkám si, že jsem zamrzla někde ve školce.

A nakonec je to jen logické. Když jsem totiž byla ve školce, kreslení apod. se mi nijak neprotivilo. Pamatuju si, jak jsme si doma s mladším bráškou kreslili a pak ta dílka vystavovali. Nepotřebovali jsme k tomu žádný podnět zvnějšku, prostě nás to bavilo.

Jenže pak přišla škola a já jsem se dozvěděla, že malovat neumím. Nepamatuju si jedinou učitelku, která by se mě snažila nějak vést a pomoct mi. Prostě uděláte to takhle a takhle, na konci hodiny to odevzdáte, no Maruško, ty to máš hezké, no Danuško, tobě se to teda nepovedlo.

Možná to máte někdo podobně, když ne s výtvarkou, tak třeba s hudebkou. Myslím si, že všechny malé děti mají rády muziku, zpívání, rytmus. Pak přijdou do školy a část z nich se dozví, že mají teda smůlu, protože zpívají falešně. A konec.

Přitom jsou to věci, které se taky dají naučit. Jistě, jen do určité míry, ne každý bude akademický malíř nebo operní pěvec s absolutním sluchem. Ale každý se snad může naučit zazpívat jednoduché melodie nebo namalovat strom. Problém je, že u nás se to neučí (nebo alespoň to tak bylo, když jsem do školy chodila já), výtvarná a hudební výchova pracují jen s lidmi, kteří už to umí. Ostatní vyřadí hned na začátku.

A to nemluvím o výchově tělěsné, kde jsem to jako obtloustlá holčička, která neumí přeskočit přes kozu, neměla příliš jednoduché. A přitom jsme u nás v ulici nejvíc času trávili venku hraním vybíjené, taky jsem dost dlouho chodila do tanečního kroužku, takže nechutí k pohybu jsem opravdu netrpěla. Ale marná sláva, v těláku jsem byla brzy zařazená do té skupiny, která na to nemá.

Já teda chápu, že učitelé a učitelky si užívají ježdění po výstavách s talentovanými kreslíři, s nadšením zakládají sbory pro nejlepší zpěváky ze školy nebo s chutí sestavují družstvo nejlepších basketbalistů, se kterými potom obrážejí krajské soutěže. Ale možná by občas mohli pracovat i s těmi méně nadanými.

Jak si to tak po sobě čtu, zdá se, že mi z toho vylezl taky sebelítostivý příspěvek, ale tak to nebylo myšleno. Jen bych chtěla doufat, že se situace už trochu změnila, a že se Jájovi ve škole nestane to, co mě. Možná jsou ve školství důležitější problémy (kdo by se staral o kreslení, když děti neumějí číst a psát), ale přijde mi prostě škoda, že se v dětech tyhle sklony zabíjejí jen proto, že v nich nejsou nejlepší.

Prasátka

Tři momentky z tohoto týdne.

Úterý. Jdu po ulici, proto mě dvě děti, holka tak deset, kluk asi šest. Holka má v ruce flašku s pitím, otevře ji a víčko hodí na zem.

Středa. Z okna šaliny zahlídnu kluka (mladého muže) v obleku. Na první pohled někdo, kdo se snaží být "na úrovni", hledí na sebe. Přechází přes cestu, v ruce drží nějaký papír (kapesník?), který vzápětí hodí na zem.

Čtvrtek. Pán kolem padesátky vystoupí z autobusu. Papírovým kapesníkem si přeleští své společenské boty a kapesník pak nechá kde jinde než na zemi.

Ani jeden z těch lidí nebyl nějaký šupák, na první pohled "slušní" lidi (i když ono se dneska za to slovo schová kde co). Možná to někomu připadá jako prkotina, ale podle mě právě tyhle prkotiny o lidech vypovídají víc, než kdejaké tituly, posty, majetky.

Takhle tu demokracii nevybudujeme, přátelé.

Dva roky + nevyžádané rady jako bonus

Upozornění: Tenhle článek nebude ani trochu vtipný.

Jája má dnes dva roky. Letos to ani moc neprožíváme, oslavu neděláme, všechno se spíš točí kolem  jeho nástupu do školky a mého návratu do práce. Jako dárek dostal opravdovou velkou (165 cm) postel. Časem přibude ještě nová skříňka a polička na knížky a taky musíme pověsit plakát. Snad to zvládneme, než mu budou tři :)

Školka zatím v klidu, akorát v pátek plakal při příchodu, asi už mu konečně došlo, o co jde. Ale přes den byl prý v pohodě, říkala paní učitelka, tak jsem stále optimista. V pondělí mu začne celodenní docházka.

Přemýšlím, co smysluplného bych napsala. Nejde totiž jen o to, že jsou mu dva roky, ale i o mě a o mé druhé výročí v mateřské "profesi". A protože pár lidí okolo se brzy tomuhle povolání začne taky věnovat (ano, mám na mysli hlavně vás dva, H. a D.), ráda bych jim dala nějaké rady. Nevyžádané, samozřejmě, kdo chce, ať bere, kdo ne, ať nechá být.

3 rady pro nastávající rodiče

1) Nepodceňte usínací rituál

Obecně se mluví o tom, že děti potřebují rituály. Zas ale nemůžete mít rituály na všechno, to byste se doma všichni zbláznili. Ten usínací je ale nesmírně důležitý nejen pro dítě, ale i pro vás. Pokud se chcete v klidu vyspat, tak na něm pracujte, co nejdřív. Nenásilně, postupně, ale soustavně.

My jsme první tři měsíce nijak výrazně neřešili. To bylo to období zvykání si, navíc provázené pověstnými "prdíky" a bojem s kojením. Jakmile se ale J. trochu uklidnil, přišlo pořadí (koupel) - pyžamo - mlíko - postýlka + písničky (vždycky ty dvě stejné). Ze začátku jsem s ním u postýlky zůstávala, než usnul. Později už se po písničkách zhaslo a J. usínal sám.

Nic jsme nelámali přes koleno, ale co se zavedlo, muselo se dodržet. Pokud nemohl usnout, tak jsme stejně po zpívání odešli a pak jsem třeba přišla zpátky. J. si na to zvykl velice dobře a i když měl pár krizových období, vždycky se vrátil zpátky do režimu "bezproblémově usínající dítě". Díky tomuhle rituálu taky v 90 procentech případů nemá problém usnout mimo domov (na dovolené, u babiček/dědečků).

Mimochodem, zkusili jsme ho dnes na noc uložit do zmiňované nové postele (dnes zakoupené a smontované). Říkali jsme si, že pokud to nepůjde, zůstane ještě chvilku v postýlce, ale usnul bez problémů, a já věřím tomu, že za to velkou měrou může právě usínací rituál.

2) Nepodceňte důslednost

Věc, jejíž rozsah jsem si sama na začátku neuvědomovala, říkala jsem si, že to přijde postupně, že to platí až pro starší děti. Teď si říkám, kéž by mi to někdo vysvětlil. O důslednosti se hodně mluví, ale je potřeba si uvědomit, co to znamená. Nejde o to, že když dneska něco zakážu/povolím, tak to bude platit následující týden či měsíc. To období je o hodně delší, tak si dobře rozmyslete, co to pro vás znamená.

Např. vám nevadí, že osmiměsíční mimino, co se sotva plazí, vytahuje ze skříněk věci a mlátí s nimi o zem. Vždyť je to tak roztomilé a člověk je na něj hrdý, co všechno zvládne. Jenže nebude vám to vadit ani až mu budou dva? Až bude mít větší sílu a z nevinného ťukání se stanou pořádné rány? Pokud se jednoho dne rozhodnete mu to zakázat, bude to daleko těžší, než ho "usměrňovat" od začátku.

Neříkám, že je špatné, když dítě vytahuje věci ze skříněk (naše to dělá taky). Ale každý má ty představy a hranice jiné a je lepší dítěti od začátku nastavit pravidla tak, jak budou později platit, ne je pak najednou měnit.

3) Nepodceňte domácnost

Rada asi spíš pro matky, ale kdo ví, jak to máte doma nastavené.

Možná se rozčílíte, kdo by myslel na takové prkotiny jako umývání nádobí, když se jedná o mateřství. U čerstvých matek se přeci nějaký ten nepořádek v bytě toleruje, kdy by po nich mohl chtít, aby ještě k tomu všemu uklízely.

Jenže to, jak vypadá váš byt, se odráží i ve vás. Jak se může člověk vyhnout "vnitřnímu zmatku", když je obklopen regulérním bordelem? A navíc čím déle to odkládáte, tím to bude horší. Pamatuju si ten pocit, když jsem se jednou "probrala" z módu "jsem čerstvá prvorodička, nic po mě nechtějte", rozhlédla se kolem a zhrozila se, jak to u nás vypadá. V tu chvíli jsem pochopila, jak se může stát, že je koupelna tak zaneřáděná, že pomůže jen Mistr Propr.

Jasně že nebudete mít čas na kompletní nablýskání celého bytu, ale zkuste dělat aspoň minimum. Koukněte na Flylady a zkuste si ještě před porodem osvojit alespoň minimální ranní a večerní rutinu. Je to zase něco, na co bych si přála narazit už dřív, před porodem, protože by mi to určitě usnadnilo spoustu věcí. Konec konců, už jen rozdíl mezi tím, jak se člověk cítí, když si ráno stihne nebo nestihne vyčistit zuby a učesat vlasy, je propastný. A já se přiznám, že občas jsem ani to nezvládala.


Možná někomu připadá, že tu plácám nesmysly, ale upřímně říkám, že mi tyhle tři věci připadají nejdůležitější. Nečtěte knihy o výchově ani fóra, protože to vaše dítě bude stejně úplně jiné. Nespoléhejte na jednoduché rady, protože neexistuje zázračná formulka, kterou pronesete a z dítěte bude andílek (a i kdyby existovala, tak bude pro každé dítě jiná).

Možná mají ostatní matky, které ke mně chodí číst, nějaké jiné postřehy a rady, budu ráda, pokud se o ně podělí v komentářích.

A pokud se chcete přeci jen trochu zasmát, můžete si  přečíst, jak jsem zase tenhle víkend pekla.

Přínosy rodičovství aneb Pořiďte si mrně

Tohle téma mám už nějakou dobu v hlavě. Pravda, bylo už trochu zasunuté, zavalené jinými nápady, ale po přečtení článku u Báry se zase vynořilo. Hezky tam shrnula, s jakými potížemi se rodiče dětí potýkají. Ale že i přesto to za to stojí.

"A to jako proč?" mohl by se ptát nějaký bezdětný člověk? Pozitiva jako pocit štěstí, naplnění apod. se totiž jednak špatně sdělují (jako jakékoli pocity) a taky zní tak trochu pateticky. A tak si říkám, opravdu se nenajdou nějaké konkrétnější přínosy rodičovství? Tady je pár návrhů z mé hlavy.

1) Zjistíte, co jste opravdu zač.

Než přišel na svět Jája, myslela jsem si, že jsem celkem klidný člověk. A moje okolí mě v této domněnce utvrzovalo. Neříkám, že jsem se nikdy nerozčílila, ale nad většinou věcí jsem se naučila mávnout rukou a neřešit.

Teprve poslední rok a půl zjišťuju, že mám taky svůj Hulk mód. A není to nic hezkého. Někdy by to člověk možná ani nechtěl vědět. Ale je třeba nebýt zbabělec, postavit se k tomu čelem a pokusit se s tím něco udělat. Tak se snažím na sobě pracovat a vím, že pokud se naučím být víc v klidu, tak už pak zvládnu snad všechno.

2) Otrkáte se

Jste tak trochu cimprlich? Máte problém sahat na "nechutné" věci (syrové maso, vlasy v koupelně apod.)? Pořiďte si dítě. Párkrát přebalíte totálně po***nou plínu, otřete rozpatlané jídlo ze stolu rukou (protože nic jiného není k dispozici a kdybyste šli pro utěrku, mohl by to ten prevít mezitím rozmazat i po stěně) nebo omylem strčíte do pusy kus chleba, který už předtím někdo požvýkal a vyplivl... no a pak už vás prostě nic nerozhází.

3) Získáte tu pravou motivaci

K čemu? Ke všemu, co jste kdy na sobě chtěli zlepšit. Přestat kouřit, kousat si nehty, mluvit sprostě, skákat lidem do řeči apod. Jak známo, nejlépe se děti vychovávají příkladem. Stačí si uvědomit, že mu nikdy nevysvětlíte, že nemá třískat dveřmi, pokud to sami děláte. A že má jíst ovoce, když přitom maminka sama bere jablko do ruky jen aby ho štítivě odklidila někam z dohledu. Konečně máte důvod stát se tím lepším člověkem, kterým jste vždycky chtěli být.

A to nemluvím o možnosti vzdělávání se, až to mrně začne chodit do školy. Párkrát vám položí všetečnou otázku a máte dvě možnosti. Poslat ho do háje (popř. na google) nebo se zastydět, že si nepamatujete učivo prvního stupně, a jít se učit s ním.

4) Budete mít výmluvu pro infantilní chování

Chtěli byste si hrát s vláčky? Houpat se na houpačce? Zpívat si hloupé písničky? Jenže ono se to v našem věku už tak nějak nehodí, že. Dítě je skvělý zastírací manévr, místo pohledů plných strachu (co je to za šílence, není nebezpečný?) se setkáte jen s přátelskými úsměvy (to je ale hodný, starostlivý tatínek).

Napadají vás další výhody, které plynou ze soužití s dětmi? Sem s nimi!

Minimalismus na síti

Prvním krokem každého, kdo se rozhodne být minimalistou (aspoň co jsem zatím zaznamenala), je vyházet z domu všechny nepotřebné věci. K tomu u nás rozhodně dojde, nebojte se, ale když jsem se na svůj život kriticky podívala, zjistila jsem, že nejvíc "marastu" mám v té části virtuální.

Ráda bych zdůraznila, že tady jde opravdu o můj život a mou konkrétní situaci. Neberte si z následujících řádků, že považuji internet za zlo a na všechny, kdo ho používají k práci či k zábavě, se dívám svrchu.

Trávila jsem spoustu času u internetu, místo abych dělala něco užitečného. A nejhorší bylo, že jsem měla pocit, že to dělat musím. Takhle to na mě působilo. Vždyť je tam přeci spousta informací, vážných i nevážných, a já je musím přečíst, jinak se stane něco strašného.

Když už mi i P. (kterého by jistě mnozí označili za počítačového maniaka) naznačoval, že se mnou není něco v pořádku, rozhodla jsem se jednat. A zde jsou zatím nejvýraznější výsledky:

Facebook


Ne, nepřestala jsem ho úplně používat. (Ale klidně můžu kdykoli přestat. No vážně. Fakt!) Ale kriticky jsem se podívala na příspěvky, které se tam objevují. A na seznam svých "přátel"

Měla jsem jich přes 200. To není málo. (Ano, je to málo ve FB světě, ale já mluvím o realitě.) A tak jsem si položila otázku. Mám opravdu ve svém životě 200 lidí, kteří jsou pro mě tak blízcí nebo zajímaví, abych si s nimi chtěla vyměňovat detaily o svém životě? Opravdu mě zajímají fotky bývalé spolužačky z gymplu, se kterou nemám naprosto nic společného? Nebo příspěvky bývalého kolegy z práce, se kterým jsem v reálu nikdy ani pořádně nemluvila?

Zredukovala jsem svůj seznam přátel na 90. Stále je to docela hodně, ale jsou to opravdu lidé, se kterými bych nechtěla ztratit kontakt, nebo takoví, kteří mi něco dávají, tzn. například linkují odkazy, které mi přijdou zajímavé, nebo máme podobný hudební vkus apod.

Taky jsem zásadně zredukovala počet skupin, do kterých jsem se v počátečním FB nadšení přihlásila.

Fóra


Chodila jsem na dva diskuzáky. A trávila u nich hodiny. Vždycky bylo ještě něco dalšího, co se dalo číst.

Nejhorší na diskuzních fórech je to, jak rychle přibývají příspěvky. Měla jsem pocit, že tam opravdu musím být tak dlouho, abych držela tempo. Navíc na fórech nejde jen o vyměňování informací, nestačí si příspěvky přečíst dodatečně, jako třeba noviny nebo blogy. Probíhá tam interakce mezi lidmi a člověk tak nějak chce být při tom. A vstupovat do toho. Je to podobné, jako když sedí parta kamarádů v hospodě. Pokud vám o tom bude za dva dny někdo vyprávět, i když vám všechno popíše do detailů, nebude to ono.

Nakonec jsem se odhodlala k radikálnímu kroku. Napsala jsem adminovi jednoho z těch diskuzáků (kam jsem chodila asi šest let), aby mi zrušil účet. Prostě jsem věděla, že mít ho tam, nevydržím to fórum bojkotovat. Udělal to a mně bylo divně. Ale za pár dní to přešlo. (Konec konců, ty důležité lidi odtamtud už mám dávno v přátelích na FB :))

Na druhém diskuzáku jsem si účet nechala, ale odhlásila jsem si odběr všech oblíbených vláken, až na jedno, týkající se dětí. Myslela jsem, že by se mi mohlo ještě někdy hodit. Ale stala se zvláštní věc, od té doby jsem tam nebyla a i když mě občas napadne, že bych se na to či ono ohledně mimina mohla na fóru zeptat, nakonec nad tím vždycky mávnu rukou. Naučila jsem se bez nich žít.

Blogy

Moje RSS čtečka momentálně obsahuje 42 různých blogů. Některé z nich jsou pravda už nějakou dobu neaktivní. Ráda bych to protřídila, ale zlobí mě Google Reader - když si nějaký blog odhlásím, řekne mi, že to udělal, ale při další aktualizaci ho vrátí zpátky. Ach jo. Až tohle někdo z Googlu spraví (nebo přijdu na to, jak to udělat jinak), určitě nějaké blogy zredukuju. Každopádně jsem si přestala bookovat všechno, na co narazím. Dávám si tam jen blogy, které mi můžou opravdu něco užitečného dát.

V souvislosti s tím mě ještě napadá jedna věc - snažím se neduplikovat zdroje. Když má nějaký web RSS zdroj a zároveň stránku na FB, kde zveřejňují odkazy na nové články, je zbytečné sledovat je tam i tam. Rozptyluje mě to.

To je asi všechno o aktuálním stavu mé virtuální existence. Musím říct, že jsem tímhle zredukováním získala spoustu času, který teď můžu trávit něčím zábavným a užitečným (třeba psaním na blog :))


Líbil se vám článek? Máte k němu co říct? Neváhejte a pochvalte mě, vynadejte, komentujte.

Minimalismus podle Danky

Jedna z výhod mateřské dovolené (aspoň pro mě) je to, že mám čas přemýšlet o životě.* O tom, jaký život vedu. A jaký bych vést chtěla.

Dlouho jsem netušila, že všemožné představy a ideály, které o životě mám, mají jméno. To jsem objevila až nedávno. Už jsem se o tom zmínila tady, směr, který mě oslovuje, se jmenuje minimalismus.

Zřejmě by bylo nošením dříví do lesa nějak se o minimalismu rozepisovat. Aspoň já jsem při svém brouzdání po internetu získala dojem, že minimalismus teď frčí. V zásadě jde o to, soustředit se v životě na to podstatné a zbavit se všeho okolo. Co je podstatné si samozřejmě určí každý sám.

Mně osobně se líbí, že tenhle životní styl je ve své podstatě dost eko (-logický i -nomický) a taky dost praktický, tím myslím, že to nejsou jen nějaké vznešené abstraktní myšlenky (i když těch se najde samozřejmě taky dost), ale i věci, které člověku pomohou v každodenním životě.

Ve zkratce, pokud vás to zajímá, budu sem čas od času psát i články o tom, jak si zjednodušuju život. Pokud ne, tak podle štítku minimalismus na začátku článku jednoduše poznáte, o co jde. A samozřejmě neváhejte a pochvalte mě, vynadejte, komentujte.


* Nejsem si úplně jistá, jestli je to zrovna tou mateřskou nebo prostě věkem. Každopádně se to teď děje.

Překvapení nečekám

O tom, proč už nečekám, že mě manžel něčím překvapí. A jak jsem díky tomu o kousek spokojenější. (Věřím, že tohle si P. rád přečte.)

Alizia se ve svém valentýnském článku zmiňuje, jak vždycky čeká, že ji manžel překvapí nějakou romantikou, a je pak zklamaná. V komentářích jsem hrála hrdinku, ale ve skutečnosti tohle uvažování samozřejmě dobře znám. Ne sice na Valentýna, protože ten jde vážně mimo mě, ale jsou i jiné příležitosti.

Užírala jsem se věčně. Třeba by mě mohl překvapit a udělat mi snídani do postele. Třeba by mě mohl požádat o ruku při nějaké romantické příležitosti, o Vánocích nebo na naše výročí. Sice říkal, že přijede až v neděli, ale třeba by mě mohl překvapit a přijet o den dřív s tím, že se mu stýskalo. Nic z toho se samozřejmě nikdy nestalo.

S takovým uvažováním se člověku v životě střídají dva prvky - prvek očekávání a prvek zklamání. (Jak známo, jedná se o tak zvanou frustrační kompozici.) A v určitou chvíli je potřeba položit si důležitou otázku. Stojí to za to?

Stačí si to jen podrobněji rozebrat. Proč vlastně v tyhle věci doufám, o co mi přesně jde? Chci snídani do postele, chci, aby muž přijel dřív domů, chci, abychom na Valentýna šli do kina? V tom případě mu to prostě řekněte. Nečekejte, že vám chlapi budou číst myšlenky. Konec konců, vy mu taky do hlavy nevidíte.

Druhá možnost je, že mi vlastně ani tak nejde o tu snídani do postele, ale že to chápu jako určitý symbol. Když ho napadne, že by mi mohl udělat radost tímto způsobem, znamená to, že mu na mně záleží. To je ovšem naprostá pitomost. Opravdu si myslíte, že jediný způsob, jak vám může chlap dát najevo, že o vás stojí, je romantické překvapení? Nedává vám to náhodou najevo nějak jinak? Zkuste si toho všimnout. Jestli ano, tak neřešte snídani do postele (valentýnskou večeři, že vám už několik let nedal kytku...). Jestli ne, tak je to problém, který byste měli řešit.

A ještě jeden důvod, proč doporučuju vykašlat se na tuhle touhu po romantickém překvapení. Co když se k tomu jednou opravdu odhodlá a vy, místo abyste byly překvapené, budete mít jen pocit: "No konečně, to to trvalo." Není to škoda? Vždyť mu vlastně to překvapení úplně kazíte.

Nechci se tvářit jako odbornice na vztahy, nemyslím si, že všemu rozumím*, jen tu prostě předkládám způsob, jakým jsem se sama dopracovala k většímu duševnímu klidu. Třeba to někomu pomůže.

*ve skutečnosti si myslím, že všemu rozumím, ale neříkám to nahlas, abych si nepokazila image skromné holky (a sakra).

O kouření

Zřejmě se tu čas od času budou objevovat články, které se mateřství a věcí s tím spojených vůbec netýkají. První období, kdy jsem neměla sílu na nic jiného než na mimino, je pryč a mě se občas honí hlavou i naprosto baby free myšlenky. Mohla bych je sice psát jinam, ale na udržování dvou blogů asi nemám kapacitu.

Dnešní téma je dost kontroverzní. Myslím ale, že mě nikdo nemůže podezřívat z podjatosti. Můj vývoj vypadal asi takto: zapřísáhlý nekuřák - tolerantní nekuřák - kuřák - příležitostný kuřák - nekuřák. Jak vidíte, kopu průběžně za oba týmy. Spravedlnost musí být.

Neustále se objevují snahy zakázat kouření v restauracích, kavárnách apod. Nekuřáci si stěžují, že si nemohou jít nikam sednout, protože nekuřáckých podniků je málo. Jenže (alespoň někteří) kuřáci mi dají jistě za pravdu, že káva nebo pivo bez cigarety, to prostě není ono.

Mně se líbí současná úprava, kdy si podnik musí zvolit, jestli je kuřácký či nekuřácký, a dát tuto skutečnost najevo. Jediné, co bych zrušila, je ta možnost smíšených prostorů. To je prostě nesmysl, protože cigaretový kouř se dostane skoro všude a málokterý podnik s těmito "stavebně oddělenými prostory pro kuřáky a nekuřáky" to má vyřešeno tak dobře, aby kouř do nekuřáckých prostor nešel.

Jinak ale nevidím v rozlišení podniků problém. Těch nekuřáckých přibývá, takže tipuju, že hlas nekuřáků je slyšet dostatečně. A každý se snad může rozhodnout, kam si zajde na kafe.

Na druhou stranu, vůbec by mi nebylo proti mysli, kdyby se zakázalo kouření na ulici. To je totiž místo, kde se potkáváme všichni a oddělit nás nelze. (Leda vytyčit trasy pro kuřáky a nekuřáky, ale to už by byl trochu extrém, což?) Není nic nepříjemnějšího něž jít po ulici za člověkem, který si zrovna užívá svou ranní cigaretku. Vyhnout se tomu většinou nejde. To by člověk musel po chodníku umně kličkovat a kolikrát by ani to nestačilo.  Prostě kouření venku je zlo, a to říkám jako někdo, kdo si běžně cestou na tramvaj zapálil.

Co si o tom myslíte? Zdá se vám to logické? Nebo jsem úplně pitomá a nic nechápu? Nestyďte se a vyjádřete se v komentářích.

O vánočních dárcích

... jak jinak než s křížkem po funuse, tedy s článkem po Vánocích.

Dostal se nám na začátku měsíce katalog vánočních darů, byl myslím přibalen k nějakému časopisu. Několik desítek stran na křídovém papíře nás mělo přesvědčit, že ideálním vánočním dárkem je dům nebo poukaz na plastickou operaci.

Nějak mě to všechno znechutilo. Já vím, že Vánoce jsou takové, jaké si je člověk udělá, ale už jen vědomí, že takové katalogy existují, že někdo takhle uvažuje... Posunulo mě to zas o kus blíž k úplnému ignorování dárků, jenže na druhou stranu by mi asi chybělo vybírat, co by se tak asi komu mohlo líbit. Dělám to ráda a mám radost, když vidím, že jsem se trefila.

Uvažovala jsem taky o variantě jako jsou dárky pro život nebo skutečný dárek. Jenže jsem narazila na takový problém. Dárek by měl člověk kupovat pro obdarovávaného, nikoli pro sebe. A tak i když vím, že mě by něco takového potěšilo, neumím si moc představit, jak by to vzali třeba naši nebo můj brácha. Máte s tím někdo zkušenosti? Dali jste někomu takový dárek? Jak na to vaši nejbližší reagovali?

Kreténi, idioti a jiní tydýti

Měla bych si dát pozor na pusu, protože jinak by se mohlo stát, že Járovo první slovo bude kretén. Ale nemůžu si pomoct.

Jsem jeden z těch šílenců, kteří si myslí, že auta nemají ve městě co dělat. (Na vaši otázku odpovídám ano, taky máme auto, ale po městě s ním nejezdíme.) Když jsem ještě byla obyčejný brněnský chodec, tak jsem tiše trpěla, ale co jsem chodec s kočárkem, začala jsem trpět nahlas (tedy polohlasně, jsem přeci jen stydlivka).

Už dost na tom, že v centru jsou na některých místech vyhrazená parkovací místa na chodníku. Některým motoristům to ovšem nestačí, a tak parkují i na těch chodnících, kde to povoleno není. Chodec si něco nehezkého pomyslí a tou úzkou škvírou mezi autem a domem se protáhne. Já s kočárem mám smůlu.

Další oblíbený nešvar je zastavit na přechodu. Víte jak to myslím, je špička, takže mezi dvěma semafory stojí kolona aut. A ti poslední zastaví hned za křižovatkou na přechodu. Opět, chodec se protáhne, kočár má smůlu.

Mým velkým přáním je, aby se v Brně začalo něco měnit směrem k podpoře cyklistů a chodců na úkor aut. Ale je to vůbec možné? Nezbývá než doufat.

Dvě poznámky o rodičovství

Při tom všem křiku, pláči a nevyspání mě napadly dvě věci. Zřejmě nic objevného, ale neodpustím si to.

Zaprvé, jak je možné, že živočišný druh, jehož mláďata se rodí naprosto bezbranná, vyvíjejí se neuvěřitelně pomalu a navíc při tom všem dělají hrozný kravál, ještě nevyhynul?

Zadruhé, teprve s narozením dítěte si člověk asi doopravdy začne vážit svých rodičů. Já jsem tedy vždy věděla, že naši jsou úžasní, ale teď mi teprve dochází, jak moc. Museli se mnou prožívat to samé, co teď my s naším prckem, noční křik k neutišení, prdíky, blinkání... a přesto mě nehodili do popelnice! Budu jim za to muset opravdu hodně poděkovat.