středa 20. března 2013

Školka

Včera jsme se byli podívat do školky, kam začne Jája od května chodit.

Aby bylo jasno, jedná se o soukromou školku. Píšu to proto, že se mě několik lidí udiveně ptalo, jak to, že jsme sehnali školku, když se všude píše, jak je to těžké, skoro nemožné. Tak chci upřesnit, že takové štěstí opravdu nemáme. (Navíc tuším, že do státních/městských školek berou děti až od tří let, ne?)

Máme ovšem štěstí v něčem jiném. Loni otevřeli jednu miniškolku přímo v našem domě. Už tehdy jsem si říkala, že se to třeba jednou bude hodit. A ono jo, dřív, než jsem původně plánovala.

Takže jsme se včera vyfikli, sešli jedno patro a zazvonili na dveře. Zatímco jsem se seznamovala s paní učitelkou a vyměňovala si s ní zdvořilostní fráze, Jája se s radostí hrnul dovnitř na inspekci. Vyfasovala jsem nějaké papíry a pak už jen sledovala, jak moje dítě neohroženě zkoumá terén a objevuje všechny nové hračky. Jako vždy sám a po svém, jemu nikdo nebude říkat, co si má vzít a co s tím dělat.

Bohužel tam byly převážně větší děti, ale byla jsem ujištěna, že tam dochází i pár dvouletých prcků. Děti se s "tetou" učili něco o jaru a Velikonocích, taky trochu anglicky, a mezi tím pochodovalo naše mrně a kramařilo, kde to šlo. Za ním jsem vlála já, snažíc se, aby nerozebral úplně všechno, na co narazí.

Paní ředitelka i paní učitelka mě ale posléze uklidnily, ujistily mě, že jsou na všechno připravené, že všechny malé děti ze začátku dělají to, co Jája, ale časem si zvyknou a zapojí se. Tak doufám, že to bude platit i pro toho našeho tvrdohlavého samorosta.

Každopádně jsem vyplnila přihlášku, všechno domluvila a v květnu to vypukne. Trochu se bojím, ale zároveň i těším za Jáju, protože se mi po včerejšku zdá, že by se mu tam mohlo líbit. Uvidíme.

neděle 17. března 2013

Veselý víkend

Muž mi odjel na víkend pryč, někam na chatu. V pátek odpoledne a měl tam být do neděle. 

Pohodové sobotní dopoledne. Hraju si s kváskem, vařím oběd, houpu dítě, poslouchám Straussovy valčíky na Vltavě, prostě idylka. Po obědě uložím dítě ke spánku a zasednu k internetu. Zasloužený odpočinek.

Vtom telefon. Volá muž. Že prý: "Má milá, vracím se domů, jsem trochu zraněn, nelekni se."

Přijel domů, kulhal, na čele šrámy, vzápětí jsem zjistila, že nejen na čele, ale po celém těle. Skutálel se ze svahu a já jsem nakonec ráda, že se nestalo nic horšího.

Akorát vysvětlovat ani ne dvouletému dítěti, že tatínek je zraněný a že by po něm teď opravdu neměl lozit, jak má ve zvyku, je docela náročné. Chlapeček se vzteká, pláče, nechápe, proč si s ním jeho milovaný táta nechce hrát. Máma je chabá náhražka. Ach jo.

Pryč s krámy a iluzemi

Když jsme se před dvěma lety nastěhovali, všechny krabice putovaly do nejmenšího pokoje, ze které ho se měla stát pracovna. Kdokoli tu místnost viděl, zřejmě nevěřil, že se nám to někdy povede. Znáte to, krabice s věcmi, které nepotřebujete každý den, ale zároveň je nechcete vyhodit a hlavně se vám nechce je vybalovat a ty věci třídit.

Postupně se nám ale podařilo nemožné. Dostat tu místnost do takového stavu, abychom se nemuseli stydět tam někoho zavést. Sama tomu pořád nemůžu uvěřit, ale máme hotovo. Pracovna/pokoj pro hosty je v provozu.

A ráda bych doporučila všem, kteří řeší stejný problém - zvěte si návštěvy. To je ta nejlepší motivace. Když měli přijet naši, vrhli jsme se do úklidu a pak s jejich pomocí tam přestěhovali postel pro hosty. A když měla teď nedávno přijet P. mamka, přemontovávali jsme do noci police, aby bylo konečně vše na svých místech.

Při téhle poslední úklidové vlně jsem se taky odhodlala k závažnému kroku. Vyházela jsem všechny papíry z výšky. Všechny poznámky, okopírované materiály, texty, vypracované otázky, prostě všechno. Nechala jsem si jen věci z didaktiky, protože se snad ještě někdy k tomu učení vrátím.

Když jsem na ty papíry koukala, musela jsem si položit otázku, proč je vlastně pořád skladuju? Proč jsem se jich nezbavila už dávno?

Částečně jde určitě o lenost, když už tam jednou byly, roztříděné a zařazené do šanonů, komu by se chtělo jimi znovu procházet a vybírat to, co se může vyhodit a co má zůstat zachováno.

Druhý důvod je asi to, že když člověk strávil "výrobou" těch papírů takového času, nemá to srdce je všechny odhodit jako nepotřebné. Protože by si musel zároveň přiznat, že možná byly z větší části nepotřebné nejen ty papíry, ale i studium samotné. Prostě vyhodit šest let života bez mrknutí oka do koše není snadné.

A pak tu byl nejasný pocit, že se mi to ještě bude hodit. Že se to snad ještě jednou, až budu mít klid (kdy? v důchodu?), doučím a tím se z neužitečných papírů stanou užitečné. Že se snad ještě někdy budu zaobírat vývojem staré francouzštiny a normativní gramatikou... Pche. To tak. Absurdní představa.

I kdybych se na stará kolena dala do studia na univerzitě třetí ho věku, dostanu tam určitě spoustu nových krásných papírů. Nebo si to prostě všechno najdu na internetu. Ale s největší pravděpodobností se to nikdy nestane. A já se s tím prostě musím smířit. Mít doma ty hory papírů z výšky znamenalo, a teď mi prosím odpusťte ten patos, zavírat oči před realitou a něco si nalhávat. Prostě nejsem a nebudu filologem. Budu něčím jiným a není na tom nic špatného. Papíry pryč.


Vlevo hromada na vyhození, vpravo hromádka toho, co zůstává

čtvrtek 14. března 2013

Nemá talent!

Tak jsem konečně došila své slavné potahy na polštářky. To, co by průměrně zkušená švadlena spíchla za jedno odpoledne, mi trvalo asi tři měsíce.

Teda ne že by to byly tři měsíce čistého šicího času. Byly tam dloooouuuuhé pauzy, kdy se mi do šití nechtělo nebo jsem neměla čas. A nevěděla jsem jak na to a nešlo mi to. No ale nakonec se stal zázrak a já dneska přišila poslední poutko. A z té euforie jsem si ještě spíchla jehelníček, aby se mi jehly nesypaly všude možně a neohrožovaly naše bosá chodidla.

Samozřejmě se to neobešlo bez vtipné historky. Tento týden jsem se zařekla, že to dokončím. Vzala proužky látky, které jsem měla připravené už asi měsíc. Sešila je a obrátila, vznikly tunýlky, které se pak měly zázračně proměnit v poutka. Začala jsem je stříhat na půl, první, druhý... a pak mi došlo, že původní plán byl je rozstříhat na třetiny, abych jich měla dost. Auuuu. Už jsem myslela, že to budu muset celé absolvovat znovu (hlavně to obracení bylo vtipné), ale nakonec jsem naštěstí zjistila, že mi to vyjde, i když je rozstříhám na čtvrtiny. A pro příště si dělám mentální poznámku: Všechno si předem promysli třikrát a raději si to zapiš.

Teď váhám, jak pokračovat. Jestli se pustit do něčeho dalšího a učit se za pochodu nebo si napřed trénovat všechny možné fígle nanečisto. První možnost bude určitě zábavnější, ale druhá možná užitečnější. Ono nejde jen o šití na stroji, celkově moc neumím pracovat s látkama, se střihy a tak. Největší zážitek pro mě byl, když přijela na návštěvu moje máma a ukázala mi, jak na to, abych tu látku stříhala rovně! Docela pokrok od mého předchozího postupu "nějak to fiknu, když tak to stejně nebude vidět". Mám pocit, že nejvíc bych potřebovala jít na návštěvu k nějaké švadleně, sednout si tam do koutku a koukat, jak to dělá. Což asi nebude možné, takže se s tím budu muset poprat sama.

Hlavně bych se tomu měla věnovat častěji než doposud. Většinou se mi moc nechce, jenže mi se vlastně většinou nechce nic, jsem od přírody lenoch. Ale když se do toho (šití nebo čehokoli jiného) nakonec pustím, zjišťuju, že mě to baví a nechce se mi přestat. A šití by mě určitě bavilo víc, kdybych neseděla u naprosto nevyhovujícího stolku, u kterého mě po čtvrt hodině bolí záda.

Uvítám jakékoli tipy ohledně toho, jak se nejlépe naučit šít.

Jo a abyste neřekli, tak fotka, ale jenom z dálky.


středa 13. března 2013

Zpět do pracovního procesu

V květnu budou Jájovi dva roky. V květnu mi končí mateřská. V květnu se vracím do práce.

Když to někomu řeknu, bývá překvapen, konec konců mluvila jsem celé ty dva roky o tom, že se vrátit nechci. Původně jsem měla jiné představy a plány a nemá smysl rozebírat, proč to nakonec bude jinak. Ve zkratce - jsem neschopný srab.

Když jsem asi před měsícem dospěla k nevyhnutelnému závěru, že se budu muset vrátit do staré práce a Jáju poslat do školky, měla jsem z toho takový menší záchvat paniky. Ale po rozhovorech s pár lidmi a hlavně s mámou (díky, mami) jsem se s tím začala smiřovat. Navíc Jája udělal zas jeden vývojový skok a je z něj o trochu míň mimino a o trochu víc kluk, tak začínám věřit, že to v té školce zvládne.

Teď ještě abych to zvládla já. Podařilo se mi totiž za poslední dva roky přesvědčit sama sebe, že firma, kde pracuju, je to nejhorší místo na světě. Což není úplně dobré východisko pro to se tam vrátit a nějak fungovat. Mohla bych si samozřejmě hledat jiné místo, ale možná bych taky měla trochu změnit svůj pohled na věc. Aspoň trochu. Protože popravdě mi práce tam dala i mnoho dobrého.

- Dostala jsem šanci používat denně francouzštinu, což mě v praktickém užívání jazyka posunulo za rok a půl dál než předchozích šest let na výšce (o gymplu se ani nezmiňuju).

- Poznala jsem spoustu fajn lidí a pár z nich je nejen fajn, ale přímo výborných (zdravím Kač).

- Naučila jsem se, jak to vlastně v práci chodí.

- Odnaučila jsem se bát se zvonícího telefonu (aspoň trochu).

- Zjistila jsem, co vlastně dokážu a jak na tom jsem v porovnání s jinými.

To není tak úplně špatné, co? Tak já to tedy ještě zkusím, nasadím optimistický úsměv a znovu se ponořím do toho korporátního světa.

neděle 10. března 2013

Krutá pravda

Jedna z odvrácených stránek mateřství:

I když máte kdoví proč náladu "Jděte všichni... někam jinam", nemůžete si zalézt do koutku a počkat, až přejde. Rodina musí fungovat. Ach jo.

Prosím, už chci jaro!

Tohle se nám během zimy nasbíralo na lince. A to jsem spíš zastánce léčby přírodní. Už by se fakt mohlo oteplit.


pondělí 4. března 2013

Představení u doktora

Snažím se přesvědčit sama sebe, že naše dítě je naprosto normální. A docela se mi to daří - dokud se nesetkám s jinými dětmi.

Jako třeba dneska. Na Jáju opět zaútočila nějaká viróza, tak jsme se vydali k doktorce. Bohužel mi nedošlo, že v tomhle období a navíc při pondělku zřejmě nebudeme jediní. Čekárna narvaná k prasknutí znamenala, že tam strávíme minimálně hodinu, spíš víc (nakonec z toho byly hodiny skoro dvě).

Věkové složení pestré, pár starších dětí, pár puberťáků, nějaká miminka a pár dětí přibližně jako náš prcek. Všichni sedí více méně v klidu, zaměstnávají je hračky nebo mobily. A mezi tím pobíhá moje dítě, na každého se musí podívat nebo ještě lépe si sáhnout, tu vytáhne hračku z poličky, tu zabuší na dveře, tu se pokusí někomu něco vyrvat z ruky a hned na to zas pokračuje někam dál. A do toho vede svůj téměř nepřerušený monolog, který vypadá asi takhle:

"Pi pi pi pi, pípá pípá (Kuřátko a obilí - Pípá, pípá, nožky bolí). Pui, pui, pui... poupi poupi, pupi pupi poupi (Houpy, houpy, kočka snědla kroupy). E e e e, iiiiiiiiiiiiiiiii (vysoký ječivý zvuk). U-u-i, u-u-i (skandování v rytmu We will rock you). O-o-ou (Thanks for your time od Gotye). Mi mi mi mi, mami mami."*

A tak dále a tak podobně, zkuste si to bez závorek přečíst několikrát za sebou, experimentujte při tom s hlasitostí, rychlostí, melodiemi... no a budete mít přibližnou představu, o čem mluvím. Mezi tím se ještě snaží vběhnout do ordinace pokaždé, když se otevřou dveře (což se během těch dvou hodin stalo mnohokrát). Na nově příchozí muže volá "Tati, tati." Leze na lavici, tak mu sundám boty a on se vzápětí rozhodne, že chce zpátky na zem. A do náruče. A na zem. A na lavici. A na zem... Možná si myslíte, že je to všechno vtipná nadsázka, ale musím vás zklamat, jde o suchý popis skutečnosti.

Ostatní děti byly o mnoho klidnější, nekecám. Jen jedna holčička se k němu snažila připojit, ale maminka jí to zatrhla a bylo po srandě.

Moje máma mi vyprávěla, že já jsem taky bývala takový ďábel, co u doktorky vymetl všechny rohy, podlezl všechny židle a běhal po chodbě (té klasické dlouhé nemocniční) tam a zpátky. Tak možná se mi to teď vrací, nějaká karma nebo to známé "Pánbůh ti to oplatí na dětech."

Říká se, že každé dítě je jiné. To naše je holt šílené.

PS: Matky s podobným osudem, šup šup psát komentáře, ať vím, že v tom nejsem sama.

*Když přemýšlím o tom, čím J. bude, nesmím zapomínat na možnost beat boxu. Rytmizuje sakra dobře a Dub FX ho taky baví.

neděle 3. března 2013

Health month - únor 2013

No toto. To už je březen? Ten únor byl nějaký krátký, ne?

Každopádně jsem tu se shrnutím únorových aktivit.

Jak to šlo s Jillian a denním cvičením?

No, těžko. Zpočátku lehce, první level z 30 day shred je docela příjemný a alespoň z mého pohledu dobře sestavený. Na začátku si sáhnu na dno, ale pak už se to jen zlepšuje a na konci se cítím skvěle.

Druhý level je zničující. Na začátku mi dá pěkně zabrat, pak je to trochu lepší, ale v poslední třetině už to prostě nedávám a právě tam přijdou na řadu ty nejtěžší cviky. Takže motivace ke cvičení je trochu nižší. Ale snažím se.

Rozhodla jsem se si cvičení rozvolnit, takže jsem si odcvičila jen první dva levely a v březnu budu ještě pár dní cvičit druhý a teprve pak se vrhnu na třetí. (Ale začnu až v pondělí, protože teď je tu na návštěvě P. mamka a já se nedokážu odvázat natolik, abych cvičila před tchyní.)

A jak to šlo s učením?

Překvapivě dobře. V popisu kurzu psali o 10 hodinách studia týdně, ale ve skutečnosti mi stačí tak 5.


A co v březnu?

Poslední dobou jsem nějak ztratila pocit, že i když mám hodně daleko k ideálům ženské krásy, tak jsem se sebou spokojená a komu se to nelíbí, ten mi může vlézt na hrb. Rozhodla jsem se, že s tím zkusím něco udělat, takže březnová předsevzetí se týkají "těla". Na duši dojde snad později.

1) Cvičit 30 minut denně
2) Přestat mlsat (tím mám na mysli takové to šmejdění po bytě, protože mám na něco chuť)
3) Žádný cukr (samozřejmě se nepočítá ovoce apod., ale musím omezit sladkosti)