Health month - jedenáctý měsíc

Tak a je tu konec listopadu. Nějak to uteklo. Je čas opět zrekapitulovat, co se mi dařilo a co méně.

Pravidla na tenhle měsíc byla:

- žádný cukr - Jsem opravdu naivní. Omezit úplně cukr? Ani náhodou. Ale musím říct, že se mi to alespoň dařilo držet více méně pod kontrolou, už mě nehoní mlsná tak často jako dřív. Tak snad alespoň k něčemu ta snaha byla.

- 3krát týdně psát do deníku - Ze začátku mi to šlo docela dobře, dokonce jsem psala každý den, ale časem se to začalo nějak opakovat. Holt ženská na mateřské asi nemá hlavu plnou zajímavých myšlenek. Ale alespoň jsem si trochu procvičila rukopis.

- 5krát týdně psát - První půlka měsíce docela úspěšná, dokončila jsem 3 povídky. Ale pak jsem nějak ochabla, asi budu muset počkat na další vlnu inspirace a chuti do práce.

A co v prosinci? Hlavně se nesmějte. Inspirována tímto článkem, rozhodla jsem se pro adventní půst. Pravidla tedy zní:

- žádné maso (s výjimkou ryb)
- žádné mléčné výrobky
- žádné pečivo
- max. 1 skleničku alkoholu týdně
- žádná televize (a tím se nemyslí jen to, co dávají naše televizní kanály, ale i seriály z internetu)
- max. 15 minut denně na internetu

Cukr si nezakazuju, nejsem zas TAK naivní, abych si myslela, že v čase předvánočních příprav mám šanci to vydržet.

Sama jsem zvědavá (jako každý měsíc, ale tentokrát ještě víc), jak tahle moje předsevzetí dopadnou. Jo, dát si je, to je jednoduché, ale dodržet to, to bude ta správná sranda.

Hlídačky.cz

Máte už svou chůvu?

Jáju nám zatím někdo hlídal jen dvakrát, pokaždé večer, když spal. Přiznám se, že si nedokážu moc představit, že bych ho (nespícího) někomu nechala na pár hodin hlídat. Je to zatím takový mamánek a představa, jak celou dobu pláče a naříká, by mi rvala srdce.

A možná právě proto bych měla. Aby si začal zvykat i na cizí lidi. A já bych si třeba mohla zajít v klidu nakoupit, aniž bych pro samé žvatlání s miminem zapomněla na polovinu věcí ze seznamu. A mám v hlavě pořád nějaké ty plány na občasnou práci... prostě jsem si pomalu začala dělat přehled o tom, jaké jsou možnosti. Hlídací agentury, miniškoličky (jedna v našem domě, jen o patro níž :)), pořád to nebylo úplně ono.

A tak se konečně (ve třetím odstavci, hurá) dostávám k tomu, co chci sdělit. Narazila jsem na nový projekt Hlídačky.cz. Můžete si tam snadno najít hlídání pro své děti, projít si hodnocení hlídaček, jejich zkušenosti apod. Podle mě jde o dobrý nápad, na webu se dneska hodnotí kde co od filmů přes vysavače až po řemeslníky, tak proč by to nemohlo fungovat i u babysittingu.

Hned na úvod upozorním, že zatím je server určený jen pro rodiče a hlídačky z Brna. Bylo mi ale prozrazeno, že spuštění pro zbytek ČR chystají velmi brzy, takže následující informace můžou být určitě užitečné i pro mimobrněnské.

Princip je jednoduchý, zadáte den a hodinu, kdy potřebujete hlídání, a vyskočí vám děvčata (žádného chlapce jsem si zatím nevšimla), která mají v tu dobu čas. Abyste mohli hlídačku kontaktovat, je třeba být přihlášený. Buď můžete použít přihlášení přes Facebook nebo si vytvořit účet přímo na Hlídačkách. V profilu každé dívky vidíte krátké představení, přehled o tom, s jak starými dětmi má zkušenosti, jaká je její cena za hodinu hlídání a taky co o ní píší jiní rodiče.

Právě v posledním bodě je trochu zádrhel. Projekt je nový a obsah je tedy logicky potřeba teprve vytvořit. Chův je na serveru už registrováno dost a co jsem je tak zhruba procházela, jedna zajímavější než druhá. Tvůrcům webu se opravdu podařilo tam přitáhnout kvalitní hlídačky se spoustou zkušeností. Teď je třeba vytvořit obsah ze strany rodičů, komentáře, propojení na FB (aby se vám mohlo zobrazovat, co si o dané hlídačce myslí třeba vaši FB přátelé), prostě je třeba začít službu používat.

Můžete si samozřejmě říct, že si počkáte. Ale není vzrušující být u rozjezdu něčeho zajímavého?  A třeba pomoct dobré věci? Já myslím, že to může stát za to. Takže mě omluvte, jdu si vybrat hlídačku pro Jáju.

Cvičme v rytme

Začala jsem se cvičit. Není za tím žádné dlouhodobější promýšlení, prostě jsem náhodou narazila na jméno Jillian Michaels a rozhodla se vyzkoušet její 30 days shred. (Jestli jste si toho ještě nevšimli nebo to není z mých zápisků úplně jasné, občas jsem tak trochu impulziví.)

Tohle cvičení nemůžu dělat, když prcek spí, protože se bojím, že by ho video s komentářem budilo. Navíc jsem si řekla, co si budu krást čas ze zaslouženého odpoledního odpočinku. A tak cvičím dopoledne. A ve spojení s Jájou je to opravdu zábava.

Cvičení je rozdělené na 3 cykly, každý obsahuje 2 minuty posilování s činkami, 2 minuty aerobního cvičení a 1 minutu posilování břicha. Důležité je vůbec se během těch 20 minut nezastavit. V praxi to vypadá asi takhle:

- Posilování s činkami - Jája se mi snaží činky vzít, já se je snažím před ním ubránit a nepraštit ho do hlavy. Zvláštním případem tohoto posilování jsou kliky. To se mi Jája pokouší vlézt na záda nebo se o mě alespoň opírá. A já opravdu nejsem nijak zvlášť trénovaný jedinec.

- Aerobní cvičení - většinou různé poskoky. Jája se snaží mě obejmout kolem nohou a vyšplhat na mě. Já mu uhýbám, takže poskakuju po celé kuchyni.

- Posilování břicha - tady máme dvě varianty. Buď na mě mrňous nasedne jako na koně (vlastně na chcíplého koně, protože ležím na zádech, ale chápete) a řehtá se, jak se máma snaží pokračovat ve cvičení. Anebo mi vyhrne tričko a štípe mě do břicha.

Mezi tím vším ještě samozřejmě různě padá, brečí, hrabe do věcí, do kterých nesmí, zavírá se ve vedlejším pokoji a podobně. Já se snažím mu v tom všem zabránit a zároveň dodržet pravidlo, že se u cvičení nesmím zastavit.

Když to shrnu, cvičení s miminem je neskutečná sranda. Neváhejte a vyzkoušejte to. (Bezdětným ráda našeho juniora zapůjčím.)

Den naprd

Omlouvám se za vulgarismus v nadpise, ale jinak se to říct nedá. Začalo to mým ranním probuzením se začínajícím zánětem močových cest, pokračovalo řvoucím Jájou a zakončila jsem to večer neúspěchem v kuchyni. (Aspoň, že ten Davis Cup vyšel :))

Dnes byl prostě den jako stvořený pro založení dalšího fail blogu. A tak po Deníku neschopné matky je tu nově Deník neschopné kuchařky. Račte dál.

(Ale nebojte se, tenhle blog nezanikne, určitě bude spousta materiálu pro oba.)

Vztekloun neboli spurok

Zajímalo by mě, kdo přišel s tím, že období vzdoru začíná kolem tří let. Podle mě začíná už brzy po narození, akorát malé mimino ještě nemá dost schopností na to se pořádně vztekat.

Jára se obzvlášť poslední dobou rozčiluje furt a furt.

Že mu nechci dovolit si s něčím hrát.
Že mu zakazuju jíst kočičí granule.
Že nesmí lozit do kočičích záchodků.
Že mu chci oblíct kalhoty, mikinu, svetr, cokoli.
Že ho chci přebalit.
Že nedělám přesně to, co on chce (a jak to mám proboha vědět?)
Že mu utíkají kočky a nechtějí se nechat tahat za nohy a za ocas.
A spousta dalších důvodů by se ještě našla.

Občas to vypadá, jako by ty situace vyhledával schválně, jen aby se mohl vztekat. Podle mě už přesně ví, co ano a co ne. Takže jde najisto. Leze do odpadkového koše. Vykážu ho odtamtud a šup, už je u kočičích misek. A když je mu zakázáno i to, zamíří přímo ke knihovně a začne vytahovat knihy. Přitom těch věcí, co může, je daleko víc. Jenže zakázané ovoce očividně lépe chutná už v raném věku.

Nejvíc mě ale dostává, když se vzteká na fyzikální zákony. Prostě svět nefunguje podle jeho představ. Dneska se např. snažil dát do zavřené krabičky fazoli. Několikrát jsem mu ukázala, že ji musí napřed otevřít. Jenže to není tak, jak to chce ON.

Ach jo, po kom to to dítě má?

Poznámka nakonec: Spurok je od slova spurovat. Napsané to vypadá divně, ale jinak skvělé slovo.

Má to smysl...

... třídím odpad a starám se o dítě.

Byla jsem nedávno na preventivní prohlídce u doktora. Kromě zjištění, že jsem tak trochu hluchá, a ponížení, když se mě pořád všichni (zdravotní bratr a pak doktor) ptali, jestli sportuju, jsem taky s panem doktorem zapředla rozhovor na téma děti.

Můj doktor je totiž stejně starý jako můj muž a má dítě jen o pár týdnů starší než to naše. Klábosili jsme (teda spíš on, já jsem stydlivá a většinou odpovídám jednoslovně až jednovětně) a on mimo jiné povídá něco jako: "Ale je to teda fuška, být na mateřské, že? Já bych to asi dělat nemohl, celý den doma s dítětem."
Tak jsem odpověděla naučeným: "No jo, je to občas náročné, hlavně psychicky."

Teprve později jsem o tom začala přemýšlet. Je pro mě opravdu starost o Jáju tak náročná? Je i není. Jsou samozřejmě situace, kdy vůbec nevím, co dělat, kdy mám všeho plné zuby, kdy se mi nic nechce a musím, kdy fňukám a stěžuju si (tenhle blog je toho důkazem). Tohle všechno se mi ovšem dělo i v práci a předtím na výšce (a konec konců i na gymplu). Je tu ale jeden velký rozdíl.

Poprvé v životě mám pocit, že to, co dělám, má opravdu smysl. Nikdy mě ještě nenapadlo, že se na to můžu vykašlat a nic se nezmění. V práci a na škole se mi tohle stávalo každou chvíli. Teď klidně vydržím půl hodiny zpívat jednu písničku pořád dokola nebo házet a koulet s míčem. Není to sice moc intelektuálně stimulující, ale vím, že je to třeba a že to časem ponese ovoce v podobě Jájova vývoje.

Určitě to takhle nebude věčně. Předpokládám, že můj život se bude ještě dál vyvíjet (tak stará přeci jen ještě nejsem). Ale teď mi připadá, že jsem konečně našla smysl života.

Důvodem tohoto blaženého pocitu samozřejmě může být i měknutí mozku z věčného zpívání melodie z Pata a Mata a házení míčem.

Health month - desátý měsíc

A máme tu poslední říjen. Tak rychle, rychle rekapitulaci, než se mrně vzbudí.

Měla jsem už tradičně tři pravidla.

Omezení vodních dýmek jsem zvládla bez problémů. Přiznám se, měla jsem jednu, párkrát jsem si potáhla, ale nakonec mi to ani nechutnalo, odvykám (nebo stárnu?).

Dodržování ranní a večerní rutiny se mi daří střídavě, jsem holt líná a někdy se mi opravdu nechce. Ale většinou udělám alespoň to nejnutnější.

Zato omezení cukru, to je katastrofa. Je potřeba to říct hezky nahlas - jsem závislá. Jmenuju se Dana a jsem cukroholik. Ale nevzdávám se.

V měsíci listopadu bych chtěla:

- Omezit cukr - a to úplně, myslela jsem, že když si povolím jednou týdně, tak to bude lepší, ale je to spíš naopak, zdá se mi.

- 3krát týdně psát do deníku - založila jsem si ho před několika měsíci, abych věděla, co se mi tak honí hlavou, a taky abych si procvičila psaní rukou, protože to už skoro nedělám. Jenže od té doby tam mám asi tak tři zápisy. Musím si na to vyhradit čas a trochu víc se snažit.

- 5krát týdně alespoň 30 minut psát - snažím se zase psát delší texty než jen blogové zápisky a nákupní seznamy. No nesmějte se. Spisovatelem chtěl být v mládí každý a kdo říká, že ne, drží ho to dodnes. A pak jsou tu takoví zoufalci jako já, co to dokonce veřejně přiznají.

Hudební

Chci vás pozvat na koncert, co vy na to? Kdybyste měli v listopadu čas, přijďte si poslechnout písničkářku s kouzelným jménem Lucie Niemelä.

Lucianka má sice finské příjmení, ale původem je od nás ze Slezska. Po maturitě ale odjela na daleký sever, vdala se tam, vystudovala a začala hudební kariéru. (A my všichni, co jsme ji na gymplu znali, se vůbec nedivíme, protože už tehdy byla skvělá.)

Žije tedy ve Finsku, CD vydala v Německu (ach, ta globalizace), ale občas naštěstí přijede i do své rodné země a uspořádá pár koncertů. Rozhodně si ji nenechte ujít, pokud budete mít možnost.


14.11. BRATISLAVA, Kafe Scherz 20:00
15.11. VESELí NAD MORAVOU, Cafe Pierre 19:00
16.11. BRNO, Podobrazy 20:00
17.11. PRAHA, Divadlo Dobeška /s kapelou RICHARD 20:00

Pokud byste šli na brněnský koncert, tak se tam třeba uvidíme.

A pokud byste se chtěli o Lucii něco víc dozvědět, tak šup sem.

A nakonec samozřejmě písnička, abyste věděli, na co vás vlastně lákám.

Milý deníčku...

Dneska dopoledne jsem s Jájou běhala po městě, a tak jsem neodolala a po dlouhé době si koupila kafe u Kofi Kofi stánku. Cítila jsem se potom tak trochu jako newyorská matka. Tedy ne, že bych kdy byla v New Yorku, jediná metropole mimo ČR, kterou jsem navštívila, je Paříž (ach, Paříž, sladká Paříž). Jen si prostě představuju coffee to go jako nezbytný doplněk typického New Yorčana.

Na České jsem viděla Elišku Wagnerovou uprostřed rozhovoru s nějakým starším párem. Zřejmě volební kampaň. Já volit nebyla, místo toho jsme si vyjeli na Pálavu a strávili tam příjemný víkend.

Taky mě zastavil Hare Kršna mnich a chtěl mi prodat nějakou knihu. Nedal si vysvětlit, že nemám zájem. Snažila jsem se vymluvit na to, že už doma od nich jednu mám a že mě moc nenadchla, ale to ho jen povzbudilo. Nesnáším to. Nejen kršňáky, ale i různé pouliční sběrače na charitu. Protože se tváří, jako bych měla povinnost jim přispět. Protože ve mně vyvolávají svým chováním pocit, že jsem strašně zlý člověk, když nepřispěju na výcvik slepeckých pejsků nebo na děti s rakovinou. No možná, že jsem. Možná bych měla všechno rozdat, měli bychom se přestěhovat do garsonky, mít jen to nejnutnější a všechny ostatní peníze dát na charitu. Jenže na to jsem asi příliš rozmazlená...

No nic, radši zpět ke knihám. Mám teď rozečtené čtyři, tak se to nějak sešlo. Dvě půjčené, jedna z antikvariátu a jedna zbrusu nová. Po dlouhé době jsem si koupila novou knihu. Joseph Anton. Těšila jsem se na ni už od Náchoda. Teď je tady a já z ní mám fakt velkou radost. Kromě čtení si ji taky pořád prohlížím a očichávám ji. Uvažovala jsem, že si pořídím jenom elektronickou verzi, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Opravdová kniha je pro mě nenahraditelná. Asi jsem holt materialista.

Je krásně. Onehdy jsem psala Gabriele komentář o tom, že je u nás hnusně, a heleme se, ono se to vybralo. Pršelo jen jeden den, což bylo samozřejmě tehdy, kdy jsem musela s prckem k doktorce. Úžasná příležitost zjistit, že pláštěnka, kterou máme, se nehodí na náš kočár. Sledovat mě, jak se ji tam snažím narvat, muselo být fakt k popukání, hehe.

Pořád tu jsem, čtu všechny vaše blogy, jen málokdy komentuju, protože se necítím dostatečně kompetentní. Prostě jen tiše žasnu nad tím, jak jsou ostatní skvělí, talentovaní, zajímaví.

Chtěla bych sem napsat taky něco smysluplného, mám i témata, ale nějak se k tomu nemůžu dostat. Jára se vyvíjí nějak moc rychle, než o něčem napíšu, tak už to není pravda. Tak jenom zakládám koncepty a po nějaké době je zase mažu. Navíc teď začala seriálová sezóna, takže lepší to nebude. Ale slibuju, že se budu aspoň snažit.

Health month - devátý měsíc

Je to možné, že už je zase další měsíc pryč?

V září jsem se vrhla na Fly lady a předsevzela jsem si projít všechny dětské krůčky na jejích stránkách. Což se mi i, světe div se, podařilo. Tedy, přiznám se bez mučení, že jsem některé přeskakovala. Věci jako "Uvědomte si negativní hlasy v hlavě, které vám říkají, že to nedokážete, a změňte je v něco pozitivního" a podobně - na to já prostě moc nejsem.

Ve zkratce šlo o to vytvořit si postupně "rutiny", díky kterým se péče o domácnost stane trošku jednodušší. Ten systém je daleko propracovanější, mají zóny a denní mise a kdo ví, co všechno. Ale já jako začátečník se prostě soustředím jenom na ty rutiny a ostatní zatím filtruju. A musím říct, že mi to opravdu pomáhá.

V říjnu tedy můj první úkol zní "Dodržovat rutiny".

Ale aby to nebyla je Fly lady, přidala jsem další dvě pravidla.

- Cukr jen jednou týdně - jde mi o umělý cukr, samozřejmě, přirozený cukr v ovoci a jinde neřeším, ale nebudu sladit ani jíst sladkosti. Prostě Vánoce se blíží, je potřeba se připravit :)
- Žádný tabák - nějak jsme si s mužem zvykli na večerní vodní dýmky, ale přeci jen to není moc zdravé, takže jsem se rozhodla s nimi skončit.

Tak mi zase držte palce, na konci měsíce se uvidí, jak to zvládnu.

Biovýlet

Rychle se musím podělit o páteční zážitky, než všechno zapomenu.

Vydali jsme se do Jihlavy na biozemědělský den na Sasově. Lidí se sešlo opravdu hodně, až jsem byla překvapená. Ale je vidět, že tahle farma už je asi dost známá a má své zákazníky. (My jsme si tam popravdě zatím objednali jenom jednou, ale určitě plánuju to co nejdříve zopakovat.)

Celé procesí se napřed vydalo podívat na telecí trojčata, což je velká vzácnost, jak jsme se dozvěděli, neboť kráva mívá většinou jedno, výjimečně dvě telata. Pak se šlo na prasátka - chov přeštických vepřů pod širým nebem. Následovala procházka lesem čtyřmetrových konopných rostlin. A nakonec bioplynová stanice, kterou jsme si s mužem bohužel pořádně neprohlídli, protože Jára už měl docela hlad.

Celou dobu nás provázel majitel firmy pan Sklenář. Povídal nám spoustu věcí o biozemědělství, všechno to mělo hlavu a patu a člověk měl pocit, že tady to opravdu dělají s nadšením a snaží se, aby jejich činnost měla i nějaký hlubší smysl. Bylo strašně fajn vidět a slyšet, že takoví lidé ještě existují.

Přeštíci, které tady chovají, nejsou jen tak obyčejná prasátka. Je to původní české plemeno a Sasov je zapojen do programu na záchranu jejich genofondu. A víte, jak tomu můžete pomoct vy? Že je budete jíst! (Omlouvám se, jestli sem chodí nějaký vegetarián, kterého se to dotklo, ale je to tak.) Takže pokud chcete udělat něco pro přírodu, šup šup, objednejte si kus vepřového ze Sasova. Litovat určitě nebudete.

Ze dne na den

Tak se nám zase změnil denní režim. (Ano, nám, množné číslo je zde na místě, protože můj denní režim na tom prckově samozřejmě závisí.) Aneb ozval se ten kousek prevíta, který se v mém andílkovi ukrývá.

Jeden den mám chlapečka, který
- chodí spát v 10:30 naprosto bez problémů. Položím ho do postýlky, pohladím, odejdu. On pak spí 2 - 3 hodiny.
- jde večer do postele ve 20:00, bez pláče, bez protestů. Uložit, 2 písničky, pusinka od maminky a od tatínka a je to. Spí jako dudek celou noc.

Takhle to fungovalo řekněme v 99 procentech (nikdo není dokonalý). Dělali jsme to a děláme to pořád stejně. Nic se nezměnilo. A hle, druhý den je tu kluk, co
- nechce dopoledne vůbec spát. Horko těžko se mi podaří ho uložit aspoň po obědě. Ovšem s křikem.
- nechce usínat ani večer, usedavě pláče, jako by to byla ta největší křivda, co na něm kdy byla spáchána. V noci se budí a je strašně těžké ho zase uspat.

Tak fakt nevím, co se zvrtlo. Prý děti potřebují rituály, aby se cítily bezpečně. A co já? Co moje rituály? Člověk tak nějak čeká, že když bude něco dělat pořád stejně, tak to bude pořád stejně fungovat. A zas nic. Co moje jistota a bezpečí?

Na hřišti II.

Chtěla bych předem upozornit, že celý tenhle příspěvek se bude týkat dětí a matek na pískovišti. A navíc ani nebude nijak extra vtipný.

Momentálně sice prší, ale posledních pár hezkých dní jsme s prckem využili k návštěvě hřiště. A dá-li nám matka příroda ještě pár hezkých dní, určitě tam ještě zamíříme.

Zdá se mi, že mezi matkami je velice v kurzu říkat, jak nesnášejí pískoviště. Nějak jsem ještě nezjistila proč. Pravda, byla jsem tam jen párkrát. Ale nepřipadalo mi to jako čiré peklo. Ostatní matky se mi nezdály být úplně pitomé a i kdyby byly, člověk se s nimi bavit nemusí. Klidně může sedět na lavičce s knihou či časopisem a zpovzdálí kontrolovat hrající si dítě. (Samozřejmě záleží i na tom dítěti, ale to teď není podstatné.)

Jára je navíc na pískovišti (a na hřišti obecně) nadšený, protože jsou tam děti. Tak málo mu stačí ke štěstí. Takže za sebe můžu (zatím) říct, že pískoviště je velké dobro.

Narazila jsem ovšem na první "problém". Jak je to s půjčováním hraček?

Náš mrňous se párkrát vetřel mezi hrající si děti a bral jim jejich kyblíčky, hrabičky a tak. Proto jsem usoudila, že je načase mu pořídit vlastní výbavu. S velkou hrdostí jsem pak na písek vysypala oranžový kyblíček a pár báboviček. Jára si s tím sice ještě neumí hrát tak, jak je třeba, ale aspoň nebude za chudáčka, který nemá vlastní hračky. A nabyla jsem dojmu, že je běžné mít na písku všechno tak nějak dohromady. Tak prosím, děti, poslužte si.

K mému překvapení se objevily maminky, které svým dětem zakazovaly brát si cizí věci. A nemyslím tím jenom někomu z ruky, ale i jen tak volně ležící na zemi. Zdá se mi problematické vysvětlit tak malému dítěti, že si z těch věcí může brát jen něco. Navíc ve mně hrklo. Jára si cizí hračky bere bez zaváhání. Znamená to, že na mě brzy vystartuje nějaká nespokojená maminka?

Když se nějaký takový zákaz týkal našich věcí, měla jsem tendenci říkat: "Ale to nevadí, klidně si to vezmi." Jenže pak jsem se zase zarazila. Tím bych přeci podrývala autoritu jeho maminky. Na to nemám právo. Když řekla, že si to brát nesmí, tak nesmí. Na druhou stranu pak vypadám jako škrt, ne?

Ideální by možná bylo učit děti, že se musí předem zeptat, než si něco vezmou. Ale i to je problém, pokud je na písku deset dětí a padesát báboviček. Jak má prcek vědět, co komu patří?

Asi (určitě) to moc řeším, ale prostě by mě zajímalo, jak to vidí ostatní matky.

Liebster Blog

Řetězovkám obvykle moc neholduju, ale kdo by odolal, když ho někdo pochválí.

Dostala jsem ocenění Liebster blog od milé Alizie. Tímto ji velice děkuji a slibuji, že ho budu nosit se ctí.

Podle pravidel mám teď navrhnout na ocenění dalších 5 blogů, které mají méně než 200 čtenářů. Jenže já nevím, kde tuto informaci najdu, tak navrhnu 5 blogů a budu doufat, že splňují podmínky.




1) Rosa Mitnik - máma klučiny přibližně stejného věku jako náš prcek, majitelka vkusu a šikovných rukou, milovnice výtvarného umění.

2) Z lesa - grafička žijící v lese nedaleko Olomouce, maminka s plno nápady na hračky pro děti (Inspirace montessori pedagogikou? Já se v tom zas tak moc nevyznám.)

3) Dětská kniha - čtyři autoři recenzují knihy pro děti. Spousta obrázků!

4) Autíček Jeníček - Amelii prostě musíte za její boj s autismem svých dětí obdivovat.

5) Mikrouši - A Hanku zase za to, jak zvládá 4 děti a život na vsi. A ještě o tom všem píše s takovým šarmem, že bych se hned na nějaké malé hospodářství přestěhovala.

Tak, to jsou moje oblíbené blogy, kterým bych chtěla poslat tuhle cenu.

Ještě přidám pravidla ocenění:

1) Poděkovat osobě, která ocenění udělila
2) Odkázat na osobu, která mi ocenění udělila
3) Navrhnout dalších 5 blogů s méně než 200 čtenáři
4) Umístit ocenění na blogu.

Health month - osmý měsíc

Rychlá rekapitulace srpna. Hodně jsem četla, trochu psala, osvěžila si fráninu, takže jsem se sebou spokojená.

V září mě zase čeká něco nového. Už dlouho pokukuju po FlyLady, ale pořád jsem si netroufala a odkládala to. Jenže náš domov, to je v podstatě chaos. Kuchyně se teď udržuje trochu lépe, ale ten zbytek, darmo mluvit. A tak nějak jsem dospěla k tomu, že pokud chci mít pořádek v životě, měla bych ho mít i doma. (A trvalo mi to jen pouhých osmadvacet let, nejsem geniální?)

Takže se v září pouštím do začátečnických krůčků, které mě snad časem dovedou k dokonalému pořádku v domácnosti a skrz to i ke klidu v duši a nakonec k nějaké té nirváně, zenu nebo jinému osvícení.

Dva dny už jsou za mnou, jenže mě trošku zlobí, že se to rozjíždí strašně pomalu. Chápu, že je to záměr, jít na to pomalu, ale vytrvat. Jenže já bych potřebovala nějak využít tu energii, kterou vždycky na počátku měsíce s novými pravidly mám.

Každopádně budu za měsíc referovat, co (jestli vůbec něco) se u nás změnilo.

Perný den

Dneska to měl Jára těžké. Nejen, že mu zase (pořád) lezou zuby, ale ještě k tomu jeden karambol za druhým. Tak to chodí, když se člověk učí chodit.

Takže už dopoledne si stihl vyrobit bouli, pak padl na znak tak, až to zadunělo, no a večer to všechno zakončil rozseknutým obočím (ale jen trošičku). A já si zase připadám jako ten nejneschopnější a nejnezodpovědnější rodič.

Papírová svatba

Měli jsme druhé výročí svatby. Prý papírové.

1. výročí bavlněné, manželé si vyměňují kapesníčky. 2. výročí papírové - manželé si vyměňují rozvodové papíry? :) Omlouvám se za nejapný vtip, ale muselo to ven. U nás naštěstí žádné rozvodové papíry nekolují.

Loni jsme to nějak zazdili, zavaleni starostmi o čerstvě narozené mimino. Ale letos už jsme to jen tak odbýt nechtěli.

Domluvili jsme si hlídání, já jsem si oblékla svou nejkratší sukni, abych byla pro svého manžela dostatečně sexy (pak mi byla zima, ale maminka mě učila heslo "Parádo trp") a vyrazili jsme na večeři. Přesně do té restaurace, kde jsme před dvěma lety měli svatební hostinu. Ať je to stylové.

Sice jsem dostala studený a tuhý steak, ale co na tom, hlavně, že jsme si po dlouhé době mohli takhle spolu vyrazit, najíst se bez toho, abychom každou chvíli odbíhali od stolu nebo se dělili o jídlo s prckem, prostě si trochu oddychnout.

A víte co? Povídali jsme si o všem možném, ale nakonec jsme stejně skončili u tématu Jára. Nechat ho večer doma je jedna věc, ale z hlavy už ho asi nevymažeme.

Minimalistický šatník

Pro mnohé je to asi nepředstavitelné. Zejména ženy (omlouvám se za tuhle příšernou genderovou nekorektnost). Pro mě je to ale ideál. Mít v šatníku jen pár kousků.

Přiznám se, že nejsem módní nadšenec. Nakupování oblečení je pro mě noční můra. Vybírání, co si dnes obleču, mě k smrti nebaví. A ještě ke všemu nemám vkus.

Přesto i já bych chtěla vypadat hezky. (Pro ty, co mě znají osobně: Poznámky o tom, že se mi to většinou nedaří, si nechte od cesty. Prostě dělám, co můžu.)

Postupně jsem došla k názoru, že ideální by pro mě bylo, mít v šatníku jen pár věcí, ale takových, aby se daly dobře kombinovat. A aby mi seděly.

Zvládla jsem už první fázi - udělala jsem velký úklid v šatníku. Vyhodila jsem všechno, co mi nesedí, co se mi nelíbí, co už je nějak poškozené, prostě, co by člověk už asi neměl nosit. Výsledek je úžasný. Místo přetékajících poliček, ve kterých jsem stejně nikdy nic nemohla najít, mám teď jen pár úhledných komínků.

Je tu ovšem i jedna nevýhoda - ukázalo se, že opravdu nemám, co na sebe. Dřív to přes ty přetékající police nenositelných věcí nebylo vidět.

Musím tedy doplnit aspoň pár kousků a tady nastává kámen úrazu. Jak už jsem zmínila výše, nemám vkus a nesnáším nakupování. Většinou si koupím první věc, co není úplně nemožná, a až doma zjistím, že v tom ven prostě nemůžu.

Nepochybuji ale o tom, že mé čtenářky vkus mají a v módě se vyznají. Takže mi poraďte. Co by mi rozhodně nemělo v šatníku chybět?

Health month - sedmý měsíc

Jenom v rychlosti zrekapituluju červenec. Jak jsem psala, potřebovala jsem si odpočinout od všech úkolů, cvičení a tak. Konec konců, jsou prázdiny. Takže v červenci jsem měla číst a pak taky sem tam udělat něco užitečného.

Čtení se mi daří, přečetla jsem za červenec šest knih, což je víc, než za první půlrok. A mám z toho opravdu radost. (Mimochodem, pokud někoho zajímá, co čtu, tak připomínám, že vpravo jsou dva widgety z Goodreads. Stačí kliknout.)

Kromě toho jsem občas psala, ale většinou teď spíš vařím a peču. Co ale může být důležitějšího než pečení chleba? Tak se to snad jako smyslupná, užitečná činnost dá počítat.

Na srpen si přidávám jednu věc. Potřebuju oprášit francouzštinu, všechno to v té hlavě hrozně rychle koroduje, kazí se, mizí a já už pomalu neumím ani žbleptnout. Takže jsem se zavázala alespoň čtyřikrát týdně studovat fráninu. Čtení zůstává a občas bych tedy mohla udělat i něco dalšího jako psát nebo uklízet pracovnu. (Pořád mi to připadá jako nadlidský úkol, ale chtěla bych to tam mít do konce měsíce v použitelném stavu.)

Držte mi palce.

Na hřišti

A je to tady. Toho jsem se bála, co jsem zjistila, že jsem těhotná. Začali jsme chodit na hřiště.

Vlastně by mě to samotnou ani nenapadlo. Připadalo mi, že je na to Jára ještě moc malý. Ale když byl na hřišti s bratrancem a sestřenicí (5 a 3), ukázalo se, že ho nesmírně baví klouzačka a i kolotoč byl fajn. A tak jsem si řekla, vlastně proč ne, aspoň nebudu muset vymýšlet, co s ním přes den.

Kousek od našeho domu je hřišťátko (opravdu malé) jako stvořené pro tak malé děti. Je tam jenom pískoviště, skluzavka, která má asi metr, a dvě houpačky. Navíc tam bývá (aspoň v těch několika případech, kdy jsme tam šli) docela málo lidí. Prostě ideální místo pro našeho Járu.

Poprvé jsme tam byli ještě s kamarádkou Z. a jejím Honzíkem. Kluci si to užívali. Pak jsme se ještě přesunuli na jiné hřiště, jehož velkou výhodou je hospoda se zahrádkou hned vedle. A tak jsme se Z. využily toho, že se k nám přidali tatínkové, a prchly na kafe. (Jako bolestné jsem P. objednala pivo a na to hřiště mu ho přinesla. To jen abyste si nemysleli, že jsem úplná potvora.)

Teď už chodíme na hřiště sami a není to až taková idyla. Teda je, ale asi tak půl hodinky maximálně, pak už to Járu nebaví a jdeme domů. Aspoň něco.

Teď se dostávám k tomu hlavnímu (oklikou jako vždy), a to je interakce s cizími dětmi. Interakce s matkami asi teprve přijdou, to je vyšší level. Tedy abych to blíže vysvětlila, na hřišti jsou převážně děti kolem tří let (můj odhad, zatím v tom nejsem moc dobrá, ale prostě už normálně běhají a docela obstojně mluví). Jejich maminky sedí na lavičkách, zpovzdálí své děti sledují a jen občas, když je to potřeba, zasáhnou. Já jsem ovšem v jiné situaci. Moje mimino zatím nechodí a navíc se ode mě nechce hnout na krok. Takže jsem přímo v nepřátelském táboře, chci říct mezi dětmi.

Zatím to zvládám. První, kdo se mnou komunikoval, byl chlapeček, který říkal jen "ho" a ukazoval mi kamínky. Tak jsem mu je pochválila, což ho zřejmě potěšilo. Jedna nula pro mě. Pak jsem se musela domluvit s holčičkou na klouzačce, aby se střídala s mým prckem. To jsem taky zvládla, i když pak přispěchala maminka (její, ne moje) a vysvětlila jí, že po té klouzačce prostě lozit nebude. Já osobně bych v tom problém neviděla, když se domluví s ostatními, ale moje dítě to nebylo, tak jsem nezasahovala.

Dneska na mě čekal úkol komplexnější, opravdový rozhovor s asi tak šestiletým (no, možná pěti) klukem. Jeho maminka seděla někde na druhé straně parku, tak si vyhlídnul mě. Přišel za mnou, abych mu pomohla natáhnout kalhoty. Při tom mě zpovídal, kolik že je Járovi. Řekla jsem mu to a on mi na oplátku prozradil, že jemu je dvacet osm čtyřicet. Pak jsem šla s miminem na houpačku, kluk si sednul naproti. Byla jsem mu samozřejmě vděčná, protože houpání je tak mnohem jednodušší. Rozhovor pokračoval, ptal se, kdy se Jára narodil, sdělil mi, že mají taky miminko, které se narodilo prvního října. A že on se narodil taky v říjnu. Pak, když už jsme byli na odchodu, tak se mě přišel zeptat, jestli si může vzít ten sáček (měl ho v ruce) na vodu. Tak jsem mu to dovolila, jen jsem chtěla, aby ho pak vyhodil do koše, což mi slíbil.

Doufám, že jsem to zvládla dobře a že mě jeho matka neproklíná (snad se nezlil od hlavy až k patě). A jsem zvědavá, co mě čeká příště.

Bloglovin

<a href="http://www.bloglovin.com/blog/2592417/?claim=hsps365f85a">Follow my blog with Bloglovin</a>

Tak jsem se definitivně naštvala na Google Reader a přešla na Bloglovin. Ručně jsem do něj naklikala všechny sledované blogy (a jestli mi teď někdo prozradí, že se to dalo nějak jednoduše naimportovat, tak se asi... posměju). Na první pohled se mi líbí moc, snad s ním budu spokojená.

Tenhle příspěvek píšu jenom proto, abych si tam mohla ke svému profilu přiřadit svůj blog. Příště už tu bude něco s obsahem, slibuju. Zatím vám aspoň přeju hezký den.

Odpočinek o dovolené (?)

Blogy jsou teď plné prázdninových historek. Asi dělám něco špatně, jen tak vědět co.

Byli jsme na čtyři dny u tchyně na Vysočině. Nádherné prostředí, domek se zahrádkou, kolem pole, louky, lesy, prostě idyla. Umím si představit, že bych tam sama strávila klidně dva týdny. Snídala bych na zahradě, procházela se se psem po lesích, přečetla ty hory knih, co tam tchyně má. Jenže jsem tam sama nebyla.

Středa
Odjíždíme odpoledne. Jára má teplotu. Mírnou, jen něco málo přes 37. Asi zuby, usoudila jsem. Nakonec padlo rozhodnutí. Pojedeme.

Čtvrtek
Mimino se ráno vzbudilo o hodinu později než obvykle. Jinak ale žádná sláva. Od rána fňuká. Muž chce pracovat, jak bylo naplánováno. Nelíbí se mi to, ale co se dá dělat, věděla jsem to předem. Moc toho stejně neudělá, protože než se pořádně rozkouká, je čas vyklidit ložnici na Járovu dopolední chrupku.

Chrupka kratší o hodinu (oproti obvyklé době). Odpoledne má mimino stále teplotu. Už je to přes 37,5. Řve a je utahaný. Nechce jíst. Pochopitelně. Muž chce pracovat. Taky pochopitelně. Rozhodnu se vyrazit s prckem na procházku do nedalekého městečka. Třeba usne. Nemůžu najít klobouk (pro něj), ale je pod mrakem, tak to nakonec vzdám a vyrážíme bez klobouku. Do deseti minut se obloha vyjasní a já si po zbytek cesty nadávám a doufám, že nechytne úpal nebo něco. Samozřejmě nespal.

Když dorazíme zpátky, muž kope díru. Jsem naštvaná, že nepracuje (na tom, co potřebuje udělat do práce). Je mi jasné, že to bude muset dodělat později, takže nebude s námi. Ano, jsem žárlivá majetnická mrcha.

Pátek
Opět jsme si o hodinu přispali. Prckovi je líp. Už nemá teplotu. Dopoledne dokonce normálně spí. Odpoledne vyrážíme na houby. Je nádherné počasí. Prodíráme se cestou necestou a košík se nám docela plní. Večer jsme úplně hotoví. Přinesla jsem si z lesa klíště velké skoro jako mravenec (ne tak nacucané, prostě tak velké).

Sobota
Jára si vynahrazuje ty dva dny, kdy zaspal, a probouzí se už před šestou. Je vedro a pořád ho zlobí zuby, takže nechce jíst. Muž chce pracovat. Jsem naštvaná, protože je sobota a chci, aby byl s námi. On je naštvaný, že nechápu, že to prostě někdy udělat musí.

Odpoledne vytáhneme vaničku, napustíme vodu, ať se kluk trochu počvachtá. Rodiče se zatím vyvalují na dece. Dlouho to ale netrvá, protože se pomalu kazí počasí. Ale aspoň něco.

Večer přijde ohromná bouřka, takže z plánovaného grilování nic není. Ale co, ryby opečené na pánvi jsou taky dobré.

Neděle
Odjíždíme. Mimino jako by to vycítilo, nebo už se prostě tolik těší domů, celé dopoledne řve. Spí jen půl hodinky, pak se vzbudí a popadne ho hysterák. Naprosto netuším, co se stalo.

Říkám si, že třeba aspoň bude tím líp spát po cestě domů. Ale  chyba lávky. Vyrážíme po obědě (a po zmrzlině). Prcek, přestože obvykle to v autě zalomí, tentokrát kouká z okna, usne jen na chvilku a po zbytek cesty fňuká a frflá. Jsem nesmírně šťastná, když dorazíme domů, a přemýšlím, proč jsem vlastně kdy chtěla někam odjet.


Asi je to ve mně. Teda ne asi, určitě. Neumím se radovat z těch pozitivních věcí a soustředím se na negativní. Jsem malicherná. Jsem sobecká. Jenže někdy bych opravdu zase chtěla dělat co chci, kdy chci. Tak snad v důchodu. Prý ještě 39 let.

Vleže

Řeknu vám, ta mateřská (rodičovská), to je doslova leháro. Cítím se jako správný líný rodič.

Mládě dost těžce nese, když jsem výš než on. Když něco dělám, třeba vařím nebo dávám věci do pračky, tak to akceptuje. Ale běda, když se posadím ke stolu s knihou nebo počítačem. To hned protestuje a šplhá za mnou.

Proto teď trávím většinu času vleže. Ono se to totiž rádo tulí, přelízá přes moje nohy či břicho (někdy i hlavu), no a třeba i zkoušení nových věcí je bezpečnější, když je máma co nejblíž. Někdy stačí, když si jenom sednu, to je zase lepší poloha na koulení s míčem nebo bubnování. Ale většinou to stejně skončí tím, že mi Jája vleze do náruče a povalí mě na zem. A pokud možno mě potom ještě odvalí někam ke stěně. (Ony se děti, jak známo, rychle učí nové věci, čím větší blbost, tím lepší, a já jsem tak hloupá, že mu některé z těch blbostí ještě sama ukážu.)

Asi si teď říkáte, jak se mám fajn. Ale jako vždy je tu háček. Ležet na zemi a koukat do stropu člověka omrzí. Ráda bych si vzala třeba knihu, ale to by se k ní Jája hned hrnul a chtěl ji prozkoumat, ideálně po částech.

Možná bych měla ten čas využít k učení se a zdokonalování meditace. Dýchat zhluboka a na nic nemyslet, když se vám po břiše válí mimino a každou chvíli vám vrazí loket pod žebra nebo do slabin, to by byl myslím výkon hodný jogínského mistra.

Po svém

Jára objevuje vlastní cesty.

Už jsem tu psala, že po mě mimino asi zdědilo ne zrovna hezké vlastnosti. Něco má ovšem i po tatínkovi (i když ten to nechce uznat). Tvrdohlavost. Můj drahý si sice poslechne, co si o věci myslím já, klidně pokývá hlavou, třeba i uzná, že mám pravdu... a pak si to udělá po svém. Jára to dělá zrovna tak. Kašle na nějaké tabulky, rady, logické postupy nebo "tak to obvykle bývá". Jde si svou cestou a okolí (já) se může třeba stavět na hlavu.

Tak třeba tleskání. Jak jsem pochopila, většina dětí se poměrně brzy naučí tleskat ručičkama. Společně s máváním je to snad jedno z prvních gest, které děti dělají. Ne tak náš kluk. Pozorně sleduje, jak tleskáme a snažíme se ho motivovat, aby nás napodobil. A pak udělá co? Vezme naše ruce a tleská s nimi. No proč by si přeci oplácával vlastní dlaně, ne?

Podobné je to s jídlem. Do ruky nic nevezme ani za nic (vlastně křupky ano, ale to je tak všechno). Naučil se ale používat moji ruku jako příbor. Opět, proč by si špinil vlastní ruku.

I v rozvoji pohybu si jede po vlastní ose. Teď se například naučil plazit se pozadu. Ano, teď, když už skoro chodí. Plazení pozadu je věc, kterou se některé děti naučí v době, kdy se začínají pohybovat. Ještě před tím, než se dokážou plazit dopředu. Je to pro ně první způsob, jak se hnout z místa. (Vlastně ještě před tím je válení sudů.) Náš kluk si to ovšem nechal na teď a dělá to prostě jen tak z plezíru. Je to totiž náramná sranda.

Nakonec je ale tahle tvrdohlavost i užitečná. Dlouho jsem hlídala, aby ho nikdo nevodil za ruce a nesnažil se ho tak učit chodit. Nemá se to tak dělat a kdo neví proč, nastuduje si to na internetu. Nakonec jsem ale zjistila, že na to dohlížet vůbec nemusím. I když se někteří příbuzní pokoušeli táhnout ho za ruce kupředu, on se nedal. Nepohnul se ani o krok. Má prostě svůj program a chodit bude, až sám uzná za vhodné. Howg.

Tenkrát poprvé

Prázdniny jsou doba úžasných zážitků a ani Jára nezůstává ochuzen. Za poslední dobu zažil spoustu nových věcí:

- první cesta vlakem (kde před zraky všech spolucestujících vytřel kupé kalhotama)
- první zmrzlina (a teď nám ji rve z ruky, to máme za to, že jsme měkcí)
- první řízek (zdravíme nejlepší tetu)
- první bramborová kaše (jako s mlíkem a tak, brambory už samozřejmě měl)
- poprvé na houpačce
- poprvé na klouzačce (a teď už se těm dětským hřištím nevyhnu)

Teď ještě čekáme na ten první krok. Do konce prázdnin se snad zadaří.

Mám prý zlobivé dítě

To se mi zase jednou něco doneslo.

Přišel k nám na návštěvu kamarád a hned ve dveřích povídá: "Tak jsem slyšel, že ten váš kluk pořád jenom brečí a zlobí."
"Cože? A tos slyšel od koho?"
"Od svojí mamky."

Zaráží mě na tom dvě věci.

Za prvé, jeho máma viděla našeho kluka snad jednou a to byl v pohodě. Takže jí to asi někdo vykládal, ale kdo, to netuším. A taky nevím, jestli to, že Jára zlobí, je její interpretace nebo už jí to takhle bylo sděleno. Anebo to vlastně ještě může být interpretace toho kamaráda.

Druhá věc je důležitější. Jak může někdo říct o ročním dítěti, že zlobí? Zlobí tím, že pláče? Ještě kdyby to byl někdo bezdětný, člověk občas nechápe, jak to s těmi dětmi je, dokud to nezažije na vlastní kůži. Ale ženská, která vychovala tři děti, by už mohla pochopit, že dítě brečí, protože holt jinak neumí vyjádřit, že mu něco je. Až se naučí mluvit, tak jistě bude způsobně čekat na vyzvání a pak pronese něco jako: " Maminko, mohl bych prosím dostat něco malého k zakousnutí, trápí mě totiž ukrutný hlad."

Mám takovou teorii, že to, co o někom říkáme, nevypovídá o nich, ale o nás. Zhodnocení mého dítěte jako zlobivého mi o téhle paní nic moc hezkého neříká. Samozřejmě si uvědomuju, že z tohoto pravidla nemůžu vyjmout sama sebe. A tak mi nezbývá než se zamyslet nad tím, jestli nejsem nějak moc přecitlivělá, když napíšu celý článek na základě jedné věty člověka, kterého ani pořádně neznám. Možná jo. Ale syna mi nikdo pomlouvat nebude.

Naštěstí mi všechno bylo vynahrazeno tenhle víkend, kdy jsme byli na návštěvě u příbuzných a já jsem celé tři dny poslouchala, jak je Jája úžasný. To se poslouchá samozřejmě daleko líp a svět je zase v rovnováze. (A aby byl v rovnováze ještě víc, udělal nám včera po návratu prcek doma hysterickou scénu, po které jsem po dlouhé době zase plakala i já.)

Nakonec to bude asi tak, že je náš junior prostě normální mimino. Což je nakonec úplně nejlepší závěr, se kterým jsem mohla přijít.

Health month - šestý měsíc

Tak tedy. Jak dopadl červen, na jehož začátku jsem se cítila plná motivace a energie? Nic moc.

První půlku se mi dařilo všechno plnit, až na tu věc s běháním. To proto, že začátek měsíce byl poměrně deštivý a mně se opravdu nechtělo běhat v dešti. A pak v půlce měsíce se ve mě něco zaseklo a už to prostě nešlo dál. Měla jsem všeho dost, plné zuby vyplňování tabulek o tom, jak se mi daří, plné zuby cvičení a meditování a uklízení a vůbec všeho. Je tedy pravda, že k tomu přispěla i jedna osobní věc, o které se rozepisovat nebudu, ale byla nepříjemná. Jenže zřejmě by se to stalo i bez ní, ta ztráta chuti do životních změn.

Na moudrou radu jedné týmové spoluhráčky z Health Month jsem si tedy dala pauzu, přestala se obviňovat a zamyslela se, proč se mi to vlastně děje. A došla jsem k následujícímu závěru.

Všechno, co jsem se zatím snažila změnit, byly věci, o kterých jsem si myslela, že bych je dělat MĚLA. Že by pro mě byly dobré. Ale zdaleka to nebyly věci, které dělat CHCI, které bych dělala s radostí. Doufala jsem, že se z nich časem stanou návyky, ale místo toho se změnily v nepříjemné povinnosti. S veškerou starostí o prcka a o domácnost mi už zbývá sakra málo času na sebe. A já si ještě nakládám další nepříjemné úkoly. 

Takže na další měsíc jsem všechno zrušila a nastavila si jen tato dvě pravidla:

-  Číst 5x týdně alespoň 30 minut. Už jsem si tu poplakala, jak nestíhám číst. Morgyš mi tehdy v komentářích psala, že přeci aspoň chvilku si přes den na to najít musím. Tehdy to tak nebylo, právě proto, že jsem si naložila jiné věci. Jenže čtení mě baví hodně, víc než cokoli jiného. Takže je potřeba si správně nastavit priority.

- 5x týdně dělat nějakou další aktivitu, která má smysl a která mě baví. Může to být psaní na blog (hele, pro dnešek splněno :)), oprašování frániny nebo třeba pokusy o šití. Cokoli, co není bezcílné surfování po netu ve snaze nějak zabít den.

Pevně věřím, že se mi tyhle věci budou dařit a že snad mi pomůžou k tomu, abych byla méně podrážděná, že nemám na nic čas. Čas se najde, ale je potřeba ho trávit příjemnými věcmi.

Jára trpí, já též

Zuby, pohroma huby.
                    Jára Cimrman


Nevím, čím si to ten náš prcek zasloužil, že si musí projít všemi úskalími vývoje a pořádně si je protrpět, zatímco jiné děti (aspoň podle řečí jejich matek) si ani nevšimnou, že se něco děje. Z úvodního citátu asi každý pochopil, že dnes bude řeč o zubech.

Sotva Jára přetrpěl první tři měsíce úporných bolestí břicha, známých jako tříměsíční kolika, začaly mu trable se zuby. Pamatuju si, že na čtyřměsíční prohlídce paní doktorka poprvé zahlásila: "No jo, už se mu tam něco klube." Nebylo to zas takové překvapení, protože už dva týdny předtím Jára celé dny kňoural s prstama vraženýma hluboko do pusy.

Kousátka, chladítka, mastičky, nic nepomáhalo. Teda netvrdím, že plakal dnem i nocí, ale prostě si vždycky přes den protrpěl tu svou hodinku dvě a pak to zase přešlo. Období růstu zubů se střídala s obdobím klidu, kdy zuby zase zalezly a daly na chvilku pokoj.

V brožurce, kterou jsme dostali v porodnici, je tabulka s dobou růstu jednotlivých zubů. Píšou tam:
- První řezáky: 6. - 8. měsíc. 
- Druhé řezáky: 8. - 10. měsíc.


Haha. Jára teda není tabulkové dítě ani náhodou. V desíti měsících mu vylezl první zub. Jednička vpravo dole. Za měsíc jednička vlevo dole. Tak jsme si říkali, že teď už to snad bude tímhle tempem pokračovat. Ani nápad. Zuby se rozhodly, že to zatím stačí.

Teď, ve třinácti měsících, mu vykoukla jednička vpravo nahoře. Vykoukla znamená, že už se dá nahmatat, ale rozhodně se to ještě nedá nazývat zubem. Jednička vlevo nahoře se rýsuje, ale je to takové to stádium, kdy ještě klidně může zalézt zpátky a pár týdnů si počkat. Prcek úpí, rve do pusy všechno, na co přijde (kromě kousátek a chladítek samozřejmě), ale všechno marné. Zuby si lezou svým (pomalým) tempem. A já si říkám, jestli se jich vůbec dočkáme dřív, než začnou lézt ty trvalé. Snad ano.

Jo a ještě na závěr si postěžuju. Když už má ty dva zuby dole a konečně jeden minizub nahoře, zjistil, že jimi může skřípat o sebe. Z toho zvuku mi běhá mráz po zádech. Kdo nezažil, neuvěří. Doufám, že s tím brzo přestane.

Zatím mi nezbývá, než trpět s ním a zpívat mu o zubech.

Když jsem šel z hub,
ztratil jsem zub.
Našla ho Johana
s křivejma nohama.
Já na ni dup:
"Dej sem ten zub,
nebo ti vytrhnu
z drdola chlup."


(Známí se mi vysmáli, že ten konec znají teda jinak, ale nás maminka učila tu slušnou verzi.)

Peklo jménem nákupy

Kolikátý kruh pekla je nakupování s miminem?

Nákupy obecně nesnáším, všude spousta lidí, člověk nemůže najít, co potřebuje, vnucují se mu prodavači... Ale nakupování s miminem tomu všemu dává ještě další rozměr.

Dneska byl nakupovací den. V lednici prázdno, poslední kousek chleba jsme dojedli k snídani, nedalo se nic dělat. Píšu si seznam, plánuju, kam nesmím zapomenout zajít, přemýšlím, jestli je lepší to zmáknout všechno najednou nebo rozdělit do dvou dnů. Do toho mi P. na seznam připisuje bio citrony a bio pomeranče (rozhodli jsme se totiž vyrábět ořechovku, ale to je zase jiný příběh).
"Kde to mám podle tebe sehnat?"
"No třeba v Tescu je mají."
Vzdychnu a přemýšlím, jak do kroužku pekárna - Brána - Zelňák - koření - mlékárna vměstnám ještě Tesco. A je mi jasné, že budu muset vyrazit s kočárem.

Vždycky před nákupem mě totiž čeká rozhodování, jestli si vezmu juniora do šátku nebo do kočáru. Šátek je v mnohém praktičtější, nosím ho ráda, ale od určitého objemu věcí, které musím pořídit, se kočáru nevyhnu. A to platí i pro dnešek.

Po obědě se vyfiknu (tedy podle svých možností, kdo mě zná, ví), posadím prcka do kočáru a vyrazíme. Malý se tváří spokojeně, usmívá se, rozhlíží se kolem. Dlouho to ale netrvá. Obvykle mu dobrá nálada vydrží až na Zelňák, ale dneska začal pofňukávat ještě před první zastávkou v pekárně. Zatím jen tak trochu. Dá se to vydržet. Ale dobré znamení to není.

Nakupuju zeleninu a Jájovo mrmlání se stupňuje. Jako vždy bojujeme o to, jestli bude mít na hlavě klobouk. Snažím se ho zabavit něčím jiným, ale nedá se. Začíná mi jít na nervy. Snažím se být chápavá matka, ale všeho do času. Konec konců, taky mi je vedro, otravuje mě to a nejradši bych byla zalezlá někde v chládku, nejlépe s oroseným půllitrem v ruce. Jenže tohle miminu nevysvětlíte, stejně jako nepochopí ujišťování, že už jenom tenhle obchůdek a jedeme domů. A i kdyby to chápal, je to fuk, protože malé děti jak známo chtějí všechno hned.

Tlačím kvílící a kňourající kočár a skřípu zubama a přeju si, aby se objevil nějaký pes nebo šalina, protože tyhle dvě "věci" ho poslední dobou baví ze všeho nejvíc. Jára změní repertoár, přestane hrát etudu "Nejotravnější dítě ve městě" a vrhne se na "Největší chudáček pod sluncem." Slzy, ublížená tvářička a ručičky natahující se mým směrem (ale když ho za ně chytím nebo ho chci pohladit, tak uraženě ucukne). Kráčím dál se skelným pohledem a snažím se ignorovat chuť na něj zařvat nebo tam ten kočár prostě nechat stát a utéct.

Těsně před domem (a před mým nervovým zhroucením) přestane. Jako když utne. Najednou zase kouká kolem sebe a po pláči ani památky. Já na nervy, což nejlíp dokazuje skutečnost, že jsem se snažila otevřít byt klíčem od schránky. A on? Usmívá se!

A ty citrony a pomeranče jsem stejně nekoupila.

Minimalistická kuchyně 2

Jste (ještě) zvědaví, jak to všechno dopadlo? 

Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho. Mohla bych si vymyslet pár výmluv, ale pravdou je, že už jsem prostě taková. Sliby ale plním, i když mi to někdy trvá déle. Takže tady je výsledek mého kuchyňského experimentu.

Připomínám, že tady se můžete podívat na fotku, jak to v naší kuchyni vypadalo předtím. Pak jsme všechno sbalili a čekali, co se bude dít.

Během toho týdne, kdy jsme zjišťovali, co vlastně v kuchyni opravdu potřebujeme, byl P. nemocný a nechodil do práce. Byla to tedy opravdu kuchyňská zatěžkávací zkouška, protože jsem denně vařila (na rozdíl od běžného provozu, kdy si udělám k obědu třeba chleba se sýrem).

První den jsme vybalili pár talířů a hrníčků, jednu misku, kafe, olej, sůl a pepř a to bylo tak v zásadě všechno. Jo, ještě flašku pro mimino. Všechno se vešlo na jednu fotku. 

Po pár dalších dnech přibylo ještě pár věcí, něco už jsme uložili i do šuplíků a do regálu, ale můžete vidět, že pořád je linka více méně prázdná.

Na konci týdne jsme měli vybaleno v podstatě všechno potřebné. Pak nastalo takové hluché období. Ze zbytku věcí jsme prakticky nic nepotřebovali, takže nás nic nenutilo pustit se do nějakého velkého třízení a úklidu. Krabice a tašky ležely nějakou dobu v rohu, prcek si měl aspoň s čím hrát a my si na ně za krátko zvykli. To sem nepíšu proto, abyste se dozvěděli, jaký jsem bordelář, ale jako důkaz toho, že většina těch věcí jsou opravdu nepotřebné krámy. Kdybych byla dostatečně drsná, mohla jsem je všechny vyhodit bez nějakého probírání se jimi.

Jenže taková nejsem (a navíc by se P. asi hodně zlobil a přece nechci narušit rodinnou pohodu), a tak jsem se nakonec vyhecovala a do toho úklidu se dala. Jednu část linky zabralo jídlo, protože to bych vyhodit nemohla, nejsem plýtvač. Je tam ale pár věcí (experimenty, jako například pohanka), které se budu snažit rychle spotřebovat a pak už je znovu nekoupím. Nádobí jsme probrali a snažili se dohodnout na tom, co opravdu používáme a co je zbytečnost (jako mít pět pánví).

Výsledek nakonec vypadá hezky, i když si umím představit, že by to šlo ještě zredukovat.

Všimněte si hlavně, že už neleží žádné krámy na myčce ani nahoře na lince. A taky mám místo na pracovní ploše na lince (vedle sporáku). Takže tam konečně můžu dát třeba vál, když něco peču, aniž bych před tím musela přerovnávat a přesouvat věci.

Pokud by vás zajímalo, co dělám s tím zbytkem, tak něco jsem vyhodila, něco darovala různým lidem, něco brzy poputuje zpátky k původním majitelům. (Taky máte doma spoustu plastových krabiček, ve kterých vám rodiče přivezli nějaké jídlo na přilepšenou, ale ty krabičky už si nikdy neodvezli?)

Samozřejmě to nemám pořád takhle hezky uklizeno. Důležité ale je, že všechny věci mají své místo UVNITŘ linky. Když si vzpomenu, jak jsem byla z nedostatku místa zoufalá a zvažovala, že si budeme muset pořídit ještě nějakou skříňku nebo aspoň závěsný systém na různé kuchyňské nástroje... Myslím, že je to jednoznačný úspěch.

Banánový

Jára zbožňuje banány.

Možná je to tím, že je to jediné ovoce, které konzumuje v celku (teda bez slupky samozřejmě) a tedy ví, jak vypadá. Ostatní plody zná jen ve formě jakéhosi pyré.

Celkově vlastně zatím moc ovoce neochutnal, protože se snažím mu dávat věci sezónní a lokální, takže zatím měl tak maximálně jablko, hrušku a nedávno jahodu. A pak tedy banán. Ten není sice ani sezónní ani lokální, ale jako svačina pro mimino je nepřekonatelný. Dá se vzít všude sebou bez jakékoli přípravy, je ve slupce, takže se nemusí mýt, ale ta slupka jde lehce oloupat, navíc ho prcek užmoulá i se svými ubohými dvěma zuby a můžu ho s ním krmit i za chůze, když je třeba.

Všechno to tu vykládám proto, abyste pochopili, jak došlo k tomu, že si Jára banány zamiloval. Nedávno jsme byli na nákupu v supermarketu. Už když jsem brala banány do košíku, Jára nadšeně výskal. Když jsem je pak vyložila na pás, začal se jich vehementně dožadovat a bylo mu fuk, že ještě nejsou zaplacené, ba ani zvážené. Když jsem mu jeden dala do ruky, snažil se ho sníst i se slupkou.  Zábavná scéna pro všechny okolo.

Od té doby jsem se naučila nacouvat kočárem k regálu tak, aby na své oblíbené žluté ovoce neviděl, rychle vybrat jeden trs a šoupnout ho nahoru na kočár (na tu stříšku, boudičku či jak se tomu říká). U pokladny je vykládám až na poslední chvíli, pokud možno tak, aby si nevšiml.

Je to taková pitomost, ale je na tom vidět, jak s člověkem dokážou mimina cvičit, i když se snaží tomu vzdorovat sebevíc. Tak doufám, že teď přes léto prcek ochutná spoustu jiného ovoce a na banány zapomene.

Jak (ne)péct koláč...

... aneb kurz pečení pod vedením Neschopné matky.

1) Najděte si superjednoduchý recept, na který potřebujete jen 3 suroviny a asi 30 minut času
2) Zjistěte, že máte málo suroviny A. Vymyslete kreativní řešení problému I.
3) Během provádění řešení I. vymyslete kreativní řešení II. Všechno zmačkejte a začněte znova.
4) Připravte si surovinu B.
5) Zjistěte, že jste si připravili málo suroviny B. Přichystejte si ještě jednu várku.
6) Zjistěte, že máte stále málo suroviny B (a jste na dně se zásobami). Kreativní řešení II. zde selhává a vy se musíte vrátit k řešení I. Takže začněte znovu.
7) Nemáte surovinu C. Použijte náhražku a doufejte, že to bude OK.
8) Po dvou hodinách dospějte k výrobku vzdáleně připomínajícímu koláč. Šoupněte ho do trouby a jděte o tom všem napsat na blog. A hlavně nezapomeňte koláč včas z trouby vyndat.

Health month - pátý měsíc

Květen byl výborný, hned se musím pochlubit.

Májová předsevzetí byla tři:
- cvičit
- meditovat
- pracovat na věcech ze seznamu úkolů

První dva týdny jsem všechno dodržovala skvěle, ve cvičení jsem měla dokonce 17denní šňůru bez přerušení. A i když jsem potom občas vynechala, celkově jsem všechno plnila na jedničku.

Pár poznatků:
- o cvičení - Je to už skoro tři měsíce, co jsem začala pravidelně cvičit. Tedy snažit se o to, a poslední dobou se mi to i daří (za tou čárkou si stojím). Přesto je to občas hodně těžké a bolí to. Je to pro mě překvapující, čekala bych, že si tělo po čase zvykne. Asi si musím konečně přestat lhát do kapsy a přiznat si, jak na tom s fyzičkou jsem. Konec konců, když jsem to zanedbávala nějakých 28 let (ne tak docela, občas jsem se nějakému pohybu věnovala, ale nic extra), nemůžu čekat, že se to za pár měsíců spraví.

- o meditování - Před měsícem jsem se snažila vysvětlit, o co mi jde. Zjistit, jestli jsem vůbec schopná aspoň na chvilku vypnout mozek a soustředit se jen na jednu věc. Po měsíci musím říct, že je to těžší, než jsem čekala. Pomáhá mi počítání nádechů a výdechů, ale ani to není úplně spolehlivé. Jen na chvilku vypnu, už mi do hlavy skočí nějaká myšlenka, třeba co musím potom udělat nebo jak o tomhle napíšu na blog nebo alespoň nějaké to "Hele, já na nic nemyslím... sakra."
Napadlo mě jedno přirovnání, je to jako kdybyste chtěli mít v místnosti úplnou tmu. Zatemnili byste tedy všechna okna a dveře. Pak stojíte venku a chcete vědět, jestli tam náhodou neprosvítá trocha světla. Tak otevřete dveře - a v tu ránu tam to světlo zase máte.

- o seznamu úkolů - zatím jen zkouším různé možnosti, ale pomalu bude potřeba trošku zapracovat na nějakém systému, jak ty úkoly zvládat.

Teď ještě předsevzetí na červen. První tři zůstávají, potřebuju si to ještě "procvičit", další dvě jsou nová. (Jo, riskla jsem to a mám jich pět, doufám, že nepohořím jako v březnu.)

- cvičit 20 minut denně alespoň 6 dní v týdnu
- meditovat 2 minuty alespoň 6 dní v týdnu
- alespoň 4krát týdně pracovat na úkolech ze seznamu
- uběhnout minimálně 3 km týdně - detaily v minulém článku, vím, že 3 km jsou nic, ale chci si napřed vyzkoušet, jestli u toho vůbec vydržím.
- alespoň 4krát týdně věnovat 10 minut úklidu pracovny - naše pracovna je teď spíš skladiště a je potřeba se do toho nějak systematicky vrhnout a něco s tím udělat, než se změní ve vše pohlcující a nic nevracející černou díru.

Tak to by bylo, držte mi palce, na konci června dám zase vědět, jak jsem dopadla.

Running woman

Tak jsem se zase dala do běhání.

Říkám zase, protože to není zdaleka poprvé. Vždycky jsem podlehla té představě, jak po ránu, s prvními paprsky slunce, vybíhám do polí a užívám si radost z pohybu. Kdoví, kde jsem k tomu přišla, asi jsem zmanipulovaná médii jako všichni. Problém ale je, že jsem se nikdy nedostala přes první pokus.

Nikdy jsem nebyla nějak fyzicky zdatná, ale zase to neznamená, že se nerada hýbu a nemám ráda sport. Jako dítě mě to dokonce bavilo hodně, ale pak člověk přijde do školy, kde se mu děti (a někdy i učitelé, i když nepřímo) vysmějou, že je tlustý a neumí udělat výmyk na hrazdě a radost z pohybu je pryč.

Běhání mě vždycky lákalo, protože to vypadá tak snadno. Nemusíte se učit žádná pravidla, nemusíte mít speciální prostory ani vybavení, prostě jenom běžíte. Ve stejném duchu se nese i většina článků o běhání, tedy alespoň ty, co jsem kdy četla já. Je to úžasný sport, procvičí úplně celé tělo a není k němu potřeba vůbec nic. V druhém odstavci článku se ovšem dozvíte, že do začátku potřebujete kvalitní boty* (podle rychlého průzkumu na netu minimálně 2000 spíš víc, hehe) a nejlepší samozřejmě je koupit si i měřič tepu a funkční prádlo. Tedy chápu, že všechny tyhle věci běhání určitě usnadní, ale kam se podělo to "vůbec nic" z prvního, náborového odstavce.

Pak se taky v těchhle článcích dočtete, jak vám běhání, jako ostatně jakýkoli sport, vyplaví do těla spoustu endorfinů a budete se potom cítit báječně. No nevím. Po čase jistě. Ale možná by měli začátečníky jako jsem já spíše varovat před tím pocitem, že chcete vyplivnout plíce, který se dostaví už po pár metrech. A jestli se dostaví nějaký pocit štěstí, tak je to na konci, kdy si uvědomím, že je to za mnou a neumřela jsem.

Přesto se do toho zase pouštím. Sama nevím proč. Asi že bydlíme u těch Lužánek, kde denně potkávám spoustu běžců, kteří vypadají spokojeně a fit. Kdo by takový nechtěl být. Je to vlastně taková reklama v reálu.

Aspoň jsem konečně realisticky zavrhla možnost běhat po ránu, protože jakkoli romantické se to zdá, v pět ráno jsem prostě nepoužitelná. Takže večer. Poté, co uložíme mimino ke spánku. Zatím si kladu malé cíle, dvakrát až třikrát týdně oběhnout park, což dělá asi 1,5 kilometru. Sama jsem zvědavá, jestli to vydržím dýl než měsíc.

Jo a ty běžecké boty nemám. Jen úplně obyčejné tenisky. Nehodlám vyhodit prachy za něco, co třeba nakonec využiju jen párkrát (a ne, nefunguje to jako motivace, to už mám vyzkoušené).

*Aby v tom byl ještě větší chaos, narazí člověk časem na články o tom, že nejlepší je běhat bos.

Dopis č. 3

Milý Jájo,

chtěla jsem ti tenhle dopis napsat k prvním narozeninám, ale tak trochu jsem se opozdila. Měl jsi je už před čtrnácti dny. Však víš, jaká máma je. (Ráda bych věřila tomu, že budoucí máma, kterou znáš, dělá věci včas, ale jsem realista.)

Díky tomu zpoždění ti aspoň můžu napsat, že předevčírem jsi poprvé stál bez držení. Za chvilku už asi budeš chodit a pak běhat. A to se teprve budou dít věci.

Ale všechno popořádku. Je ti tedy rok a čtrnáct dnů. Obvykle se vedou takové řeči, jak to uteklo, to snad ani není možné, blabla... něco ti řeknu, vůbec to není pravda. Naopak. Za ten rok jsme toho zažili tolik, že mi spíš připadá, jako bys byl s námi odjakživa. Teprve rok? To snad ne.

Nemůžu ti sdělit, kolik aktuálně vážíš a měříš, protože kvůli nachlazení jsme odložili roční prohlídku a jdeme tam až příští týden. Ale to tě stejně určitě nezajímá (a pokud jo, tak to bude ve zdravotní průkazce). Zuby máš zatím dva, žádný spěch, a celkově ten vývoj bereš tak lážo plážo, není kam spěchat. 

Daleko důležitější ale je, jak si vedeš v praktickém životě, že? Tedy mohu ti říct, že se velice aktivně zapojuješ do rodinného dění. K tvým povinnostem, které ovšem děláš s nadšením, takže bych to povinnostmi ani nenazývala, patří pomáhat mi dávat a vyndávat nádobí z myčky a prádlo z pračky. Pak taky úklid šuplíků a skříněk, což ovšem poslední dobou trochu zanedbáváš. No a nesmím zapomenou na zpěv a hru na rytmické nástroje (jako je stůl, podlaha nebo žehlicí prkno), kterou mi zpříjemňuješ dny.

Ve volných chvílích koukáš z okna nebo pronásleduješ kočky po bytě. Bohužel jsou stále rychlejší než ty, což se ti hrubě nelíbí a dáváš to patřičně najevo. Taky se ti tříbí smysl pro humor, nejvíce se směješ, když na tebe vyplazuju jazyk nebo dělám "leze leze po železe" a při tom tě šimrám.

Co se týče tvého budoucího povolání, pomalu se odkláníme od původního "bude to operní pěvec", i když hlas máš stále zvučný, to ano. Momentálně to ale vypadá spíš na zubaře. Moje i tátovy zuby zkoumáš velice pozorně. Tak uvidíme.

Těším se, co nás čeká dál. Určitě to bude dobrodružství jak pro tebe, tak pro mě a tátu. A určitě si to pořádně užijeme.

S láskou,

máma.

Doplnění zubařské historky

Takže ke včerejšímu postu musím ještě dopsat pointu, která sice zní jak vymyšlená, ale věřte mi.

Odpoledne jsem byla s mrňousem v parku, něco jsem hledala v tašce, tak tam hrabu a zjistila jsem, že ta průkazka pojištěnce tam celou dobu byla!

Někteří lidé, jako třeba já, by se asi neměli rozmnožovat. No, už je pozdě. Doufám, že tohle po mě Jára nezdědí.

U zubaře

Zas jedna typická historka neschopné matky.

Járovi byl nedávno rok a přestože má teprve dva zuby (ve srovnání s jinými dětmi je to asi málo, ale co), bylo na čase vydat se na první prohlídku u zubaře. Takovou tu seznamovací.

Předehrou bylo, jak jsem asi měsíc řešila, že nám (jemu i sobě a možná i P.) najdu jiného zubaře. Vyptávala jsem se kolem, hledala reference na netu... a pak jsem se rozhodla, že nic měnit nebudeme a objednala ho ke své zubařce.

Dneska nastal den D. Jára se na návštěvu zubaře připravoval poctivě už od rána. Vzbudil se o dvě hodiny dřív než obyčejně, fňukal, nejevil zájem o hračky a chtěl se pořád nosit. Já na druhou stranu jsem se snažila připravit mu ještě před odchodem snídani, svačinu i oběd a ještě udělat pár dalších věcí v kuchyni, aby toho bylo po návratu co nejmíň. Stručně řečeno, ráno to nebylo jednoduché. Ale zvládli jsme to a přesunuli se do další fáze - fáze příprav na cestu.

Klasicky jsem špatně odhadla čas, furt ho bylo dost a najednou jsme měli zpoždění. Navíc jsem se snažila kluka namazat opalovacím krémem, zapatlala si při tom triko a musela se pak převlíct. Pak jsem hledala zdravotní průkaz. Pro ty, co neví, je to taková knížečka, kterou teď dostávají mimina u porodu (co si pamatuju, tak my jsme nic takového neměli), je tam místo pro záznamy o preventivních prohlídkách u normálního doktora a taky zubní průkaz či jak se to jmenuje. I ten jsem překvapivě našla, pak se mi podařilo nacpat mimino do šátku, nezapomenout pití a svačinu... no prostě se v tom zlepšuju. Vyrazili jsme.

Zpoždění jsme měli jen malé, ale následně zapracovala veřejná doprava, něco jelo později, něco dřív a už z toho byl skluz deseti minut. Nevadí. Doběhla jsem do ordinace (s menší komickou vsuvkou, kdy Járovi vítr odfouknul klobouček a já ho honila po trávníku), uvnitř ještě někoho vrtali, takže žádný stres.

Za chvíli vykoukla sestřička a prý, dejte mi zatím průkazku pojištěnce, já si tam vyplním registraci. Koukala jsem na ni nechápavě a pak jsem se musela plácnout do čela. Průkaz pojištěnce jsem samozřejmě neměla. Ani na chvíli jsem si na něj nevzpomněla. No, to prý nevadí, tak aspoň rodné číslo že bude potřebovat. To samozřejmě ještě z hlavy nevím. Ale určitě bude zapsané v tom zdravotním průkazu. A co myslíte? Neměl ho tam. Byla tam jenom první část, protože to doktorka vypisovala ještě v době, kdy prcek žádné rodné číslo neměl.

Nakonec jsem to číslo našla napsané na jednom zastrčeném papírku, takže to dopadlo dobře. Poseděli jsme si s prckem na křesle, paní zubařka mu v rychlosti mrkla na ty dva zuby, pak mu dala na kousání kelímek a mě poučila o správné dentální hygieně. Za půl roku nashle. Celé to netrvalo déle než pět minut. A příště už to snad bude bez ztráty kytičky.

(Ne)čtenářka

Dnes jsem dočetla Topolovu Sestru.

Nevím, jestli jste si někdo všimli malého boxu v pravém sloupečku (pod okýnkem O mně). Jestli jo, tak vám možná bylo divné, proč se tam nic moc nemění. Že by to bylo rozbité? Kéž by.

Dneska jsem konečně dočetla první knihu v tomto roce. Ano, nešálí vás zrak, je konec května a já přečetla první knihu. Vzhledem k tomu, že jsem vždycky patřila spíše do kategorie knihomolů, je mi z toho trochu do pláče.

Problém je v tom, že si nedokážu najít na čtení čas. A může za to, jak jinak, mimino. (Na někoho se to hodit musí,  že jo.)

Pamatuju si, jak jsem si loni v dubnu obnovila průkazku do knihovny, zaplatila poplatek na rok a půjčila si hromádku knížek. O měsíc později, pár dní před porodem, jsem měla nastoupit do nemocnice. Dopoledne jsem tedy ještě rychle šla vrátit knížky. A tehdy jsem byla v knihovně naposledy.

Se řvoucím miminem mi čtení moc nešlo. Pak na podzim a v zimě přišlo krásné období, kdy Jára spal odpoledne v kočáře, relativně dlouho (asi tak hodinku, myslím). Kroužila jsem po parku (spal jenom za jízdy) a spokojeně obracela stránky. Sice je trochu těžší u toho zároveň tlačit a řídit kočár, ale dalo se to. Na zimu jsem si kvůli tomu dokonce pořídila rukavice bez prstů, abych mohla otáčet stránky. (Stejně to moc nepomáhalo.)

Povzbuzena tímto úspěchem nastavila jsem si na Goodreads Reading Challenge - za rok 2012 přečtu 24 knih. 2 knihy měsíčně, to je prkotina, říkala jsem si. Jenže Járův denní rozvrh se změnil, navíc chodíme častěji na procházky s šátkem místo s kočárem, prostě už venku nečtu. A doma to není o moc lepší. Vždycky je něco důležitějšího, co je třeba udělat. Poslední možností by bylo číst v posteli, jenže máme v ložnici postýlku, takže smůla, žádné světlo, žádné čtení.

Za chvíli ze mě bude negramota, co nepřečte knihu, jak je rok dlouhý. Poradíte mi, jak to řešíte vy?

_______________________________________


Pod čarou mi dovolte omluvu. Vím, že jsem slíbila napsat o tom, jak dopadl kuchyňský experiment. Ale bylo toho teď nějak moc. Nemoc, svatba kamarádky, oslava prckových narozenin. Budu se snažit to sem napsat co nejdřív.

Výchova není žádná sranda

Anebo je? Jára si to očividně myslí.

Už několik měsíců se snažím naučit mimino, co znamená "Ne." Popravdě mu teda nezakazuju moc věcí, protože mi to připadá vyčerpávající a zbytečné. Ale hrabat v kočičích miskách s jídlem by nemusel.

V článcích o vývoji dětí se dočtete, že v tomhle věku (vlastně už dřív to psali, myslím, že někde kolem 10 měsíce, možná i před tím) děti slovu ne už rozumí, ale rozhodně jim nezabrání, aby pokračovali v zapovězené činnosti. A to je teda fakt.

U nás to probíhá asi takto. Jára se šine ke kočičím miskám. Já na něj: "Járo, ne!" Snažím se přitom tvářit vážně a mít ten správný, rozhodný tón hlasu. Mimino se zastaví a otočí se na mě. Zkoumavě. Jako by říkal: "Myslíš to vážně?" Já opakuju: "Ne!" Prcek se usměje. Vykouzlí ten nejkouzelnější úsměv, co má v repertoáru. Upřeně na sebe zíráme, já se stále snažím tvářit vážně, ale po pár vteřinách to vzdám. Nejde to. Tomu pohledu nelze odolat. Přes veškerou snahu mi zacukají koutky. A je to tu. Signál pro Járu, že žádné ne neplatí, spokojeně se otočí a pokračuje v cestě ke kočičímu žrádlu.

No co, časem to přijde a do té doby se aspoň hodně nasmějeme.

Mimochodem, dobrý článek o výchově (anglicky) je zde. (Už jsem ho před nějakou dobou dávala na G+, takže pro některé z vás to není nic nového, ale pro někoho třeba jo.) Inspirujte se francouzskými matkami. (I když já si popravdě myslím, že se to týká Evropy obecně, ale co já vím.)

Minimalistická kuchyně

A je to tu. Můj první pokus o změnu naší domácnosti v minimalistickou.

Začala jsem kuchyní, protože tam vlastně trávím nejvíc času, nejvíc ji používám. A přitom je tam takový chaos, že by člověk plakal.

Trocha (ale opravdu jen trocha) teori). Existuje více možností, jak ten velký úklid (a nejen v kuchyni) zvládnout. Můžete to dělat postupně. Skříňku za skříňkou, poličku za poličkou, věc za věcí. Anebo se do úklidu a zbavování se věcí vrhnete po hlavě a uspořádáte třeba balicí večírek.

Musím se přiznat, že tahle představa se mi hrozně líbí. Prostě sbalíte všechno, co máte doma, a pak postupně vybalujete jen to, co potřebujete. Po plus minus týdnu máte hotovo. Co jste nevybalili, pravděpodobně nepotřebujete. Dobrá, pro jistotu ještě kouknete na věci, které zůstaly zabalené, přeci jen by se tam mohlo najít něco užitečného. Ale většinu z toho nepoužíváte a nemusíte skladovat doma na dobu "až jednou".

Zní to dost šíleně, že? A hlavně, jak si uvědomuji, dost neprakticky pro rodinu s dítětem (chlapci, jejichž blog jsem výše linkovala, jsou oba svobodní a bezdětní). Jenže ta myšlenka mi pořád vrtala hlavou. A pak jsem si řekla, co takhle udělat jenom mini packing party. Pro naši kuchyň. Protože popravdě řečeno, v té místnosti byl takový zmatek, že jsem vůbec nevěděla, odkud kam, kudy, jak se do toho pustit.

Tady vidíte naši kuchyň před velkou akcí. Přecpaná. A to jsem před focením poctivě uklízela.

Zajímavé je, že v předchozím bytě jsme měli linku a vůbec prostor v kuchyni daleko menší. Když jsme se přestěhovali sem, byla jsem nadšená. Takový obrovský prostor. Jenže za pár týdnů jsme zase zjistili, že máme prostě malou kuchyň.

Myslím si, že člověk má prostě tolik krámů, jak velkou má kuchyň, byt, dům... Hromadíme a hromadíme a když vidíme prázdnou poličku, musíme ji zaplnit. A pak nemáme místo, tak přikoupíme poličky. Takový začarovaný kruh. A já se rozhodla z něj vystoupit.

Takže jsme minulé úterý sbalili všechno, co bylo v lince, na lince, na skříňkách, na regále, na myčce, na ledničce. Trošku nám tu teď překážejí krabice na zemi, ale ten týden to vydržíme. A vy, jestli chcete vědět, jak tenhle experiment dopadl, vydržte tak dva, tři dny a vše se dozvíte.



Líbil se vám článek? Máte k němu co říct? Neváhejte a pochvalte mě, vynadejte, komentujte.

Nemoc zákeřná

Járův boj s virózou.

Asi jsme se měli moc dobře. A já jsem to opovážlivě říkala nahlas. Možná jsem si i drze myslela, že to mateřství začínám zvládat a že to vlastně není zase taková fuška. A tak se vesmír rozhodl, že mi připomene, jak na tom vlastně jsem.

Jára ochořel.

Nejprve dostal rýmu. Poslední týden v dubnu. Nic moc vážného. Trochu mu teklo z nosa, ale jinak byl v pořádku, žádná teplota, veselá nálada, prostě pohoda.

Pak přes víkend začal kašlat. Znělo to dost ošklivě, takový ten "vlhký kašel", jak říkají doktoři, já říkám, že to v něm chrastí jak v rozbitých hodinách. Tak jsme šli minulé pondělí k doktorce. Dostal nějaké kapky, sirup, žádná antibiotika. Na ty to prý rozhodně není. No sláva.

Během týdne se zlepšila rýma, ale kašel furt. Nálada nic moc, ale ještě pořád se to dalo, hrál si se vším možným a dobře (a hodně!) spal. A pak ve čtvrtek večer teplota. 38. No, stejně jsme šli v pátek na kontrolu. Prý se to poslechově lepší. Jen ta teplota, no, sestřička píchla Járu do prstu a že to na antibiotika není. Ale jen tak pro jistotu mi je paní doktorka napsala. Jen kdyby se to nelepšilo, ale ono určitě bude. 

V pátek večer teplota vyletěla na 39, v noci ke 40. Do prkýnka (na blogu se snažím být slušná)! Moje miminko mělo poprvé horečku a hned takovou. Byla jsem přesvědčená, že se stane něco strašného. Nastudovala jsem si na internetu všechno o febrilních křečích, našla si číslo na pohotovost a čekala, co bude... Nebylo nic. Naštěstí. Kromě teda horečky, která pokračovala ještě v sobotu, a tak jsme museli nakonec ta antibiotika z lékárny vyzvednout a začít mu je dávat.

V neděli byl bez horečky, tak jsme si říkali, no hurá. Léky zabraly, teď už to bude dobré. Dneska ráno se Jára vzbudil a byl puntíkovaný. Přes noc se osypal. Vypadá, jako by měl hodně předčasnou pubertu. 

Tak zas k doktorce, poslala nás tentokrát na krev, ale výsledky byly ok, podle krve je zdravý. Příčina vyrážky může být, jak jsem pochopila, cokoli. Antibiotika, jídlo, nějaká další viróza.... uíííí! 

Navíc už prcek rozhodně nemá dobrou náladu. Z mého veselého, samostatného chlapečka se stalo mimino, co furt kňourá a chce se chovat. Kdo by se mu taky divil. Ale i když chápu, že je mu blbě, po několika hodinách poponášení a dělání šššš šššš šššš ho mám plné zuby. Takže si ještě ke všemu připadám jako zrůda, co nemá dostatek trpělivosti pro své nemocné trpící dítě. Obzvlášť to vynikne vedle mého milého, trpělivého, mírně flegmatického muže.

Dobrá, vesmíre, pochopila jsem, lesson learned, mohl bys zase vrátit všechno do normálu a způsobit, aby se Jára co nejrychleji uzdravil? Poníženě prosím, prstíčkem hrabu. 

Oblíbený rodič

Jára má jasno.

Já: Řekni máma.
Jára s andělským úsměvem: Táta!

Čekám, kdy mě praští po hlavě paličkou a zařve: "Nejsi táta!"

Minimalismus na síti

Prvním krokem každého, kdo se rozhodne být minimalistou (aspoň co jsem zatím zaznamenala), je vyházet z domu všechny nepotřebné věci. K tomu u nás rozhodně dojde, nebojte se, ale když jsem se na svůj život kriticky podívala, zjistila jsem, že nejvíc "marastu" mám v té části virtuální.

Ráda bych zdůraznila, že tady jde opravdu o můj život a mou konkrétní situaci. Neberte si z následujících řádků, že považuji internet za zlo a na všechny, kdo ho používají k práci či k zábavě, se dívám svrchu.

Trávila jsem spoustu času u internetu, místo abych dělala něco užitečného. A nejhorší bylo, že jsem měla pocit, že to dělat musím. Takhle to na mě působilo. Vždyť je tam přeci spousta informací, vážných i nevážných, a já je musím přečíst, jinak se stane něco strašného.

Když už mi i P. (kterého by jistě mnozí označili za počítačového maniaka) naznačoval, že se mnou není něco v pořádku, rozhodla jsem se jednat. A zde jsou zatím nejvýraznější výsledky:

Facebook


Ne, nepřestala jsem ho úplně používat. (Ale klidně můžu kdykoli přestat. No vážně. Fakt!) Ale kriticky jsem se podívala na příspěvky, které se tam objevují. A na seznam svých "přátel"

Měla jsem jich přes 200. To není málo. (Ano, je to málo ve FB světě, ale já mluvím o realitě.) A tak jsem si položila otázku. Mám opravdu ve svém životě 200 lidí, kteří jsou pro mě tak blízcí nebo zajímaví, abych si s nimi chtěla vyměňovat detaily o svém životě? Opravdu mě zajímají fotky bývalé spolužačky z gymplu, se kterou nemám naprosto nic společného? Nebo příspěvky bývalého kolegy z práce, se kterým jsem v reálu nikdy ani pořádně nemluvila?

Zredukovala jsem svůj seznam přátel na 90. Stále je to docela hodně, ale jsou to opravdu lidé, se kterými bych nechtěla ztratit kontakt, nebo takoví, kteří mi něco dávají, tzn. například linkují odkazy, které mi přijdou zajímavé, nebo máme podobný hudební vkus apod.

Taky jsem zásadně zredukovala počet skupin, do kterých jsem se v počátečním FB nadšení přihlásila.

Fóra


Chodila jsem na dva diskuzáky. A trávila u nich hodiny. Vždycky bylo ještě něco dalšího, co se dalo číst.

Nejhorší na diskuzních fórech je to, jak rychle přibývají příspěvky. Měla jsem pocit, že tam opravdu musím být tak dlouho, abych držela tempo. Navíc na fórech nejde jen o vyměňování informací, nestačí si příspěvky přečíst dodatečně, jako třeba noviny nebo blogy. Probíhá tam interakce mezi lidmi a člověk tak nějak chce být při tom. A vstupovat do toho. Je to podobné, jako když sedí parta kamarádů v hospodě. Pokud vám o tom bude za dva dny někdo vyprávět, i když vám všechno popíše do detailů, nebude to ono.

Nakonec jsem se odhodlala k radikálnímu kroku. Napsala jsem adminovi jednoho z těch diskuzáků (kam jsem chodila asi šest let), aby mi zrušil účet. Prostě jsem věděla, že mít ho tam, nevydržím to fórum bojkotovat. Udělal to a mně bylo divně. Ale za pár dní to přešlo. (Konec konců, ty důležité lidi odtamtud už mám dávno v přátelích na FB :))

Na druhém diskuzáku jsem si účet nechala, ale odhlásila jsem si odběr všech oblíbených vláken, až na jedno, týkající se dětí. Myslela jsem, že by se mi mohlo ještě někdy hodit. Ale stala se zvláštní věc, od té doby jsem tam nebyla a i když mě občas napadne, že bych se na to či ono ohledně mimina mohla na fóru zeptat, nakonec nad tím vždycky mávnu rukou. Naučila jsem se bez nich žít.

Blogy

Moje RSS čtečka momentálně obsahuje 42 různých blogů. Některé z nich jsou pravda už nějakou dobu neaktivní. Ráda bych to protřídila, ale zlobí mě Google Reader - když si nějaký blog odhlásím, řekne mi, že to udělal, ale při další aktualizaci ho vrátí zpátky. Ach jo. Až tohle někdo z Googlu spraví (nebo přijdu na to, jak to udělat jinak), určitě nějaké blogy zredukuju. Každopádně jsem si přestala bookovat všechno, na co narazím. Dávám si tam jen blogy, které mi můžou opravdu něco užitečného dát.

V souvislosti s tím mě ještě napadá jedna věc - snažím se neduplikovat zdroje. Když má nějaký web RSS zdroj a zároveň stránku na FB, kde zveřejňují odkazy na nové články, je zbytečné sledovat je tam i tam. Rozptyluje mě to.

To je asi všechno o aktuálním stavu mé virtuální existence. Musím říct, že jsem tímhle zredukováním získala spoustu času, který teď můžu trávit něčím zábavným a užitečným (třeba psaním na blog :))


Líbil se vám článek? Máte k němu co říct? Neváhejte a pochvalte mě, vynadejte, komentujte.

Health month - čtvrtý měsíc

Ani jsem se nenadála a duben skončil. A tak spěchám se shrnutím toho, jak se mi dařilo v boji za zdravější život a lepší návyky.

Pravidla na duben byla tato: třikrát týdně se věnovat něčemu užitečnému, nemlsat a cvičit 20 minut denně alespoň šest dní v týdnu.

První půlka měsíce byla těžká. Hodně těžká. Nevím proč, asi že jsme hned na začátku dubna byli pět dní pryč z domu a já z toho všeho vypadla. Dostat se po návratu zpátky do vyjetých kolejí mi trvalo pak ještě asi týden. Pak se to ale zlomilo a Danka se změnila v produktivní osobu, která vše s úsměvem zvládá. Zvláštní. Kéž bych přišla na ten spouštěcí mechanismus.

No nic, je tu nový měsíc a já se rozhodla, že už mám plné zuby neustálého opakování pořád stejných věcí. Chce to něco čerstvého. Takže na květen jsem si uložila:

- Cvičit 20 minut denně alespoň 6krát týdně - no dobře, to není moc nové, ale tenhle návyk je užitečný a já ho potřebuju ještě upevnit

- Meditovat 2 minuty denně alespoň 6 dní v týdnu - nejsem nějak moc zapálená do spirituality a takových věcí, ale inspiroval mě článek na zenhabits. Vypadá to vlastně dost jednoduše, ale není. Myslíte si, že dokážete na 2 minuty vypnout hlavu a soustředit se jen na svůj dech? No, já ne. Tak jsem si říkala, že to zkusím. Třeba mi to pomůže naučit se soustředit i na jiné věci. (Víte, jak se říká, že ženské umějí dělat víc věcí najednou? Je to pravda, aspoň u mě, ale považuju to spíš za prokletí. Já ne že umím dělat/myslet na víc věcí najednou, já se prostě neumím soustředit jen na jednu věc.)

- Alespoň 4krát týdně pracovat na věcech ze seznamu úkolů - snažím se pořád najít si pro sebe ideální systém na time management. Až ho najdu, dám vědět.

Takže s chutí do nového měsíce, květen jsem měla vždycky moc ráda, je to skvělý měsíc. 

Poznámka: Pokud se taky pokoušíte o nějaké změny životního stylu, koukněte na healthmonth.com a hrajte se mnou.


Líbil se vám článek? Máte k němu co říct? Neváhejte a pochvalte mě, vynadejte, komentujte.

Minimalismus podle Danky

Jedna z výhod mateřské dovolené (aspoň pro mě) je to, že mám čas přemýšlet o životě.* O tom, jaký život vedu. A jaký bych vést chtěla.

Dlouho jsem netušila, že všemožné představy a ideály, které o životě mám, mají jméno. To jsem objevila až nedávno. Už jsem se o tom zmínila tady, směr, který mě oslovuje, se jmenuje minimalismus.

Zřejmě by bylo nošením dříví do lesa nějak se o minimalismu rozepisovat. Aspoň já jsem při svém brouzdání po internetu získala dojem, že minimalismus teď frčí. V zásadě jde o to, soustředit se v životě na to podstatné a zbavit se všeho okolo. Co je podstatné si samozřejmě určí každý sám.

Mně osobně se líbí, že tenhle životní styl je ve své podstatě dost eko (-logický i -nomický) a taky dost praktický, tím myslím, že to nejsou jen nějaké vznešené abstraktní myšlenky (i když těch se najde samozřejmě taky dost), ale i věci, které člověku pomohou v každodenním životě.

Ve zkratce, pokud vás to zajímá, budu sem čas od času psát i články o tom, jak si zjednodušuju život. Pokud ne, tak podle štítku minimalismus na začátku článku jednoduše poznáte, o co jde. A samozřejmě neváhejte a pochvalte mě, vynadejte, komentujte.


* Nejsem si úplně jistá, jestli je to zrovna tou mateřskou nebo prostě věkem. Každopádně se to teď děje.

Eco Capart

Obvykle reklamu nedělám, ale myslím si, že v tomhle případě to stojí za to. Chci (nejen) maminkám (nejen) z Brna doporučit obchůdek s dětskými věcmi Eco Capart.

Zaměřují se hlavně na látkové pleny a věci pro nošení dětí, ale koupíte tam i hračky nebo eko drogerii.

A teď proč vlastně tenhle obchod doporučuju, když je takových na internetu spousta? Inu, právě proto. Všimněte si, že v téhle oblasti se rozhodně nebojuje cenou. Všechny tyhle eko věci koupíte všude přibližně za stejný peníz. Co ale může dělat rozdíl, je přístup k zákazníkovi.

Dřív jsem chodila do jiného brněnského obchodu (nebudu ho jmenovat, ale brněnské eko matky asi budou vědět). Co jsem potřebovala, to měli, ale vždycky jsem měla tak trochu pocit, že je tam obtěžuju. Nebyli vyloženě nepříjemní, ale extra přátelští taky ne.

Pak otevřeli Eco Caparta, tak jsem se tam šla mrknout. Příjemná obsluha, ochotná poradit, milá v každém ohledu.

Včera jsem objednávala z jejich stránek nějaké věci, že si je dneska vyzvednu. Dárky pro kamarády, ke kterým jedeme na víkend. Paní mi dneska volala, že bohužel jednu z těch věcí nemá, ale že ji napadlo, že to třeba potřebuju rychle, tak jsme se domluvily na jiné variantě.

Pro srovnání, ve výše zmíněném nejmenovaném obchodě jsem si takhle taky jednou objednala věci k osobnímu vyzvednutí, všechny měly být na skladě, ale holt se stalo, že nebyly. Nikoho ani nenapadlo mi dát vědět, že je třeba na to čekat déle než bylo původně uvedeno.

Možná jsem postižená od té doby, co jsem dělala v zákaznickém servise, možná je to taky tím, že jsem strašně nesmělá a potřebuju, aby na mě lidi byli hodní. Já prostě na přístup k zákazníkovi dám ze všeho nejvíc. Takže pokud potřebujete nějakou tu plínu nebo šátek, zkuste Eco Caparta.

Poznámka: Jediná nevýhoda je, že se musí platit hotově, ale je to v centru, bankomat na každém rohu, tak se to dá zvládnout.

Health month - třetí měsíc

Tak a je tu shrnutí za březen (rozhodla jsem se, že psát shrnutí každý týden opravdu není třeba, měsíčně to postačí).

První půlka března byla skvělá, dařilo se mi všechno dodržovat a bylo mi fajn. Pak jsme odjeli k našim a většina předsevzetí šla do kytek. Inu, jiné prostředí, kterému jsem se musela přizpůsobit. Ale bylo to příjemné, odpočinula jsem si a načerpala sil do nového měsíce.

Do dubna vstupuji se třemi pravidly:

- Do meaningful work at least 3 times a week - stále se mi nedaří se pořádně do něčeho pustit. Večery jsou líné, trávím je většinou u internetu nebo sledováním nějakého seriálu. Musím se vyhecovat a tyhle zabíječe času omezit.

- No snacking - už se mi to celkem daří, ale neuškodí se ještě jeden měsíc pořádně hlídat, ať mi to přejde do krve

- Exercise for 20 minutes at least 6 days a week - cvičení jsem měla v denním plánu, ale s tím je amen (vysvětlím níže), tak jsem z něj vytáhla aspoň to cvičení jako nejdůležitější položku.

Oproti minulému měsíci vynechávám pravidlo Follow on my daily schedule, protože jsem zjistila, že prcek mi prostě nějaké přesnější plánování neumožní. Ale většinu těch věcí už stejně dělám automaticky (jen si občas zapomenu vzít léky, ajaj), takže svůj účel to splnilo. Ze stejného důvodu nepokračuju s pravidlem ohledně procházek, stala se z toho rutina, jak jsem chtěla, navíc s hezkým počasím (no, dneska tam teda zrovna moc hezky není) to jde samo.

Mamánek

Během prvních tří měsíců bych nevěřila, že se něco podobného stane. Ale je to tak. Mé dítě mě miluje a nehodlá mě spustit z očí ani na chvíli. A navíc žárlí!

Zde je několik příkladů:

Jedeme z procházky, mimino v kočáře se tváří celkem spokojeně. Před domem potkám bývalou kolegyni z práce. Začnu se s ní bavit a v tu chvíli se ozve nespokojený pláč.

Jsme na kontrole u dětské doktorky. Prcek se tváří spokojeně, v čekárně si hraje, v ordinaci se na mě culí. Jakmile si začnu povídat s paní doktorkou, zkřiví obličej do uražené grimasy a začne naříkat. Kámen by se ustrnul

Na návštěvě u našich. Babička (moje) je v nemocnici, řešíme, jak to udělat, abych ji mohla navštívit. Nakonec se rozhodne, že Jára zůstane doma s mojí mámou, která ho bude houpat v kočáře na dvoře. Já pojedu do nemocnice s tátou. Do hodinky, nejpozději hodinky a půl budeme zpátky.
Mimino vydrží spát v kočáře půl hodiny. Pak zjistí, že tam nejsem a spustí bugr. Zoufalá babička (jeho) to statečně vydrží tři čtvrtě hodiny, pak nám volá, no stejně už jsme na cestě. Po téhle zkušenosti se mrňous rozhodl, že mě raději nepustí z dohledu, takže i když ho někomu svěřím jen na pět minut, abych si mohla odskočit, velice hlasitě protestuje.

Na fyzioterapii. Čekáme v tělocvičně. Přichází fyzioterapeutka a začíná na něj mluvit. Mimin začne kňourat, zavře oči a schová se ke mně. Asi doufá, že takhle ta druhá paní zmizí.

Zatím je to docela sranda a hlavně sázím na separační úzkost nebo něco takového. Ale doufám, že to dlouho nepotrvá, přece nebudeme mít doma maminčina mazlíka. To bych vážně nerada.

Kvantový vývoj

Co zajímavého se stalo během posledních dvou až tří měsíců?
- Jára se začal plazit. Jinak nic, nic, pusto, prázdno.

Co zajímavého se stalo za poslední týden?
- Jára  sedí. Jára leze po čtyřech. Jára stojí (s oporou samozřejmě). Jára se rozkecal.

Tak nevím, kdyby to záleželo na mě, tak bych radši, kdyby to chodilo postupně a ne v takových vlnách. Aby té radosti zas nebylo příliš, že jo, nic se nemá přehánět.

Au

Můj syn mě bije.

Samozřejmě neúmyslně, ale na výsledku to nic nemění. Už ani nepočítám, kolikrát jsem byla pošrábána, potahána za vlasy, pokopána. Taky pokousána, protože očividně není lepšího kousátka než lidský prst, kam se hrabou všechny hračky. Poslední dobou se začíná zvedat a lézt na věci. Například na ležící mámu. A tak mi vráží loktem pod žebra a kope mě do slabin.

Nestěžuju si, jen jsem si v souvislosti s tím vzpomněla na mámu Iris. Očividně to máme všechny stejné, je to takový mateřský úděl.

To se obyčejně Dášeňka vrhne s nádhernou bojovností na mámu a zakousne se jí do nosu, do ucha nebo do ocásku; máma setřese odpůrce, popadne ho za krk; nastává takzvaný in-fighting, to jest, oba borci se kutálejí v ringu (zpravidla na trávníku) a není vidět nic než neobyčejné množství předních i zadních nohou. To se rozumí, máma předvádí exhibiční zápas, nekouše doopravdy; ale Dášeňka v zápalu boje rve, trhá a kouše maminku, co jen síly má. 

Nikdy nic nikdo nemá...

...míti za definitivní.

Jsem člověk, který rád předem ví, co ho čeká. Mám ráda jasné pokyny a ověřená řešení. Nečekané situace nesnáším, vyvádějí mě z míry. Prostě a jasně, oplývám vlastnostmi, které jsou pro mateřství opravdu ideální (ironičník).

Život s miminem je plný překvapení. A navíc to skoro vypadá, jako by si ten prcek byl vědom mého nezvládání změn a dělal mi to naschvál.

Jako s tím spaním. Několik měsíců naprosto bez problémů spal od sedmi do sedmi. Zvykla jsem si. Naplánovala jsem si podle toho ranní rutinu. A pak bum. Ze dne na den se začne budit o hodinu dřív.

Podobně dopolední spaní. Nejprve několik měsíců ani za nic. Pak se ze dne na den nechal uložit do postýlky a spokojeně usnul. Postupně se propracoval ke spaní hodinu a půl až dvě hodiny. Počítala jsem s tím, měla jsem klid na vaření a taky trochu času si oddechnout a třeba něco přečíst. A pak najednou buch. Začne se budit ani ne po půl hodině.

A tak to máte se vším. Dlouho miloval kočky. To sice stále platí, ale protože už je pohyblivý, chtěl by si s nimi hrát. A ony nechtějí a v panice před ním prchají. (A kdo by se jim divil, chtěli byste si hrát s někým, kdo vás čapne za chlupy a párkrát přetáhne rukou nebo hračkou?) Takže se kočky z milé zábavy, na kterou se stačilo kouknout a objevil se úsměv, změnily ve zdroj frustrace a rozčilování.

Jeden den má oblíbenou hračku, druhý den ji nechce ani vidět. Jeden den má oblíbenou písničku, druhý den u něj ta samá vyvolá pláč. Člověk musí být pořád ve střehu a neustále počítat se změnami. Nebo raději jinak - nepočítat vůbec s ničím a užívat si to, co je. Aspoň se naučím té slavné flexibilitě, to se prý na trhu práce cení. Ještě, že toho svého prcka mám.