středa 26. června 2013

Ruku v ruce

Minulý týden si P. trochu přispal a tak jsme šli ráno do práce spolu. Jáju jsme odevzdali ve školce a pak jsme zamířili na zastávku šaliny. A vedli se za ruce.

Nebylo by na tom nic zvláštního, ale došlo mi, že jsme se takhle za ruce nevedli už strašně dávno. Obvykle jeden z nás tlačí kočár nebo vedeme prcka mezi sebou nebo se ho snažíme udržet v bezpečné vzdálenosti od cesty a nasměrovat ho správným směrem. Na nějaké držení se za ručičky není čas.

Chybí mi tyhle detaily, typické pro počátky vztahu. My už jsme samozřejmě někde jinde, jsme dospělejší a je to mezi námi úplně jiné než na začátku. Lepší. Vrátit to všechno zpátky bych nechtěla ani náhodou. Jen ty detaily...

Třeba takové společné povalování se na sluníčku. Když se oteplí, vyrojí se v parku páry, které vysedávají na lavičkách, ona mu leží v klíně, on ji víská ve vlasech (nebo naopak)... na takové věci už prostě nemáme čas. A někdy si říkám, jestli až dítě odroste a ten čas a prostor bude, jestli na to už nebudeme staří.

Ale pak si vzpomenu, jak jsem v Paříži viděla pár padesátníků přesně v té pozici, co popisuju výš. On seděl a ona mu ležela v klíně. Bylo to romantické jak... no jak Paříž. Tak neztrácím naději a plánuju romantický důchod.

A do té doby bych si měla na jeden večer sehnat hlídání, abychom si mohli vyrazit aspoň do kina. Kdo se hlásí dobrovolně?

Moje řeč, Sašo

Občas sem asi hodím odkaz na nějaký článek, který mi mluví z duše. Proč se s tím párat, když už to někdo napsal přede mnou a líp, že jo.

Dnes nabízím článek Saši Uhlové o posedlosti úspěchem našich dětí. I těch nejmenších.

http://www.denikreferendum.cz/clanek/15740-paci-paci-pacicky-mame-same-jednicky

neděle 23. června 2013

Vyznání

Mám naprosto nudný a fádní život... a miluju ho.

Chodím do práce pěšky. Odpolední procházku už jsem kvůli horku vzdala a pořídila si šalinkartu. Ale ranní třičtvrtěhodinky chůze se držím, je to moc příjemné.

Minulý víkend jsme byli na svatbě kamarádům. Bylo to uprostřed lesů, žádný internet, žádný mobilní signál, jen stromy, rybník a vlaštovky.

Tenhle víkend jsme si zase vyjeli k dědovi do Vsetína. Návštěvy na Valašsku jsou vždycky fajn a tahle se obzvlášť povedla.

V sobotu dopoledne jsme vyrazili na procházku po městě, Jája se příjemně unavil, takže odpolední spaní se pak protáhlo skoro do pěti hodin. Nejen jeho spaní, ale i moje.

Vyspaného kluka jsme se rozhodli ostříhat úplně nakrátko. Jednak kvůli vedru, jednak abychom napravili můj nepovedený pokus. A tak za zpěvu písně Stříhali dohola malého chlapečka vzal muž do ruky strojek a vyrobil Jájovi na hlavě centimetrového ježka. Je teď úplně nový a jiný a já se na něj musím pořád chodit koukat a sahat mu na hlavu.

Pak jsme vyjeli na zahrádku. J. se cpal jahodama, nadšeně koukal na kočku a pak se bavil přelíváním vody na zalívání z jednoho kbelíku do druhého. Samozřejmě se při tom zlil od hlavy až k patě, ale co, je léto.

Ze zahrádky jsem si přinesla dvě klíšťata, ale můj muž mi je neohroženě vytáhl. To je jedna z mnoha věcí, kvůli kterým ho miluju. Moje reakce na to, že má někdo klíště, je totiž panika "Teď všichni umřeme."

V neděli dopoledne jsme vyrazili ven. Kousek od dědova domu je totiž perfektní hřiště, kupodivu tam skoro nikdo nebyl. Když si vzpomenu na přecpaná brněnská hřiště... Jájovi se zalíbila klouzačka, lozil nahoru, jezdil dolů a řehtal se. Pak seděli s tátou na prolézačce, klátili nohama, J. si prozpěvoval (někdy mám pocit, že z něj vyroste Zpěvanka), já ležela na lavičce opodál a koukala na ně, jak jsou spokojení. Kolem projel vlak, J. ho ještě nikdy takhle zblízka neviděl, takže úžasný zážitek.

Cestou domů jsme projeli dvě průtrže mračen, ale v Brně je samozřejmě pořád dusno. Tady snad nezaprší. Aby nás netrápilo vedro a abychom přišli na jiné myšlenky, dali jsme si jahody s cukrem a zmrzlinu (J. nechtěl, truhlík, neví, co je dobré :)).

Někdy se máme tak dobře, až se bojím, že se musí něco hrozného stát.

pondělí 17. června 2013

Nebudu kupovat jídlo na ulici

A za trest to doma opíšu stokrát. Ručně!

Nedávno jsem po cestě domů z práce neodolala a koupila si kus pizzy do ruky. Vzápětí mi kousek té mastné kečupové hmoty spadl a upatlal sako. Kožené,  podotýkám, takže se nedá jen tak hodit do pračky.

Dneska jsem zase po ránu procházela kolem stánku s ovocem. A pán tam zrovna vyskládával čerstvé jahody. Neodolala jsem. Přinesla jsem jahody do práce, všechny omyla, ještě se podělila, ať se mi vylepší karma. A stejně to bylo k ničemu. Mám červený flek na bílých kalhotách. Ach jo :(

úterý 11. června 2013

Chtěla bych být švadlenkou

O tom, proč nesnáším nakupování a proč asi nikdy nebudu šik.

Včera ráno jsem měla tyrkysovou náladu. A proto jsem si chtěla vzít svou novou tyrkysovou halenu, do které jsem se onehdá v nějakém obchodě zamilovala na první pohled. Jala jsem se ji žehlit a ouha - flek! Kde se tam ty fleky pořád berou, to prostě nikdy nepochopím. Na všem, co si koupím, je do týdne flek.

No nic, zalila jsem halenu Vanishem, hodila ji do pračky a odešla do práce v trapné černobílé.

Odpoledne jsem se vydala do Olympie koupit šaty. Nákupy oblečení nesnáším z několika důvodů. Jednak mi vadí davy. A velká obchodní centra jsou synonymem pro davy lidí. Nechápu, jak v nich někdo může dobrovolně trávit několik hodin a ještě si to užívat. Ale když končíte v práci v půl šesté, moc jiných možností než nákup v megaobchoďáku už vám nezbude.

A pak taky nemůžu nikdy nic sehnat. Buď se mi nic nelíbí, nebo to nemají v mé velikosti, nebo to stojí třikrát tolik, než jsem ochotná za to dát. Takže jsem pak frustrovaná a buď nekoupím nic nebo sáhnu po první věci, která je alespoň trochu přijatelná. Následně jsem ještě víc nešťastná, protože to, co jsem koupila, mi tak úplně nesedí.

Někdy se mi taky zázračně mění míry, takže i když něco vyzkouším v obchodě a sedí mi to, může se klidně po příchodu domů ukázat, že mi to je malé či velké. A to třeba i u bot, takhle mám doma dva páry bot, které se nakonec ukázaly být nenositelné.

No nic, prostě se budu muset naučit šít a všechno oblečení si vyrábět sama. Vidím to, že za takových deset let bych to mohla dokázat. Tak třeba ve čtyřiceti konečně začnu chodit slušně oblíkaná.

Zpět k nákupu. Dorazila jsem do Olympie a začala procházet jednotlivé obchody a hledala maxišaty. Myslela jsem si naivně, že to bude jednoduché, ale ouha. Maxišaty už očividně dávno vyšly z módy. Zato oblečení, které vypadá jako neforemný kus hadru, to se drží už pár sezón. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale vážně nechápu, proč to někdo kupuje. Jak říká moje maminka - fialovej hnus (to platí pro všechny barvy, fialovou mám náhodou ráda).

Když už jsem myslela, že se rozpláču, vyloupl se zpoza rohu Lindex a tam byly. Přímo ve výloze! V Lindexu očividně kašlou na to, co je in, za což jim děkuju.

Radost z šatů mi ovšem vydržela jen do té doby, než jsem přišla domů, vytáhla z pračky vypranou tyrkysovou halenu a zjistila, že flek tam FURT JE! Achich. A tak jsem se rozhodla, že se na to vykašlu a budu to nosit i z flekem, i když z toho některé lidi asi skoro trefí šlak. Já se té halenky prostě nevzdám!

Šijeme na děti

Tak se jdu pochlubit... no, to asi není to správné slovo. Jdu se zmínit o tom, že se mi podařilo něco spíchnout Jájovi, i když to má k dokonalosti daleko, ale nějak se holt začít musí.

Klobouček už jsem ukazovala, měla jsem z něj velkou radost, ale pak jsem zjistila, že se k němu prckovi nic nehodí. A tak jsem se vrhla ještě na kalhoty - zde je výsledek.



A pak mi přišlo, že by se mu na tu hlavu hodilo ještě něco, tak jsem mu ušila čepici. Je sice nakřivo a vnitřek jsem pro jistotu ani nefotila, ale zdálky dobrý :)



No jo, pro ty děti to není tak složité (relativně, samozřejmě), ale nevím, nevím, jestli se mi podaří někdy dostat k vytouženému cíli - ušít si něco na sebe. A proč po tom toužím, o tom se rozepíšu příště.

sobota 8. června 2013

Un heureux événement

Muž mi odjel na víkend pryč, tak jsem si udělala dneska večer kino a hned spěchám referovat o shlédnutém filmu, který se sem tématem velice dobře hodí.

Jmenuje se to Radostná událost, je to francouzský film a líbil se mi neskutečně moc. Téma docela banální, mladý sympatický pár, první těhotenství, první rok rodičovství a vše co k tomu patří. Zpracováno tak hezky a pravdivě, až se přiznám, že jsem to skoro celé probrečela, jak mi to připomínalo můj vlastní život.

Jestli budete mít možnost, rozhodně doporučuju.


úterý 4. června 2013

Tátův kluk

Když mu byl necelý rok, mohla jsem se ještě uklidňovat, že z toho nemá rozum. Ale teď už je jasno, táta je prostě jednoznačně oblíbenější.

Když přijde domů z práce, prcek si ho odtáhne do pokoje a nechce ho pustit na krok. A nejen to. Já do toho pokoje nesmím ani vstoupit, to je prostě Jájova chvilka s tátou a máma tam nemá co překážet.

Když se Jájovi něco stane a pláče, tak chce k tátovi.

Někdy se i během společné procházky rozhodne, že mě tam vlastně nechce, začne mě posílat pryč a když se nenechám odehnat, tak se vzteká.

A včera u doktora? Dorazili jsme tam s Jájou dřív a on pomalu rozehrával divadlo, které jsem tu už popisovala. A pak přišel táta a všechno bylo jinak. Jája si mu sedl na klín, roztomile se usmíval a ukazoval, kde má táta zip, kde vlasy a podobně. Prostě andílek.

Tak bych se měla asi pomalu smířit s tím, že jsem tu hlavně v roli zásobovače. Však on přileze, až bude mít hlad :)


sobota 1. června 2013

Kadeřnice ze mě nebude

Bylo potřeba prckovi zkrátit vlasy. Dlouho jsem se tomu bránila, protože ty jeho lokýnky byly fakt roztomilé. A odolávala jsem, i když si ho lidi dost často pletli s holčičkou (ach, ty stereotypní představy). Konec konců, my jsme taková hippie domácnost, takže dlouhovlasý Jája krásně zapadal.

Jenže mu to pořád lezlo do očí, neustále si je mnul a vůbec bylo vidět, že mu vlasy v obličeji vadí. Zkoušela jsem to řešit sponkou, ale mladý pán si ji vždycky z vlasů vyndal, prostě to nosit nebude a hotovo. Tak jsem se rozhodla.

Jako vždy jsem do toho šla trošku impulzivně. Nejprve jsem sice zvažovala návštěvu kadeřnictví, ale jednak žádné ověřené v okolí nemám a pak jsem si nějak nedovedla představit, jak to naše živé stříbro sedí na židli a nechává si stříhat vlasy. A hlavně jsem to chtěla řešit hned, teď a okamžitě, jaképak čekání.

No jo, zastřihnout sobě nebo manželovi vlasy do rovna, to je jedna věc. Ale ostříhat dítě tak, aby to nějak vypadalo? ... To nějak půjde, říkala jsem si. Nešlo. Teda Jája to zvládl v klidu, ale jeho nový účes je trochu... řekněme excentrický (i když já říkám spíš blbý).

Fotku sem nedám, vy byste se mi řehtali. Uklidňuju se tím, že až to trošku odroste, nebude to tolik vidět. A navíc, asymetrické účesy jsou strašně moderní, ne?