Running woman

Tak jsem se zase dala do běhání.

Říkám zase, protože to není zdaleka poprvé. Vždycky jsem podlehla té představě, jak po ránu, s prvními paprsky slunce, vybíhám do polí a užívám si radost z pohybu. Kdoví, kde jsem k tomu přišla, asi jsem zmanipulovaná médii jako všichni. Problém ale je, že jsem se nikdy nedostala přes první pokus.

Nikdy jsem nebyla nějak fyzicky zdatná, ale zase to neznamená, že se nerada hýbu a nemám ráda sport. Jako dítě mě to dokonce bavilo hodně, ale pak člověk přijde do školy, kde se mu děti (a někdy i učitelé, i když nepřímo) vysmějou, že je tlustý a neumí udělat výmyk na hrazdě a radost z pohybu je pryč.

Běhání mě vždycky lákalo, protože to vypadá tak snadno. Nemusíte se učit žádná pravidla, nemusíte mít speciální prostory ani vybavení, prostě jenom běžíte. Ve stejném duchu se nese i většina článků o běhání, tedy alespoň ty, co jsem kdy četla já. Je to úžasný sport, procvičí úplně celé tělo a není k němu potřeba vůbec nic. V druhém odstavci článku se ovšem dozvíte, že do začátku potřebujete kvalitní boty* (podle rychlého průzkumu na netu minimálně 2000 spíš víc, hehe) a nejlepší samozřejmě je koupit si i měřič tepu a funkční prádlo. Tedy chápu, že všechny tyhle věci běhání určitě usnadní, ale kam se podělo to "vůbec nic" z prvního, náborového odstavce.

Pak se taky v těchhle článcích dočtete, jak vám běhání, jako ostatně jakýkoli sport, vyplaví do těla spoustu endorfinů a budete se potom cítit báječně. No nevím. Po čase jistě. Ale možná by měli začátečníky jako jsem já spíše varovat před tím pocitem, že chcete vyplivnout plíce, který se dostaví už po pár metrech. A jestli se dostaví nějaký pocit štěstí, tak je to na konci, kdy si uvědomím, že je to za mnou a neumřela jsem.

Přesto se do toho zase pouštím. Sama nevím proč. Asi že bydlíme u těch Lužánek, kde denně potkávám spoustu běžců, kteří vypadají spokojeně a fit. Kdo by takový nechtěl být. Je to vlastně taková reklama v reálu.

Aspoň jsem konečně realisticky zavrhla možnost běhat po ránu, protože jakkoli romantické se to zdá, v pět ráno jsem prostě nepoužitelná. Takže večer. Poté, co uložíme mimino ke spánku. Zatím si kladu malé cíle, dvakrát až třikrát týdně oběhnout park, což dělá asi 1,5 kilometru. Sama jsem zvědavá, jestli to vydržím dýl než měsíc.

Jo a ty běžecké boty nemám. Jen úplně obyčejné tenisky. Nehodlám vyhodit prachy za něco, co třeba nakonec využiju jen párkrát (a ne, nefunguje to jako motivace, to už mám vyzkoušené).

*Aby v tom byl ještě větší chaos, narazí člověk časem na články o tom, že nejlepší je běhat bos.

Dopis č. 3

Milý Jájo,

chtěla jsem ti tenhle dopis napsat k prvním narozeninám, ale tak trochu jsem se opozdila. Měl jsi je už před čtrnácti dny. Však víš, jaká máma je. (Ráda bych věřila tomu, že budoucí máma, kterou znáš, dělá věci včas, ale jsem realista.)

Díky tomu zpoždění ti aspoň můžu napsat, že předevčírem jsi poprvé stál bez držení. Za chvilku už asi budeš chodit a pak běhat. A to se teprve budou dít věci.

Ale všechno popořádku. Je ti tedy rok a čtrnáct dnů. Obvykle se vedou takové řeči, jak to uteklo, to snad ani není možné, blabla... něco ti řeknu, vůbec to není pravda. Naopak. Za ten rok jsme toho zažili tolik, že mi spíš připadá, jako bys byl s námi odjakživa. Teprve rok? To snad ne.

Nemůžu ti sdělit, kolik aktuálně vážíš a měříš, protože kvůli nachlazení jsme odložili roční prohlídku a jdeme tam až příští týden. Ale to tě stejně určitě nezajímá (a pokud jo, tak to bude ve zdravotní průkazce). Zuby máš zatím dva, žádný spěch, a celkově ten vývoj bereš tak lážo plážo, není kam spěchat. 

Daleko důležitější ale je, jak si vedeš v praktickém životě, že? Tedy mohu ti říct, že se velice aktivně zapojuješ do rodinného dění. K tvým povinnostem, které ovšem děláš s nadšením, takže bych to povinnostmi ani nenazývala, patří pomáhat mi dávat a vyndávat nádobí z myčky a prádlo z pračky. Pak taky úklid šuplíků a skříněk, což ovšem poslední dobou trochu zanedbáváš. No a nesmím zapomenou na zpěv a hru na rytmické nástroje (jako je stůl, podlaha nebo žehlicí prkno), kterou mi zpříjemňuješ dny.

Ve volných chvílích koukáš z okna nebo pronásleduješ kočky po bytě. Bohužel jsou stále rychlejší než ty, což se ti hrubě nelíbí a dáváš to patřičně najevo. Taky se ti tříbí smysl pro humor, nejvíce se směješ, když na tebe vyplazuju jazyk nebo dělám "leze leze po železe" a při tom tě šimrám.

Co se týče tvého budoucího povolání, pomalu se odkláníme od původního "bude to operní pěvec", i když hlas máš stále zvučný, to ano. Momentálně to ale vypadá spíš na zubaře. Moje i tátovy zuby zkoumáš velice pozorně. Tak uvidíme.

Těším se, co nás čeká dál. Určitě to bude dobrodružství jak pro tebe, tak pro mě a tátu. A určitě si to pořádně užijeme.

S láskou,

máma.

Doplnění zubařské historky

Takže ke včerejšímu postu musím ještě dopsat pointu, která sice zní jak vymyšlená, ale věřte mi.

Odpoledne jsem byla s mrňousem v parku, něco jsem hledala v tašce, tak tam hrabu a zjistila jsem, že ta průkazka pojištěnce tam celou dobu byla!

Někteří lidé, jako třeba já, by se asi neměli rozmnožovat. No, už je pozdě. Doufám, že tohle po mě Jára nezdědí.

U zubaře

Zas jedna typická historka neschopné matky.

Járovi byl nedávno rok a přestože má teprve dva zuby (ve srovnání s jinými dětmi je to asi málo, ale co), bylo na čase vydat se na první prohlídku u zubaře. Takovou tu seznamovací.

Předehrou bylo, jak jsem asi měsíc řešila, že nám (jemu i sobě a možná i P.) najdu jiného zubaře. Vyptávala jsem se kolem, hledala reference na netu... a pak jsem se rozhodla, že nic měnit nebudeme a objednala ho ke své zubařce.

Dneska nastal den D. Jára se na návštěvu zubaře připravoval poctivě už od rána. Vzbudil se o dvě hodiny dřív než obyčejně, fňukal, nejevil zájem o hračky a chtěl se pořád nosit. Já na druhou stranu jsem se snažila připravit mu ještě před odchodem snídani, svačinu i oběd a ještě udělat pár dalších věcí v kuchyni, aby toho bylo po návratu co nejmíň. Stručně řečeno, ráno to nebylo jednoduché. Ale zvládli jsme to a přesunuli se do další fáze - fáze příprav na cestu.

Klasicky jsem špatně odhadla čas, furt ho bylo dost a najednou jsme měli zpoždění. Navíc jsem se snažila kluka namazat opalovacím krémem, zapatlala si při tom triko a musela se pak převlíct. Pak jsem hledala zdravotní průkaz. Pro ty, co neví, je to taková knížečka, kterou teď dostávají mimina u porodu (co si pamatuju, tak my jsme nic takového neměli), je tam místo pro záznamy o preventivních prohlídkách u normálního doktora a taky zubní průkaz či jak se to jmenuje. I ten jsem překvapivě našla, pak se mi podařilo nacpat mimino do šátku, nezapomenout pití a svačinu... no prostě se v tom zlepšuju. Vyrazili jsme.

Zpoždění jsme měli jen malé, ale následně zapracovala veřejná doprava, něco jelo později, něco dřív a už z toho byl skluz deseti minut. Nevadí. Doběhla jsem do ordinace (s menší komickou vsuvkou, kdy Járovi vítr odfouknul klobouček a já ho honila po trávníku), uvnitř ještě někoho vrtali, takže žádný stres.

Za chvíli vykoukla sestřička a prý, dejte mi zatím průkazku pojištěnce, já si tam vyplním registraci. Koukala jsem na ni nechápavě a pak jsem se musela plácnout do čela. Průkaz pojištěnce jsem samozřejmě neměla. Ani na chvíli jsem si na něj nevzpomněla. No, to prý nevadí, tak aspoň rodné číslo že bude potřebovat. To samozřejmě ještě z hlavy nevím. Ale určitě bude zapsané v tom zdravotním průkazu. A co myslíte? Neměl ho tam. Byla tam jenom první část, protože to doktorka vypisovala ještě v době, kdy prcek žádné rodné číslo neměl.

Nakonec jsem to číslo našla napsané na jednom zastrčeném papírku, takže to dopadlo dobře. Poseděli jsme si s prckem na křesle, paní zubařka mu v rychlosti mrkla na ty dva zuby, pak mu dala na kousání kelímek a mě poučila o správné dentální hygieně. Za půl roku nashle. Celé to netrvalo déle než pět minut. A příště už to snad bude bez ztráty kytičky.

(Ne)čtenářka

Dnes jsem dočetla Topolovu Sestru.

Nevím, jestli jste si někdo všimli malého boxu v pravém sloupečku (pod okýnkem O mně). Jestli jo, tak vám možná bylo divné, proč se tam nic moc nemění. Že by to bylo rozbité? Kéž by.

Dneska jsem konečně dočetla první knihu v tomto roce. Ano, nešálí vás zrak, je konec května a já přečetla první knihu. Vzhledem k tomu, že jsem vždycky patřila spíše do kategorie knihomolů, je mi z toho trochu do pláče.

Problém je v tom, že si nedokážu najít na čtení čas. A může za to, jak jinak, mimino. (Na někoho se to hodit musí,  že jo.)

Pamatuju si, jak jsem si loni v dubnu obnovila průkazku do knihovny, zaplatila poplatek na rok a půjčila si hromádku knížek. O měsíc později, pár dní před porodem, jsem měla nastoupit do nemocnice. Dopoledne jsem tedy ještě rychle šla vrátit knížky. A tehdy jsem byla v knihovně naposledy.

Se řvoucím miminem mi čtení moc nešlo. Pak na podzim a v zimě přišlo krásné období, kdy Jára spal odpoledne v kočáře, relativně dlouho (asi tak hodinku, myslím). Kroužila jsem po parku (spal jenom za jízdy) a spokojeně obracela stránky. Sice je trochu těžší u toho zároveň tlačit a řídit kočár, ale dalo se to. Na zimu jsem si kvůli tomu dokonce pořídila rukavice bez prstů, abych mohla otáčet stránky. (Stejně to moc nepomáhalo.)

Povzbuzena tímto úspěchem nastavila jsem si na Goodreads Reading Challenge - za rok 2012 přečtu 24 knih. 2 knihy měsíčně, to je prkotina, říkala jsem si. Jenže Járův denní rozvrh se změnil, navíc chodíme častěji na procházky s šátkem místo s kočárem, prostě už venku nečtu. A doma to není o moc lepší. Vždycky je něco důležitějšího, co je třeba udělat. Poslední možností by bylo číst v posteli, jenže máme v ložnici postýlku, takže smůla, žádné světlo, žádné čtení.

Za chvíli ze mě bude negramota, co nepřečte knihu, jak je rok dlouhý. Poradíte mi, jak to řešíte vy?

_______________________________________


Pod čarou mi dovolte omluvu. Vím, že jsem slíbila napsat o tom, jak dopadl kuchyňský experiment. Ale bylo toho teď nějak moc. Nemoc, svatba kamarádky, oslava prckových narozenin. Budu se snažit to sem napsat co nejdřív.

Výchova není žádná sranda

Anebo je? Jára si to očividně myslí.

Už několik měsíců se snažím naučit mimino, co znamená "Ne." Popravdě mu teda nezakazuju moc věcí, protože mi to připadá vyčerpávající a zbytečné. Ale hrabat v kočičích miskách s jídlem by nemusel.

V článcích o vývoji dětí se dočtete, že v tomhle věku (vlastně už dřív to psali, myslím, že někde kolem 10 měsíce, možná i před tím) děti slovu ne už rozumí, ale rozhodně jim nezabrání, aby pokračovali v zapovězené činnosti. A to je teda fakt.

U nás to probíhá asi takto. Jára se šine ke kočičím miskám. Já na něj: "Járo, ne!" Snažím se přitom tvářit vážně a mít ten správný, rozhodný tón hlasu. Mimino se zastaví a otočí se na mě. Zkoumavě. Jako by říkal: "Myslíš to vážně?" Já opakuju: "Ne!" Prcek se usměje. Vykouzlí ten nejkouzelnější úsměv, co má v repertoáru. Upřeně na sebe zíráme, já se stále snažím tvářit vážně, ale po pár vteřinách to vzdám. Nejde to. Tomu pohledu nelze odolat. Přes veškerou snahu mi zacukají koutky. A je to tu. Signál pro Járu, že žádné ne neplatí, spokojeně se otočí a pokračuje v cestě ke kočičímu žrádlu.

No co, časem to přijde a do té doby se aspoň hodně nasmějeme.

Mimochodem, dobrý článek o výchově (anglicky) je zde. (Už jsem ho před nějakou dobou dávala na G+, takže pro některé z vás to není nic nového, ale pro někoho třeba jo.) Inspirujte se francouzskými matkami. (I když já si popravdě myslím, že se to týká Evropy obecně, ale co já vím.)

Minimalistická kuchyně

A je to tu. Můj první pokus o změnu naší domácnosti v minimalistickou.

Začala jsem kuchyní, protože tam vlastně trávím nejvíc času, nejvíc ji používám. A přitom je tam takový chaos, že by člověk plakal.

Trocha (ale opravdu jen trocha) teori). Existuje více možností, jak ten velký úklid (a nejen v kuchyni) zvládnout. Můžete to dělat postupně. Skříňku za skříňkou, poličku za poličkou, věc za věcí. Anebo se do úklidu a zbavování se věcí vrhnete po hlavě a uspořádáte třeba balicí večírek.

Musím se přiznat, že tahle představa se mi hrozně líbí. Prostě sbalíte všechno, co máte doma, a pak postupně vybalujete jen to, co potřebujete. Po plus minus týdnu máte hotovo. Co jste nevybalili, pravděpodobně nepotřebujete. Dobrá, pro jistotu ještě kouknete na věci, které zůstaly zabalené, přeci jen by se tam mohlo najít něco užitečného. Ale většinu z toho nepoužíváte a nemusíte skladovat doma na dobu "až jednou".

Zní to dost šíleně, že? A hlavně, jak si uvědomuji, dost neprakticky pro rodinu s dítětem (chlapci, jejichž blog jsem výše linkovala, jsou oba svobodní a bezdětní). Jenže ta myšlenka mi pořád vrtala hlavou. A pak jsem si řekla, co takhle udělat jenom mini packing party. Pro naši kuchyň. Protože popravdě řečeno, v té místnosti byl takový zmatek, že jsem vůbec nevěděla, odkud kam, kudy, jak se do toho pustit.

Tady vidíte naši kuchyň před velkou akcí. Přecpaná. A to jsem před focením poctivě uklízela.

Zajímavé je, že v předchozím bytě jsme měli linku a vůbec prostor v kuchyni daleko menší. Když jsme se přestěhovali sem, byla jsem nadšená. Takový obrovský prostor. Jenže za pár týdnů jsme zase zjistili, že máme prostě malou kuchyň.

Myslím si, že člověk má prostě tolik krámů, jak velkou má kuchyň, byt, dům... Hromadíme a hromadíme a když vidíme prázdnou poličku, musíme ji zaplnit. A pak nemáme místo, tak přikoupíme poličky. Takový začarovaný kruh. A já se rozhodla z něj vystoupit.

Takže jsme minulé úterý sbalili všechno, co bylo v lince, na lince, na skříňkách, na regále, na myčce, na ledničce. Trošku nám tu teď překážejí krabice na zemi, ale ten týden to vydržíme. A vy, jestli chcete vědět, jak tenhle experiment dopadl, vydržte tak dva, tři dny a vše se dozvíte.



Líbil se vám článek? Máte k němu co říct? Neváhejte a pochvalte mě, vynadejte, komentujte.

Nemoc zákeřná

Járův boj s virózou.

Asi jsme se měli moc dobře. A já jsem to opovážlivě říkala nahlas. Možná jsem si i drze myslela, že to mateřství začínám zvládat a že to vlastně není zase taková fuška. A tak se vesmír rozhodl, že mi připomene, jak na tom vlastně jsem.

Jára ochořel.

Nejprve dostal rýmu. Poslední týden v dubnu. Nic moc vážného. Trochu mu teklo z nosa, ale jinak byl v pořádku, žádná teplota, veselá nálada, prostě pohoda.

Pak přes víkend začal kašlat. Znělo to dost ošklivě, takový ten "vlhký kašel", jak říkají doktoři, já říkám, že to v něm chrastí jak v rozbitých hodinách. Tak jsme šli minulé pondělí k doktorce. Dostal nějaké kapky, sirup, žádná antibiotika. Na ty to prý rozhodně není. No sláva.

Během týdne se zlepšila rýma, ale kašel furt. Nálada nic moc, ale ještě pořád se to dalo, hrál si se vším možným a dobře (a hodně!) spal. A pak ve čtvrtek večer teplota. 38. No, stejně jsme šli v pátek na kontrolu. Prý se to poslechově lepší. Jen ta teplota, no, sestřička píchla Járu do prstu a že to na antibiotika není. Ale jen tak pro jistotu mi je paní doktorka napsala. Jen kdyby se to nelepšilo, ale ono určitě bude. 

V pátek večer teplota vyletěla na 39, v noci ke 40. Do prkýnka (na blogu se snažím být slušná)! Moje miminko mělo poprvé horečku a hned takovou. Byla jsem přesvědčená, že se stane něco strašného. Nastudovala jsem si na internetu všechno o febrilních křečích, našla si číslo na pohotovost a čekala, co bude... Nebylo nic. Naštěstí. Kromě teda horečky, která pokračovala ještě v sobotu, a tak jsme museli nakonec ta antibiotika z lékárny vyzvednout a začít mu je dávat.

V neděli byl bez horečky, tak jsme si říkali, no hurá. Léky zabraly, teď už to bude dobré. Dneska ráno se Jára vzbudil a byl puntíkovaný. Přes noc se osypal. Vypadá, jako by měl hodně předčasnou pubertu. 

Tak zas k doktorce, poslala nás tentokrát na krev, ale výsledky byly ok, podle krve je zdravý. Příčina vyrážky může být, jak jsem pochopila, cokoli. Antibiotika, jídlo, nějaká další viróza.... uíííí! 

Navíc už prcek rozhodně nemá dobrou náladu. Z mého veselého, samostatného chlapečka se stalo mimino, co furt kňourá a chce se chovat. Kdo by se mu taky divil. Ale i když chápu, že je mu blbě, po několika hodinách poponášení a dělání šššš šššš šššš ho mám plné zuby. Takže si ještě ke všemu připadám jako zrůda, co nemá dostatek trpělivosti pro své nemocné trpící dítě. Obzvlášť to vynikne vedle mého milého, trpělivého, mírně flegmatického muže.

Dobrá, vesmíre, pochopila jsem, lesson learned, mohl bys zase vrátit všechno do normálu a způsobit, aby se Jára co nejrychleji uzdravil? Poníženě prosím, prstíčkem hrabu. 

Oblíbený rodič

Jára má jasno.

Já: Řekni máma.
Jára s andělským úsměvem: Táta!

Čekám, kdy mě praští po hlavě paličkou a zařve: "Nejsi táta!"

Minimalismus na síti

Prvním krokem každého, kdo se rozhodne být minimalistou (aspoň co jsem zatím zaznamenala), je vyházet z domu všechny nepotřebné věci. K tomu u nás rozhodně dojde, nebojte se, ale když jsem se na svůj život kriticky podívala, zjistila jsem, že nejvíc "marastu" mám v té části virtuální.

Ráda bych zdůraznila, že tady jde opravdu o můj život a mou konkrétní situaci. Neberte si z následujících řádků, že považuji internet za zlo a na všechny, kdo ho používají k práci či k zábavě, se dívám svrchu.

Trávila jsem spoustu času u internetu, místo abych dělala něco užitečného. A nejhorší bylo, že jsem měla pocit, že to dělat musím. Takhle to na mě působilo. Vždyť je tam přeci spousta informací, vážných i nevážných, a já je musím přečíst, jinak se stane něco strašného.

Když už mi i P. (kterého by jistě mnozí označili za počítačového maniaka) naznačoval, že se mnou není něco v pořádku, rozhodla jsem se jednat. A zde jsou zatím nejvýraznější výsledky:

Facebook


Ne, nepřestala jsem ho úplně používat. (Ale klidně můžu kdykoli přestat. No vážně. Fakt!) Ale kriticky jsem se podívala na příspěvky, které se tam objevují. A na seznam svých "přátel"

Měla jsem jich přes 200. To není málo. (Ano, je to málo ve FB světě, ale já mluvím o realitě.) A tak jsem si položila otázku. Mám opravdu ve svém životě 200 lidí, kteří jsou pro mě tak blízcí nebo zajímaví, abych si s nimi chtěla vyměňovat detaily o svém životě? Opravdu mě zajímají fotky bývalé spolužačky z gymplu, se kterou nemám naprosto nic společného? Nebo příspěvky bývalého kolegy z práce, se kterým jsem v reálu nikdy ani pořádně nemluvila?

Zredukovala jsem svůj seznam přátel na 90. Stále je to docela hodně, ale jsou to opravdu lidé, se kterými bych nechtěla ztratit kontakt, nebo takoví, kteří mi něco dávají, tzn. například linkují odkazy, které mi přijdou zajímavé, nebo máme podobný hudební vkus apod.

Taky jsem zásadně zredukovala počet skupin, do kterých jsem se v počátečním FB nadšení přihlásila.

Fóra


Chodila jsem na dva diskuzáky. A trávila u nich hodiny. Vždycky bylo ještě něco dalšího, co se dalo číst.

Nejhorší na diskuzních fórech je to, jak rychle přibývají příspěvky. Měla jsem pocit, že tam opravdu musím být tak dlouho, abych držela tempo. Navíc na fórech nejde jen o vyměňování informací, nestačí si příspěvky přečíst dodatečně, jako třeba noviny nebo blogy. Probíhá tam interakce mezi lidmi a člověk tak nějak chce být při tom. A vstupovat do toho. Je to podobné, jako když sedí parta kamarádů v hospodě. Pokud vám o tom bude za dva dny někdo vyprávět, i když vám všechno popíše do detailů, nebude to ono.

Nakonec jsem se odhodlala k radikálnímu kroku. Napsala jsem adminovi jednoho z těch diskuzáků (kam jsem chodila asi šest let), aby mi zrušil účet. Prostě jsem věděla, že mít ho tam, nevydržím to fórum bojkotovat. Udělal to a mně bylo divně. Ale za pár dní to přešlo. (Konec konců, ty důležité lidi odtamtud už mám dávno v přátelích na FB :))

Na druhém diskuzáku jsem si účet nechala, ale odhlásila jsem si odběr všech oblíbených vláken, až na jedno, týkající se dětí. Myslela jsem, že by se mi mohlo ještě někdy hodit. Ale stala se zvláštní věc, od té doby jsem tam nebyla a i když mě občas napadne, že bych se na to či ono ohledně mimina mohla na fóru zeptat, nakonec nad tím vždycky mávnu rukou. Naučila jsem se bez nich žít.

Blogy

Moje RSS čtečka momentálně obsahuje 42 různých blogů. Některé z nich jsou pravda už nějakou dobu neaktivní. Ráda bych to protřídila, ale zlobí mě Google Reader - když si nějaký blog odhlásím, řekne mi, že to udělal, ale při další aktualizaci ho vrátí zpátky. Ach jo. Až tohle někdo z Googlu spraví (nebo přijdu na to, jak to udělat jinak), určitě nějaké blogy zredukuju. Každopádně jsem si přestala bookovat všechno, na co narazím. Dávám si tam jen blogy, které mi můžou opravdu něco užitečného dát.

V souvislosti s tím mě ještě napadá jedna věc - snažím se neduplikovat zdroje. Když má nějaký web RSS zdroj a zároveň stránku na FB, kde zveřejňují odkazy na nové články, je zbytečné sledovat je tam i tam. Rozptyluje mě to.

To je asi všechno o aktuálním stavu mé virtuální existence. Musím říct, že jsem tímhle zredukováním získala spoustu času, který teď můžu trávit něčím zábavným a užitečným (třeba psaním na blog :))


Líbil se vám článek? Máte k němu co říct? Neváhejte a pochvalte mě, vynadejte, komentujte.

Health month - čtvrtý měsíc

Ani jsem se nenadála a duben skončil. A tak spěchám se shrnutím toho, jak se mi dařilo v boji za zdravější život a lepší návyky.

Pravidla na duben byla tato: třikrát týdně se věnovat něčemu užitečnému, nemlsat a cvičit 20 minut denně alespoň šest dní v týdnu.

První půlka měsíce byla těžká. Hodně těžká. Nevím proč, asi že jsme hned na začátku dubna byli pět dní pryč z domu a já z toho všeho vypadla. Dostat se po návratu zpátky do vyjetých kolejí mi trvalo pak ještě asi týden. Pak se to ale zlomilo a Danka se změnila v produktivní osobu, která vše s úsměvem zvládá. Zvláštní. Kéž bych přišla na ten spouštěcí mechanismus.

No nic, je tu nový měsíc a já se rozhodla, že už mám plné zuby neustálého opakování pořád stejných věcí. Chce to něco čerstvého. Takže na květen jsem si uložila:

- Cvičit 20 minut denně alespoň 6krát týdně - no dobře, to není moc nové, ale tenhle návyk je užitečný a já ho potřebuju ještě upevnit

- Meditovat 2 minuty denně alespoň 6 dní v týdnu - nejsem nějak moc zapálená do spirituality a takových věcí, ale inspiroval mě článek na zenhabits. Vypadá to vlastně dost jednoduše, ale není. Myslíte si, že dokážete na 2 minuty vypnout hlavu a soustředit se jen na svůj dech? No, já ne. Tak jsem si říkala, že to zkusím. Třeba mi to pomůže naučit se soustředit i na jiné věci. (Víte, jak se říká, že ženské umějí dělat víc věcí najednou? Je to pravda, aspoň u mě, ale považuju to spíš za prokletí. Já ne že umím dělat/myslet na víc věcí najednou, já se prostě neumím soustředit jen na jednu věc.)

- Alespoň 4krát týdně pracovat na věcech ze seznamu úkolů - snažím se pořád najít si pro sebe ideální systém na time management. Až ho najdu, dám vědět.

Takže s chutí do nového měsíce, květen jsem měla vždycky moc ráda, je to skvělý měsíc. 

Poznámka: Pokud se taky pokoušíte o nějaké změny životního stylu, koukněte na healthmonth.com a hrajte se mnou.


Líbil se vám článek? Máte k němu co říct? Neváhejte a pochvalte mě, vynadejte, komentujte.