Dopis Pájovi č. 1

Psáno 10.4.

Milý Pájo,

dnes jsou ti tři měsíce. Když jsem ti to ráno oznámila, tak ses na mě krásně usmál a řekl jsi "okej". Z toho usuzuji, že jsi spokojený. A my samozřejmě taky. Jsi čím dál tím roztomilejší, směješ se na všechny okolo, no a že občas zapláčeš, to se holt stává. Snad už tě brzo přestane trápit bříško a bude to ještě lepší.

Koukáš kolem sebe a kulíš oči, jak je ten svět zajímavý. A nejzajímavější, alespoň zatím, ti asi připadá ten tvůj velký brácha, co se po tobě s láskou válí (ale neboj, hlídám ho, aby ti neublížil), hladí tě po břiše a po hlavičce a občas ti dává pusinky na ruku. Směješ se na něj a on na tebe, já se na vás dívám a říkám si, hlavně, aby vám to, kluci, vydrželo. Jasně, občas si polezete na nervy, budete se hádat, možná i prát, ale pak si to, prosím, všechno odpusťte. Mít sourozence je totiž moc prima.

Občas je toho na mě hodně a pak nejsem úplně nejmilejší maminka, ale slibuju, že se polepším. Budu trpělivá a nebudu říkat, že se těším, až ti bude aspoň rok. Všechno má svůj čas, tak postupuj, jak rychle potřebuješ. (Jen  kdybys přestal vstávat v pět ráno, to by mi opravdu pomohlo. Tak to zvaž.)

Líbá tě

máma

Dopis č. 4

Milý Jájo,

dnes jsi byl poprvé ve školce. Na půl dne. Teď chrupkáš vedle v ložnici a já usedám ke stolu, abych ti poslala další dopis.

Ráno jsi se mě pustil, jen co jsme překročili práh školky, a rozběhl ses prozkoumat všechny nové věci, které tě tam čekaly. Beze strachu. Já jsem naopak měla strach velký, žaludek se mi kroutil, jako by to byl můj vlastní první den. Ty naštěstí ještě těmihle strachy netrpíš. Podle toho, co říkala paní učitelka, jsi to celé dopoledne zvládal moc dobře a jsi moc šikovný. Trochu se bojím, že až ti dojde, že je to už napořád, začneš protestovat.

Ale každopádně jsem na tebe moc hrdá. Jsi můj velký, šikovný kluk. V sobotu ti budou dva roky. Zuby už máš skoro všechny, jen tě teď trochu zlobí pětky. Umíš už docela hezkou řádku slov a hlavně moc hezky zpíváš. No vážně! Asi si tě budu muset nahrát, abys mi za pár let věřil, že jsem si to nevymyslela.

Trošku se tady poslední dobou vzájemně zlobíme, protože máš období, kdy zkoušíš hranice a jsi nesmírně citlivý na to, když se ti něco zakáže. Ale to je asi taky dobře, prý se tím tvoří osobnost. (A já bych si to měla často opakovat, abych ty tvoje záchvaty vzteku zvládala s větší grácií.)

Až začnu příští týden chodit do práce, tak na sebe budeme mít míň času, ale neboj se. Tím víc si budeme užívat ty společné chvilky. Konec konců, blíží se léto. Někam si vyrazíme, navštívíme babičky a dědečky a mezitím se budeme válet v parku.

Mám tě moc ráda, zlato moje.

S láskou

máma

Dopis č. 3

Milý Jájo,

chtěla jsem ti tenhle dopis napsat k prvním narozeninám, ale tak trochu jsem se opozdila. Měl jsi je už před čtrnácti dny. Však víš, jaká máma je. (Ráda bych věřila tomu, že budoucí máma, kterou znáš, dělá věci včas, ale jsem realista.)

Díky tomu zpoždění ti aspoň můžu napsat, že předevčírem jsi poprvé stál bez držení. Za chvilku už asi budeš chodit a pak běhat. A to se teprve budou dít věci.

Ale všechno popořádku. Je ti tedy rok a čtrnáct dnů. Obvykle se vedou takové řeči, jak to uteklo, to snad ani není možné, blabla... něco ti řeknu, vůbec to není pravda. Naopak. Za ten rok jsme toho zažili tolik, že mi spíš připadá, jako bys byl s námi odjakživa. Teprve rok? To snad ne.

Nemůžu ti sdělit, kolik aktuálně vážíš a měříš, protože kvůli nachlazení jsme odložili roční prohlídku a jdeme tam až příští týden. Ale to tě stejně určitě nezajímá (a pokud jo, tak to bude ve zdravotní průkazce). Zuby máš zatím dva, žádný spěch, a celkově ten vývoj bereš tak lážo plážo, není kam spěchat. 

Daleko důležitější ale je, jak si vedeš v praktickém životě, že? Tedy mohu ti říct, že se velice aktivně zapojuješ do rodinného dění. K tvým povinnostem, které ovšem děláš s nadšením, takže bych to povinnostmi ani nenazývala, patří pomáhat mi dávat a vyndávat nádobí z myčky a prádlo z pračky. Pak taky úklid šuplíků a skříněk, což ovšem poslední dobou trochu zanedbáváš. No a nesmím zapomenou na zpěv a hru na rytmické nástroje (jako je stůl, podlaha nebo žehlicí prkno), kterou mi zpříjemňuješ dny.

Ve volných chvílích koukáš z okna nebo pronásleduješ kočky po bytě. Bohužel jsou stále rychlejší než ty, což se ti hrubě nelíbí a dáváš to patřičně najevo. Taky se ti tříbí smysl pro humor, nejvíce se směješ, když na tebe vyplazuju jazyk nebo dělám "leze leze po železe" a při tom tě šimrám.

Co se týče tvého budoucího povolání, pomalu se odkláníme od původního "bude to operní pěvec", i když hlas máš stále zvučný, to ano. Momentálně to ale vypadá spíš na zubaře. Moje i tátovy zuby zkoumáš velice pozorně. Tak uvidíme.

Těším se, co nás čeká dál. Určitě to bude dobrodružství jak pro tebe, tak pro mě a tátu. A určitě si to pořádně užijeme.

S láskou,

máma.

Dopis č.2

Milý Jájo,

před pár dny ti bylo devět měsíců. Už? Teprve? Záleží na úhlu pohledu. Každopádně jsi překonal důležitou hranici - teď už jsi "venku" delší dobu, nežs byl "uvnitř". Pevně věřím, že sis už zvykl a jsi se světem venku spokojen.

Jedna firma s dětským oblečením označuje velikost 3 - 9 měsíců jako charmer a tu následující jménem explorer. Připadá mi to velice trefné. Je z tebe teď malý průzkumník, který všude vleze (i tam, kam nemá), všechno najde a prozkoumá ze všech stran a všemi smysly. (Pravda, všemi asi ne, myslím, že věci neočicháváš.) Umíš se už hezky plazit, ale lezení po čtyřech ti zatím moc nejde. Místo toho se stavíš na hlavu a asi bys chtěl chodit. Sama jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne.

Občas mi dáváš pořádně zabrat, nechceš se vozit v kočáře, nesnášíš, když ti nasazuju rukavice a úplně nenávidíš cvičení, které nám doporučila paní fyzioterapeutka. No, já se ti ani nedivím. Na druhou stranu miluješ kočky, umíš se nesmírně krásně usmívat a taky se legračně řehtáš, když si s tebou hraju na jukanou nebo tě lechtám na břiše.

Přežili jsme mrazy a i když je teprve půlka února, já už se nemůžu dočkat, až přijde jaro. Plánuju, jak budeme chodit na delší procházky, piknikovat v parku, jezdit na výlety nebo k babičkám, protože ty mají na rozdíl od nás zahradu. To ti sem píšu, aby sis to jednou mohl zpětně zkontrolovat, jak tyhle plány vyšly a jestli jsem je dodržela.

Hlavně už se, prosím tě, nauč sedět, protože pomalu vyrůstáš z miminovské autosedačky a já už bych tě ráda krmila v normální židličce. Konec konců, myslím, že se ti to taky bude líbit.

Tobě i sobě přeju mnoho sil do dalších měsíců. Tuším, že je budeme potřebovat. (Například se ti snad konečně vyklubou ty zuby, co se o to snaží už asi čtyři měsíce a pořád ne a ne.) Ale my to určitě všechno zvládnem.

S láskou,

máma.

Dopis č.1

Hanele už nějakou dobu píše na blog dopisy svým klukům. A mi se tenhle nápad strašně moc líbí, takže jsem se rozhodla, že si ho vypůjčím.

Milý Jaroušku,

včera tomu bylo šest týdnů, co ses narodil a převrátil nám život naruby. Prožili a přežili jsme spolu šestinedělí, tak mi připadá, že to je vhodná příležitost k tomu, abych ti do budoucnosti poslala první dopis (doufám, že jich bude víc). Třeba se jednou tahle korespondence bude hodit (například až budeš docházet k psychoterapeutovi kvůli traumatům z dětství ;)).

Narodil ses hrozně malinký, neměl jsi ani dvě a půl kila. Možná to máme v rodině, protože já jsem taky měla nízkou porodní váhu. Na druhou stranu, z tátovy strany máš v rodině velké děti, takže kdoví, jak na tom jednou budou tvoji potomci. Ale říkala jsem si, že by se ti tahle informace mohla hodit.

Snažíš se ale o sto šest, abys všechno dohnal, a krásně rosteš a sílíš. Jsi hrozně hezoučký (ne všechna miminka jsou hezká, i když se to nesmí říkat nahlas, ale ty opravdu jsi). Máš chlupaté uši a taky trošku kotletky, jako táta. Vůbec všichni říkají, že podobou padáš spíš do tátovy rodiny, ale ještě uvidíme.

Mezi tvé superschopnosti momentálně patří plivání dudlíku. Nejen že ho dokážeš plivnout opravdu daleko (včera si toho dokonce všimla sestřička na ortopedii, takže to není jen můj dojem), ale ještě k tomu se ti daří vždycky vystihnout tu kratičkou chviličku, kdy polevím v ostražitosti, takže dudlík skončí na zemi, nejlépe v nějakém pořádně zaprášeném koutě.

Já bohužel žádné superchopnosti nemám. Musím si tedy vystačit s obyčejnými lidskými silami a někdy mi holt docházejí. To potom nejsem úplně ta nejhodnější a nejlaskavější máma na světě. Ale dělám, co můžu. A měl bys vědět, že ať dělám nebo říkám cokoli, mám tě nesmírně ráda a jsem hrozně šťastná, že tu s námi jsi.

S láskou

máma