Ráda se na něco těším. Můj muž se mi vždycky směje, když uprostřed léta najednou zasněně pronesu: "Já se těším na Vánoce." Ale už jsem prostě taková.
Nejde o to, že bych se nedokázala radovat z přítomnosti. Ale proč si to ještě nezpestřit výhledem na to, co bude. A někdy mi takové těšení se může i pomoct v těžkých chvílích, jako když je J. nesnesitelný, to se pak začnu těšit, až vyroste a vypadne z domu.
Ale teď vážně. Momentálně se nejvíc těším na leden. Spokojeně si tloustnu a představuju si, jaké to bude. Trochu se teda i bojím. Protože určitě nastane spousta situací, které nebudu umět řešit a budu se z nich zase hroutit a plakat... no však to znáte, vy, kdo mě čtete od začátku. Ale celkově to určitě bude fajn.
Když mi leden připadá moc daleko, těším se aspoň na listopad. Až vypadnu z práce. Obzvlášť, když mě naštve nějaký zákazník, to si pak opakuju jako mantru : "Už jenom dva měsíce." A když je nejhůř, jdu se schovat na záchod a tam si prohlížím břicho. Roste.
Samozřejmě se to těšení ani zdaleka nedá srovnat s obdobím, než se narodil J. Protože tehdy jsem na úvahy o budoucnosti, brouzdání po internetu a stavění vzdušných zámků měla fůru času. Byla jsem totiž bezdětná. Teď nás J. občas zaměstná natolik, že si na nějakého prcka č. 2 ani nevzpomenu.
No například teď v pátek jsem šla na velký ultrazvuk a měla jsem se konečně dozvědět pohlaví. Minule jsme se nechávali překvapit, ale tentokrát jsem zjistila, že to asi nevydržím, že to chci vědět. Měl to tedy být jednoznačně den věnovaný miminu č. 2. Ale to Jája nedopustí, to si radši pořídí angínu. A brácha je zas na druhé koleji. Tak jen doufám, že až tady s námi opravdu bude, podaří se nám rozdělovat mezi ně náš čas spravedlivěji.
