Ups, dneska je to 14 dní, co se prcek narodil. Tak si říkám, že bych měla pohnout s těmi zápisky, než všechno zapomenu.
V porodnici
Minule jsme skončili u toho, jak mi praskla voda. Bylo tedy na čase přesunout se do porodnice. (Já jsem tedy pořád kdoví proč setrvávala v tom stavu "klíd, nic se neděje, vždyť jenom rodím" a přesvědčila muže, ať se ještě navečeří.) Tašku už jsem si naštěstí sbalila dopoledne. (Opravdu jste někdo měl sbalené věci ten měsíc předem, jak se to doporučuje?)
Jedna z velkých předporodních otázek byla, kterou porodnici si vybrat. Dlouho jsem váhala, jestli se vydat do tolik vychvalovaného Vyškova, ale nakonec jsem upřednostnila Milosrdné, z jednoho prostého důvodu, totiž že už to tam znám.
Když jsem se nasoukala do auta, došlo mi, že to bylo rozumné rozhodnutí. Čtvrt hodina cesty autem s porodními bolestmi byla otravná. Muset absolvovat třičtvrtěhodinovou cestu, asi bych hodně trpěla.
Dorazili jsme před půl osmou. Moje obavy, jestli nebudeme muset hledat nějaký zadní / noční vchod se nepotvrdily, nemocnice byla normálně otevřená. Akorát jsme museli projít kolem komunikativní vrátné, která když slyšela, že "jdeme rodit", chtěla si povídat o tom, co to bude.
A pak už jsme zvonili na porodní sál, P. musel ještě čekat venku a já byla vpuštěna dovnitř, převlečena, usazena na křeslo, abychom natočili monitor, a vyzpovídána porodní asistentkou (PA).
Tohle je jeden z bodů, které bývají kritizované, když přijde na diskuze o porodech. Absurdní situace, kdy mezi rozdýcháváním kontrakcí musíte hlásit adresu, zaměstnání apod. Netvrdím, že mě to nějak výrazně rozhodilo, neměla jsem ještě tak silné bolesti. Ale umím si představit, že pro někoho, kdo přijede později, to musí být nepříjemné. A hlavně zbytečné!
Polovinu věcí, na které se mě PA ptala, mohla opsat z průkazky. Druhou polovinu vůbec nechápu, k čemu potřebují, kromě toho, že tam prostě na to mají kolonku (co záleží na tom, jaké mám zaměstnání?). Největší překvapení pro mě bylo, když se mě ptala na porodní míry a váhy prvního dítěte. Ano, toho dítěte, které se narodilo u nich, takže předpokládám, že tam ty údaje mají uvedené (a možná jsem divná, ale já si je přesně nepamatuju). Možná bych to všechno chápala o něco lépe, kdyby mě tam viděli poprvé.
Střih. Čtvrtek ráno, jsem na předporodní kontrole v té samé nemocnici. Sestra mě připojí na monitor a následujících 20 minut se očividně nudí. Jiný pacient nikde a všechnu administrativu už má asi vyřízenou, protože chodí po místnosti, prohlíží si obrázky na stěnách a občas znuděně vzdychne. Proč tedy nevyužije ten čas, aby se mnou vyplnila všechna lejstra a já měla později pokoj? Netuším.
Střih, zpět k pátečnímu večeru. Odevzdala jsem PA informovaný souhlas (o kterém jsem původně chtěla diskutovat, ale v tu chvíli mě to nějak přešlo) a přidala svůj porodní plán. Pročetla ho, pokývala hlavou, že by to šlo, a pak mě konečně odvedla na porodní box a vpustila dovnitř mého muže. Bylo asi půl deváté.
Následujících pár hodin si vybavuju asi takhle:
První hodina - hrozná nuda. Lezu do sprchy, muž tam je se mnou. Bolesti jsou častější, ale dá se to vydržet. Ještě i občas žertujeme.
Druhá hodina - zkouším vylézt ze sprchy a houpat se na balónu, ale zjišťuju, že mi to vůbec nevyhovuje. Bolí to jak čert. Přichází PA a konstatuje, že jsem otevřená na 3 cm. Při příjmu to byly 2. Cože? Za celou tu dobu se to posunulo jen o 1 cm? PA mě uklidňuje, že nejdůležitější je, že se to hýbe. Tak jo. Vydržím to. Budu statečná.
Třetí hodina - bolesti mám skoro furt, neměly tam být i nějaké chvilky oddechu? P. mě povzbuzuje jak může. Znova lezu do sprchy. Přichází PA, že se na mě znova mrkne. 6 cm. Chce se mi plakat při představě, že to ještě potrvá kdoví jak dlouho.
Závěrečných 20 minut - vlezu zpátky pod sprchu a při tom přemýšlím, že se na celý přirozený porod vykašlu a řeknu si o nějaký dryák (dryják?) na bolest. V tu chvíli přichází další kontrakce, která je tak strašlivá, jako žádná z těch předchozích. Pak to jde hrozně rychle, nějaké to tlačení a najednou mám na břiše mimino a je po všem.
Mám, co jsem chtěla. Zažila jsem svůj přirozený porod bez medikace. Všechno nebylo ideální, ale o moc lépe to asi v současnosti v porodnici nejde, řekla bych. (O pár dní později na šestinedělí jsem zaslechla rozhovor dvou žen, kde padaly klasické věty jako: "Pak mi píchli oxytocin na urychlení" nebo "Ležela mi na břiše, ale vůbec to nepomáhalo.") Pozitivně hodnotím hlavně to, že jsem za celou dobu viděla doktora jenom dvakrát - při příjmu a když už bylo po všem. Jinak se o mě celou dobu starala jen PA a i ta chodila minimálně, dokonce i monitor omezila jen na krátké přiložení té "sondy" (nebo jak to nazvat) na břicho.
Pamatuju si, že bezprostředně po narození Jáji jsem prohlásila, že už nikdy nechci rodit. Časem to ale nějak vybledlo, navíc jsem si říkala, že to určitě bylo způsobeno okolnostmi a že napodruhé to bude lepší. A jaká byla skutečnost? Bezprostředně po narození Páji jsem řekla svému muži: "Tak to třetí dítě už si teda nepořídíme ani náhodou." (nebo něco v tom smyslu) Prostě jsem si ověřila, že pro nás, hysterky se sníženým prahem bolesti, to není. Ať mi to bojovnice za přirozený porod odpustí. Pořád jim fandím a podporuju je, ale momentálně to vidím tak, že pokud bych přeci jen měla ještě někdy rodit, tak jedině s epidurálem.
