Šestinedělí
je fascinující oddělení. Aspoň tedy v Brně u Milosrdných.
Pokud byste si mysleli, že si tam odpočinete (protože jste první půlku noci rodili a druhou strávili zamilovaným pozorováním spícího děcka), tak jste na omylu. V šest vám vrazí do pokoje sanitářka s halasným "Dobré ráno," a pak už to jde ráz na ráz - snídaně, měření teploty, vizita, jedna uklízečka, druhá uklízečka, druhá vizita... no prostě furt tam někdo courá. A klepání a nějaké ohledy na unavené matky a spící děti se nevedou.
Pokud by vás třeba napadlo, že vám tam sestry alespoň poskytnou nějakou podporu, tak... no, záleží samozřejmě člověk od člověka, nechci všechny házet do jednoho pytle. Ale třeba fakt, že mi celou dobu ukazovali špatnou techniku kojení (což jsem zjistila až doma letmým pohledem na internet) nebo že mojí spolubydlící, když si tam šla pro radu, v podstatě vynadali, mluví za vše.
Celkově bych se raději tomuhle oddělení vyhnula, ale ambulatní porod jsem nakonec vzdala, protože naše pediatrička mi řekla, že na převzetí úplně čerstvého mimina do péče nemá kapacity. Škoda. Daleko raději bych byla doma, než v pidipokojíčku, kde celou noc řvou mimina, kde aby se člověk kromě starosti o dítě ještě zabýval administrativou (zapisovat, kolik dítě vypilo a jestli se vykadilo) a kde je redukován jen na jednu část těla - a to jsou prsa. Nepřeháním. Několikrát za den slyšíte otázku : "Co vaše prsa, jak jsou na tom, nalívají se, nenalívají? Ukažte, já se podívám / si sáhnu".
Měla jsem toho v hlavě víc, ale nějak se to vytratilo. A stejně už to není důležité. Tenhle článek zveřejňuju jen proto, aby zápisky byly kompletní. Teď to mám z krku a můžu psát o aktuálnějších věcech.
Jo a ještě jsem slíbila fotku, tak tady jednu máte:
