... neboli stojí to za prd.
Někdy (hlavně poslední dobou) už mě fakt všechna ta zodpovědnost nebaví a chtěla bych být zase dítětem.
Jenom takový krátký přehled toho, co mě za poslední dobu trápí, čím se musím zabývat.
- Dneska jsme byli s Pájou na očkování a 3měsíční kontrole. Ukázalo se, že strašně málo přibral. Takže ho budu muset zase vážit a řešit kojení.
- Alespoň první vzpřímení zvládl. Bála jsem se, že budeme muset chodit na nějaké cvičení, jako kdysi s Jájou, protože mimino doma strašně zlenivělo a nechce zvedat hlavičku. Ale u paní doktorky se vytáhl.
- Za měsíc bude mít Jája kontrolu ve 3 letech. Dostala jsem papír s obrázky (čtvereček, kolečko a tak), které se má naučit pojmenovat, aby mu mohli zkoušet oči. No což o to, on se ty tvary naučí (jestli se mu bude chtít), ale stejně si neumím představit, jak spolupracuje s paní doktorkou a říká, co vidí.
- Taky nás čeká spánkové EEG, protože když mu chtěli na neurologii udělat normální, řval tak moc, že mu sestřička z vedlejší ordinace přišla vynadat (což podle mě od ní bylo dost trapné, ale v tu chvíli jsem nějak nebyla schopná zareagovat).
- A pak v červnu dětský psycholog.
To je jen tak namátkou. Do toho aby se člověk staral o takové běžné věci jako že doma musí být něco k jídlu (zrovna já jako kojící žena bych asi neměla obědvat jenom chleba se sýrem), že by tu měl být aspoň trochu pořádek (nejsem uklízecí maniak, ale od určitého stupně chaosu v bytě se fakt necítím dobře). No a že já sama bych taky něco potřebovala, o tom už vůbec nemluvím. Například jsem si konečně zašla k alergologovi pro recept, protože mi došly léky. Trvalo mi to jen slabé čtyři měsíce. A u zubaře jsem nebyla už rok a půl.
A přitom to nemám nijak zvlášť těžké. Nejsem svobodná matka, finančním nedostatkem nijak zvlášť netrpíme, nemáme v rodině nikoho s obrovskými zdravotními problémy. Prostě normální, průměrná rodina. Ale já to nějak nedávám. Potřebovala bych prázdniny. Tak na týden, dva se vrátit v čase, tak asi do doby, kdy mi bylo deset. Kéž by to šlo.
