Posledních pár dní na sebe nějak víc koukám a co vidím, se mi vůbec nelíbí. A teď nemluvím o vzhledu.
Bývala jsem přátelská, milá, nekonfliktní osoba. Teď je ze mě protivná, nervózní ženská, která je zlá na své děti. Ty jsou samozřejmě potom taky rozladěné, což zase nepřidá na náladě mně... a tak pořád dokola. Jak ten začarovaný kruh rozseknout, netuším.
Neumím se radovat z pozitivních věcí, zaměřuju se na ty negativní a čím dál tím hůř se s nimi vyrovnávám. Chtěla bych, moc bych chtěla být milá maminka, taková, co je nad věcí, co dokáže dětem všechno odpustit, vysvětlit, s úsměvem je usměrnit... jenže nevím, jak se to dělá. Každé ráno vstávám s předsevzetím, že dnes přesně taková budu. Každý večer jdu spát s tím, že jsem opět selhala.
Jestli z kluků vyrostou emocionální chudáci nebo psychopati, tak to bude jedině moje vina. Jestli mi P. někdy uteče, tak to nebude proto, že jsem tlustá, ošklivá a neumím se oblíkat, ale proto, že jsem protivná. Jak se to vlastně stalo? A co s tím?
