Tak jsme se konečně dočkali. Prcek měl včera tři měsíce. To je podle drahé T. věk, kdy to dítě začíná být napůl člověk.
Samozřejmě se nekonal žádný zásadní přelom typu jeden den je prcek nemožný a druhý den voilà, mámo, táto, je ze mě šťastné a spokojené miminko. Bylo by to sice krásné, ale asi taky kapku děsivé. Lepší jsou změny postupné a ty se opravdu dějí. Prcek se na nás čím dál tím častěji směje. Nejvíc ho baví, když zívám nebo na něj dělám blebleble. (Všimli jste si, jak se v přítomnosti malých dětí spousta lidí mění na dementy?) Taky si brouká a dělá chí (zdravím Adu). Nedávno objevil ručičky a teď si je pořád rve do pusy a já nemám to srdce (a ty nervy) mu je pořád z pusy vytahovat a nutit mu dudlíka.
Pořád sice dost pláče, ale lepší se to. Tak se zdá, že to nakonec přežijem.
