Prcek spí a máma má chuť ublognout si tentokrát o něčem jiném, než jsou prdíky, plíny či kojení.
Od pátku jsme u našich, ale až dneska jsme se konečně vydali na klasickou poobědovou procházku (v pátek a v sobotu návštěva kamarádů, v neděli pršelo). Tlačila jsem kočár se spícím mrňousem, uhýbala autům a vyhýbala se slimákům (protože konec konců jsou to taky boží tvorové a navíc se mi nelíbila představa slimáka přimáčknutého na kolečko kočáru). Hlavně jsem se ale rozhlížela kolem a nestačila se divit.
Po dlouhé době jsem procházela místy, kde jsem strávila dětství. Mění se to tady neuvěřitelně. Lidé si kupují nová auta, opravují staré domy, nahrazují ovocné stromy v zahradách anglickým trávníkem a bazény. Staví se tu o sto šest, takže mezi domy už nezbývají žádné volné plochy, přes které kdysi přebíhala zvěř z lesa. Dneska už tady člověk srnku asi jen tak nezahlídne.
Co mě ale překvapilo ještě víc, že jsem si nedokázala vybavit, jak to vypadalo dřív. Tedy rámcově ano, ale detaily se někam vypařily. Dokonce jsem si ani nebyla jistá, kam vede jedna cesta, po které jsme jako děti určitě chodili poměrně často (budu to muset ještě prozkoumat, ale bojím se, že nakonec skončím někde v lese).
Ještě nedávno jsem koketovala s myšlenkou jednou se sem vrátit. Tenhle dům a okolí mám pořád v hlavě jako takový malý soukromý ráj. Ale vidím, že to nepůjde. Už sem opravdu nepatřím.
