Nikdy jsem netušila, že kočárek přitahuje podivné existence. Já navíc neumím tyhle lidi poslat někam. Ani slušně, ani sprostě. Takže když na mě mluví, odpovídám. A pak vznikají takovéto situace.
Historka první
U našich na vsi. (No je to taková pseudoves, ale jsou tam domky a lidi se tam více méně znají.) Zrovna jdu s kočárem navštívit kamarádku, když potkám jednoho ze sousedů. (To jsem se ovšem dozvěděla až posléze, že je to soused, přistěhoval se až nedávno a viděli jsme se poprvé v životě.)
Soused (blížící se ke mně záludně zezadu): To miminko je živé?
Já (zmateně se otáčím): Jo.
S: A je to chlapeček nebo holčička?
Já: Chlapeček
S: A jmenuje se Garibald!
Já (ještě zmateněji): Nejmenuje.
S: A jak se teda jmenuje?
Já: Jaroslav.
S: No to je hezké jméno. Ale příště by to měl být Garibald.
Historka druhá
Na procházce na Kraví hoře. Stavila jsem se do Brněnky koupit něco k jídlu. U vchodu postávají podivní chlápci a jeden mě osloví, když vycházím z obchodu. Je třeba si to všechno představit s úžasným brněnským přízvukem.
Chlápek: Já vám přeju hezký den, paní. I miminku. To je holčička?
Já: Chlapeček
Ch: Aha, a jak se jmenuje?
Já: Jaroslav.
Ch: To je hezké jméno.
Já: Děkuju.
Ch: Já se jmenuju Olin Matuška, teda. To je nic moc, no. A jak vy se jmenujete?
Neodpovídám, jen se blbě usmívám a snažím se co nejrychleji zmizet.
Ch: Vy jste taky Jaruška, ne?
Stále se usmívám a tlačím kočár pryč.
Ch: Tak ať Jaroslav žije aspoň do sta let.
Já: Děkuju.
Ch: A vám taky přeju, aspoň devadesát ještě.
Já: Díky! (a mizím).
