Kdysi dávno ke mně doputovala tenká knížka s podivným názvem. Vypadalo to, že jde o nějakou červenou knihovnu, a kamarádka, která ji dostala darem, mi ji věnovala, neboť věděla, že já jsem knihomol, který pozře všechno. (Není to tak úplně pravda, knihu s obrázkem polonahých milenců v západu slunce, kterou mi před pár lety darovala babička, jsem ještě neměla odvahu otevřít.)
Nakonec se ukázalo, že Korálky v pupíku jsou kniha přesně pro mě. Seděl mi vyprávěcí styl, humor i téma. Netvrdím, že je to nějaká velká literatura, ale nemusí to být pokaždé Shakespeare nebo Homér, co člověka zasáhne a ovlivní. Četla jsem tuhle knížku mnohokrát a vždycky mi zvedla náladu a dala mi novou chuť do života.
Pak jsem si řekla, že bych neměla být sobecká. Že by se třeba mohl najít i někdo další, komu by se zalíbila. A tak jsem ji poslala do Knihotoče. Těšila jsem se, že budu sledovat, jak moje oblíbená kniha putuje světem a jak se lidem líbí. Ale ouha. Objevil se jeden člověk, který ji našel. A pak už nic. Žádné zprávy.
Až jednou. Šla jsem se podívat do antikvariátu poblíž České. A byla tam. I s vloženou nálepkou Knihotoče, takže nebylo pochyb, že jde (původně) můj výtisk. Bylo mi z toho smutno. Někdo se na celý projekt vykašlal a prostě ji střelil za pár peněz. (Nepředpokládám, že by za ni dostal mnoho, opravdu těch pár pětek tak nutně potřeboval?) Bohužel jsem tehdy u sebe peníze neměla, navíc jsem byla tak překvapená, že mě nejprve ani nenapadlo koupit ji zpět. A pak už bylo pozdě.
Kniha je pryč a mi se stýská. Občas si na ni vzpomenu a mám chuť si ji znovu přečíst. Jenže co nadělám. Tak snad aspoň potěšila toho, kdo si ji v tom antikvariátu koupil. A kdyby ji třeba nechtěl nebo kdybyste ji někde zahlídli opuštěnou, já se jí ráda znovu ujmu.
