Čtvrtý měsíc za námi a Jára furt ne a ne pást koně. Takže si každý den užíváme spoustu legrace, když ho pokládám na břicho a on vřeští a vřeští.
Všude čtu, jak je zvládnutí prvního vzpřímení ve třech měsících nesmírně důležité. Ano, ano, já vím, že nečíst články o vývoji miminek je jedním ze základních pravidel, ale občas prostě neodolám. A řeknu vám, autoři těch článků by se měli stydět. Sice všude píšou, že se děti nemusí vyvíjet přesně podle tabulek. Ale pak se tam objevují věty jako "Při dobré péči dítě po třetím měsíci už prakticky vůbec nepláče." nebo "Pokud jste se v předcházejících měsících miminku dostatečně věnovali..." Může se mi pak někdo divit, že i přes úpornou snahu si nic takového nepřipouštět mám pořád v hloubi duše pocit, že to dělám blbě a proto je prcek tak ufňukaný? A do toho ten boj o ležení na břiše...
Abych ale všem nekřivdila, narazila jsem i na článek, kde psali, že spousta dětí polohu na břiše nesnáší a že to není žádná trága. Doženou to později. Koneckonců, dřív to nikdo neřešil a děti se přesto vyvíjely tak, jak mají. Řeknu vám, mít v tu chvíli toho, kdo to psal, poblíž, tak mu dám pusu.
No, v pátek jdeme poprvé na cvičení, kam nás poslala paní doktorka. Takže není možné, aby se prcek nakonec k tomu pasení a pak i plazení nedopracoval. I když to asi bude obnášet spoustu křiku. Ale on to zvládne a já snad taky. Špunty do uší už mám.
