Už na malá miminka by se mělo mluvit. Sice tomu nerozumí, ale vnímají tón hlasu a postupně začnou chápat i jednotlivá slova. Toť teorie.
Praxe je taková, že z mluvení na mimino musí člověku dříve či později hrábnout. No posuďte sami. Jaké jsou možnosti.
Buď mu můžete vykládat něco absolutně nesouvisejícího s tím, co se kolem děje. Něco jako "A ten pan Einstein vymyslel takzvanou teorii relativity. Známý vzorec je E se rovná m c na druhou...". Mimino vás poslouchá, je nadšené, že mu povídáte, ale je mu to všechno celkem k ničemu. Vám je jasné, že je mu to k ničemu a jste na nejlepší cestě k samomluvě.
Druhá možnost je vykládat mu něco, co se ho týká. Jenže řekněme si upřímně, on ten život s prckem není zas tak vzrušující a plný dobrodružství. Kolikrát za den dokážete s nadšením v hlase opakovat "Tak a dám ti čistou plínu!" nebo "Hele, tady je takové úžasné štěrkátko s barevnýma kuličkama." Peklo. Navíc to opět vede ke zblbnutí, za chvíli budete každému nahlas popisovat, co právě hodláte udělat (Tak teď oškrábu tyhle brambory, pak je dáme vařit, nezapomenout na sůl a kmín, šup, zapnout sporák...). Nedivte se, když se setkáte s nechápavými pohledy.
Pak je tady třetí cesta, na kterou jsem sklouzla já. Pomalu se ze mě stává Krteček. Však víte, ta kreslená postavička, která (s výjimkou příběhu o kalhotách s kapsami) se vyjadřuje pouze pomocí citoslovcí jako "Jéje!", "Jů!" nebo "Hele!" Vtip je v tom, že už od narození mimino vydává zvuky, které znějí dost podobně. Nejjednodušší nakonec je odpovídat mu stejným způsobem. A tak se dost času přistihnu, že na sebe s prckem děláme prostě jenom "Jé! Jé!".
Samozřejmě jsou matky, které téhle demenci nepodléhají. Závidím a obdivuju je. Já se snažím bojovat, co to jde, ale někdy mám fakt pocit, že mi měkne mozek. Snad vydržím aspoň do doby, kdy Jára začne trochu mluvit. Kdyby ne, tak mi to, moji drazí, odpusťte. S trochou štěstí nejsou tyhle změny trvalé a já budu jednou zase schopná normálně komunikovat.
